KAPITOLA V INŽENÝRŮV VÝKLAD — PENGROFFOVY ÚŽASNÉ PŘEDSTAVY — BATERIE VE SKÁLE — ČTYŘI VÝSTŘELY — ZBYLÍ PIRÁTI — AYRTONOVO VÁHÁNÍ — UŠLECHTILOST CYRUSE SMITHE — PENCROFFOVO POKÁNÍ Podmořský výbuch torpéda vysvětloval vše. Cyrus Smith, který se za války Severu proti Jihu zabýval těmito strašnými zbraněmi, nemohl se mýlit. Jedině účinkem tohoto válce, naplněného nitroglycerínem, kyselinou pikrovou nebo jinou výbušninou podobného účinku, mohl být vyzdvižen v úžině onen vodní sloup. Jedině působením torpéda mohla být briga rozervána v kýlu a ihned potopena. Proto také nemohla být loď opravena, neboť její trup byl strašlivě roztrhán. Torpédu, které může zničit válečný obrněnec stejně jako rybářskou bárku, nemohl Bystrý vzdorovat.
Ano. Torpédo vysvětlovalo vše… kromě otázky, jak se mohlo v těchto vodách objevit.
„Přátelé,“ pokračoval Cyrus Smith, „teď už nemůžeme pochybovat o přítomnosti záhadné bytosti, která je možná trosečníkem jako my, opuštěným na našem ostrově. Aby byl zasvěcen i Ayrton, zopakujme si sled všech těch podivných příhod. Kdo je onen šlechetný neznámý, jehož zásah se tolikrát projevil v náš prospěch? Nedovedu si to představit. Jaký zájem má na svém jednání a proč se po tolika dobrodiních ještě skrývá ? Nechápu to. Tím však jeho služby neztrácejí na své působivosti a jsou takového druhu, že je mohl prokázat jen člověk nadaný téměř zázračnou mocí. Ayrton je mu zavázán stejně jako my. Jestliže mě neznámý zachránil po pádu do moře, napsal jistě i onu listinu, kterou vložil do láhve a kterou nás upozornil na postavení našeho přítele. Jsem přesvědčen, že to byl on, kdo nám poslal bednu s nejpotřebnějšími věcmi, a že on ji umístil u mysu Trosek. On také zapálil oheň na výšině ostrova a usnadnil vám tak přistání. On vystřelil kulku, kterou jsme našli v mase pekari. On vystřelil i torpédo, které zničilo pirátskou loď. Stručně řečeno: všechno tajemné a nevysvětlitelné, s čím jsme se tu setkali, pochází od něho. Ať je to kdokoli, trosečník nebo vyhnanec, zaslouží si všechnu naši vděčnost, nechceme-li být nevděčníky. Zavázal si nás nesmírným dluhem a já doufám, že mu jej budeme moci jednou splatit.“ „Myslím, že máte pravdu, Cyrusi,“ řekl Gedeon Spilett. „Ano, žije zde skoro všemocná bytost, která je skryta v některé části ostrova a jejíž vliv se tak příznivě projevuje v náš prospěch. Řekl bych skoro, že tento muž vládne nadpřirozenými prostředky, kdyby nadpřirozenost byla v obyčejném životě možná. Je to on kdo má s námi tajné spojení studnou v Žulovém domě? Je to on, kdo nám poslal láhev při první plavbě lodi kolem ostrova? Je to on, kdo vyhodil Topa z jezera a usmrtil moroně? Je to on, kdo podle vší pravděpodobnosti zachránil vás, Cyrusi, z vln, a to za okolností, kdy žádný jiný člověk by nemohl nic dělat? Jestliže je to on, pak má ve svých rukou moc, která z něho dělá vládce všech živlů.“ Všichni cítili, že novinářovy úvahy jsou správné. „Ano,“ pokračoval Cyrus Smith. „Nemůžeme-li už pochybovat o zásahu lidské bytosti, musíme připustit, že má k dispozici takové prostředky, které vysoko přesahují vše, co lidstvo dosud zná. V tom je jistě nějaké tajemství, ale objevíme-li toho člověka, objevíme i jeho tajemství. Otázka teď zní: máme respektovat přání tohoto muže zůstat neznámým, nebo se máme dostat až k němu? Co vy si o tom myslíte?“ „Já myslím,“ řekl Pencroff, „že je to velmi dobrý člověk a že si zaslouží všechnu naši úctu.“ „Dobrá, Pencroffe, ale to není odpověď,“ namítl Cyrus Smith. „Já si zas myslím,“ řekl Nab, „že ho můžeme hledat jak chceme, ale on že se objeví, až bude sám chtít.