×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajuplný ostrov - Jules Verne, KAPITOLA I I

KAPITOLA I I PRVNÍ PLAVBA PIROGY — NÁLEZ NA POBŘEŽÍ — VLEČNÉ LANO SEZNAM OBSAHU BEDNY — NÁSTROJE, ZBRANĚ, NÁŘADÍ, KNIHY — CO CHYBÍ PENCROFFOVI Dne 29. října byl člun z kůry hotov. Pencroff splnil svůj slib a postavil v pěti dnech jakousi pirogu, jejíž kostra byla sestavena z pružných prutů. Na zádi, uprostřed a na přídi měl lávku, po stranách závěsy pro vesla a vzadu kormidlo. Byla dlouhá tři a půl metru a nevážila ani padesát kilogramů. Se spouštěním na vodu neměli žádnou práci. Postavili člun na pobřeží před Žulovým domem a příliv jej zdvihl na vodu. Pencroff hned skočil do člunu a vyzkoušel kormidlo. Ukázalo se, že je k řízení člunu velmi citlivé.

„Hurá!“ zvolal námořník, neostýchaje se oslavovat svůj vlastní úspěch. „S tímhle člunečkem bude plavba!“ „Kolem světa?“ ptal se Gedeon Spilett. „Ne, kolem ostrova. Trochu kamení jako přítěž, stěžeň na příď, kousek plachty, kterou nám pan Smith jednou udělá, a už se pojede! Nuže, pane Smithi, pane Spilette, Nabe a Harberte, nepůjdete loď vyzkoušet? Musíme se přece přesvědčit, unese-li nás všech pět.“ Takovou zkoušku bylo opravdu nutno udělat. Pencroff otočením kormidla zavedl člun ke břehu do úzkého prostoru mezi skalisky. Kolonisté se rozhodli, že vyzkoušejí pirogu ještě dnes krátkou plavbou podél pobřeží až k jižnímu skalnímu výběžku.

Při naloďování Nab zvolal: „Nějak se ti do člunu nabírá voda, Pencroffe!“ „Neboj se, Nabe,“ odpověděl riámořník, „však se zatáhne. Do dvou dnů to zmizí a pak nebude mít člun v útrobách o nic víc vody, než je jí v žaludku opilce. Nasedejte!“ Všichni nasedli a Pencroff odrazil člun na moře. Počasí bylo nádherné, moře klidné jako hladina jezera a piroga mohla plout oceánem se stejnou jistotou jako klidným řečištěm řeky.

K jednomu veslu usedl Nab, k druhému Harbert a Pencroff zůstal u kormidla, aby jím člun řídil.

Námořník přeplul napřed průliv a zamířil pak k jižnímu výběžku ostrůvku Spásy. Od jihu vanul slabý vítr. Ani v průlivu, ani na širém moři nebyly větší vlny.

Jen dlouhé, mírné vlnky čeřily lehce hladinu. Tak odpluli asi kilometr od pobřeží, aby zhlédli v celé výšce Franklinovu horu.

Pak se vrátil Pencroff k ústí řeky. Člun se nyní nesl podél pobřeží až k výběžku, za nímž začínala Kachní bažina.

Tento výběžek, po zakřiveném břehu hodně vzdálený, ležel pět kilometrů od ústí řeky.

Kolonisté se rozhodli plout až na jeho hrot a ještě o kousek dál, aby se podívali na mys Dráp.

Člun sledoval pobřeží ve vzdálenosti asi tří set padesáti metrů, vyhýbaje se skaliskům, kterými bylo moře při pobřeží poseto a která teď počal příliv zaplavovat. Od ústí řeky se skalní stěna zvolna svažovala až k výběžku. Byly to žulové skály nejpodivuhodnějších tvarů, zcela odlišné od skály pod planinou Výhledu. Zde měly mnohem divočejší ráz. Vypadalo to, jako by tu byl někdo vysypal obrovskou káru kamení. Na ostrých skálách, vybíhajících ze zeleně lesů, nerostlo však nic a výběžek sám vypadal jako nahá ruka, vyčnívající ze zeleného rukávu.

Člun poháněný dvěma vesly plul velmi lehce. Gedeon Spilett s tužkou v jedné a se zápisníkem v druhé ruce kreslil zhruba obrysy pobřeží.

