×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajuplný ostrov - Jules Verne, KAPITOLA VI

KAPITOLA VI PENCROFFOVO VOLÁNÍ — NOC V KOMÍNU — HARBERTŮV ŠÍP — SMITHŮV NÁVRH — NEČEKANÉ ŘEŠENÍ — CO SE STALO V ŽULOVÉM DOMĚ — JAK NASTOUPIL SLUŽBU U KOLONISTŮ NOVÝ SLUHA Cyrus Smith se beze slova zastavil. Jeho druhové tápali ve tmě po skále, zdali tam vítr žebřík neposunul, a po zemi, kdyby snad byl spadl. Žebřík však úplně zmizel. A v této tmě nebylo možno zjistit, zda jej vítr neodhodil na skalní výčnělek.

„Jestliže to je žert, pak je to hloupý žert!“ zlobil se Pencroff. „člověk dojde domů a nenajde schody do pokoje! To není nic k smíchu pro unavené lidi.“ Také Nab zlořečil. „Vždyť přece nebyl vůbec vítr,“ divil se Harbert.

„Počínám věřit, že se na Lincolnově ostrově dějí záhadné věci,“ prohlásil Pencroff.

„Záhadné? Vůbec ne, Pencroffe,“ odpověděl novinář. „Je to zcela přirozené. Někdo sem za naší nepřítomnosti přišel, obsadil náš dům a vytáhl za sebou žebřík.“ „Někdo?“ zvolal námořník. „Ale kdo?“ „Nu přece střelec olověné kulky,“ odpověděl novinář. „K čemu jinému by teď byl než k vysvětlení této příhody?“ „Jestliže je však někdo nahoře,“ řekl Pencroff, který už ztrácel trpělivost, „pak na něho zařvu tak, že bude muset odpovědět.“ A hromovým hlasem zařval své námořnické „Ohé!“, které se ozvěnou nesmírně protáhlo. Kolonisté zbystřili sluch. Zdálo se jim, že slyší ze Žulového domu jakýsi chechtot, jehož původ však nemohli určit. Na Pencroffovu výzvu se nikdo neozval, ani když ji námořník zuřivě opakoval.

Tohle byla věc, která by musela vzrušit i nejlhostejnější lidi na světě, a kolonisté nemohli být lhostejní. V jejich postavení každá takováto příhoda mohla mít vážné důsledky. A za sedm měsíců pobytu na ostrově se jim ještě nepřihodilo něco tak překvapivého.

Teď zapomněli na únavu, a vzrušeni podivnou příhodou, stáli pod Žulovým domem, nevědouce, co si myslet a co dělat. Kladli si otázky, na které nedovedli odpovědět, a vymýšleli si nejrůznější vysvětlení. Nab naříkal, že se nemůže vrátit do své kuchyně. Bylo to tím horší, že jejich zásoby už byly vyčerpány a že v této chvíli nemohli pomýšlet na jejich obnovení.

„Přátelé,“ řekl Cyrus Smith, „můžeme udělat opravdu jen jedno: čekat do rána a pak jednat podle okolností. Pojďme však čekat do Komína. Tam máme úkryt, a nemůžeme-li večeřet, můžeme aspoň spát.“ „Ale který ničema nám sehrál tenhle kousek?“ láteřil Pencroff, který stále nic nechápal. Ať už byl tím ničemou kdokoli, kolonisté mohli opravdu udělat jen jednu věc, jak řekl inženýr: jít do Komína a tam počkat do rána. Top však dostal rozkaz zůstat pod Žulovým domem. A dostal-li Top rozkaz, pak jej také bez námitek splnil. Pes tedy zůstal pod skálou, kdežto jeho pán odešel s přáteli do skal.

Nemůžeme tvrdit, že by byli kolonisté přes svou únavu spali na pískovém loži dobře. Všichni s úzkostí toužili po vysvětlení dnešní příhody, ať už byla způsobena náhodným projevem přirozených příčin nebo lidskou rukou. Nadto se jim velmi špatně leželo. Nejhorší ze všeho bylo pomyšlení, že jejich bydliště je nyní obsazeno a oni že tam nemohou.

Žulový dům nebyl však jen bydliště; bylo to také skladiště. Tam měli všechen materiál, střelivo, zbraně, nářadí, nástroje, zásoby potravin atd. Je-li vše uloupeno a budou-li se muset kolonisté bez pomůcek znovu zařizovat, bude to vážná věc. Proto také občas někdo z nich vycházel ven podívat se, hlídá-li Top dobře.

Jen Cyrus Smith čekal s obvyklým klidem na ráno, ač jeho rozum si zoufal nad novým nevysvětlitelným faktem. Zneklidňovalo ho, že kolem něho a nad ním se projevuje jakýsi vliv, který nedovede pojmenovat. Stejné pocity měl i Gedeon Spilett. Oba muži si šeptem sdělovali své domněnky o tajemných příhodách, které si nedovedli vyložit ani svou velkou jasnozřivostí a bohatými zkušenostmi. Ostrov choval jistě nějaké tajemství, ale jak je odkrýt? Harbert si to také neuměl vysvětlit a byl by se rád inženýra zeptal. Nab si nakonec řekl, že se ho to netýká, že je to věc jeho pána, a kdyby se byl nebál, že tím kamarády pohorší, byl by spal tak bezstarostně jako na svém loži v Žulovém domě. Nejvíce byl rozzuřen Pencroff.