“ „To, co říkáš, Nabe, není nijak hloupé,“ doznal Pencroff. „Souhlasím s Nabem,“ prohlásil Gedeon Spilett. „Neznamená to však, že se nemáme pokusit ho hledat. Ať už tu tajemnou bytost najdeme nebo ne, musíme vykonat aspoň svou povinnost.“ „Co si o tom myslíš ty, chlapče?“ obrátil se inženýr k Harbertovi. „Já bych mu chtěl poděkovat,“ řekl živě hoch, „především za to, že zachránil vás, a potom za to, že zachránil nás.“ „To je správné, chlapče,“ souhlasil Pencroff. „I já bych mu chtěl poděkovat, a vlastně my všichni. Nejsem zvědavý, ale jedno oko bych obětoval, abych mohl tu podivnou bytost spatřit. Musí to být krásný a silný muž s nádherným plnovousem, s vlasy jako sluneční paprsky a jistě leží na oblacích a drží v ruce velikou kouli.“ „Vždyť nám tu líčíte obraz boha, Pencroffe,“ smál se Gedeon Spilett. „To je možné,“ odpověděl námořník, „ale já si ho tak představuji.“ „Co říkáte vy, Ayrtone?“ ptal se inženýr. „Pane Smithi, nemohu vám ještě říci své mínění. Co uděláte, to bude dobré. Chcete-li, abych se zúčastnil hledání, rád vám pomohu.“ „Děkuji vám, Ayrtone,“ pokračoval inženýr. „Ale chtěl bych na svou otázku přímou odpověď. Jste naším kamarádem. Už několikrát jste nám dokázal svou oddanost. Ptal jsem se proto i vás na věc rozhodné důležitosti. Mluvte tedy!“ „Pane Smithi,“ odpověděl Ayrton, „myslím, že musíme udělat vše, abychom neznámého dobrodince našli. Co když je sám? Co když trpí? Co když potřebuje začít nový život? Také já mám u něho dluh k placení. Byl to jistě on a nikdo jiný, kdo připlul k ostrovu Táboru, našel tam známého vám nešťastníka, dal vám to vědět, a vy jste mě zachránili…! Jen díky jemu jsem se stal opět člověkem. Nikdy na to nezapomenu.“ „Rozhodnuto,“ řekl Cyrus Smith. „Začneme ho hledat co nejdříve. Nenecháme ani kousek ostrova bez prohlédnutí. Prohledáme jej až do jeho nejtajnějších úkrytů, a ať nám neznámý přítel odpustí naši snahu!“ Kolonisté věnovali několik dnů práci na senoseči a na žních. Než se pustí do prohledávání ostrova, chtěli všechny nutné práce dokončit. Byla doba zrání zeleniny a plodin z ostrova Tábora. Vše muselo být sklizeno a uloženo. Naštěstí měli v Žulovém domě dost místa k uložení všeho bohatství ostrova. Produkty kolonie byly pečlivě roztříděny a zajištěny. Všichni kolonisté doufali, že je zajišťují před zvířaty, a nikoli před lidmi. Vlhka se v Žulovém domě bát nemuseli. Několik přirozených výklenků v horní chodbě bylo rozšířeno nebo prohloubeno špičáky i výbušnými náložemi a Žulový dům se tak stal hlavním skladem potravin, střeliva, nástrojů, nářadí a potřeb, tedy hmotnou zásobárnou kolonie.
Děla z brigy byly krásné kusy z kované oceli. Na Pencroffovo naléhání je kolonisté vytáhli kladkami a provazy až do Žulového domu. Mezi okny upravili střílny a žulovou stěnou brzy vyčnívala jejich lesklá ústí. Z této výše ovládala děla celé pobřeží zálivu Unie. Byl to malý Gibraltar[1], který by ohrozil palbou každou loď plující z moře k ostrovu.
„Pane Smithi,“ řekl Pencroff inženýrovi 8. listopadu, „když už máme baterii umístěnou, měli bychom vyzkoušet její dostřel.“ „Myslíte, že to bude užitečné?“ ptal se inženýr. „Nejen užitečné, ale nezbytné. Jak bychom jinak zjistili vzdálenost, na kterou můžeme posílat ty krásné náboje, kterými jsme tak zásobeni?“ „Zkusíme to tedy, Pencroffe,“ souhlasil Cyrus Smith. „Myslím však, že bychom neměli dělat zkoušku s obyčejným střelným prachem, který bych rád ušetřil, ale se střelnou bavlnou, které budeme mít vždycky dost.“ „Snesou však děla výstřel střelnou bavlnou?“ ptal se novinář, který byl stejně jako Pencroff zvědav na zkoušku ostrovního dělostřelectva. „Myslím, že ano. Budeme však stejně opatrní,“ řekl inženýr.