Nab, Pencroff a Harbert spolu hovořili a bedlivě pozorovali tuto část svého nového domova. Jak se člun vzdaloval na jih, zdálo se, že mysy obou čelistí postupují do moře a zavírají tak záliv Unie.

Cyrus Smith nemluvil, jen se díval, a podle jeho nedůvěřivého pohledu se zdálo, že se mu kraj nějak nelíbí.

Po třičtvrtihodinové plavbě dosáhl člun výběžku. Pencroff se už chystal jej obeplout, když tu náhle Harbert vstal, a ukazuje na jakýsi tmavý předmět na pobřeží, zvolal: „Co je to tamhle v písku?“ Všechny zraky se upřely na označené místo. „Opravdu tam něco je,“ řekl novinář. „Vypadá to jako nějaká troska napolo zapadlá do písku.“ „Ach!“ zvolal Pencroff. „Už vidím, co to je!“ „Co?“ ptal se Nab. „Sudy! Sudy, které mohou být plné!“ odpověděl námořník.

„K břehu, Pencroffe!“ zvolal Cyrus Smith.

Po několika úderech vesel přistála piroga v malé zátoce a kolonisté vyskočili na břeh.

Pencroff se nemýlil. Ležely tu dva sudy, napolo zasypané pískem, pevně však spojené silnými lany s velkou bednou, kterou nesly až do chvíle, kdy byly vyplaveny na pobřeží.

„Že by byl přece jen někdo na pobřeží ostrova ztroskotal?“ ptal se Harbert.

„Bezpochyby,“ řekl Gedeon Spilett.

„Ale co v té bedně je?“ ptal se netrpělivě Pencroff. „Co v ní je? Je zavřena a potřebuje jen vyrazit víko. Několik ran kamenem…“ Námořník zdvihl těžký kámen a chystal se víko odrazit, ale Cyrus Smith ho zadržel: „Pencroffe, mohl byste aspoň na hodinu svou netrpělivost ovládnout?“ „Ale, pane Smithi, pomyslete, že v té bedně může být něco, co nám právě chybí!“ „To víme, Pencroffe,“ odpověděl inženýr. „Je však zbytečné ničit bednu, která nám může být užitečná. Odvezeme ji do Žulového domu a tam ji otevřeme lehčeji a bez rozbití. Je dokonale upravena pro plavbu, a doplula-li až sem, dopluje i k ústí řeky.“ „Máte pravdu, pane Smithi, a já jsem se jako vždy mýlil; ale člověk se těžko ovládá.“ Inženýrův názor byl správný. Možná že by piroga věci z bedny ani neunesla. A bylo-li nutno bednu nadlehčit dvěma sudy, musí být její obsah jistě těžký. Bylo tedy rozhodnuto, že ji odvlekou k Žulovému domu.

Odkud pocházel tento nález? To byla důležitá otázka. Cyrus Smith se bedlivě rozhlížel kolem sebe, ale na prostoře několika set metrů neviděl nic. Nikde nebyl žádný vrak. Moře bylo prohlédnuto stejně pozorně. Harbert a Nab vylezli na vysoké skalisko, ale viděli jen pustý obzor. V dohledu nebyl žádný lodní vrak ani plující loď.

A přece tu došlo ke ztroskotání. To bylo jasné. Lze snad tuto příhodu spojovat s olověnou kulkou? Nepřistáli nějací cizinci na protější straně ostrova? Nejsou tam ještě? Hlavní úvahy kolonistů se však upínaly k faktu, že cizinci nemohou být malajští piráti, protože nález byl původu evropského nebo amerického.

Všichni kolonisté si znovu prohlédli bednu, metr a půl dlouhou a metr širokou. Byla z dubového dřeva, pečlivě utěsněna a potažena kůží, přibitou měděnými hřeby. Dva velké, neprodyšné uzavřené a na poklep prázdné sudy byly k bedně přivázány uzly, v nichž Pencroff poznal uzly námořnické. Sudy byly v dokonalém stavu; bylo to tím, že uvízly na písku, a nikoli mezi skalisky. Bližším ohledáním bylo ještě zjištěno, že sudy nebyly v moři dlouho, že se dostaly na břeh teprve nedávno. Voda dovnitř ještě nevnikla a věci v bedně byly jistě neporušeny.

