KAPITOLA I JEŠTĚ K OLOVĚNÉ KULCE — STAVBA ČLUNU — LOVECKÉ VYCHÁZKY — NA VRCHOLU DAMMARONĚ — NIC NESVĚDČÍ O PŘÍTOMNOSTI ČLOVĚKA — NABŮV A HARBERTŮV ÚLOVEK — OBRÁCENÍ ŽELVY — ZMIZENÍ ŽELVY — VÝKLAD CYRUSE SMITHE Uplynulo sedm měsíců ode dne, kdy byli vzduchoplavci vrženi na Lincolnův ostrov. Od té doby při žádném průzkumu nepřišli na lidskou bytost. Nikdy žádný kouř neprozradil přítomnost lidí na ostrově. Nikde práce lidských rukou neprozrazovala příchod člověka, ani v minulosti, ani v přítomnosti. Ostrov byl zřejmě neobydlen a zdálo se, že nebyl obydlen nikdy. Ale nyní všechny tyto domněnky rázem padly vlivem prosté olověné kulky, nalezené v těle neškodného sudoprstce.
Ta kulka musela nezbytně vyjít z pušky a kdo jiný než lidská bytost by mohl té zbraně použít?
Když položil Pencroff kulku na stůl, dívali se na ni kolonisté v hlubokém údivu. Na mysl jim vyvstaly všechny důsledky této napohled nepatrné události. Ani objevení nějaké nadpřirozené bytosti by je nebylo víc vzrušilo.
Cyrus Smith neváhal vyslovit své domněnky, které v něm nečekaný nález vyvolal.
Vzal kulku mezi palec a ukazováček, prohlédl si ji ze všech stran a řekl: „Říkal jste, Pencroffe, že pekari zasažený touto kulkou byl sotva tři měsíce starý?“ „To nejvýš, pane Smithi,“ odpověděl námořník. „Vždyť to bylo mládě! Ještě cucalo matku, když jsem je našel v pasti.“ „Z toho tedy vyplývá, že v posledních třech měsících byla na Lincolnově ostrově vypálena rána z pušky.“ „A že olověná kulka,“ doplnil ho Gedeon Spilett, „zasáhla — ovšem ne smrtelně — toto zvíře.“ „To jsou nepochybná fakta,“ pokračoval Cyrus Smith, „z nichž musíme vyvodit důsledky. Buď byl ostrov obydlen před naším příchodem, nebo se tu nějací lidé vylodili před třemi měsíci. Ať už ti lidé přišli dobrovolně nebo nedobrovolně, ať tu přistáli, nebo ztroskotali, jsou tady. Jak se sem dostali, budeme moci zjistit později. Nemůžeme také vědět, jsou-li to Evropané nebo Malajci, nepřátelé nebo přátelé, a nevíme ani, jsou-li ještě na ostrově, či zda jej už opustili. To jsou otázky, které nás zajímají a které nás nesmějí nechávat v nejistotě.“ „Ne! Stokrát ne! Tisíckrát ne!“ zvolal námořník, vstávaje od stolu. „Na ostrově nikdo není! Vždyť je ostrov malý! A je-li obydlen, byli bychom, už dávno jeho obyvatele našli.“ „Bylo by velmi divné, kdyby tomu tak nebylo,“ řekl Harbert. „Ještě divnější by však bylo,“ prohlásil novinář, „kdyby se byl tento pekari narodil s kulkou v těle.“ „Jestli ji ovšem neměl Pencroff…,“ řekl zcela vážně Nab. „Podívej se, Nabe,“ ohradil se námořník. „Nosil jsem snad olověnou kulku sedm měsíců v ústech a nevěděl jsem o tom? A kde by se byla schovala?“ A otevřel dokořán ústa, aby ukázal jedenatřicet nádherných zubů. „Podívej se dobře, Nabe, a najdeš-li v mých čelistech jediný vykotlaný zub, dovolím ti vytrhnout mi jich půl tuctu!“ „Nabovu domněnku nelze připustit,“ řekl Cyrus Smith, který se přes vážnost chvíle nemohl ubránit smíchu. „Je jasné, že před třemi měsíci bylo na ostrově vystřeleno z pušky. Domnívám se však, že neznámí lidé, kteří na našem pobřeží přistáli, nejsou tu nijak dlouho, nebo že tudy jen prošli. Když jsme pozorovali ostrov z Franklinovy hory, byli bychom spatřili buď my je, nebo oni nás. Zdá se tedy, že nějací trosečníci byli vrženi na zdejší břeh teprve před několika týdny. Ať už se stalo cokoli, tohle nám musí být jasné.