KAPITOLA VI PLÁN VÝPRAVY — AYRTON V OHRADĚ — NÁVŠTĚVA BALÓNOVÉHO PŘÍSTAVU — PENCROFFOVY OBJEVY NA PALUBĚ BONAVENTURY — TELEGRAM DO OHRADY — AYRTON NEODPOVÍDÁ — RANNÍ ODCHOD — PROČ VEDENÍ NEFUNGUJE — VÝSTŘEL Nejdůležitější věcí pro kolonisty bylo uskutečnit úplnou prohlídku ostrova pro kterou se už dříve rozhodli a která teď bude mít dvojí cíl: objevit především tajemnou bytost, o jejíž existenci nemohli už pochybovat, a zároveň zjistit, co je s piráty, kam se ukryli, jaký vedou život a čeho se od nich mohou nadít. Cyrus Smith chtěl vyrazit hned; ale výprava potrvá několik dní a bude třeba vzít s sebou na káře potřeby k táboření a různé nástroje. Ale v té době se jeden z oslů zranil na noze a nemohl být zapražen. Potřeboval několik dní odpočinku, a tak bylo rozhodnuto odložit výpravu o týden, na den 20. listopadu. Listopad v této šířce odpovídá květnu na severní polokouli. Byla to nejkrásnější doba. Slunce se vracelo od obratníku Kozoroha a dny se prodlužovaly. Byla nejpříhodnější doba k chystané výpravě, která při zdárném zakončení může přinést důležitá odhalení i v otázce přírodního bohatství ostrova, protože Cyrus Smith se chystal i k prohlídce nejhustší části lesa Divokého západu, který se táhl až k Hadímu ocasu.
Celých devět dnů před odchodem byly dokončovány práce na planině Výhledu.
Bylo však také nutné, aby se Ayrton vrátil do ohrady, kde domácí zvířata potřebovala už jeho péči. Ayrton se rozhodl strávit tam dva dny. Až opatří ohradu dostatečnou zásobou krmiva, vrátí se do Žulového domu.
Před odchodem do ohrady se ho Cyrus Smith ptal, nechce-li s sebou někoho z kolonistů. Připomněl mu, že ostrov už není tak bezpečný, jako býval.
Ayrton odpověděl, že by to bylo zbytečné, že na práci stačí sám a že se ostatně nikoho nebojí. Kdyby se v ohradě nebo v jejím okolí něco stalo, poslal by okamžitě telegrafickou zprávu do Žulového domu.
Tak Ayrton dne 9. listopadu ráno odešel. Vzal s sebou káru s jedním oslem a po dvou hodinách oznámil elektrický zvonek, že v ohradě je vše v pořádku.
V těchto dvou dnech se Cyrus Smith zabýval myšlenkou, jak zajistit Žulový dům proti každému překvapení. Především bude nutno dokonaleji zakrýt ústí starého jezerního výtoku na jižním cípu Grantová jezera, zatím zazděné a zarostlé trávou a křovím. Byla to snadná věc, protože stačilo zdvihnout o šedesát až osmdesát centimetrů hladinu jezera a starý odtok bude úplně zatopen.
Ke zdvižení hladiny postačí postavit přehrady na obou nových výtocích ve vodopádovém odtoku i v Glycerínovém potoku. Kolonisté se pustili do práce a dvě přehrady, široké jen asi tři metry a vysoké devadesát centimetrů, byly rychle postaveny z balvanů spojených maltou.
Když byly přehrady hotové, nikdo nemohl tušit, že na jižním cípu jezera je pod vodou ústí starého odtoku. Zbytečno dodávat, že otvor, kterým vtékala voda do Žulového domu, byl upraven tak, aby kolonistům voda nikdy nechyběla. Po vytažení výtahu se stal Žulový dům nedobytným a dokonale zařízeným útulkem.
Práce byly vykonány rychle a Pencroffovi, Gedeonu Spilettovi a Harbertovi zbyl ještě čas na výpravu k Balónovému přístavu. Námořník byl velmi zvědav, zda snad zátoka, v níž Bonaventura kotví, nebyla navštívena piráty.
„Ti ničemové vylezli na jižním pobřeží,“ prohlásil, „a jestliže šli podél pobřeží dál, mohli přístav snadno objevit. V tom případě bych nedal za Bonaventuru ani půl dolaru.“ Pencroffovy obavy byly odůvodněné a návštěva Balónového přístavu byla z opatrnosti nutná. Námořník i jeho dobře vyzbrojení druzi vyrazili tedy 10. listopadu po obědě. Pencroff vložil okázale do každé hlavně dvě koule a potřásl hlavou, což nevěstilo nic dobrého nikomu, kdo by se mu přiblížil na dostřel, „zvířeti ani člověku“, jak se vyjádřil.
