KAPITOLA V NÁVRH NA NÁVRAT PODLE JIŽNÍHO POBŘEŽÍ — TVAR POBŘEŽÍ — HLEDÁNÍ PŘEDPOKLÁDANÝCH TROSEČNÍKŮ — TROSKY NA STROMĚ — OBJEVENÍ PŘIROZENÉHO PŘÍSTAVU — O PŮLNOCI NA BŘEHU ŘEKY DÍKŮ — PO ŘECE PLUJE ČLUN Cyrus Smith a jeho přátelé spali jako syslové v jeskyni, kterou jim jaguár tak zdvořile uvolnil. Za svítání už byli všichni na pobřeží nejkrásnější části ostrova a dívali se po obzoru, který byl ze dvou třetin volný. Mohli však zase jen zjistit, že kam oko dohlédlo, nebyla na moři ani plachta, ani vrak, ani nic podezřelého.
Stejně nebylo nic ani na pobřeží, aspoň na pětikilometrové čáře jižního břehu Hadího ocasu. Na větší vzdálenost uzavíral rozhled skalnatý výběžek. Z konce Hadího poloostrova nebylo vidět ani mys Dráp, skrytý za skálami.
Zbývala už jen prohlídka jižního pobřeží ostrova. Pokusí se o to kolonisté hned a zasvětí této práci dnešní den?
To bylo v rozporu s původním plánem. Když opouštěli u pramenů řeky Díků svůj člun, bylo ujednáno, že si prohlédnou jen západní pobřeží, vrátí se k člunu a po řece Díků poplují zpátky k Žulovému domu. Tehdy ovšem Cyrus Smith věřil, že západní pobřeží poskytlo útočiště buď vraku, nebo lodi na normální plavbě. Protože však na tomto pobřeží nenašli žádné stopy po přistání, museli je hledat na jižním pobřeží.
Gedeon Spilett navrhoval, aby se v průzkumu pokračovalo a tím se konečně otázka trosečníků vyřešila. Ptal se, v jaké vzdálenosti od tohoto pobřeží může ležet Dráp.
„Asi padesát kilometrů daleko,“ odpověděl inženýr, „počítám-li se zakřivením břehů.“ „Padesát kilometrů!“ opakoval Gedeon Spilett. „To bude celodenní pochod! Přesto však myslím, že bychom se měli do Žulového domu vrátit podle jižního pobřeží.“ „Ale od Drápu k Žulovému domu je to dalších osmnáct kilometrů,“ připomněl Harbert. „Řekněme, že je to dohromady sedmdesát kilometrů,“ pokračoval novinář. „Ale nebojme se toho! Poznáme aspoň neznámý břeh a nemusíme se sem už vracet.“ „To je pravda,“ souhlasil Pencroff, „ale co s člunem?“ „Jestliže piroga zůstala u pramenů řeky den, vydrží tam ještě dva dny také. Až dosud můžeme tvrdit, že na ostrově zloději nejsou.“ „Když si však vzpomenu na příběh se želvou, moc tomu nevěřím,“ prohlásil Pencroff. „Želva, želva!“ bručel novinář. „Což nevíte, že ji obrátil příliv?“ „Kdo ví?“ pochyboval inženýr. „Ale…,“ vpadl do hovoru Nab.
Černoch chtěl něco říci, to bylo zřejmé, protože otevřel ústa, ale pak se odmlčel.
„Vrátíme-li se po jižním pobřeží na Dráp,“ řekl Nab, „a obejdeme-li tento mys, narazíme na…“ „Na řeku Díků,“ doplnil ho Harbert, „a nemáme most ani člun, abychom se přes ni dostali.“ „Dobrá, pane Smithi,“ řekl Pencroff, „s několika svázanými kmeny se přes řeku dostaneme.“ . „Teď na tom nezáleží,“ řekl Spilett. „V budoucnosti však musíme postavit most, abychom získali přístup do lesa Divokého západu.“ „Most?“ zvolal námořník. „Není snad pan Smith inženýrem? Postaví nám most, kdy budeme chtít. Ale chcete-li se dnes večer dostat přes řeku Díků a vůbec se nenamočit, beru si to na starost. Máme však před sebou celý den a to je teď hlavní. A zvěřiny budeme mít jistě víc než včera. Pojďme!“ Námořníkův návrh, podporovaný živě Spilettem, získal souhlas všech, protože každý už toužil po vyjasnění otázky trosečníků a chtěl cestou přes Dráp průzkum dokončit. Ale nesměli ztrácet čas, protože sedmdesátikilometrový pochod bude dlouhý a s návratem do Žulového domu nemohli počítat dříve než v noci.