Bylo jasné, že bedna bylo shozena s paluby lodi, která ztroskotala. Lodníci doufali, že ji najdou později na pobřeží, a proto ji nadlehčili plovacím zařízením.

„Odtáhneme bednu až k Žulovému domu,“ řekl Cyrus Smith, „a uděláme soupis věcí, které v ní najdeme. Nalezneme-li pak na ostrově někoho, kdo ztroskotání přežil, vrátíme mu vše. Nenajdeme-li nikoho…“ „Necháme si ji!“ zvolal Pencroff. „Ale co v ní jen může být?“ Příliv počal bednu již zdvihat. Aby neuplavala na širé moře, byl jeden provaz od sudu částečně uvolněn a bedna jím přivázána k člunu. Pencroff s Nabem pak prohrábli vesly pod bednou písek, aby usnadnili její odsun, a člun s bednou ve vleku vyplul kolem výběžku, který byl při této příležitosti pokřtěn jménem mys Nálezu. Bedna byla těžká a sudy ji jen stěží udržovaly nad vodou. Námořník se už bál, že se bedna utrhne a zmizí pod vodou. Jeho obavy se naštěstí nesplnily a po půldruhé hodině od vyplutí přistál člun u Žulového domu.

Bedna se sudy byla vytažena na břeh; protože už nastával odliv, byl nález brzy na suchu. Nab šel pro nástroje, aby bednu bez poškození otevřel. Pencroff se vůbec nesnažil skrývat své vzrušení.

Napřed odvázal námořník oba sudy. Byly v bezvadném stavu a kolonisté jich jistě výhodně použijí. Pak byl špičákem vypáčen zámek a víko odskočilo.

Vnitřek bedny obsahoval ještě zinkovou bednu, která měla chránit obsah před vlhkostí.

„Ach!“ zvolal Nab. „Že by v ní byly konzervy?“ „Doufám, že ne,“ odpověděl novinář. „Jen aby tam nebylo…,“ bručel si Pencroff.

„Co?“ ptal se Nab, který ho slyšel.

„I nic.“ Zinkový obal byl rozříznut a přehnut přes okraj bedny a na písek byly pomalu vykládány nejrůznější předměty. Při každé nové věci křičel Pencroff své hurá, Harbert tleskal a Nab tančil… Byly zde knihy, které přiváděly Harberta do vytržení, a kuchyňské nářadí, které Nab pokrýval polibky.

Kolonisté mohli být plně spokojeni, protože bedna obsahovala nástroje, zbraně, nářadí, oděvy a knihy. Gedeon Spilett hned do zápisníku psal seznam všech vyložených věcí: Nástroje: 3 nože s několika želízky 2 dřevorubecké sekery 2 tesařské sekery 3 hoblíky 2 pořízy 1 teslice 6 dlát 2 pilníky 3 kladiva 3 vrtáky 2 nebozezy 10 pytlíků s hřebíky a šrouby 3 pily různé velikosti 3 krabice jehel Zbraně: 2 křesadlové pušky 2 pušky na zápalky 2 karabiny 5 tesáků 4 vojenské šavle 2 soudky prachu asi po dvanácti kilogramech 12 krabic třaskavých zápalek do pušek Přístroje: 1 sextant 1 kukátko 1 dalekohled 1 kompasová skříňka 1 kapesní buzola 1 Fahrenheitův teploměr 1 tlakoměr 1 skříň s fotografickým aparátem, s objektivy, deskami a chemikáliemi Prádlo: 2 tucty košil ze zvláštní tkaniny, připomínající vlnu, ale původu zřejmě rostlinného 3 tucty punčoch ze stejné tkaniny Nádobí: 1 železný kotlík na vaření 6 pánví z pocínované mědi 3 železné mísy 10 hliníkových příborů 2 samovary 1 malý přenosný sporák 6 stolních nožů Knihy: 1 atlas 1 slovník různých polynéských nářečí i naučný slovník přírodních věd v šesti svazcích 3 složky bílého papíru 4 zápisníky Když novinář dopsal seznam, prohlásil: „Musíme však uznat, že majitel bedny byl velmi praktický člověk. Nástroje, zbraně, nářadí, prádlo, přístroje, knihy… prostě nic neschází. Vypadá to skoro tak, jako by byl ztroskotání očekával a předem se na ně připravil.“ „Opravdu nic nechybí,“ opakoval zamyšleně Cyrus Smith. „A loď, která nesla majitele bedny i bednu samu, jistě nebyla lodí malajských pirátů,“ dodal Harbert.