Cyrus Smith právem předpokládal, že děla jsou udělána skvěle. Vždyť se v tom vyznal. Zhotovena z kované oceli a nabíjena odzadu, musela vydržet největší tlak a střílet na značnou vzdálenost. Má-li náboj mít velký, účinný dostřel, musí být dráha co nejstrmější a toho lze docílit jen velkou počáteční rychlostí.
„A počáteční rychlost závisí na množství použitého prachu,“ vysvětloval inženýr. „Tato otázka se při výrobě přenáší na otázku nejpevnějšího materiálu. A ocel je k tomu ze všech kovů nejvhodnější. Můžeme tedy předpokládat, že naše děla vydrží bez nebezpečí i tlak plynů ze střelné bavlny a dají nám nejlepší palebné výsledky.“ „Bude nám to jasnější, až to vyzkoušíme,“ řekl na to nedočkavý Pencroff. Všechna děla byla v dokonalém stavu. Hned po vytažení z vody si je vzal námořník na starost a úzkostlivě je ošetřil. Strávil mnoho hodin leštěním, promazáváním a čištěním odpalovacího zařízení, závěru i vrtání. Nyní se děla leskla jako na fregatě[2] Unie.
Téhož dne byla všechna čtyři děla za účasti celé kolonie — i Topa a Jupa — vyzkoušena. Byla nabita střelnou bavlnou. Inženýr pečlivě propočítal její výbušný účin, který je čtyřikrát větší než účin střelného prachu. K výstřelu použil válcových, na konci zašpičatělých nábojů.
Pencroff se chopil odpalovací šňůry a připravil se k palbě.
Na inženýrovo znamení vyšla rána. Náboj namířený k moři přelétl ostrůvek Spásy a ztratil se v oceánu ve vzdálenosti, kterou nebylo možno přesně odhadnout.
Druhé dělo bylo namířeno na okraj Trosek. Náboj na kusy roztříštil skálu vzdálenou pět a půl kilometru od Žulového domu.
Toto dělo odpálil Harbert a byl na svou ránu náležitě hrdý. Ještě větší hrdost nad chlapcovým úspěchem pocítil Pencroff. Tento výstřel dělal jeho milovanému chlapci opravdu čest.
Třetí náboj vyletěl nad přesypy u severní části zálivu Unie a padl do písku přes sedm kilometrů daleko. Tam sklouzl po přesypu a zmizel v oblaku pěny v moři.
U čtvrtého děla Cyrus Smith nálož trochu zvětšil, aby vyzkoušel největší dostřel. Všichni kolonisté ustoupili do chodeb, aby byli kryti, kdyby se dělo roztrhlo. K odpálení použili dlouhé šňůry.
Ozvala se strašná rána, ale dělo to vydrželo. Kolonisté se vrhli k oknům a viděli, jak náboj roztříštil skálu na Jižní čelisti — devět kilometrů daleko — a padl do Žraloci zátoky.
„Nu, pane Smithi,“ zvolal Pencroff, jehož hurá mohlo soutěžit s hlukem výstřelu, „co říkáte naší baterii? Teď se mohou objevit před Žulovým domem třeba všichni piráti Tichého oceánu. Bez našeho dovolení tu už nikdo nepřistane.“ „Věřte, Pencroffe, že bych to raději nechtěl zkoušet,“ řekl na to Cyrus Smith. „Mimochodem, přátelé,“ pokračoval Pencroff, „co uděláme s těmi šesti ničemy na ostrově? Nenecháme je tu přece pobíhat našimi lesy, loukami a poli. Je to divoká zvěř, takoví piráti, a my bychom s nimi měli naložit jako s jaguáry. Co myslíš ty, Ayrtone?“ obrátil se Pencroff k novému kamarádovi.
Ayrton s odpovědí chvíli váhal. Cyruse Smithe zamrzelo, že dal Pencroff Ayrtonovi tak neomalenou otázku. Byl také dojat Ayrtonovou klidnou odpovědí: „Já jsem kdysi byl také takovým jaguárem, Pencroffe!“ A Ayrton pomalým krokem odešel. Pencroff pochopil.
