×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajuplný ostrov - Jules Verne, KAPITOLA VIII

KAPITOLA VIII PIRÁTI V OKOLÍ OHRADY — PROZATÍMNÍ ZAŘÍZENÍ — HARBERTOVO LÉČENÍ POKRAČUJE — PRVNÍ PENCROFFŦV JÁSOT — NÁVRAT K MINULOSTI — CO SKRÝVÁ BUDOUCNOST — CO SI O TOM VŠEM MYSLÍ CYRUS SMITH Piráti tedy byli v okolí ohrady, rozhodnuti postřílet kolonisty jednoho po druhém. Nutno s nimi proto zacházet skutečně jako s divou zvěří. Kolonisté teď musí být nesmírně opatrní, protoţe všechny výhody byly na straně těch bídákŧ. Sami viděli a nebyli viděni. Mohli překvapit nečekaným útokem a sami nemohli být překvapeni.

Cyrus Smith se zařídil k pobytu v ohradě, kde bylo ostatně na dlouhou dobu dost zásob. Ayrtonova chata byla vybavena všemi ţivotními potřebami a piráti, překvapeni příchodem kolonistŧ, neměli čas ji vyloupit. Bylo moţné, ţe se události vyvíjely tak, jak si to představoval Gedeon Spilett.

Šest pirátŧ šlo po vylodění podél jiţního pobřeţí, a kdyţ obešli oba břehy Hadího poloostrova, neměli uţ chuť pouštět se do lesa Divokého západu. Tak se dostali aţ k ústí Vodopádové řeky. Z tohoto místa se pustili po pravém břehu toku a došli tak k předhoří Franklinovy hory, kde hledali přirozený úkryt. Tam objevili ohradu, která nebyla v té době obydlena. Hned se tam zařídili a chystali se provést své ničemné úmysly. Překvapil je Ayrtonŧv příchod. Zmocnili se nešťastného muţe… a ostatní se uţ dá lehce uhodnout.

Je pravda, ţe pirátŧ bylo teď jenom pět, ale byli dobře ozbrojeni a potloukali se po lese. Kaţdý, kdo by se tam odváţil, vystavoval se jejich ránám, aniţ je mohl sám napadnout nebo zaskočit.

„Čekat! Nic jiného nemŧţeme dělat!“ opakoval Cyrus Smith. „Aţ se Harbert uzdraví, uspořádáme velké taţení ostrovem a pirátŧ se zbavíme. To bude druhým hlavním cílem naší výpravy.“ „Vedle nalezení tajemného ochránce,“ dodal Spilett za inţenýra. „Ale musíte uznat, Cyrusi, ţe nás teď zbavil své ochrany právě v době, kdy bychom jí nejvíce potřebovali.“ „Kdo ví?“ pokrčil rameny inţenýr. „Co tím myslíte?“ ptal se novinář.

„Ţe nejsme ještě v tom nejhorším, Spilette, a ţe jeho mocná záštita bude mít moţná ještě příleţitost k zásahu. Ale o to teď nejde. Jde o ţivot Harbertŧv!“ 357 To byla nejsmutnější myšlenka všech kolonistŧ. Uplynulo několik dní a chlapcŧv stav se naštěstí nezhoršoval, čas snad nad nemocí zvítězí. Studená, stále vyměňovaná voda zabránila zánětu ran. Novináři se dokonce zdálo, ţe voda, která byla v blízkosti sopky nasycená sírou, má příznivý vliv na rychlé hojení. Hnisání uţ nehrozilo a Harbert se vracel pomalu k ţivotu. Horečky poklesly. Přátelé předepsali chlapci přísnou dietu a nebylo tedy divu, ţe byl Harbert hrozně zesláblý. Osvěţujících nápojŧ však měl dost a naprostý klid dělal pravé divy.

Cyrus Smith, Gedeon Spilett a Pencroff se stali velmi obratnými ošetřovateli. Všechno plátno v chatě bylo obětováno na obvazy. Harbertovy rány, pokryté cupaninou a obvazem, nebyly příliš staţeny a mohly se bez zanícení hojit. Novinář věnoval ošetřování ran největší péči. Věděl, jak je to dŧleţité, a opakoval to, co většina lékařŧ potvrzuje: ţe je mnohem lepší dobře ošetřená rána neţ dobře provedená operace.