„Jestliže ovšem majitel bedny nebyl zajatcem pirátů…,“ mínil Pencroff.

„To není možné,“ prohlásil novinář. „Pravděpodobnější je domněnka, že sem byla zahnána americká nebo evropská loď a že její cestující chtěli zachránit aspoň nejnutnější věci, a proto si je předem připravili do této bedny, kterou pak spustili před ztroskotáním na moře.“ „Je to i váš názor, pane Smithi?“ ptal se Harbert. „Je, chlapče,“ odpověděl inženýr. „Tak se to asi odehrálo. Je možné, že ve chvíli ztroskotání nebo přímo před ním naložili cestující nejrůznější věci do bedny, aby si ji pak někde u pobřeží vylovili.“ „I fotografický aparát?“ ptal se pochybovačně Pencroff. „Co se aparátu týče,“ odpověděl Cyrus Smith, „tomu sám dobře nerozumím. Pro nás i pro jiné trosečníky by měl ovšem mnohem větší význam lepší výběr šatů a více střeliva.“ „Ale na těchto nástrojích a knihách není žádná značka, žádná adresa, podle níž bychom mohli původ věcí určit,“ podivil se Gedeon Spilett. Byla to pravda. Každý předmět, především knihy, nástroje a zbraně, pozorně prohlédli, ale ani zbraně, ani nástroje neměly výrobní značku. Všechny věci byly v dokonalém stavu a zřejmě jich dosud nebylo užíváno. Vše bylo nové a vše nasvědčovalo tomu, že při skládání do bedny nebyl výběr prováděn náhodně, nýbrž velmi promyšleně. Tomu nasvědčoval i vnitřní kovový obal, který chránil obsah bedny před vlhkostí a nebyl jistě vyroben ve spěchu.

Naučný přírodovědecký slovník polynéských nářečí byl anglický, ale nikde nebylo v knihách uvedeno jméno vydavatele a rok vydání. Atlas byl nádherné dílo. Obsahoval mapy celého světa s francouzským názvoslovím, ale ani v něm nebylo jméno vydavatele a vročení.

Na žádném z předmětů nebylo nic, co by pomohlo určit původ, nic, co by vedlo ke zjištění, kterému státu patřila loď, na níž se věci plavily. Ať už však byla bedna jakéhokoli původu, nesmírně obohatila kolonisty Lincolnova ostrova. Až dosud si z darů přírody vyráběli všechno sami a díky své dovednosti si se vším poradili. Zdálo se, že osud je chtěl odměnit a poslal jim tyto různé výrobky lidského průmyslu.

Ale jeden z kolonistů nebyl docela spokojen. Byl to Pencroff. Zdálo se, že v bedně chybí cosi, na čem mu nesmírně záleží. Také jeho hurá sláblo s každým dalším předmětem a po skončení soupisu si bručel: „To vše je dobré a krásné, ale pro mne není v té bedně nic!“ Naba to přimělo k udivené otázce: „A co jsi vlastně čekal, Pencroffe?“ „Aspoň čtvrt kilogramu tabáku,“ odpověděl vážně Pencroff. „Teprve pak by bylo mé štěstí úplné.“ Všichni se dali do smíchu. Po nálezu bedny bylo nyní kolonistům naprosto zřejmé, že musí ostrov podrobně prozkoumat. Bylo hned ujednáno, že se zítra za svítání dají na cestu po řece Díků a pokusí se dosáhnout západního pobřeží. Jestliže se dostali nějací trosečníci na tuto stranu ostrova, je možné, že tam jsou v nouzi a že jim bude třeba pomoci.

Zbytek dne strávili kolonisté odnášením věcí do Žulového domu, kde bylo vše řádně uloženo.