„Je to hloupý vtip!“ prohlašoval. „Někdo si z nás vystřelil. Já však nemám vtipy rád a běda vtipkařům, padnou-li mi do rukou!“ Jakmile se na východě objevil první zásvit dne, vydali se náležitě ozbrojení kolonisté na pobřeží ke skaliskům. Žulový dům, obrácený průčelím k vycházejícímu slunci, bude brzy ozářen. Skutečně k páté hodině uviděli za zeleným rostlinstvem zavřené okenice oken.

Z této strany bylo vše v pořádku. Ale z úst kolonistů vyšel hromadný výkřik, když spatřili vstupní dveře otevřené, ač je před odchodem zavřeli.

Někdo vnikl do Žulového domu. To bylo jisté.

Horní žebřík, zavěšený nad dveřní rám, byl na místě. Dolní však byl vytažen až nahoru. Bylo zřejmé, že se vetřelci chtěli zajistit proti překvapení.

Kolonisté zatím nemohli zjistit ani jejich počet, ani jejich totožnost, protože nikdo z nich se neukázal.

Pencroff znovu zavolal. Žádná odpověď.

„Mizerové!“ vykřikl námořník. „Teď si klidně chrní, jako by byli doma! Hej, piráti, loupežníci, lupiči, synové Johna Bulla[1]!“ Když Pencroff jako Američan nazval někoho synem Johna Bulla, znamenalo to u něho projev největšího opovržení. Zatím se úplně rozednilo a stěna Žulového domu zazářila v slunečních paprscích. Vevnitř i venku však byl naprostý klid.

Kolonisté už počali pochybovat o obsazení Žulového domu, ale vytažený žebřík dokazoval, že vetřelci odejít nemohli. Jenom jak se k nim dostat? Harbertovi napadlo, že by mohl přivázat k šípu provaz, vystřelit jej na poslední příčky vytaženého žebříku, stáhnout žebřík pak dolů a otevřít si tak přístup do domu.

Nic jiného nemohli opravdu dělat a s trochou obratnosti se to mohlo podařit. Naštěstí byly luky a šípy uloženy v Komínu a bylo tam také několik svitků lehkého ibiškového provazu.

Pencroff připevnil provaz na konec dobře opeřeného šípu. Harbert pak vložil šíp na luk a zamířil s nesmírnou pečlivostí na žebřík. Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Pencroff a Nab ustoupili nazad, aby mohli pozorovat, co se bude dít v oknech Žulového domu. Novinář s karabinou v ruce hlídal dveře.

Luk spustil, šíp zasvištěl, odnesl s sebou provaz a projel s ním mezi posledními příčkami žebříku. Podařilo se to!

Harbert se ihned chopil konce provazu; ale v okamžiku, kdy zatáhl, aby dostal žebřík dolů, vysunula se ze dveří ruka, chytla žebřík a vytáhla jej až do Žulového domu.

„Trojnásobný lumpe!“ vykřikl Pencroff. „Kdyby na tebe nebylo škoda kulky, nečekal bys dlouho!“ „Ale kdo je to?“ ptal se Nab. „Cože, tys ho nepoznal?“ „Ne.“ „Nu přece opice! Nějaký makak, malpa, orangutan, kočkodan, duran, gorila nebo kosman. Naše obydlí je zaplaveno opicemi, které se tam za naší nepřítomnosti vyšplhaly po žebříku.“ V tom okamžiku, jako na potvrzení námořníkových slov, objevily se tři nebo čtyři opice v oknech, v nichž se otevřely okenice, a pozdravily skutečné vlastníky tisícem pošklebků a pitvoření. „Já věděl, že to je jenom pitomý vtip!“ volal Pencroff. „A jeden ze vtipkařů to odnese za všechny!“ Námořník zalícil pušku, namířil na jednu z opic a vystřelil. Všechny opice zmizely kromě jediné, která smrtelně zasažena spadla na pobřeží.

Tato opice vysoké postavy patřila jasně do nejvyššího řádu opic. Ať už to byl šimpanz, orangutan, gibon nebo gorila, patřil mezi lidoopy, pojmenované tak podle jejich podobnosti k lidské rase. Harbert prohlásil, že to je orangutan, a my už víme, že se chlapec v přírodopise vyznal.

„Nádherné zvíře!“ zvolal Nab.

