KAPITOLA X STAVBA LODI — DRUHÁ SKLIZEŇ OBILÍ — LOV NA KULANY — NOVÁ ROSTLINA, SPÍŠE PŘÍJEMNÁ NEŽ UŽITEČNÁ — VELRYBA V DOHLEDU — HARPUNA Z VINEYARDU — ČTVRCENÍ KYTOVCE — POUŽITÍ VELRYBÍCH KOSTIC — KONEC KVĚTNA — PENCROFF SI UŽ NEPŘEJE NIC Jakmile si vzal Pencroff jednou něco do hlavy, nedal pokoj, dokud to neprovedl. Protože chtěl navštívit Tábor a protože k tomu potřeboval značně velký člun, pustil se do stavby lodi.
Spolu s inženýrem si udělal přesný plán. Loď bude deset a půl metru dlouhá a dva a půl metru široká. Podaří-li se jim správný tvar, bude to dobrá loď, která se ponoří nejvýš do sto osmdesáti centimetrů, a to ji dokonale zajistí proti převržení. Po celé délce bude kryta palubou se dvěma otvory do kabin, oddělených příčkou. Bude opatřena jako šalupa těmito plachtami: hlavní, třírohou, pomocnou, šípovou a stěhovou. To všechno jsou dobře ovládatelné plachty, které se osvědčují za větru a umožňují držet se po vichru.
Jakého dřeva užijí? Jilmů nebo jedlí, kterých bylo na ostrově dost. Rozhodli se pro jedli, která sice snadno praská, ale dá se dobře opracovávat a vzdoruje stejně jako jilm působení vody.
Po určení podrobností bylo ujednáno, že Cyrus Smith s Pencroffem budou na lodi pracovat sami, protože příznivé počasí se vrátí až po šesti měsících. Gedeon Spilett s Harbertem budou chodit na lov a Nab s Jupovou pomocí se bude zabývat domácími pracemi, které dostal na starost.
Vybrané stromy byly poraženy, okleštěný a rozřezány dlouhou pilou na prkna. Po týdnu byla mezi Komínem a Žulovým domem zřízena loděnice a na písek tam byl položen deset a půl metru dlouhý kýl, opatřený vzadu i vpředu vzhůru ohnutým trámcem.
Cyrus Smith si v nové práci nepočínal vůbec jako nováček. Vyznal se v lodních stavbách stejně dobře jako skoro ve všem a předem si načrtl na papír přesný plán lodi. Velmi zdatně mu pomáhal Pencroff, který pracoval několik let v brooklynských loděnicích a znal své řemeslo dokonale. Lodní žebra byla do kýlu vsazena až po pečlivých propočtech a zralých úvahách.
Pencroff byl tak zapálen pro tuto zajímavou práci, že ji neopouštěl ani na okamžik.
Jen jedna věc ho od ní na jeden den odvedla. Byla to druhá sklizeň obilí dne 15. dubna. Byla stejně úspěšná jako první a dala kolonistům předem odhadnutý počet zrn.
„Pět měřic, pane Smithi!“ volal Pencroff, když nové obilné bohatství pečlivé odměřil.
„Pět měřic?“ divil se inženýr. „Při sto třiceti tisících zrn na měřici to znamená šest set padesát tisíc zrn.“ „Nuže, tentokrát zasijeme všechno,“ řekl námořník, „mimo malou zálohu.“ „Ano, Pencroffe; a bude-li příští sklizeň příznivá, získáme čtyři tisíce měřic.“ „A budeme mít chléb!“ „Budeme mít chléb.“ „Ale to budeme potřebovat mlýn.“ „Postavíme si tedy mlýn.“ Bylo založeno třetí obilné pole, mnohem větší než první dvě. Neobyčejně pečlivě připravená půda přijala pak vzácné osivo. Pencroff se mohl vrátit ke své práci.