Po deseti dnech, 22. listopadu, se Harbertovi viditelně ulehčilo. Počal přijímat uţ lehčí potravu. Do tváří se mu vrátila barva a jeho oči se uţ na ošetřovatele usmívaly. Trochu i mluvil, ač se Pencroff neustálým hovorem snaţil nepustit ho k slovu. Vyprávěl mu nejnemoţnější příběhy, ale Harbert se ho přímo otázal na Ayrtona, jehoţ nepřítomnost ho udivila. Vţdyť měl být přece v ohradě! Námořník nechtěl Harberta vzrušovat a odpověděl mu, ţe Ayrton odešel za Nabem, aby s ním hlídal Ţulový dŧm.

„Ti ničemní psi nemají nejmenší právo na slitování!“ prohlašoval. „A pan Smith na ně chtěl pŧsobit citem! Já bych jim ukázal cit jedině pořádnou olověnou kulkou!“ „Uţ jste je neviděli?“ ptal se Harbert. „Ne, chlapče,“ odpověděl námořník. „Ale aţ se uzdravíš, uvidíme, zdali ti zákeřní střelci budou mít odvahu zaútočit přímo!“ „Jsem ještě velmi slabý, Pencroffe.“ „Ale síly se ti rychle vracejí. Co to je taková kulka do prsou? Pouhý ţert. Já jich dostal nespočítaných, a přesto se mi vede docela dobře.“ Vše bylo tedy v pořádku, a nedojde-li k nějakým komplikacím, bude uţ moţné pokládat Harbertovo uzdravení za jisté. Ale v jaké situaci by se kolonisté octli, kdyby se chlapcŧv stav zhoršil? Kdyby byla kulka zŧstala v těle anebo kdyby mu museli amputovat ruku nebo nohu?

„Na takovou moţnost nemohu bez zachvění ani pomyslet,“ říkal Spilett.

„Ale kdyby bylo bývalo nutno amputaci provést,“ řekl inţenýr, „byl byste váhal?“ „Ne, Cyrusi,“ odpověděl Gedeon Spilett. „Ale naštěstí jsem toho byl ušetřen.“ 358 Jako v jiných případech, i zde se kolonisté radili jen se svým zdravým rozumem a díky jejich značným zkušenostem měli i tady úspěch. Ale co kdyţ jednou přijde chvíle, kdy jim jejich vědomosti uţ nepomohou? Byli na ostrově sami. A lidé jsou silní jen ve společnosti, kde se opírají jeden o druhého. Cyrus Smith to dobře věděl a ptal se sám sebe, zda se nedostanou do situace, kterou nebudou umět řešit.

Zdálo se mu ostatně, ţe aţ dosud šťastná kolonie vstoupila do nešťastného období. Celého dva a pŧl roku od odletu z Richmondu se jim vše dařilo. Ostrov je bohatě obdařil nerostným, ţivočišným i rostlinným bohatstvím, a jestliţe jim příroda takto přála, jejich vědomosti dovedly těţit ze všeho, co jim nabízela.

Hmotná základna kolonie byla tím zajištěna. K tomu jim v jistých okamţicích pomáhal nevysvětlitelný vliv… Ale to nemohlo trvat věčně.

Cyrus Smith zkrátka věřil, ţe se teď štěstí obrátilo proti nim.

Ve vodách ostrova se objevila pirátská loď, a i kdyţ byli lupiči tak zázračně zničeni, šest z nich katastrofě přece jen uniklo. Vystoupili na ostrov a pěti zbývajících se kolonisté zmocnit nemohli. Ayrtona ti bídáci bezpochyby zavraţdili. Piráti měli střelné zbraně a při jejich prvním uţití padl váţně zraněný Harbert. Byla to snad první rána odvrácené Štěstěny, namířená proti kolonistŧm?

Na to se ptal sám sebe Cyrus Smith. Často o tom hovořil i s novinářem. Oběma se zdálo, ţe podivné zásahy, které jim tolikrát poslouţily, opravdu jim teď scházejí. Moţná ţe tajemná bytost, o jejíţ existenci nemohli uţ pochybovat, opustila ostrov. Nebo snad také podlehla pirátŧm?

Na tyto otázky neměli odpovědi. Nemyslete si však, ţe Cyrus Smith a Gedeon Spilett propadli v těchto hovorech beznaději. To je ani nenapadlo. Dívali se skutečnosti tváří v tvář, hodnotili své moţnosti, připravovali se na kaţdou situaci, stavěli se pevně a přímo před budoucnost, a budou-li muset bojovat, ukáţou, ţe jsou k boji připraveni.