KAPITOLA     I I

PRVNÍ PLAVBA PIROGY — NÁLEZ NA POBŘEŽÍ — VLEČNÉ LANO SEZNAM OBSAHU BEDNY — NÁSTROJE, ZBRANĚ, NÁŘADÍ, KNIHY — CO CHYBÍ PENCROFFOVI

Dne 29. října byl člun z kůry hotov. Pencroff splnil svůj slib a postavil v pěti dnech jakousi pirogu, jejíž kostra byla sestavena z pružných prutů. Na zádi, uprostřed a na přídi měl lávku, po stranách závěsy pro vesla a vzadu kormidlo. Byla dlouhá tři a půl metru a nevážila ani padesát kilogramů. Se spouštěním na vodu neměli žádnou práci. Postavili člun na pobřeží před Žulovým domem a příliv jej zdvihl na vodu. Pencroff hned skočil do člunu a vyzkoušel kormidlo. Ukázalo se, že je k řízení člunu velmi citlivé.

„Hurá!“ zvolal námořník, neostýchaje se oslavovat svůj vlastní úspěch. „S tímhle člunečkem bude plavba!“

„Kolem světa?“ ptal se Gedeon Spilett.

„Ne, kolem ostrova. Trochu kamení jako přítěž, stěžeň na příď, kousek plachty, kterou nám pan Smith jednou udělá, a už se pojede! Nuže, pane Smithi, pane Spilette, Nabe a Harberte, nepůjdete loď vyzkoušet? Musíme se přece přesvědčit, unese-li nás všech pět.“

Takovou zkoušku bylo opravdu nutno udělat. Pencroff otočením kormidla zavedl člun ke břehu do úzkého prostoru mezi skalisky. Kolonisté se rozhodli, že vyzkoušejí pirogu ještě dnes krátkou plavbou podél pobřeží až k jižnímu skalnímu výběžku.

Při naloďování Nab zvolal:

„Nějak se ti do člunu nabírá voda, Pencroffe!“

„Neboj se, Nabe,“ odpověděl riámořník, „však se zatáhne. Do dvou dnů to zmizí a pak nebude mít člun v útrobách o nic víc vody, než je jí v žaludku opilce. Nasedejte!“

Všichni nasedli a Pencroff odrazil člun na moře. Počasí bylo nádherné, moře klidné jako hladina jezera a piroga mohla plout oceánem se stejnou jistotou jako klidným řečištěm řeky.

K jednomu veslu usedl Nab, k druhému Harbert a Pencroff zůstal u kormidla, aby jím člun řídil.

Námořník přeplul napřed průliv a zamířil pak k jižnímu výběžku ostrůvku Spásy. Od jihu vanul slabý vítr. Ani v průlivu, ani na širém moři nebyly větší vlny.

Jen dlouhé, mírné vlnky čeřily lehce hladinu. Tak odpluli asi kilometr od pobřeží, aby zhlédli v celé výšce Franklinovu horu.

Pak se vrátil Pencroff k ústí řeky. Člun se nyní nesl podél pobřeží až k výběžku, za nímž začínala Kachní bažina.

Tento výběžek, po zakřiveném břehu hodně vzdálený, ležel pět kilometrů od ústí řeky.

Kolonisté se rozhodli plout až na jeho hrot a ještě o kousek dál, aby se podívali na mys Dráp.

Člun sledoval pobřeží ve vzdálenosti asi tří set padesáti metrů, vyhýbaje se skaliskům, kterými bylo moře při pobřeží poseto a která teď počal příliv zaplavovat. Od ústí řeky se skalní stěna zvolna svažovala až k výběžku. Byly to žulové skály nejpodivuhodnějších tvarů, zcela odlišné od skály pod planinou Výhledu. Zde měly mnohem divočejší ráz. Vypadalo to, jako by tu byl někdo vysypal obrovskou káru kamení. Na ostrých skálách, vybíhajících ze zeleně lesů, nerostlo však nic a výběžek sám vypadal jako nahá ruka, vyčnívající ze zeleného rukávu.

Člun poháněný dvěma vesly plul velmi lehce. Gedeon Spilett s tužkou v jedné a se zápisníkem v druhé ruce kreslil zhruba obrysy pobřeží.