„Chceš-li, tedy nádherné,“ ušklíbl se Pencroff. „Ale já pořád nevím, jak se dostaneme domů!“ „Harbert je výborný střelec,“ řekl novinář, „a má tady svůj luk. Ať se pokusí ještě jednou…“ „Dobrá, ale ty opice jsou taškáři,“ prohlásil Pencroff, „a neukážou se v oknech. Nemůžeme je zabít, a když si představím spousty, které asi nadělaly v pokojích a ve skladišti…“ „Trpělivost!“ řekl Cyrus Smith. „Ta zvířata nám dlouho vzdorovat nemohou.“ „Tomu bych věřil, kdyby byla dole na zemi. Ale víte vy, pane Smithi, kolik tuctů těch ničemů může nahoře být?“ Těžko odpovědět na takovou otázku. A opakovat chlapcův pokus bylo stejně těžké, protože celý žebřík byl vtažen dovnitř. Když zatáhli kolonisté za provaz, přetrhl se a žebřík nespadl. Případ byl vskutku mrzutý. Pencroff zuřil. Všem bylo jasné, že domů se nakonec dostanou, ale jak? To nemohl nikdo říci.

Tak uběhly dvě hodiny. Opice se neukazovaly, ale byly nahoře pořád. Občas vystrčila některá z nich dveřmi nebo oknem tlapu nebo čenich. Okamžitě však byla zahnána výstřelem.

„Pojďme pryč!“ navrhl inženýr. „Opice třeba uvěří v náš odchod a ukáží se. Spilett a Harbert se schovají za skály a budou pálit po všem, co se ukáže.“ Inženýrův plán byl proveden. Nejlepší střelci kolonie, Harbert a Spilett, schovali se za skály a Nab, Pencroff a Cyrus Smith odešli na planinu Výhledu ulovit nějakou zvěř, protože se blížila doba oběda a zásoby už byly snědeny.

Za půl hodiny se lovci vrátili s několika skalními holuby, které si jakžtakž upekli. Žádná z opic se zatím neukázala.

Gedeon Spilett s Harbertem se šli také najíst a pod okny Žulového domu nechali jen Topa. Po jídle se vrátili na svá místa.

Po dvou hodinách byla situace nezměněna. Opice nejevily žádné známky činnosti, jako by byly zmizely. Pravděpodobnější bylo vysvětlení, že poděšeny smrtí své družky a výstřely z pušek, ukryly se v zadních prostorách Žulového domu nebo ve skladišti. Když si kolonisté představili bohatství skladiště, tu je přešla inženýrem doporučovaná trpělivost. Všichni se doopravdy velmi rozzlobili.

„Je to příliš hloupé,“ řekl novinář. „Už by to mělo skončit!“ „Musíme ty lumpy vypudit!“ zuřil Pencroff. „Byli bychom s nimi rychle hotovi, i kdyby jich bylo třeba dvacet. Ale musíme se jim dostat na tělo! Cožpak nepřijdeme na prostředek, jak vniknout do Žulového domu?“ „Přijdeme,“ řekl Cyrus Smith, kterého cosi napadlo. „Výborně! A jak to provedeme?“ „Pokusíme se sestoupit do Žulového domu starým jezerním výtokem.“ „Tisíc ďáblů!“ zvolal námořník. „To mně nenapadlo!“ Byl to opravdu jediný prostředek, jak se dostat do Žulového domu, zdolat tlupu opic a vyhnat je. Vchod do podzemní chodby byl sice uzavřen zdivem z kamenů, ale kolonisté byli ochotni zeď rozbořit. Cyrus Smith neprovedl naštěstí svůj úmysl zatopit vchod vodou, a tak jim ta práce nebude dlouho trvat.

Bylo už poledne, když kolonisté s motykami a špičáky opustili Komín, prošli pod okny Žulového domu, nechali tam Topa na hlídce a chystali se vystoupit po levém břehu řeky Díků na planinu Výhledu.

Neučinili však ještě ani padesát kroků, když zaslechli zuřivý štěkot psa. Zněl jako zoufalá výzva.

Zastavili se.

„Poběžme!“ vyzval je Pencroff.

Všichni se rozběhli k pobřeží.

Tam zjistili, že se situace změnila.

Opice, které byly z neznámých příčin náhle vyděšeny, pokoušely se utéci. Dvě nebo tři přeskakovaly z okna do okna s obratností cirkusových šašků. Přitom se však ani nepokoušely spustit žebřík, po kterém by snadno utekly. Ve své hrůze na tento prostředek zapomněly. Pět nebo šest se jich dostalo na dostřel a kolonisté po nich vypálili. Některé z nich, zraněny nebo usmrceny, spadly zpět do místnosti, vyrážejíce ostré skřeky. Ostatní se vrhly dolů a pádem se zabily.

V několika okamžicích bylo už možno předpokládat, že Žulový dům je opic zbaven.