KAPITOLA VIII

PIRÁTI V OKOLÍ OHRADY — PROZATÍMNÍ ZAŘÍZENÍ — HARBERTOVO LÉČENÍ POKRAČUJE — PRVNÍ PENCROFFŦV JÁSOT — NÁVRAT K MINULOSTI — CO SKRÝVÁ BUDOUCNOST — CO SI O TOM VŠEM MYSLÍ CYRUS SMITH

Piráti tedy byli v okolí ohrady, rozhodnuti postřílet kolonisty jednoho po druhém. Nutno s nimi proto zacházet skutečně jako s divou zvěří. Kolonisté teď musí být nesmírně opatrní, protoţe všechny výhody byly na straně těch bídákŧ. Sami viděli a nebyli viděni. Mohli překvapit nečekaným útokem a sami nemohli být překvapeni.

Cyrus Smith se zařídil k pobytu v ohradě, kde bylo ostatně na dlouhou dobu dost zásob. Ayrtonova chata byla vybavena všemi ţivotními potřebami a piráti, překvapeni příchodem kolonistŧ, neměli čas ji vyloupit. Bylo moţné, ţe se události vyvíjely tak, jak si to představoval Gedeon Spilett.

Šest pirátŧ šlo po vylodění podél jiţního pobřeţí, a kdyţ obešli oba břehy Hadího poloostrova, neměli uţ chuť pouštět se do lesa Divokého západu. Tak se dostali aţ k ústí Vodopádové řeky. Z tohoto místa se pustili po pravém břehu toku a došli tak k předhoří Franklinovy hory, kde hledali přirozený úkryt. Tam objevili ohradu, která nebyla v té době obydlena. Hned se tam zařídili a chystali se provést své ničemné úmysly. Překvapil je Ayrtonŧv příchod. Zmocnili se nešťastného muţe… a ostatní se uţ dá lehce uhodnout.

Je pravda, ţe pirátŧ bylo teď jenom pět, ale byli dobře ozbrojeni a potloukali se po lese. Kaţdý, kdo by se tam odváţil, vystavoval se jejich ránám, aniţ je mohl sám napadnout nebo zaskočit.

„Čekat! Nic jiného nemŧţeme dělat!“ opakoval Cyrus Smith. „Aţ se Harbert uzdraví, uspořádáme velké taţení ostrovem a pirátŧ se zbavíme. To bude druhým hlavním cílem naší výpravy.“

„Vedle nalezení tajemného ochránce,“ dodal Spilett za inţenýra. „Ale musíte uznat, Cyrusi, ţe nás teď zbavil své ochrany právě v době, kdy bychom jí nejvíce potřebovali.“

„Kdo ví?“ pokrčil rameny inţenýr.

„Co tím myslíte?“ ptal se novinář.

„Ţe nejsme ještě v tom nejhorším, Spilette, a ţe jeho mocná záštita bude mít moţná ještě příleţitost k zásahu. Ale o to teď nejde. Jde o ţivot Harbertŧv!“

357

To byla nejsmutnější myšlenka všech kolonistŧ. Uplynulo několik dní a chlapcŧv stav se naštěstí nezhoršoval, čas snad nad nemocí zvítězí. Studená, stále vyměňovaná voda zabránila zánětu ran. Novináři se dokonce zdálo, ţe voda, která byla v blízkosti sopky nasycená sírou, má příznivý vliv na rychlé hojení. Hnisání uţ nehrozilo a Harbert se vracel pomalu k ţivotu. Horečky poklesly. Přátelé předepsali chlapci přísnou dietu a nebylo tedy divu, ţe byl Harbert hrozně zesláblý. Osvěţujících nápojŧ však měl dost a naprostý klid dělal pravé divy.

Cyrus Smith, Gedeon Spilett a Pencroff se stali velmi obratnými ošetřovateli. Všechno plátno v chatě bylo obětováno na obvazy. Harbertovy rány, pokryté cupaninou a obvazem, nebyly příliš staţeny a mohly se bez zanícení hojit. Novinář věnoval ošetřování ran největší péči. Věděl, jak je to dŧleţité, a opakoval to, co většina lékařŧ potvrzuje: ţe je mnohem lepší dobře ošetřená rána neţ dobře provedená operace.