„Jaký jsem to pitomec!“ naříkal. „Ubohý Ayrton! A má přece právo hovořit o tom jako kdokoli jiný!“ „Ano,“ souhlasil Gedeon Spilett. „Jeho skromnost mu však dělá čest a my musíme mít ohled na jeho smutnou minulost.“ „Samozřejmě, pane Spilette,“ odpověděl námořník. „Teď si budu dávat dobrý pozor. Raději bych si ukousl jazyk, než bych Ayrtona ještě zarmoutil. Vraťme se teď k těm pirátům. Zdá se mi, že nemají právo na naše smilování a že se jich stejně budeme muset jednou zbavit.“ „To je váš názor, Pencroffe?“ ptal se inženýr. „Ano, to si myslím.“ „Nechtěl byste však počkat — než je začneme nemilosrdně pronásledovat — na jejich nepřátelský projev?“ „Nestačí snad to, co udělali?“ ptal se Pencroff, který takové ohledy nechápal. „Možná že se jejich city zatím změnily,“ řekl Cyrus Smith. „Možná že dnes už litují…“ „Ti a litovat!“ zvolal Pencroff a pokrčil rameny. „Pencroffe, vzpomeň si na Ayrtona!“ řekl Harbert a sevřel námořníkovu ruku. „Stal se přece zas čestným člověkem!“ Pencroff pohlédl na druhy. Nikdy by byl nevěřil, že se jeho návrh setká s nesouhlasem. Jeho prudká povaha nemohla připustit, aby se smířili na ostrově s ničemy, se spoluviníky Boba Harveye a s vrahy z posádky Bystrého . Díval se na ně jako na divou zvěř, kterou nutno bez váhání a bez výčitek svědomí vyhubit.
„Hleďme,“ řekl, „všichni jsou proti mně. Chcete snad být k těm bídníkům milosrdní? Dobrá. Jen abyste později nelitovali!“ „Jakému nebezpečí se vystavujeme?“ ptal se Harbert. „Stačí, když si budeme dávat pozor.“ „Hm,“ bručel novinář, který dosud mlčel. „Jejich šest a jsou dobře ozbrojeni. Kdyby se každý z nich někde skryl a zastřelil jednoho z nás, byli by brzy pány ostrova.“ „Proč to tedy už neudělali?“ ptal se Harbert. „Patrně to není v jejich zájmu. Nás je ostatně také šest.“ „Dobrá, dobrá,“ řekl Pencroff, kterého žádný důvod nemohl přesvědčit. „Nechme ty chlapíky na pokoji a nemysleme na ně.“ „Nedělej se tak zlým, Pencroffe,“ řekl Nab. „Kdyby se jeden z těch ubožáků octl v dostřelu tvé pušky, stejně bys na něho nevystřelil.“ „Vystřelil bych na něho jako na vzteklého psa, Nabe,“ odpověděl chladně námořník. „Pencroffe,“ řekl mu Cyrus Smith, „až dosud jste dal vždy na mou radu. Nechtěl byste mi důvěřovat i v této věci?“ „Udělám, co budete chtít, pane Smithi,“ odpověděl námořník, ale přesvědčen dosud nebyl. „Čekejme zatím a neútočme, dokud nebudeme napadeni!“ Tím bylo rozhodnuto o postoji vůči pirátům, ačkoli si Pencroff od toho nic dobrého nesliboval. Nebude tedy útočit, ale bude neustále ve střehu. Ostrov byl ostatně velký a úrodný. Jestliže zůstalo v duších těch ničemů aspoň trochu počestnosti, mohou se tu uživit. Bylo ostatně v jejich zájmu, aby v nových podmínkách začali nový způsob života. Samozřejmě že by to neudělali z lidskosti, ale z nutnosti. Kolonisté se však už nebudou moci pohybovat volně. Teď se musí mít na pozoru před šesti piráty, kteří se potloukají po ostrově a mohou být právě těmi nejhoršími. Ztráta bezpečnosti by byla vážnou věcí i pro lidi méně statečné, než byli kolonisté.
Ale na tom nezáleží. Kolonisté byli teď proti Pencroffovi v právu. Budou v právu i v budoucnu? To se uvidí.
[1] Gibraltar je anglická skalní pevnost v jižním Španělsku, ovládající vstup do Středozemního moře.
[2] Fregata je starý název pro válečnou lod středního typu.