Spilett s Harbertem chodili zatím na lov a pouštěli se dost hluboko i do neznámého lesa Divokého západu. Pušky měli nabity kulkami a byli stále připraveni na nebezpečné setkání. Prodírali se neproniknutelnými shluky obrovských stromů, natlačených na sebe tak, jako by zde neměly dost místa. Pronikání takovým lesem bylo velmi obtížné, a proto novinář nikdy nezapomínal na kapesní kompas, neboť slunce mohutným větvovím nepronikalo a hledat zpáteční cestu bylo vždy svízelné. Také zvěře zde bylo málo, což bylo docela přirozené tam, kde nebyl volný prostor. A přece i tady zastřelili koncem dubna tři velké býložravce. Byli to kulani[1], které už jednou objevili při severním cípu jezera. Tato zvířata se dala docela trpně zabít v hustém křoví, kde hledala útočiště. Jejich kůži odnesli do Žulového domu a s pomocí kyseliny sírové vydělali.
Na jedné výpravě bylo zásluhou Gedeona Spiletta objeveno něco velmi zajímavého.
Dne 30. dubna pronikli oba lovci do jihozápadní části lesa Divokého západu. Novinář šel asi patnáct kroků před Harbertem a došel tak až na malý palouk, na nějž řídké stromy propouštěly trochu slunce.
Gedeon Spilett tu byl překvapen silnou vůní, kterou vydávaly jakési rostliny s vysokými stonky, s hrozny žlutých květů a s tobolkami plnými droboučkých semen. Utrhl jich několik a vrátil se k Harbertovi s otázkou: „Co je tohle, Harberte?“ „Kde jste tu rostlinu našel, pane Spilette?“ „Tamhle na palouku. Její tam plno.“ „Nuže, pane Spilette, tohle je nález, který vám zajistí všechna práva na Pencroffovu vděčnost.“ „Je to tedy tabák?“ „Je. Ne sice nejlepší druh, ale tabák to je.“ „Ach, to bude Pencroff šťastný! Ale aby nám to nevykouřil všechno! Trochu nám musí nechat.“ „Mám nápad, pane Spilette. Neříkejme Pencroffovi nic. Tabák připravíme a jednoho dne mu nabídneme nacpanou dýmku!“ „Souhlasím, Harberte. A náš kamarád si pak už nebude nic jiného přát.“ Novinář a chlapec natrhali velkou zásobu vzácných rostlin a vrátili se do Žulového domu. Tam počali tabák připravovat s takovou tajností, jako by byl Pencroff nejpřísnějším celníkem.
Cyrus Smith s Nabem byli ovšem do tajemství zasvěceni. Námořník o ničem nevěděl po celou dlouhou dobu, které bylo zapotřebí k vysušení listů a k částečnému pražení na teplých kamenech. To trvalo dva měsíce. Bylo snadné to utajit, protože Pencroff byl plně zaujat stavbou lodi a do Žulového domu se chodil jen vyspat.
Jeho práce byla ještě jednou přerušena, a to 1. května, velkou loveckou událostí, které se zúčastnila celá kolonie.
Již několik dnů pozorovali kolonisté na širém moři obrovské zvíře, plovoucí ve vzdálenosti čtyř až pěti kilometrů od Lincolnova ostrova.
Byla to obrovská velryba, která patřila k jižnímu druhu, zvanému „velryba kapská“.