Po deseti dnech, 22. listopadu, se Harbertovi viditelně ulehčilo. Počal přijímat uţ lehčí potravu. Do tváří se mu vrátila barva a jeho oči se uţ na ošetřovatele usmívaly. Trochu i mluvil, ač se Pencroff neustálým hovorem snaţil nepustit ho k slovu. Vyprávěl mu nejnemoţnější příběhy, ale Harbert se ho přímo otázal na Ayrtona, jehoţ nepřítomnost ho udivila. Vţdyť měl být přece v ohradě! Námořník nechtěl Harberta vzrušovat a odpověděl mu, ţe Ayrton odešel za Nabem, aby s ním hlídal Ţulový dŧm.

„Ti ničemní psi nemají nejmenší právo na slitování!“ prohlašoval. „A pan Smith na ně chtěl pŧsobit citem! Já bych jim ukázal cit jedině pořádnou olověnou kulkou!“

„Uţ jste je neviděli?“ ptal se Harbert.

„Ne, chlapče,“ odpověděl námořník. „Ale aţ se uzdravíš, uvidíme, zdali ti zákeřní střelci budou mít odvahu zaútočit přímo!“

„Jsem ještě velmi slabý, Pencroffe.“

„Ale síly se ti rychle vracejí. Co to je taková kulka do prsou? Pouhý ţert. Já jich dostal nespočítaných, a přesto se mi vede docela dobře.“

Vše bylo tedy v pořádku, a nedojde-li k nějakým komplikacím, bude uţ moţné pokládat Harbertovo uzdravení za jisté. Ale v jaké situaci by se kolonisté octli, kdyby se chlapcŧv stav zhoršil? Kdyby byla kulka zŧstala v těle anebo kdyby mu museli amputovat ruku nebo nohu?

„Na takovou moţnost nemohu bez zachvění ani pomyslet,“ říkal Spilett.

„Ale kdyby bylo bývalo nutno amputaci provést,“ řekl inţenýr, „byl byste váhal?“

„Ne, Cyrusi,“ odpověděl Gedeon Spilett. „Ale naštěstí jsem toho byl ušetřen.“

358

Jako v jiných případech, i zde se kolonisté radili jen se svým zdravým rozumem a díky jejich značným zkušenostem měli i tady úspěch. Ale co kdyţ jednou přijde chvíle, kdy jim jejich vědomosti uţ nepomohou? Byli na ostrově sami. A lidé jsou silní jen ve společnosti, kde se opírají jeden o druhého. Cyrus Smith to dobře věděl a ptal se sám sebe, zda se nedostanou do situace, kterou nebudou umět řešit.

Zdálo se mu ostatně, ţe aţ dosud šťastná kolonie vstoupila do nešťastného období. Celého dva a pŧl roku od odletu z Richmondu se jim vše dařilo. Ostrov je bohatě obdařil nerostným, ţivočišným i rostlinným bohatstvím, a jestliţe jim příroda takto přála, jejich vědomosti dovedly těţit ze všeho, co jim nabízela.

Hmotná základna kolonie byla tím zajištěna. K tomu jim v jistých okamţicích pomáhal nevysvětlitelný vliv… Ale to nemohlo trvat věčně.

Cyrus Smith zkrátka věřil, ţe se teď štěstí obrátilo proti nim.

Ve vodách ostrova se objevila pirátská loď, a i kdyţ byli lupiči tak zázračně zničeni, šest z nich katastrofě přece jen uniklo. Vystoupili na ostrov a pěti zbývajících se kolonisté zmocnit nemohli. Ayrtona ti bídáci bezpochyby zavraţdili. Piráti měli střelné zbraně a při jejich prvním uţití padl váţně zraněný Harbert. Byla to snad první rána odvrácené Štěstěny, namířená proti kolonistŧm?

Na to se ptal sám sebe Cyrus Smith. Často o tom hovořil i s novinářem. Oběma se zdálo, ţe podivné zásahy, které jim tolikrát poslouţily, opravdu jim teď scházejí. Moţná ţe tajemná bytost, o jejíţ existenci nemohli uţ pochybovat, opustila ostrov. Nebo snad také podlehla pirátŧm?

Na tyto otázky neměli odpovědi. Nemyslete si však, ţe Cyrus Smith a Gedeon Spilett propadli v těchto hovorech beznaději. To je ani nenapadlo. Dívali se skutečnosti tváří v tvář, hodnotili své moţnosti, připravovali se na kaţdou situaci, stavěli se pevně a přímo před budoucnost, a budou-li muset bojovat, ukáţou, ţe jsou k boji připraveni.