Nab, Pencroff a Harbert spolu hovořili a bedlivě pozorovali tuto část svého nového domova. Jak se člun vzdaloval na jih, zdálo se, že mysy obou čelistí postupují do moře a zavírají tak záliv Unie.

Cyrus Smith nemluvil, jen se díval, a podle jeho nedůvěřivého pohledu se zdálo, že se mu kraj nějak nelíbí.

Po třičtvrtihodinové plavbě dosáhl člun výběžku. Pencroff se už chystal jej obeplout, když tu náhle Harbert vstal, a ukazuje na jakýsi tmavý předmět na pobřeží, zvolal:

„Co je to tamhle v písku?“

Všechny zraky se upřely na označené místo.

„Opravdu tam něco je,“ řekl novinář. „Vypadá to jako nějaká troska napolo zapadlá do písku.“

„Ach!“ zvolal Pencroff. „Už vidím, co to je!“

„Co?“ ptal se Nab.

„Sudy! Sudy, které mohou být plné!“ odpověděl námořník.

„K břehu, Pencroffe!“ zvolal Cyrus Smith.

Po několika úderech vesel přistála piroga v malé zátoce a kolonisté vyskočili na břeh.

Pencroff se nemýlil. Ležely tu dva sudy, napolo zasypané pískem, pevně však spojené silnými lany s velkou bednou, kterou nesly až do chvíle, kdy byly vyplaveny na pobřeží.

„Že by byl přece jen někdo na pobřeží ostrova ztroskotal?“ ptal se Harbert.

„Bezpochyby,“ řekl Gedeon Spilett.

„Ale co v té bedně je?“ ptal se netrpělivě Pencroff. „Co v ní je? Je zavřena a potřebuje jen vyrazit víko. Několik ran kamenem…“

Námořník zdvihl těžký kámen a chystal se víko odrazit, ale Cyrus Smith ho zadržel:

„Pencroffe, mohl byste aspoň na hodinu svou netrpělivost ovládnout?“

„Ale, pane Smithi, pomyslete, že v té bedně může být něco, co nám právě chybí!“

„To víme, Pencroffe,“ odpověděl inženýr. „Je však zbytečné ničit bednu, která nám může být užitečná. Odvezeme ji do Žulového domu a tam ji otevřeme lehčeji a bez rozbití. Je dokonale upravena pro plavbu, a doplula-li až sem, dopluje i k ústí řeky.“

„Máte pravdu, pane Smithi, a já jsem se jako vždy mýlil; ale člověk se těžko ovládá.“

Inženýrův názor byl správný. Možná že by piroga věci z bedny ani neunesla. A bylo-li nutno bednu nadlehčit dvěma sudy, musí být její obsah jistě těžký. Bylo tedy rozhodnuto, že ji odvlekou k Žulovému domu.

Odkud pocházel tento nález? To byla důležitá otázka. Cyrus Smith se bedlivě rozhlížel kolem sebe, ale na prostoře několika set metrů neviděl nic. Nikde nebyl žádný vrak. Moře bylo prohlédnuto stejně pozorně. Harbert a Nab vylezli na vysoké skalisko, ale viděli jen pustý obzor. V dohledu nebyl žádný lodní vrak ani plující loď.

A přece tu došlo ke ztroskotání. To bylo jasné. Lze snad tuto příhodu spojovat s olověnou kulkou? Nepřistáli nějací cizinci na protější straně ostrova? Nejsou tam ještě? Hlavní úvahy kolonistů se však upínaly k faktu, že cizinci nemohou být malajští piráti, protože nález byl původu evropského nebo amerického.

Všichni kolonisté si znovu prohlédli bednu, metr a půl dlouhou a metr širokou. Byla z dubového dřeva, pečlivě utěsněna a potažena kůží, přibitou měděnými hřeby. Dva velké, neprodyšné uzavřené a na poklep prázdné sudy byly k bedně přivázány uzly, v nichž Pencroff poznal uzly námořnické. Sudy byly v dokonalém stavu; bylo to tím, že uvízly na písku, a nikoli mezi skalisky. Bližším ohledáním bylo ještě zjištěno, že sudy nebyly v moři dlouho, že se dostaly na břeh teprve nedávno. Voda dovnitř ještě nevnikla a věci v bedně byly jistě neporušeny.