“ „Myslím, že bychom teď měli jednat velmi opatrně,“ mínil novinář. „To je i můj názor,“ odpověděl Cyrus Smith. „Musíme se bohužel připravit i na to, že se na ostrově vylodili malajští piráti.“ „Pane Smithi,“ řekl námořník, „nebylo by dobré postavit před odchodem na průzkum člun, s nímž bychom mohli plout dále po řece a obeplout i pobřeží?“ „To je dobrý nápad, Pencroffe,“ odpověděl inženýr. „Nemůžeme však déle čekat. K postavení člunu bychom potřebovali celý měsíc.“ „K postavení skutečného člunu ano,“ pokračoval námořník. „Ale my nepotřebujeme plavidlo schopné plavby po moři. Já bych si troufal postavit v pěti dnech člun, který by mohl plout po řece Díků.“ „V pěti dnech že postavíš člun?“ divil se Nab. „Ano, Nabe, indiánský člun.“ „Ze dřeva?“ ptal se nepřesvědčeny černoch. „Ze dřeva, nebo lépe řečeno z kůry. Opakuji vám, pane Smithi, že v pěti dnech to může být hotovo.“ „V pěti dnech? Budiž!“ odpověděl inženýr.
„Ale od dnešního dne zachovávejme největší opatrnost,“ radil Harbert.
„Přísnou opatrnost,“ souhlasil Cyrus Smith. „A prosím vás, abyste omezili své lovecké výpravy jen na nejbližší okolí Žulového domu.“ Oběd skončil mnohem méně vesele, než jak očekával Pencroff. Na ostrově žil vedle kolonistů ještě někdo. Od příhody s olověnou kulkou to byl nepopiratelný fakt, který musel v kolonistech budit značný neklid.
Cyrus Smith o tom před spaním dlouho hovořil s Gedeonem Spilettem. Dohadovali se, zdali snad tato příhoda nemá vnitřní souvislost s nevysvětlitelným zachráněním inženýrovým a s jinými zvláštními úkazy, s nimiž se už několikrát setkali. Po dlouhém hovoru, v němž byly probrány všechny důvody pro i proti, řekl Cyrus Smith: „Chcete znát mé mínění, Spilette?“ „Ano, Cyrusi.“ „Nuže: ať prozkoumáme ostrov sebepozorněji, nenajdeme nic!“ Ráno se Pencroff pustil ihned do práce. Nechtěl vůbec stavět člun s plachtovím a palubou, nýbrž prosté plavidlo s plochým dnem, které se bude výborně hodit k plavbě po řece a po jejích mělkých přítocích. Kusy k sobě sešité kůry měly vytvořit lehký člun, který bude možno v případě nutnosti i přenášet přes přirozené překážky. Pencroff chtěl kůru spojovat dřevěnými nýty, aby byl člun dokonale vodotěsný.
Šlo jen o volbu stromů, jejichž měkká a pružná kůra by se hodila nejlépe. Poslední vichřice vyvrátila mnoho Douglasových jedlí, které námořníkově potřebě vyhovovaly. Jedle ležely na zemi a stačilo jim sloupnout kůru. To byla práce těžká, protože kolonisté neměli vhodné nástroje, ale i to se jim celkem zdařilo.
Zatímco námořník, neztráceje čas, pracoval s inženýrovou pomocí, Harbert se Spilettem nezaháleli. Byli přece zásobovateli kolonie. Novinář se musel obdivovat Harbertovi, který získal nesmírnou obratnost v zacházení s lukem a s oštěpem. Chlapec projevoval také krajní odvahu a chladnokrevnost, které se právem říká „rozum odvahy“. Oba lovci, dbajíce upozornění Cyruse Smithe, vycházeli jen na vzdálenost tří kilometrů od Žulového domu. Ostatně dosažitelné kraje lesa oplývaly hojností leskovců, kabií, klokanů a pekari. I když kladení pastí se stalo po zimě zbytečné, králíkárna poskytovala takové zásoby, že jen ona sama by byla stačila kolonisty uživit.