„To by bylo něco, kdybychom se jí zmocnili!“ vzdychl námořník. „Ach, mít tak vhodný člun a dobrou harpunu! Hned bych řekl: Vzhůru na velrybu! Stojí to za námahu!“ „Vás bych chtěl, Pencroffe, vidět, jak vrháte harpunu,“ smál se mu novinář. „To by bylo jistě zajímavé.“ „Velmi zajímavé a nebezpečné,“ řekl inženýr. „Poněvadž nemáme možnost zvíře napadnout, je zbytečné se o ně zajímat.“ „Divím se jen,“ prohlásil novinář, „že se objevuje v této zeměpisné šířce.“ „Proč, pane Spilette?“ odpověděl mu Harbert. „Jsme přece v oné části Tichého oceánu, které angličtí a američtí velrybáři říkají »velrybí pole«. Právě zde, mezi Novým Zélandem a Jižní Amerikou, vyskytují se velryby jižní polokoule nejhojněji.“ „To je pravda,“ potvrdil Pencroff. „Mne jen překvapuje, že jsme ještě žádnou neviděli. Ostatně nemůžeme-li se k ní přiblížit, nezáleží na tom!“ Pencroff se pak vrátil s lítostivým povzdechem ke své práci. Jako každý námořník byl také rybářem, a je-li radost z rybaření úměrná velikosti úlovku, dovedete si představit, co asi cítí velrybář před velrybou.
Nešlo však jen o radost. Nutno uvážit i to, co by taková kořist znamenala pro kolonisty. Jaký užitek by jim přinesl tuk, olej a kostice!
Objevená velryba se zatím od ostrova nevzdalovala. Tak ji stále viděli z oken Žulového domu i z planiny Výhledu. Harbert a Gedeon Spilett ji pozorovali, pokud nebyli na lovu, a Nab ani při vaření neodkládal dalekohled a sledoval každý pohyb obrovského kytovce. Velryba, pohybující se stále v zálivu Unie, proplouvala rychle od Jižní čelisti k Drápu, hnána nesmírně silnou ocasní ploutví, a dosahovala rychlosti až dvaceti kilometrů za hodinu. Mnohokrát se přiblížila tak blízko k ostrůvku Spásy, že si ji kolonisté mohli dobře prohlédnout. Byla to opravdu jižní velryba s tmavým tělem a s mnohem plošší hlavou, než jakou mají velryby severní.
Z nosního otvoru vyrážela do značné výše oblaky par nebo vody. Je zvláštní, že přírodovědci a velrybáři se v této otázce ještě neshodli. Vyráží velryba páru nebo vodu? Všeobecně se soudí, že je to pára, která se ve styku se studeným vzduchem sráží ve vodu.
Přítomnost tohoto mořského savce zajímala všechny kolonisty. Pencroffa to jen zlobilo, protože ho to vytrhávalo z práce. Myslel jen na velrybu a nakonec po ní toužil jako dítě po zakázané hračce. V noci se mu o ní zdávalo, a kdyby byl měl možnost kytovce napadnout, kdyby byl už mohl spustit loď, nebyl by váhal a byl by se za ní pustil.
Co však nemohli udělat kolonisté, udělala za ně náhoda. Dne 3. května oznámil Nab hlídající v oknech Žulového domu, že velryba uvízla na pobřeží ostrova.
Harbert a Gedeon Spilett, kteří se právě chystali na lov, odložili pušky, Pencroff popadl sekeru, Cyrus Smith a Nab se k nim připojili a všichni zamířili poklusem k místu, kde velryba uvázla.
Bylo to na pobřeží u Trosek, pět kilometrů od Žulového domu. Moře právě stoupalo a kytovec se bude těžko osvobozovat. Museli si však pospíšit, aby mu odřízli cestu k moři. Vzali s sebou špičáky a železné sochory, přeběhli most přes řeku Díků, sestoupili po pravém břehu na pobřeží a octli se u obrovského kytovce, nad nímž už kroužila hejna ptáků.
„To je ale obr!“ zvolal Nab.
Byl to oprávněný údiv, protože velryba byla dvacet pět metrů dlouhá, tedy skutečně obr svého druhu, vážící jistě aspoň sedmdesát pět tun.
Velryba na písčině se však nepohybovala a nesnažila se dostat zpět na moře.
Kolonisté brzy poznali příčinu její nehybnosti, když za odlivu celou velrybu obešli.
Byla mrtvá a v levém boku měla vetknutou harpunu.