Bylo jasné, že bedna bylo shozena s paluby lodi, která ztroskotala. Lodníci doufali, že ji najdou později na pobřeží, a proto ji nadlehčili plovacím zařízením.

„Odtáhneme bednu až k Žulovému domu,“ řekl Cyrus Smith, „a uděláme soupis věcí, které v ní najdeme. Nalezneme-li pak na ostrově někoho, kdo ztroskotání přežil, vrátíme mu vše. Nenajdeme-li nikoho…“

„Necháme si ji!“ zvolal Pencroff. „Ale co v ní jen může být?“

Příliv počal bednu již zdvihat. Aby neuplavala na širé moře, byl jeden provaz od sudu částečně uvolněn a bedna jím přivázána k člunu. Pencroff s Nabem pak prohrábli vesly pod bednou písek, aby usnadnili její odsun, a člun s bednou ve vleku vyplul kolem výběžku, který byl při této příležitosti pokřtěn jménem mys Nálezu. Bedna byla těžká a sudy ji jen stěží udržovaly nad vodou. Námořník se už bál, že se bedna utrhne a zmizí pod vodou. Jeho obavy se naštěstí nesplnily a po půldruhé hodině od vyplutí přistál člun u Žulového domu.

Bedna se sudy byla vytažena na břeh; protože už nastával odliv, byl nález brzy na suchu. Nab šel pro nástroje, aby bednu bez poškození otevřel. Pencroff se vůbec nesnažil skrývat své vzrušení.

Napřed odvázal námořník oba sudy. Byly v bezvadném stavu a kolonisté jich jistě výhodně použijí. Pak byl špičákem vypáčen zámek a víko odskočilo.

Vnitřek bedny obsahoval ještě zinkovou bednu, která měla chránit obsah před vlhkostí.

„Ach!“ zvolal Nab. „Že by v ní byly konzervy?“

„Doufám, že ne,“ odpověděl novinář.

„Jen aby tam nebylo…,“ bručel si Pencroff.

„Co?“ ptal se Nab, který ho slyšel.

„I nic.“

Zinkový obal byl rozříznut a přehnut přes okraj bedny a na písek byly pomalu vykládány nejrůznější předměty. Při každé nové věci křičel Pencroff své hurá, Harbert tleskal a Nab tančil… Byly zde knihy, které přiváděly Harberta do vytržení, a kuchyňské nářadí, které Nab pokrýval polibky.

Kolonisté mohli být plně spokojeni, protože bedna obsahovala nástroje, zbraně, nářadí, oděvy a knihy. Gedeon Spilett hned do zápisníku psal seznam všech vyložených věcí:

 

Nástroje:

 

3 nože s několika želízky

2 dřevorubecké sekery

2 tesařské sekery

3 hoblíky

2 pořízy

1 teslice

6 dlát

2 pilníky

3 kladiva

3 vrtáky

2 nebozezy

10 pytlíků s hřebíky a šrouby

3 pily různé velikosti

3 krabice jehel

 

 

Zbraně:

2    křesadlové pušky

2    pušky na zápalky

2    karabiny

5    tesáků

4    vojenské šavle

2    soudky prachu asi po dvanácti kilogramech

12 krabic třaskavých zápalek do pušek

 

Přístroje:

1    sextant

1    kukátko

1    dalekohled

1    kompasová skříňka

1    kapesní buzola

1    Fahrenheitův teploměr

1    tlakoměr

1    skříň s fotografickým aparátem, s objektivy, deskami a chemikáliemi

 

Prádlo:

2    tucty košil ze zvláštní tkaniny, připomínající vlnu, ale původu zřejmě rostlinného

3    tucty punčoch ze stejné tkaniny

 

Nádobí:

1    železný kotlík na vaření

6    pánví z pocínované mědi

3    železné mísy

10 hliníkových příborů

2    samovary

1    malý přenosný sporák

6    stolních nožů

 

Knihy:

1    atlas

1    slovník různých polynéských nářečí i naučný slovník přírodních věd v šesti svazcích

3    složky bílého papíru

4    zápisníky

 

Když novinář dopsal seznam, prohlásil:

„Musíme však uznat, že majitel bedny byl velmi praktický člověk. Nástroje, zbraně, nářadí, prádlo, přístroje, knihy… prostě nic neschází. Vypadá to skoro tak, jako by byl ztroskotání očekával a předem se na ně připravil.“

„Opravdu nic nechybí,“ opakoval zamyšleně Cyrus Smith.