V šest hodin se skupina vydala na cestu. Pro případ, že by se setkali s dvounohými nebo čtyřnohými nepřáteli, byly pušky nabity kulkami a Top dostal rozkaz prohlížet okraje lesa.
Od nejzazšího cípu hadovitě stočeného výběžku poloostrova se břeh obloukovitě stáčel do vzdálenosti devíti kilometrů. Tento úsek přešli kolonisté brzy, aniž přitom našli nejmenší stopu staršího nebo nového vylodění. Nepřišli ani na trosky, ani na zbytky tábořiště, ani na popel z ohniště, ani na otisky nohou.
Tak došli až na konec oblouku, odkud se pobřeží táhlo na severovýchod a vytvářelo Washingtonův záliv. Teď mohli přehlédnout jižní pobřeží v celé délce.
Ve vzdálenosti šedesáti kilometrů byl břeh zakončen Drápem, který v ranní mlze vystupoval jen nezřetelně. Mezi stanovištěm kolonistů a pozadím obrovského zálivu byl břeh vytvářen zprvu širokou a plochou písčinou, lemovanou zelenou stěnou lesa, pak se pobřeží měnilo v nepravidelné útvary s ostrými výběžky do moře a nakonec vyústily rozervané skály do mysu Dráp.
Tak vypadalo toto pobřeží, jež kolonisté spatřili dnes poprvé. Zastavili se tu a dlouho si břeh prohlíželi.
„Loď, která by se sem dostala, byla by ztracena,“ řekl Pencroff. „Podívejte se na ty písčiny a na ta skaliska. To je špatné přístaviště.“ „Ale z lodi by snad přece jen něco zbylo,“ mínil novinář. „Na skálách by z ní zbyly kousky dřev, ale na písčinách nic,“ odpověděl námořník.
„Proč?“ „Protože písek je ještě nebezpečnější než skály. Vtáhne do sebe vše, co se na něm octne. Stačí několik dnů a zmizí v něm celý trup lodi o několika stech tun.“ „Jestliže tedy nějaká loď ztroskotala v těchto písčinách,“ řekl Cyrus Smith, „nemohli bychom se divit, že tu dnes po ní nenacházíme ani stopy.“ „Pravda, pane Smithi. Zvláště když pomáhá vítr nebo bouře. Ale i v tomto případě je divné, že nevidíme zbytky stěžňů nebo ráhna vržená na břeh mimo dosah vln.“ „Pokračujme ještě v hledání,“ odpověděl inženýr. V jednu hodinu s poledne dosáhli kolonisté středu zálivu. Ušli asi třicet pět kilometrů.
Zastavili se, aby pojedli.
Tady začínal pravidelný břeh, malebně rozeklaný a vroubený dlouhou čárou skalisk, která vystřídala písčiny a která vrcholící odliv právě obnažoval. Kolonisté pozorovali pružné vlnění moře, které se tříštilo o skály a rozpadávalo se v pěnivé jazyky. Od tohoto místa až k Drápu bylo pobřeží úzké, vtěsnané mezi čáru skalisk a okraj lesa.
Pochod tu byl stále obtížnější, protože pobřeží bylo zavaleno balvany. Tady se také začínala zvedat žulová stěna. Z nehybně stojících stromů v pozadí bylo vidět jen zelené koruny, které neoživoval ani nejmenší vánek.
Po půlhodinovém odpočinku se kolonisté vydali na další cestu. Jejich zraku neunikl ani jediný kout ve skaliskách. Pencroff s Nabem se pouštěli i mezi balvany v příboji, jakmile tam něco přilákalo jejich pozornost. Ale vždycky byli oklamáni zvláštním tvarem skal; nikde nenašli zbytky lodi. Zjistili jen, že pobřeží je poseto jedlými mlži, ale využít tohoto nálezu budou moci teprve tehdy, až bude postaven most přes řeku Díků a až budou mít dokonalejší dopravní prostředek.
Stále nenacházeli nic, co by mohlo mít souvislost se ztroskotáním, ač jakýkoli předmět, třeba lodní trup nebo jen trosky vyvržené na břeh, muselo by být vidět tak, jako bylo vidět onu bednu nalezenou pětatřicet kilometrů odtud.