„Hurá!“ vykřikl Pencroff. „Hurá! Hurá!“ „Jen tolik nejásejte!“ řekl mu Gedeon Spilett. „Proč? Vždyť jsou zabity!“ „To je pravda. Ale to nám přístup do domu nijak neotevřelo.“ „Pojďme tedy výtokem!“ řekl Pencroff. „Dobrá,“ souhlasil inženýr, „ale snad by bylo lepší…“ V tom okamžiku, jako v odpověď Cyrusi Smithovi, vyklouzl žebřík ze dveří, rozvinul se a padl až na zem. „Tisíc fajfek! Tohle je něco!“ vykřikl Pencroff a podíval se na Cyruse Smithe.

„To je opravdu něco,“ šeptal si inženýr a vrhl se k žebříku.

„Pozor, pane Smithi!“ varoval ho Pencroff. „Co když nahoře ještě některá je?“ „Uvidíme!“ prohlásil inženýr a vystupoval dál. Všichni kolonisté se pustili za ním a v minutě stáli na prahu dveří.

Rozhlíželi se. V pokojích nebyl nikdo, a nikdo nebyl ani ve skladišti, které bylo netknuto.

„A co žebřík?“ zvolal námořník. „Kde je ten džentlmen, který nám jej shodil?“ V tom okamžiku se ozval ostrý výkřik a do místnosti vrazila obrovská opice, která utekla do chodby a kterou teď Nab vyplašil. „Ty lupiči!“ vykřikl Pencroff a se sekerou v ruce chystal se rozetnout zvířeti lebku. Cyrus Smith ho však zadržel: „Dejte jí milost, Pencroffe!“ „Cože? Milost takovému ničemovi?“ „Ano. To ona nám shodila ten žebřík.“ Inženýr to řekl podivným hlasem, že bylo těžko uhodnout, myslí-li to vážně či ne. Přesto se však všichni na opici vrhli a přes její statečný odpor ji přemohli a spoutali.

„Uf!“ oddechl si námořník. „A co z toho mizery teď uděláme?“ „Sluhu!“ odpověděl Harbert. Chlapec vůbec nežertoval, protože věděl, čeho všeho lze u těchto inteligentních opic dosáhnout.

Kolonisté přistoupili k opici a pozorně si ji prohlíželi. Byl to orangutan, tedy opice, která nezná vzteklost duranů, ani potřeštěnost makaků, ani nečistotnost kosmanů, ani těkavost magotů, ani špatnou povahu paviánů. Patřila do čeledi lidoopů, u nichž se projevuje téměř lidská inteligence. Jako sluha by mohl orangutan obsluhovat u stolu, čistit místnosti, pečovat o šaty, cídit boty, zacházet obratně se lžící, s vidličkou a s nožem. Je známo, že Buffon[2] měl podobnou opici, která mu dlouho věrně a pilně sloužila.

Orangutan svázaný v Žulovém domě byl velký chlapík, vysoký aspoň sto osmdesát centimetrů, nádherně utvářeného těla, se širokou hrudí a středně velkou hlavou. Měl kulatou lebku, vystouplý nos a kůži porostlou lesklou a měkkou srstí; dokonalý typ lidoopa. Oči, trochu menší než lidské, jiskřily živou inteligencí. Pod kníry zářily bílé zuby. Na bradě měl ořechově hnědé, zkadeřené vousy.

„Krásný chlapík!“ řekl Pencroff. „Znát jeho řeč, mohli bychom s ním mluvit.“ „Necháme si ho opravdu jako sluhu, pane Smithi?“ ptal se Nab. „Ano, Nabe. Ovšem nebudeš-li žárlit.“ „Doufám, že se z něho stane vzorný sluha,“ dodal Harbert. „Zdá se mladý. Učení mu tedy půjde lehce. Nebudeme muset používat násilí, ani mu vytrhávat špičáky, jak se to někdy dělává. Přilne brzy k těm, kdož s ním budou dobře zacházet.“ „To budeme všichni,“ prohlásil Pencroff, který zapomněl na svou zlost vůči „vtipkařům“. Pak přistoupil k orangutanovi se slovy: „Nu, chlapče, jak se daří?“ Orangutan odpověděl zamručením, které neprozrazovalo příliš špatnou náladu. „Chceš se stát členem kolonie?“ pokračoval námořník. „Vstoupíš do služeb pana Smithe?“ Opice znovu souhlasně zamručela. „A spokojíš se jen jídlem místo platu?“ Třetí souhlasné zamručení. „Dobrá! Nejlepší sluhové jsou ti, kteří nejméně mluví. A žádný plat, slyšíš, chlapče? Zpočátku nedostaneš nic, ale budeme-li s tebou spokojeni, dáme ti později dvakrát tolik.“ Tak vzrostla kolonie o nového člena, který jí měl prokázat platné služby. Co se jména týče, vzpomněl si námořník na jinou opici, kterou kdysi znal a která se jmenovala Jupiter, zkráceně Jup. Tak byl pokřtěn i tento orangutan.

Tímto okamžikem byl pan Jup přijat v Žulovém domě za sluhu.

[1] John Bull je potupné označení Angličanů.

[2] Georges Louis Leclerc de Buffon (1707—1788) byl francouzský přírodovědec a ředitel pařížské zoologické zahrady.