„Že by v těchto vodách byli velrybáři?“ divil se Gedeon Spilett.
„Proč?“ ptal se námořník.
„Nu, přece ta harpuna…“ „To nic nedokazuje, pane Spilette,“ odpověděl Pencroff. „Některé velryby plují s harpunou v těle ještě tisíce kilometrů. Tak mohla být tato velryba harpunována v severní části Atlantského oceánu a připlula zemřít do jižní části Tichého oceánu.“ „A přece…,“ vrtěl hlavou novinář, neboť námořníkův výklad ho neuspokojil. „Je to docela možné,“ potvrdil Cyrus Smith. „Podívejme se však na harpunu! Bývá zvykem velrybářů, že si dávají na harpunu vyrýt jméno lodi.“ Pencroff vyrval harpunu z velryby a skutečně na ní našel nápis: MARIA STELLA Vineyard „Loď z Vineyardu! Loď z naší vlasti!“ volal. „Maria Stella! Krásná velrybářská loď! Znám ji velmi dobře! Ach přátelé, loď z Vineyardu! Velrybáři z Vineyardu[2]!“ A námořník s harpunou v ruce opakoval s dojetím toto jméno, které mu připomnělo rodnou zem. Poněvadž nemohli čekat, že si Maria Stella pro zvíře přijede, rozhodli se velrybu rozčtvrtit, dříve než podlehne zkáze. Draví ptáci, kteří už několik dní sledovali tak bohatou kořist, chtěli okamžitě uplatnit svá vlastnická práva. Kolonisté je museli několika výstřely zahnat.
Tato velryba byla samice. Je známo, že mléčné žlázy velryby vytvářejí obrovské množství mléka, které se podle Dieffenbacha[3] vyrovnává mléku kravskému; neliší se od něho ani chutí, ani zabarvením, ani hustotou.
Pencroff kdysi sloužil na velrybářské lodi, a tak metodicky řídil čtvrcení. Byla to práce velmi nepříjemná a trvala tři dny. Nikdo se jí však nevyhýbal, ani Gedeon Spilett, který podle Pencroffových slov „bude nakonec velmi dobrým trosečníkem“.
Podkožní tuk rozřezali na pruhy metr a půl široké a ty pak přeřezali na kusy vážící asi padesát kilogramů. Tuk vyškvařili ve velkých hliněných hrncích, přinesených k velrybě. Nechtěli si totiž znečišťovat okolí Žulového domu. Škvařením ztratil tuk třetinu své váhy. Z velryby získali i potraviny. Její jazyk jim dal tři tuny oleje a horní pysk dvě tuny. Olej je na dlouhou dobu zásobí stearínem a glycerínem. Ještě tu byly také kostice, pro které se jistě najde nějaké užití, i když kolonisté nenosili ani deštníky, ani šněrovačky. [4] Horní část ústní dutiny velryby je totiž opatřena po stranách osmi sty kostic. Jsou to velmi pružné, vláknité a na konci roztřepené hřebeny se zuby až dva metry dlouhými. Slouží k zachycování větších živočichů, neboť velryba, největší tvor na světě, má jícen tak malý, že se může živit jen nejdrobnějšími mořskými živočichy. Tito živočichové vytvářejí na hladině moří silnou vrstvu, zvanou plankton, který je jedinou potravou velryb.
Když bylo čtvrcení k velké radosti kolonistů skončeno, byl zbytek velryby ponechán ptákům, kteří po ní nenechali ani stopy. V Žulovém domě pak byly zahájeny obvyklé denní práce.
Cyrus Smith však před návratem do loděnice vyrobil několik nástrah, které vzbudily velkou pozornost jeho druhů. Vzal asi tucet kostic, rozřezal je na šest stejných dílů a na konci je přiostřil.