Gedeon Spilett a Harbert si vzali také pušky a ve tři hodiny vyšli od Žulového domu.
Nab je doprovázel až k ohybu řeky Díků, aby po jejich přechodu most zase zdvihl. Bylo smluveno, že kolonisté při návratu vystřelí a Nab přijde na toto znamení zase upravit spojení obou břehů.
Malá skupina pak zamířila k jižnímu pobřeží ostrova. Cesta nebyla delší než šest kilometrů, ale trvala jim přes dvě hodiny, protože kolonisté prohlíželi každé křoví při cestě a hustý les podél Kachní bažiny. Stopy pirátů však nikde nenašli. Ti si zřejmě nebyli jisti počtem kolonistů a vzhledem ke svým omezeným obranným možnostem se raději uchýlili do nedostupnější části ostrova.
V Balónovém přístavu Pencroff s uspokojením zjistil, že Bonaventura klidně leží ve své malé zátoce. Balónový přístav byl tak dobře ukryt mezi vysokými skalami a za hustým porostem, že ani z moře, ani z ostrova nemohl být objeven „No, piráti tu nebyli,“ oddychl si námořník. „Plazům vyhovuje spíš vysoká tráva a my je najdeme v lese Divokého západu.“ „Štěstí že zátoku nenašli,“ dodal Harbert. „Kdyby byli Bonaventuru objevili, byli by na ní uprchli a znemožnili nám tak plavbu na ostrov Tábor.“ „Opravdu,“ podotkl Gedeon Spilett, „budeme tam muset odvézt zprávu o novém bydlišti Ayrtonově. Co kdyby skotská jachta přijela?“ „Nu, Bonaventura je tady, pane Spilette,“ řekl námořník. „Je tedy i se svou posádkou připravena na rozkaz k vyplutí.“ „Myslím však, Pencroffe, že tam budeme moci plout až po skončení prohlídky ostrova. Je možné, že tajemný neznámý — podaří-li se nám ho najít — dá nám podrobné zprávy o Lincolnově ostrově i o Táboru. Nezapomínejme, že je autorem oné listiny v láhvi a že možná zná i přesnou dobu příjezdu jachty.“ „Tisíc ďáblů!“ zaklel Pencroff. „Kdo to jen může být? Zná nás a my neznáme jeho. Je-li to obyčejný trosečník, proč se skrývá? Myslím, že jsme čestní lidé a společnost takových mužů nemůže být nikomu nepříjemná. Přišel sem snad dobrovolně? Může opustit ostrov, zachce-li se mu? Je tady ještě? Nebo už tu není…?“ Za tohoto rozhovoru vystoupili Harbert, Pencroff a Gedeon Spilett na Bonaventuru . Námořník se náhle podíval na hřídel, na který bylo navinuto lodní lano.
„No tohle!“ vykřikl. „To už je moc!“ „Co je, Pencroffe?“ ptal se novinář. „Tenhle uzel jsem přece já neudělal!“ A Pencroff ukazoval na uzel, který zajišťoval lano u hřídele, aby se nemohlo odvinout. „Vy že jste ho neudělal?“ ptal se Gedeon Spilett.
„Třeba se mýlíte, Pencroffe.“ „Přísahám, že ne. Tohle je plochý uzel a ten já nikdy nedělám.“ „Asi se opravdu mýlíte, Pencroffe.“ „Nemýlím se,“ tvrdil námořník. „Mám svůj uzel už v ruce a ruka se nikdy nemýlí.“ „Že by se piráti přece jen dostali na palubu?“ divil se Harbert. „To nevím,“ řekl Pencroff. „Je však jisté, že někdo zvedl kotvu Bonaventury a zase ji spustil. A podívejte se! Tady je další důkaz! Někdo vytáhl kotevní lano, ale nedal podložku do průvlaku! [1] Říkám vám, že někdo naší lodi použil.“ „Ale kdyby jí použili piráti, byli by ji ukradli a odjeli na ní,“ namítal Harbert. „Odpluli…? Ale kam…? Na ostrov Tábor?“ odporoval Pencroff. „Myslíte, že by se odvážili na moře na tak malém plavidle?“ „Museli bychom také předpokládat, že o Táboru věděli,“ řekl novinář. „Ať se stalo co chtělo, vím právě tak jistě, jako že jsem Bonaventura Pencroff z Vineyardu, že naše Bonaventura vyplula bez nás!“ Námořník hovořil tak přesvědčivě, že ani Gedeon Spilett, ani Harbert nemohli jeho přesvědčení vyvrátit. Bylo jasné, že se loď od té doby, co ji tu Pencroff zakotvil, hnula z přístavu buď na delší, nebo kratší plavbu. Námořník nepochyboval o tom, že kotva byla zdvižena a pak zase spuštěna. A proč by to byl někdo udělal, kdyby byl s lodí nevyplul?