Za lovů Harbert často hovořil s Gedeonem Spilettem o olověné kulce. Uvažoval o důsledcích, které z nálezu vyvodil Cyrus Smith, a řekl jednou novináři: „Pane Spilette, není vám divné, že se nám trosečníci — jsou-li tady nějací — neukázali dosud v blízkosti Žulového domu?“ „Je to divné, jsou-li ještě tady,“ souhlasil novinář. „Ale není to divné, jsou-li už pryč.“ „Vy tedy myslíte, že ti lidé už ostrov opustili?“ „Je to víc než pravděpodobné, chlapče. Kdyby tu bývali byli déle, nebo jsou-li tady ještě, nějaká věc by je byla jistě prozradila.“ „Jestliže však mohli zase odplout, pak to nebyli trosečníci.“ „Nebyli, Harberte; nazval bych je snad jen trosečníky dočasnými. Je možné, že byli vrženi větrem na pobřeží, že se jejich loď nepoškodila, a když se vítr utišil, že mohli zase odplout.“ „Je mi jen divné,“ pokračoval Harbert, „že se pan Smith lidí na ostrově spíš bojí, než aby po nich toužil.“ „To je pravda. On při tom myslí jen na Malajce, kteří mohou navštěvovat tato moře. A to jsou lupiči, kterým je lépe se vyhnout.“ „Není však možné, pane Spilette, že najdeme jednoho dne stopy jejich vylodění a že tak získáme o této věci jistotu?“ „Neříkám, že ne, chlapče. Opuštěný tábor nebo vyhaslé ohniště nám mohou tu otázku objasnit, a proto také se chystáme na příští výpravu.“ V den, kdy lovci takto hovořili, byli u řeky Díků v lese s vysokými krásnými stromy. Mezi nimi byly i nádherné dammaroně.
„Mám nápad, pane Spilette,“ řekl náhle Harbert. „Kdybych vylezl až do špičky dammaroně, mohl bych obhlédnout pěkný kus ostrova.“ „To není špatný nápad,“ mínil novinář. „Ale dostaneš se až na vrchol?“ „Pokusím se o to,“ řekl Harbert. Obratný a mrštný hoch se vyšvihl do spodních větví, jejichž uspořádání učinilo výstup snadným, a v několika minutách se dostal až do vrcholu, který vyčníval nad zelenou plochu vytvořenou korunami lesních stromů.
Ze svého vyvýšeného pozorovacího místa obsáhl zrakem velkou část ostrova od Drápu až k Hadímu ocasu na jihozápadě. Na severozápadě spatřil Franklinovu horu, která mu zakrývala velkou část obzoru.
Harbert si však mohl dobře prohlédnout především dosud neznámou část ostrova, která snad poskytovala nebo ještě poskytuje útulek cizincům, jejichž přítomnost kolonisty tak znepokojila.
Hoch se díval velmi pozorně. Na moři neviděl nic. Ani na obzoru, ani u ostrova nespatřil jedinou plachtu. Bylo ovšem možné, že na pobřeží zakrytém lesem je loď, především loď zbavená stěžňů, vržená přímo k břehu a Harbertovi teď skrytá.
V lese Divokého západu neviděl také nic. Tento les tvořil neproniknutelný prostor v rozloze několika čtverečních kilometrů, bez volných míst a větších prostranství. Bylo vyloučeno sledovat v něm tok řeky Díků a zjistit onu část předhoří, v níž pramenila. Možná že i jiné potoky tekou k západu, ale zjistit se to nedalo.
Nikde však nebyla známka tábořiště, nikde se nevinul kouř prozrazující přítomnost lidí. Vzduch byl čistý a byl by jistě prozradil i nejmenší obláčky páry.
Harbertovi se jednu chvíli zdálo, že na západě stoupá lehký kouř, ale při pozornějším zadívání zjistil, že se mýlí. Díval se dobře a zrak měl výborný… Ne, opravdu tam nebylo nic.
Harbert slezl z dammaroně a vrátil se se Spilettem do Žulového domu. Tam vyslechl Cyrus Smith zprávu. Potřásl jen hlavou a neříkal nic. Bylo zřejmé, že tato otázka bude rozřešena až po úplném prozkoumání ostrova.
Třetího dne — 28. října — stala se další věc, kterou bude nutno vysvětlit.