„Pane Smithi,“ ptal se Harbert, „na co to bude, až budete hotov?“ „Na zabíjení vlků, lišek a jaguárů,“ odpověděl inženýr. „Teď?“ „Ne, až v zimě, až budeme mít led.“ „Nerozumím tomu,“ přiznal se Harbert. „Však porozumíš, chlapče. Tyto nástrahy jsem nevynalezl já,“ odpověděl Cyrus Smith. „Používají jich aleutští lovci v ruské Americe. [5] Až bude mrznout, ohnu kostice a budu je polévat vodou. Potáhnou se tak ledem a ten je udrží ohnuté. Potom je obalím tukem a rozházím po lese. Co se stane, spolkne-li takovou nástrahu nějaké zvíře? Teplem v žaludku se led rozpustí, uvolněná kostice se napřímí a špičatými konci rozerve zvířeti vnitřnosti.“ „To je důmyslné,“ řekl Pencroff. „A ušetří nám to střelivo,“ dodal Cyrus Smith.
„Je to ještě lepší než pasti,“ mínil Nab.
Po těchto událostech pokračovala zase stavba lodi. Koncem měsíce byla už paluba z poloviny hotova. Loď už teď ukazovala, že její tvar jí dá znamenité plavební možnosti.
Pencroff pracoval s bezpříkladným zápalem. Námahu práce překonával jen svou silnou tělesnou stavbou. Přátelé mu však tajně připravovali odměnu, která mu 31. května způsobila největší radost v jeho životě.
Toho dne po obědě, když Pencroff vstával od stolu, ucítil na svém rameni čísi ruku.
Byla to ruka Gedeona Spiletta, který námořníkovi řekl: „Okamžik, Pencroffe, neodcházejte ještě! Cožpak jste zapomněl na zákusek?“ „Děkuji, pane Spilette,“ odpověděl námořník. „Jdu pracovat.“ „A co šálek kávy?“ „Nechci.“ „A co byste říkal dýmce?“ Pencroff se otočil a jeho dobrácká tvář zbledla jako křída, když spatřil novináře, který mu podával nacpanou dýmku, a Harberta, který mu nabízel žhavý uhlík. Chtěl něco říci, ale nemohl. Popadl však dýmku, vsunul ji mezi rty, vložil do ní uhlík a pětkrát či šestkrát mohutně zabafal.
Zahalil ho modravý oblak vonného dýmu a z něho se ozval šťastný hlas: „Tabák! Opravdový tabák!“ „Ano, Pencroffe,“ usmál se Cyrus Smith. „Dokonce výborný tabák.“ „Ach!“ vzdychl blažený námořník. „Teď už našemu ostrovu nechybí opravdu nic!“ A Pencroff kouřil, kouřil a kouřil. „Kdo jej vlastně objevil?“ zeptal se konečně. „Ty, Harberte?“ „Ne, Pencroffe. Byl to pan Spilett.“ „Pane Spilette,“ zvolal námořník, svíraje ruku novináři, který takový stisk ještě nikdy nepoznal. „Ouvej, Pencroffe!“ odpověděl mu, sotva popadaje dech. „Nechte si trochu vděčnosti i pro Harberta, který tabák poznal, pro Cyruse Smithe, který jej připravil, a pro Naba, kterému to dalo moc práce, aby vám to neprozradil!“ „Nuže, přátelé, jednoho dne vám to všem splatím,“ prohlásil námořník. „Jsem vám ode dneška zavázán na život a na smrt!“ [1] Kulan je divoký asijský poloosel. [2] Vineyard je přístav ve státě New York.
[3] Johann Friedrich Dieffenbach (1795—1847) byl německý přírodovědec a lékař.
[4] Dříve se velrybích kostic používalo k vyztuženi deštníků a šněrovaček.
[5] Aleuty jsou sovětské ostrovy mezi Kamčatkou a Aljaškou. Ruskou Amerikou míní autor Aljašku, která v době tohoto příběhu patřila Rusku. Roku 1867 prodala carská vláda Aljašku Spojeným státům za 7 200 000 dolarů.