Ke třetí hodině došel Cyrus Smith s přáteli k uzavřené zátoce, do které však neústil žádný vodní tok. Byl to jen přirozený přístav, nepozorovatelný ze širého moře a chráněný skálami, mezi nimiž byl jen úzký vjezd.
V pozadí zátoky jakási přírodní síla prorvala skalní stěnu a vytvořila plochou pláň, stoupající zvolna k horní planině, vzdálené asi osmnáct kilometrů od Drápu a vzdušnou čárou asi devět kilometrů od planiny Výhledu.
Gedeon Spilett navrhl přátelům, aby si tu odpočinuli. Návrh byl přijat, protože kolonisté byli po namáhavé cestě už vyhladovělí. Ačkoli nebyla ještě doba večeře, nikdo neodmítl trochu jídla. Povzbudilo to i jejich touhu po pořádné večeři v Žulovém domě.
Za několik minut už kolonisté seděli pod skupinou vysokých přímořských borovic a hltavě pojídali jídlo, které Nab vytáhl ze svého vaku.
Místo jejich odpočinku bylo asi pětadvacet metrů nad mořskou hladinou. Rozhled byl z něho dost široký až přes skály Drápu k zálivu Unie. Kolonisté však neviděli ani planinu Výhledu, ani ostrůvek Spásy, protože vyvýšená půda a clona vysokých stromů zastíraly severní obzor.
Přes rozlohu, kterou mohli kolonisté na moři obhlédnout, a přes to, že inženýr prohlédl dalekohledem celý okruh, na kterém se spojovalo nebe s mořem, nespatřili nikde žádnou loď.
I na pobřeží, které měli ještě prozkoumat, byl zaměřen jejich dalekohled od břehu až k útesům, ale v jeho zorném poli se neobjevil žádný vrak.
„Myslím,“ řekl Gedeon Spilett, „že se budeme muset smířit s myšlenkou, že se s nárni nikdo nepřijde hádat o vlastnictví Lincolnova ostrova.“ „Ale co ta olověná kulka?“ ptal se Harbert. „Přece jsme si ji nevymysleli!“ „K čertu, to ne!“ zvolal Pencroff, vzpomínaje na svou vylomenou stoličku. „Co z toho tedy vyplývá?“ ptal se novinář.
„Jen jedno,“ řekl inženýr. „Před třemi měsíci tu přistála loď…“ „Cože, Cyrusi? Vy myslíte, že zmizela beze stopy?“ zvolal novinář.
„Ne, Spilette. Uvažte však, že máme-li jistotu o přistání člověka před třemi měsíci, máme téměř jistotu i o tom, že ten člověk na ostrově už není.“ „Rozumím-li vám, dobře,“ vmísil se do hovoru Harbert, „jste přesvědčen; že ta loď zase odjela?“ „Správně.“ „A my tedy nenávratně ztratili možnost navrátit se do vlasti,“ dodal Nab. „Bojím se, že je to pravda.“ „Nuže, je-li příležitost ztracena, pojďme dál!“ ozval se Pencroff, kterému se už stýskalo po Žulovém domě. Ale sotva vstal, ozval se zuřivý štěkot Topa. Pes se vyřítil z lesa a v tlamě držel cár bahnem promáčené látky. Nab vyrval cár psovi ze zubů. Bylo to silné plátno.
Top stále štěkal a neustálým obíháním jako by vyzýval svého pána k cestě do lesa.
„Tam je jistě něco, co nám vysvětlí tu olověnou kulku,“ mínil Pencroff.
„Trosečník!“ zvolal Harbert.
„Možná že raněný,“ dodal Nab.
„Nebo mrtvý,“ dokončil novinář.
Všichni se pustili po Topově stopě mezi vysoké borovice, které tvořily první část lesa. Pro jistotu si připravili zbraně.
Museli vniknout hodně daleko za okraj lesa, ale k svému překvapení nenarazili na žádné lidské stopy. Křoví i liány byly netknuty. Dokonce se museli prosekávat sekerami jako v nejhlubším pralese. Bylo těžké si představit, že tudy prošla lidská bytost, ale Top stále vybíhal vpřed a vracel se jako pes, který neslídí náhodně, nýbrž sleduje určitý cíl.