„A loď, která nesla majitele bedny i bednu samu, jistě nebyla lodí malajských pirátů,“ dodal Harbert.

„Jestliže ovšem majitel bedny nebyl zajatcem pirátů…,“ mínil Pencroff.

„To není možné,“ prohlásil novinář. „Pravděpodobnější je domněnka, že sem byla zahnána americká nebo evropská loď a že její cestující chtěli zachránit aspoň nejnutnější věci, a proto si je předem připravili do této bedny, kterou pak spustili před ztroskotáním na moře.“

„Je to i váš názor, pane Smithi?“ ptal se Harbert.

„Je, chlapče,“ odpověděl inženýr. „Tak se to asi odehrálo. Je možné, že ve chvíli ztroskotání nebo přímo před ním naložili cestující nejrůznější věci do bedny, aby si ji pak někde u pobřeží vylovili.“

„I fotografický aparát?“ ptal se pochybovačně Pencroff.

„Co se aparátu týče,“ odpověděl Cyrus Smith, „tomu sám dobře nerozumím. Pro nás i pro jiné trosečníky by měl ovšem mnohem větší význam lepší výběr šatů a více střeliva.“

„Ale na těchto nástrojích a knihách není žádná značka, žádná adresa, podle níž bychom mohli původ věcí určit,“ podivil se Gedeon Spilett.

Byla to pravda. Každý předmět, především knihy, nástroje a zbraně, pozorně prohlédli, ale ani zbraně, ani nástroje neměly výrobní značku. Všechny věci byly v dokonalém stavu a zřejmě jich dosud nebylo užíváno. Vše bylo nové a vše nasvědčovalo tomu, že při skládání do bedny nebyl výběr prováděn náhodně, nýbrž velmi promyšleně. Tomu nasvědčoval i vnitřní kovový obal, který chránil obsah bedny před vlhkostí a nebyl jistě vyroben ve spěchu.

Naučný přírodovědecký slovník polynéských nářečí byl anglický, ale nikde nebylo v knihách uvedeno jméno vydavatele a rok vydání. Atlas byl nádherné dílo. Obsahoval mapy celého světa s francouzským názvoslovím, ale ani v něm nebylo jméno vydavatele a vročení.

Na žádném z předmětů nebylo nic, co by pomohlo určit původ, nic, co by vedlo ke zjištění, kterému státu patřila loď, na níž se věci plavily. Ať už však byla bedna jakéhokoli původu, nesmírně obohatila kolonisty Lincolnova ostrova. Až dosud si z darů přírody vyráběli všechno sami a díky své dovednosti si se vším poradili. Zdálo se, že osud je chtěl odměnit a poslal jim tyto různé výrobky lidského průmyslu.

Ale jeden z kolonistů nebyl docela spokojen. Byl to Pencroff. Zdálo se, že v bedně chybí cosi, na čem mu nesmírně záleží. Také jeho hurá sláblo s každým dalším předmětem a po skončení soupisu si bručel:

„To vše je dobré a krásné, ale pro mne není v té bedně nic!“

Naba to přimělo k udivené otázce:

„A co jsi vlastně čekal, Pencroffe?“

„Aspoň čtvrt kilogramu tabáku,“ odpověděl vážně Pencroff. „Teprve pak by bylo mé štěstí úplné.“

Všichni se dali do smíchu.

Po nálezu bedny bylo nyní kolonistům naprosto zřejmé, že musí ostrov podrobně prozkoumat. Bylo hned ujednáno, že se zítra za svítání dají na cestu po řece Díků a pokusí se dosáhnout západního pobřeží. Jestliže se dostali nějací trosečníci na tuto stranu ostrova, je možné, že tam jsou v nouzi a že jim bude třeba pomoci.

Zbytek dne strávili kolonisté odnášením věcí do Žulového domu, kde bylo vše řádně uloženo.