KAPITOLA     VI

PENCROFFOVO VOLÁNÍ — NOC V KOMÍNU — HARBERTŮV ŠÍP — SMITHŮV NÁVRH — NEČEKANÉ ŘEŠENÍ — CO SE STALO V ŽULOVÉM DOMĚ — JAK NASTOUPIL SLUŽBU U KOLONISTŮ NOVÝ SLUHA

Cyrus Smith se beze slova zastavil. Jeho druhové tápali ve tmě po skále, zdali tam vítr žebřík neposunul, a po zemi, kdyby snad byl spadl. Žebřík však úplně zmizel. A v této tmě nebylo možno zjistit, zda jej vítr neodhodil na skalní výčnělek.

„Jestliže to je žert, pak je to hloupý žert!“ zlobil se Pencroff. „člověk dojde domů a nenajde schody do pokoje! To není nic k smíchu pro unavené lidi.“

Také Nab zlořečil.

„Vždyť přece nebyl vůbec vítr,“ divil se Harbert.

„Počínám věřit, že se na Lincolnově ostrově dějí záhadné věci,“ prohlásil Pencroff.

„Záhadné? Vůbec ne, Pencroffe,“ odpověděl novinář. „Je to zcela přirozené. Někdo sem za naší nepřítomnosti přišel, obsadil náš dům a vytáhl za sebou žebřík.“

„Někdo?“ zvolal námořník. „Ale kdo?“

„Nu přece střelec olověné kulky,“ odpověděl novinář. „K čemu jinému by teď byl než k vysvětlení této příhody?“

„Jestliže je však někdo nahoře,“ řekl Pencroff, který už ztrácel trpělivost, „pak na něho zařvu tak, že bude muset odpovědět.“

A hromovým hlasem zařval své námořnické „Ohé!“, které se ozvěnou nesmírně protáhlo.

Kolonisté zbystřili sluch. Zdálo se jim, že slyší ze Žulového domu jakýsi chechtot, jehož původ však nemohli určit. Na Pencroffovu výzvu se nikdo neozval, ani když ji námořník zuřivě opakoval.

Tohle byla věc, která by musela vzrušit i nejlhostejnější lidi na světě, a kolonisté nemohli být lhostejní. V jejich postavení každá takováto příhoda mohla mít vážné důsledky. A za sedm měsíců pobytu na ostrově se jim ještě nepřihodilo něco tak překvapivého.

Teď zapomněli na únavu, a vzrušeni podivnou příhodou, stáli pod Žulovým domem, nevědouce, co si myslet a co dělat. Kladli si otázky, na které nedovedli odpovědět, a vymýšleli si nejrůznější vysvětlení. Nab naříkal, že se nemůže vrátit do své kuchyně. Bylo to tím horší, že jejich zásoby už byly vyčerpány a že v této chvíli nemohli pomýšlet na jejich obnovení.

„Přátelé,“ řekl Cyrus Smith, „můžeme udělat opravdu jen jedno: čekat do rána a pak jednat podle okolností. Pojďme však čekat do Komína. Tam máme úkryt, a nemůžeme-li večeřet, můžeme aspoň spát.“

„Ale který ničema nám sehrál tenhle kousek?“ láteřil Pencroff, který stále nic nechápal.

Ať už byl tím ničemou kdokoli, kolonisté mohli opravdu udělat jen jednu věc, jak řekl inženýr: jít do Komína a tam počkat do rána. Top však dostal rozkaz zůstat pod Žulovým domem. A dostal-li Top rozkaz, pak jej také bez námitek splnil. Pes tedy zůstal pod skálou, kdežto jeho pán odešel s přáteli do skal.

Nemůžeme tvrdit, že by byli kolonisté přes svou únavu spali na pískovém loži dobře. Všichni s úzkostí toužili po vysvětlení dnešní příhody, ať už byla způsobena náhodným projevem přirozených příčin nebo lidskou rukou. Nadto se jim velmi špatně leželo. Nejhorší ze všeho bylo pomyšlení, že jejich bydliště je nyní obsazeno a oni že tam nemohou.

Žulový dům nebyl však jen bydliště; bylo to také skladiště. Tam měli všechen materiál, střelivo, zbraně, nářadí, nástroje, zásoby potravin atd. Je-li vše uloupeno a budou-li se muset kolonisté bez pomůcek znovu zařizovat, bude to vážná věc. Proto také občas někdo z nich vycházel ven podívat se, hlídá-li Top dobře.

Jen Cyrus Smith čekal s obvyklým klidem na ráno, ač jeho rozum si zoufal nad novým nevysvětlitelným faktem. Zneklidňovalo ho, že kolem něho a nad ním se projevuje jakýsi vliv, který nedovede pojmenovat. Stejné pocity měl i Gedeon Spilett. Oba muži si šeptem sdělovali své domněnky o tajemných příhodách, které si nedovedli vyložit ani svou velkou jasnozřivostí a bohatými zkušenostmi. Ostrov choval jistě nějaké tajemství, ale jak je odkrýt? Harbert si to také neuměl vysvětlit a byl by se rád inženýra zeptal. Nab si nakonec řekl, že se ho to netýká, že je to věc jeho pána, a kdyby se byl nebál, že tím kamarády pohorší, byl by spal tak bezstarostně jako na svém loži v Žulovém domě. Nejvíce byl rozzuřen Pencroff.