Po osmiminutové chůzi se Top zastavil. Kolonisté se octli na palouku lemovaném vysokými stromy a rozhlíželi se kolem sebe, ale ani v křoví, ani mezi kmeny neviděli nic.
„Tak co, Tope?“ ptal se inženýr.
Top zuřivě zaštěkal a vyskakoval na kmen obrovského stromu. Pencroff náhle vykřikl: „No to je dobré!“ „Co je?“ ptal se Gedeon Spilett. „My hledáme trosky na moři i na pobřeží, a zatím…“ „Co zatím?“ „A zatím jsou ve vzduchu!“ A námořník ukázal na obrovský bělavý cár zavěšený na vrcholku borovice. Z něho byl onen kus, který před chvílí našel Top.
„Vždyť to nejsou žádné trosky!“ řekl udivený novinář.
„Prosím za odpuštění!“ odpověděl námořník.
„Co to je?“ „To je vše, co zbylo z našeho vzdušného korábu, z našeho balónu, který se zachytil tady na stromě!“ Pencroff se nemýlil. Vykřikl hromové hurá a dodal: „Tady máme výborné plátno. To nám dá prádla na několik let! Z toho si naděláme kapesníků a košil! Pane Smithi, co říkáte ostrovu, kde rostou košile na stromě?“ xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx 238-239 xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Kolonisté byli hrozně unaveni. Měli za sebou dlouhou cestu a příhoda s balónem rozhodně nepřispěla k jejich zotavení. Všichni už spěchali do Žulového domu k večeři a ke spánku. Kdyby tu už byl most, byli by doma za čtvrt hodiny. Noc byla velmi tmavá. Pencroff se chystal splnit svůj slib. Chtěl vyrobit jakýsi prám, na němž by řeku přepluli. Pustil se hned se sekerou v ruce do stromů, aby je nad kořeny podsekl. Nab mu při tom pomáhal.
Cyrus Smith a novinář seděli na břehu a čekali, až budou muset druhy vystřídat. Harbert zatím přecházel po břehu. Pak šel kousek proti toku, ale náhle se obrátil, utíkal zpět, a ukazuje na řeku, volal: „Co to sem pluje po řece?“ Pencroff přestal kácet a podíval se na vodu, kde spatřil temný pohybující se předmět. „Člun!“ vykřikl.
Všichni přiběhli a k svému překvapení spatřili skutečně člun plující k nim. „Člun, ahoj!“ vykřikl námořník ze starého lodnického zvyku, zapomínaje, že by snad bylo lepší být tiše.
Žádná odpověď. Člun se hnal dál. Když byl asi dvanáct kroků od kolonistů, zvolal Pencroff: „Vždyť je to naše piroga! Asi se přetrhlo lano a piroga se spustila po proudu. A přišla opravdu včas!“ „Naše piroga?“ bručel si inženýr. Pencroff měl pravdu. Byl to jejich člun, jehož lano se zřejmě přetrhlo a který plul teď sám po řece Díků. Bylo nutno zmocnit se ho, dříve než bude rychlým proudem odnesen na moře. Nab s Pencroffem ho také s pomocí dlouhého bidla zastavili.
Člun byl přitažen k břehu. Inženýr do něho vskočil první, uchopil konec lana a viděl, že bylo opravdu rozedřeno o skálu.
„Tohle je něco, co se může opravdu nazvat šťastnou náhodou!“ řekl tiše Gedeonu Spilettovi.
„Podivné!“ odpověděl novinář.
Bylo to sice záhadné, ale bylo to rozhodně šťastné. Harbert, novinář, Nab a Pencroff nasedli. Nikoho neudivovalo, že se lano přetrhlo, ale všichni byli překvapeni náhodou, která přivedla člun k ústí řeky právě ve chvíli, kdy jej mohli zachytit. Připlout sem o čtvrt hodiny později, byl by člun ztracen v moři.
Kdyby byli kolonisté žili v době víry v duchy, byla by je tato příhoda přivedla k přesvědčení, že ostrovu vládne nějaká nadpřirozená bytost, která dává svou moc do služeb trosečníků.
Několika údery vesel dosáhli kolonisté ústí řeky. Člun byl pak stočen k pobřeží u Komína. Když jej zajistili, zamířili všichni k žebříku do Žulového domu.
V této chvíli však Top zlostně zaštěkal a Nab, který hledal první příčku, vykřikl… Žebřík nikde!