„Ale jak to, že jsme loď neviděli na moři?“ ptal se novinář, který chtěl uplatnit každou námitku.
„Pane Spilette,“ odpověděl námořník, „stačí vyplout za noci při čerstvé bríze a za dvě hodiny jste z dohledu ostrova.“ „Dobrá,“ pokračoval Gedeon Spilett, „ptám se však ještě, k čemu piráti Bonaventury použili a proč ji po použití zavedli zas do přístavu?“ „Ach, pane Spilette,“ odpověděl námořník, „připojme to k řadě záhadných událostí a nemysleme už na to! Důležité je, že Bonaventura je tady! Horší bude, až si piráti vypůjčí naši loď podruhé a my ji tady už třeba nenajdeme.“ „Nebylo by, Pencroffe, lepší, kdybychom loď odvezli před Žulový dům?“ ptal se Harbert. „Ano a ne,“ odpověděl Pencroff. „Spíš ne. Ústí řeky Díků je pro loď špatné místo; moře je tam příliš prudké.“ „A co kdybychom ji vytáhli na písek až pod Komín?“ „Snad,“ řekl Pencroff, „ale protože musíme ze Žulového domu odejít na delší dobu, bude jistě lepší, když Bonaventura zůstane tady tak dlouho, dokud nebude ostrov od té čeládky očištěn.“ „Souhlasím s vámi,“ přikývl novinář. „Za nepohody je tady Bonaventura mnohem lépe chráněna, než by byla u ústí řeky Díků.“ „Ale co když ji piráti znovu navštíví?“ ptal se Harbert. „Nu, chlapče, kdyby ji nenašli tady, šli by ji hledat k Žulovému domu a za naší nepřítomnosti by se jí stejně zmocnili. Souhlasím s panem Spilettem, že ji musíme nechat v Balónovém přístavu. Ale jakmile se vrátíme a nezbavíme-li se ještě pirátů, bude lepší, když odvezeme loď k Žulovému domu a necháme ji tam tak dlouho, až se už nebudeme muset bát návštěvy těch ničemů.“ „Ujednáno, vzhůru!“ zvolal novinář. Pencroff, Harbert a Gedeon Spilett se vrátili do Žulového domu a vypravovali vše inženýrovi, který jejich opatření pro přítomnost i budoucnost schválil.
Slíbil dokonce Pencroffovi, že prohlédne úžinu mezi ostrůvkem a pobřežím, zda by se v ní nedal vybudováním hráze zřídit umělý přístav. Tak by byla Bonaventura stále před očima kolonistů, připravena pod zámkem k použití.
Téhož večera poslali Ayrtonovi telegram, aby přivedl z ohrady pár koz pro Naba, který je chtěl chovat na louce na planině. Ayrton však příjem telegramu nepotvrdil, ač to vždycky dělal. Inženýra to velmi udivilo. Možná však, že Ayrton nebyl právě v ohradě nebo že už byl na cestě do Žulového domu. Od jeho odchodu uplynuly dva dny a kolonisté soudili, že se Ayrton vrátí buď 10. listopadu večer, nebo 11. listopadu ráno. Čekali tedy, až Ayrton vystoupí na planinu Výhledu.
Ale ani v deset večer nebylo po Ayrtonovi ještě vidu ani slechu. Poslali tedy druhý telegram se žádostí o okamžitou odpověď.
Zvonek v Žulovém domě zůstal němý.
Kolonistů se zmocnil neklid. Co se Ayrtonovi stalo? Nebyl v ohradě? Nebo tam snad je, ale nemá volnost pohybu? Měli jít v temné noci za ním?
Dohadovali se. Někteří chtěli jít, jiní radili zůstat.
„Možná však, že se něco stalo s telegrafem,“ mínil Harbert. „A že proto nefunguje.“ „To je možné,“ souhlasil novinář. „Počkejme do rána,“ radil Cyrus Smith. „Ayrton třeba náš telegram skutečně nedostal, nebo jsme my nedostali odpověď.“ Čekali tedy, přirozeně plni úzkosti. Ráno 11. listopadu hned za svítám zapjal Cyrus Smith znovu proud, ale nedostal zas odpověď. Opakoval pokus. Bez výsledku.
„Pojďme do ohrady!“ rozhodl.
„A dobře ozbrojeni!“ připomněl Pencroff.