Harbert s Nabem se toulali po pobřeží, tři kilometry od Žulového domu. Měli to štěstí, že chytili skvostný exemplář mořské želvy. Byla to želva s nádherným, zeleně se lesknoucím krunýřem.
Harbert si jí všiml ve chvíli, kdy vylezla ze skalisk a pokoušela se dostat do moře.
„Nabe, honem!“ volal.
Nab přiběhl.
„Nádherné zvíře!“ vykřikl. „Jak se ho však zmocnit?“ „To bude snadné,“ odpověděl Harbert. „Převrátíme želvu na záda a pak nám neuteče. Vezměte si svůj oštěp a pomozte mi!“ Želva vycítila nebezpečí a vtáhla se do krunýře. Schovala hlavu i nohy a zůstala nehybná jako kámen.
Harbert s Nabem vsunuli své oštěpy pod spodní krunýř zvířete a s vynaložením všech sil se jim podařilo převrátit želvu na záda. Měřila metr po délce a vážila nejméně dvě stě kilogramů.
„Výborně!“ zvolal Nab. „Tohle potěší přítele Pencroffa!“ A přítel Pencroff by musel být velmi potěšen, protože maso těchto želv, živících se řasami, má velmi lahodnou chuť. Teď z ní viděli jen plochou, ale širokou hlavu s velkými spánkovými důlky pod klenutými kostmi.
„Co teď s želvou?“ ptal se Nab. „Přece ji nepovlečeme do Žulového domu!“ „Necháme ji tady. Obrátit se nemůže,“ odpověděl Harbert. „Vrátíme se pro ni s károu.“ „Dobrá!“ Harbert však z opatrnosti, kterou Nab pokládal za zbytečnou, zatížil zvíře dvěma velkými kameny. Pak se vrátili oba lovci do Žulového domu po pobřeží, které bylo odlivem do značné šíře odkryto. Harbert chtěl Pencroffa překvapit a neřekl mu tedy nic o „nádherném exempláři želvy“. Když se pak po dvou hodinách pro želvu vrátili, nenašli ji. Byla pryč.
Nab s Harbertem se na sebe podívali a potom se rozhlíželi kolem sebe. Vždyť přece nechali želvu na tomto místě! Chlapec našel dokonce kameny, kterými želvu zatížili; nemohli se tedy mýlit.
„Že by se to zvíře přece jen obrátilo?“ divil se Nab.
„Zdá se,“ odpověděl Harbert a zadíval se nechápavě na kameny.
„Tohle se Pencroffovi líbit nebude.“ „A ještě méně panu Smithovi; ten bude zmizení želvy asi těžko vysvětlovat.“ „Pak tedy neříkejme nikomu nic,“ navrhl Nab, chtěje příhodu zamlčet. „Právě naopak, Nabe! Musíme to říci.“ Oba se vrátili se zbytečnou károu do Žulového domu. Po příchodu k loděnici, kde Pencroff pracoval s inženýrem, vypravoval Harbert, co se jim přihodilo.
„Nešťastníci!“ zvolal Pencroff. „Nechají si ujít padesát želvích polévek!“ „Ale Pencroffe,“ ohradil se Nab, „to přece není naše chyba, že želva zmizela. Říkáme ti, že jsme ji obrátili.“ „Tak jste ji neobrátili dostatečně,“ trval na svém námořník. „Ale ano,“ prohlásil Harbert.
A vypravoval, jak želvu zatížili kameny.
„Pak je to zázrak,“ prohlásil Pencroff.
„Myslel jsem, pane Smithi,“ pokračoval Harbert, „že obrácená želva se nemůže dostat na nohy, zvláště když je tak velká!“ „To je pravda, chlapče,“ potvrdil mu inženýr. „Jak se tedy mohla …“ „V jaké vzdálenosti od moře jste želvu nechali?“ ptal se inženýr, který nechal práce a přemýšlel o této příhodě. „Asi čtyři a půl metru.“ „A to byl právě odliv?“ „Ano, pane Smithi.“ „Nuže, co nedokáže želva na písku, to dokáže ve vodě. Otočila se, když jí dosáhl příliv, a klidně zmizela v moři.“ „Jací jsme to hlupáci!“ bědoval Nab. „Už jsem měl čest vám to říci,“ prohlásil Pencroff.
Cyrus Smith podal docela přijatelné vysvětlení. Byl však sám o jeho správnosti přesvědčen? Zdálo se, že ne.