„Je to hloupý vtip!“ prohlašoval. „Někdo si z nás vystřelil. Já však nemám vtipy rád a běda vtipkařům, padnou-li mi do rukou!“

Jakmile se na východě objevil první zásvit dne, vydali se náležitě ozbrojení kolonisté na pobřeží ke skaliskům. Žulový dům, obrácený průčelím k vycházejícímu slunci, bude brzy ozářen. Skutečně k páté hodině uviděli za zeleným rostlinstvem zavřené okenice oken.

Z této strany bylo vše v pořádku. Ale z úst kolonistů vyšel hromadný výkřik, když spatřili vstupní dveře otevřené, ač je před odchodem zavřeli.

Někdo vnikl do Žulového domu. To bylo jisté.

Horní žebřík, zavěšený nad dveřní rám, byl na místě. Dolní však byl vytažen až nahoru. Bylo zřejmé, že se vetřelci chtěli zajistit proti překvapení.

Kolonisté zatím nemohli zjistit ani jejich počet, ani jejich totožnost, protože nikdo z nich se neukázal.

Pencroff znovu zavolal. Žádná odpověď.

„Mizerové!“ vykřikl námořník. „Teď si klidně chrní, jako by byli doma! Hej, piráti, loupežníci, lupiči, synové Johna Bulla[1]!“

Když Pencroff jako Američan nazval někoho synem Johna Bulla, znamenalo to u něho projev největšího opovržení.

Zatím se úplně rozednilo a stěna Žulového domu zazářila v slunečních paprscích. Vevnitř i venku však byl naprostý klid.

Kolonisté už počali pochybovat o obsazení Žulového domu, ale vytažený žebřík dokazoval, že vetřelci odejít nemohli. Jenom jak se k nim dostat? Harbertovi napadlo, že by mohl přivázat k šípu provaz, vystřelit jej na poslední příčky vytaženého žebříku, stáhnout žebřík pak dolů a otevřít si tak přístup do domu.

Nic jiného nemohli opravdu dělat a s trochou obratnosti se to mohlo podařit. Naštěstí byly luky a šípy uloženy v Komínu a bylo tam také několik svitků lehkého ibiškového provazu.

Pencroff připevnil provaz na konec dobře opeřeného šípu. Harbert pak vložil šíp na luk a zamířil s nesmírnou pečlivostí na žebřík. Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Pencroff a Nab ustoupili nazad, aby mohli pozorovat, co se bude dít v oknech Žulového domu. Novinář s karabinou v ruce hlídal dveře.

Luk spustil, šíp zasvištěl, odnesl s sebou provaz a projel s ním mezi posledními příčkami žebříku. Podařilo se to!

Harbert se ihned chopil konce provazu; ale v okamžiku, kdy zatáhl, aby dostal žebřík dolů, vysunula se ze dveří ruka, chytla žebřík a vytáhla jej až do Žulového domu.

„Trojnásobný lumpe!“ vykřikl Pencroff. „Kdyby na tebe nebylo škoda kulky, nečekal bys dlouho!“

„Ale kdo je to?“ ptal se Nab.

„Cože, tys ho nepoznal?“

„Ne.“

„Nu přece opice! Nějaký makak, malpa, orangutan, kočkodan, duran, gorila nebo kosman. Naše obydlí je zaplaveno opicemi, které se tam za naší nepřítomnosti vyšplhaly po žebříku.“

V tom okamžiku, jako na potvrzení námořníkových slov, objevily se tři nebo čtyři opice v oknech, v nichž se otevřely okenice, a pozdravily skutečné vlastníky tisícem pošklebků a pitvoření.

„Já věděl, že to je jenom pitomý vtip!“ volal Pencroff. „A jeden ze vtipkařů to odnese za všechny!“

Námořník zalícil pušku, namířil na jednu z opic a vystřelil. Všechny opice zmizely kromě jediné, která smrtelně zasažena spadla na pobřeží.

Tato opice vysoké postavy patřila jasně do nejvyššího řádu opic. Ať už to byl šimpanz, orangutan, gibon nebo gorila, patřil mezi lidoopy, pojmenované tak podle jejich podobnosti k lidské rase. Harbert prohlásil, že to je orangutan, a my už víme, že se chlapec v přírodopise vyznal.

„Nádherné zvíře!“ zvolal Nab.