Bylo rozhodnuto, že nenechají Žulový dům bez ochrany, že tu zůstane Nab. Černoch doprovodí přátele ke Glycerínovému potoku a zdvihne za nimi most. Pak se schová za strom a počká na jejich návrat nebo na příchod Ayrtonův.
Kdyby se piráti pokusili překročit potok, snažil by se odrazit je střelbou a pak by ustoupil do Žulového domu, kde by byl po vytažení výtahu v bezpečí.
Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Harbert a Pencroff měli jít přímo k ohradě, a nenajdou-li tam Ayrtona, prohledají okolní lesy.
V šest hodin ráno přešel inženýr se svými společníky Glycerínový potok a Nab se postavil na levém břehu za malý násep, porostlý vysokými dračinci.
Kolonisté opustili planinu Výhledu a pustili se hned Ohradní cestou. Pušky nesli v ruce, připraveni odpovědět na každý nepřátelský projev výstřelem. Obě karabiny i obě pušky byly nabity kulkami.
Husté křoví po obou stranách cesty mohlo skrývat zločince, kteří měli zbraně a byli proto velmi nebezpeční.
Kolonisté kráčeli rychle a tiše. Před nimi běžel Top, chvíli po cestě, chvíli podrostem; byl stále tichý a neprojevoval žádný neklid. Kolonisté se mohli spolehnout, že se věrné zvíře nedá překvapit a že upozorní včas na každé nebezpečí.
Po celou cestu kontroloval Cyrus Smith elektrické vedení, které spojovalo ohradu se Žulovým domem. Na prvních třech kilometrech však nepřišel na žádné přerušení. Kůly byly v dobrém stavu, izolátory neporušeny a drát rovnoměrně napjat. Ale o trochu dále si Cyrus Smith všiml, že napjetí drátů se počíná uvolňovat, a když došli ke kůlu číslo 74, zarazil je náhle výkřik Harberta, který kráčel vpředu.
„Drát je přetržen!“ Přátelé přidali do kroku a zastavili se u chlapce. Tam ležel přes cestu vyvrácený kůl. Spojení bylo tedy přerušeno, a proto také nemohly dojít telegramy ani do ohrady, ani z ohrady.
„Ale sloup není poražen větrem!“ upozornil Pencroff.
„Ne,“ potvrdil Gedeon Spilett. „Země u paty kůlu byla rozkopána a sloup byl vytržen lidskou rukou.“ „A drát se přetrhl,“ dodal Harbert, ukazuje na oba konce násilně přervaného drátu. „Je přetržení čerstvé?“ ptal se Cyrus Smith.
„Ano,“ odpověděl Harbert. „A muselo k němu dojít teprve nedávno.“ „Do ohrady! Do ohrady!“ zvolal Pencroff.
Kolonisté byli asi v poloviční vzdálenosti ohrady od Žulového domu. Zbývalo jim ještě čtyři a půl kilometru. Všichni se rozběhli klusem.
Právem se obávali, že v ohradě došlo k něčemu vážnému. Ayrton mohl poslat telegram, který nedošel, ale to jeho společníky tolik netrápilo. Horší bylo, že se měl Ayrton podle svého slibu vrátit už včera večer a že se nevrátil. Přerušené spojení ohrady se Žulovým domem jistě něco znamená. A jaký zájem mohli mít piráti na přetržení drátu?
Kolonisté běželi se srdcem sevřeným úzkostí. K svému novému společníkovi pociťovali upřímnou náklonnost. Nedostal se teď do rukou těch, kteří v něm kdysi viděli svého vůdce?
Kolonisté brzy doběhli na místo, kde cesta vedla podle malého přítoku Červeného potoka k louce před ohradou. Zvolnili krok, aby nebyli příliš udýcháni ve chvíli, kdy dojde třeba k boji. Všechny pušky byly připraveny k palbě. Každý z kolonistů střežil svůj úsek lesa. Top několikrát temně zavrčel, což nevěstilo nic dobrého.
Konečně se objevila kolová hradba. Nikde však nebylo vidět žádné poškození. Vrata byla jako obvykle zavřena. Ale v ohradě vládlo naprosté ticho. Nebylo slyšet ani bečení muflonů, ani Ayrtonův hlas.
„Vstupme!“ řekl Cyrus Smith, zdvihl závoru a chtěl už vrata otevřít, když tu Top prudce zaštěkal. Nad ohradou zazněl výstřel, kterému odpověděl bolestný výkřik.
Harbert zasažen kulkou padl na zem.
[1] Podložka lana je obyčejně kus staré plachty, který se dává do průvlaku, aby se lano při projíždění průvlakem neodřelo. (Pozn. aut.)