„Chceš-li, tedy nádherné,“ ušklíbl se Pencroff. „Ale já pořád nevím, jak se dostaneme domů!“

„Harbert je výborný střelec,“ řekl novinář, „a má tady svůj luk. Ať se pokusí ještě jednou…“

„Dobrá, ale ty opice jsou taškáři,“ prohlásil Pencroff, „a neukážou se v oknech. Nemůžeme je zabít, a když si představím spousty, které asi nadělaly v pokojích a ve skladišti…“

„Trpělivost!“ řekl Cyrus Smith. „Ta zvířata nám dlouho vzdorovat nemohou.“

„Tomu bych věřil, kdyby byla dole na zemi. Ale víte vy, pane Smithi, kolik tuctů těch ničemů může nahoře být?“

Těžko odpovědět na takovou otázku. A opakovat chlapcův pokus bylo stejně těžké, protože celý žebřík byl vtažen dovnitř. Když zatáhli kolonisté za provaz, přetrhl se a žebřík nespadl. Případ byl vskutku mrzutý. Pencroff zuřil. Všem bylo jasné, že domů se nakonec dostanou, ale jak? To nemohl nikdo říci.

Tak uběhly dvě hodiny. Opice se neukazovaly, ale byly nahoře pořád. Občas vystrčila některá z nich dveřmi nebo oknem tlapu nebo čenich. Okamžitě však byla zahnána výstřelem.

„Pojďme pryč!“ navrhl inženýr. „Opice třeba uvěří v náš odchod a ukáží se. Spilett a Harbert se schovají za skály a budou pálit po všem, co se ukáže.“

Inženýrův plán byl proveden. Nejlepší střelci kolonie, Harbert a Spilett, schovali se za skály a Nab, Pencroff a Cyrus Smith odešli na planinu Výhledu ulovit nějakou zvěř, protože se blížila doba oběda a zásoby už byly snědeny.

Za půl hodiny se lovci vrátili s několika skalními holuby, které si jakžtakž upekli. Žádná z opic se zatím neukázala.

Gedeon Spilett s Harbertem se šli také najíst a pod okny Žulového domu nechali jen Topa. Po jídle se vrátili na svá místa.

Po dvou hodinách byla situace nezměněna. Opice nejevily žádné známky činnosti, jako by byly zmizely. Pravděpodobnější bylo vysvětlení, že poděšeny smrtí své družky a výstřely z pušek, ukryly se v zadních prostorách Žulového domu nebo ve skladišti. Když si kolonisté představili bohatství skladiště, tu je přešla inženýrem doporučovaná trpělivost. Všichni se doopravdy velmi rozzlobili.

„Je to příliš hloupé,“ řekl novinář. „Už by to mělo skončit!“

„Musíme ty lumpy vypudit!“ zuřil Pencroff. „Byli bychom s nimi rychle hotovi, i kdyby jich bylo třeba dvacet. Ale musíme se jim dostat na tělo! Cožpak nepřijdeme na prostředek, jak vniknout do Žulového domu?“

„Přijdeme,“ řekl Cyrus Smith, kterého cosi napadlo.

„Výborně! A jak to provedeme?“

„Pokusíme se sestoupit do Žulového domu starým jezerním výtokem.“

„Tisíc ďáblů!“ zvolal námořník. „To mně nenapadlo!“

Byl to opravdu jediný prostředek, jak se dostat do Žulového domu, zdolat tlupu opic a vyhnat je. Vchod do podzemní chodby byl sice uzavřen zdivem z kamenů, ale kolonisté byli ochotni zeď rozbořit. Cyrus Smith neprovedl naštěstí svůj úmysl zatopit vchod vodou, a tak jim ta práce nebude dlouho trvat.

Bylo už poledne, když kolonisté s motykami a špičáky opustili Komín, prošli pod okny Žulového domu, nechali tam Topa na hlídce a chystali se vystoupit po levém břehu řeky Díků na planinu Výhledu.

Neučinili však ještě ani padesát kroků, když zaslechli zuřivý štěkot psa. Zněl jako zoufalá výzva.

Zastavili se.

„Poběžme!“ vyzval je Pencroff.

Všichni se rozběhli k pobřeží.

Tam zjistili, že se situace změnila.

Opice, které byly z neznámých příčin náhle vyděšeny, pokoušely se utéci. Dvě nebo tři přeskakovaly z okna do okna s obratností cirkusových šašků. Přitom se však ani nepokoušely spustit žebřík, po kterém by snadno utekly. Ve své hrůze na tento prostředek zapomněly. Pět nebo šest se jich dostalo na dostřel a kolonisté po nich vypálili. Některé z nich, zraněny nebo usmrceny, spadly zpět do místnosti, vyrážejíce ostré skřeky. Ostatní se vrhly dolů a pádem se zabily.

V několika okamžicích bylo už možno předpokládat, že Žulový dům je opic zbaven.

„Hurá!“ vykřikl Pencroff. „Hurá! Hurá!“

„Jen tolik nejásejte!“ řekl mu Gedeon Spilett.

„Proč? Vždyť jsou zabity!“

„To je pravda. Ale to nám přístup do domu nijak neotevřelo.“

„Pojďme tedy výtokem!“ řekl Pencroff.

„Dobrá,“ souhlasil inženýr, „ale snad by bylo lepší…“

V tom okamžiku, jako v odpověď Cyrusi Smithovi, vyklouzl žebřík ze dveří, rozvinul se a padl až na zem.

„Tisíc fajfek! Tohle je něco!“ vykřikl Pencroff a podíval se na Cyruse Smithe.

„To je opravdu něco,“ šeptal si inženýr a vrhl se k žebříku.

„Pozor, pane Smithi!“ varoval ho Pencroff. „Co když nahoře ještě některá je?“

„Uvidíme!“ prohlásil inženýr a vystupoval dál.

Všichni kolonisté se pustili za ním a v minutě stáli na prahu dveří.

Rozhlíželi se. V pokojích nebyl nikdo, a nikdo nebyl ani ve skladišti, které bylo netknuto.

„A co žebřík?“ zvolal námořník. „Kde je ten džentlmen, který nám jej shodil?“

V tom okamžiku se ozval ostrý výkřik a do místnosti vrazila obrovská opice, která utekla do chodby a kterou teď Nab vyplašil.

„Ty lupiči!“ vykřikl Pencroff a se sekerou v ruce chystal se rozetnout zvířeti lebku. Cyrus Smith ho však zadržel:

„Dejte jí milost, Pencroffe!“

„Cože? Milost takovému ničemovi?“

„Ano. To ona nám shodila ten žebřík.“

Inženýr to řekl podivným hlasem, že bylo těžko uhodnout, myslí-li to vážně či ne.

Přesto se však všichni na opici vrhli a přes její statečný odpor ji přemohli a spoutali.

„Uf!“ oddechl si námořník. „A co z toho mizery teď uděláme?“

„Sluhu!“ odpověděl Harbert.

Chlapec vůbec nežertoval, protože věděl, čeho všeho lze u těchto inteligentních opic dosáhnout.

Kolonisté přistoupili k opici a pozorně si ji prohlíželi. Byl to orangutan, tedy opice, která nezná vzteklost duranů, ani potřeštěnost makaků, ani nečistotnost kosmanů, ani těkavost magotů, ani špatnou povahu paviánů. Patřila do čeledi lidoopů, u nichž se projevuje téměř lidská inteligence. Jako sluha by mohl orangutan obsluhovat u stolu, čistit místnosti, pečovat o šaty, cídit boty, zacházet obratně se lžící, s vidličkou a s nožem. Je známo, že Buffon[2] měl podobnou opici, která mu dlouho věrně a pilně sloužila.

Orangutan svázaný v Žulovém domě byl velký chlapík, vysoký aspoň sto osmdesát centimetrů, nádherně utvářeného těla, se širokou hrudí a středně velkou hlavou. Měl kulatou lebku, vystouplý nos a kůži porostlou lesklou a měkkou srstí; dokonalý typ lidoopa. Oči, trochu menší než lidské, jiskřily živou inteligencí. Pod kníry zářily bílé zuby. Na bradě měl ořechově hnědé, zkadeřené vousy.

„Krásný chlapík!“ řekl Pencroff. „Znát jeho řeč, mohli bychom s ním mluvit.“

„Necháme si ho opravdu jako sluhu, pane Smithi?“ ptal se Nab.

„Ano, Nabe. Ovšem nebudeš-li žárlit.“

„Doufám, že se z něho stane vzorný sluha,“ dodal Harbert. „Zdá se mladý. Učení mu tedy půjde lehce. Nebudeme muset používat násilí, ani mu vytrhávat špičáky, jak se to někdy dělává. Přilne brzy k těm, kdož s ním budou dobře zacházet.“

„To budeme všichni,“ prohlásil Pencroff, který zapomněl na svou zlost vůči „vtipkařům“. Pak přistoupil k orangutanovi se slovy:

„Nu, chlapče, jak se daří?“

Orangutan odpověděl zamručením, které neprozrazovalo příliš špatnou náladu.

„Chceš se stát členem kolonie?“ pokračoval námořník. „Vstoupíš do služeb pana Smithe?“

Opice znovu souhlasně zamručela.

„A spokojíš se jen jídlem místo platu?“

Třetí souhlasné zamručení.

„Dobrá! Nejlepší sluhové jsou ti, kteří nejméně mluví. A žádný plat, slyšíš, chlapče? Zpočátku nedostaneš nic, ale budeme-li s tebou spokojeni, dáme ti později dvakrát tolik.“

Tak vzrostla kolonie o nového člena, který jí měl prokázat platné služby. Co se jména týče, vzpomněl si námořník na jinou opici, kterou kdysi znal a která se jmenovala Jupiter, zkráceně Jup. Tak byl pokřtěn i tento orangutan.

Tímto okamžikem byl pan Jup přijat v Žulovém domě za sluhu.


[1] John Bull je potupné označení Angličanů.

[2] Georges Louis Leclerc de Buffon (1707—1788) byl francouzský přírodovědec a ředitel pařížské zoologické zahrady.