Kapitola 8 PRŮZKUM ZÁPADNÍHO BŘEHU JEZERA - CESTOU PODLE ŘEKY - CHLAPCI ZAHLÉDNOU PŠTROSY-ŘEKA VYTÉKAJÍCÍ Z JEZERA - KLIDNÁ 105 NOC - VÝBĚŽEK SKALNÍ STĚNY - HRÁZ - TROSKY ČLUNU - NÁPIS - JESKYNĚ Důležitá otázka, na níž závisela spása mladých trosečníků, nebyla tedy stále ještě rozřešena s konečnou platností. Chlapci už nemohli pochybovat, že předpokládané moře je vlastně jezero. Není však možné, že to je jezero na ostrově? Kdyby prodloužili průzkum ještě dál, přišli by třeba ke skutečnému moři, přes něž se žádným způsobem nebudou moci dostat. Ale bylo to jezero podivuhodných rozměrů, protože se táhlo přes tři čtvrtiny obzoru, jak na to upozornil Doniphan. Chlapci z toho mohli usoudit, že jsou na pevnině, a ne na ostrově. "Ale pak by to znamenalo, že jsme ztroskotali na americké pevnině," řekl Briant. "To jsem vždycky říkal," odpověděl Doniphan. "A zdá se, že jsem se nemýlil." "Určitě to je ta vodní čára, kterou jsem na východě viděl," pokračoval Briant. "Dobře, ale moře to není!" Tato odpověď prozrazovala Doniphanovo uspokojení, v němž bylo víc pýchy než dobrého srdce. Briant už neodporoval. Pro společný zájem bylo ostatně lepší, že se mýlil. Na pevnině nebudou takovými zajatci jako na ostrově. Ale přesto by bylo lepší počkat s výpravou k 106 východu na příznivější dobu. Obtíže vyvolané cestou z tábora k jezeru, pochodem pouze několik kilometrů dlouhým, byly by mnohem větší, kdyby museli pochodovat dlouho a s celou skupinou. Teď byl počátek dubna a zima na jižní polokouli přichází mnohem dřív než na polokouli severní. Před návratem pěkného počasí nemohou s odchodem počítat. A přece na západním pobřeží, neustále bičovaném větry ze širého moře, bude situace brzy neudržitelná. Ještě před koncem měsíce budou nezbytně muset škuner opustit. A když Briant s Gordonem nenašli žádnou jeskyni na západním svahu skalní stěny, museli se chlapci teď podívat, zda by se nemohli usadit v lepších podmínkách poblíž jezera. Potřebovali si pečlivě prohlédnout celé jeho okolí. Tento průzkum se přímo vnucoval, i když se tím možná návrat o den nebo dva oddálí. V Gordonovi by to jistě vyvolalo živý neklid, ale Briant s Doniphanem neváhali. Zásob měli ještě na čtyřiadvacet hodin a na změnu počasí nemohli z ničeho usuzovat. Proto se vydali podle jezera k jihu. K prodloužení průzkumné cesty je nutil ještě jiný důvod.
Tato část území byla kdysi zcela určitě obydlená, nebo aspoň navštěvovaná domorodci. Stezka z kamenů přes potok, chatrč, jejíž stavba prozrazovala přítomnost člověka v době více nebo méně dávné, to vše byly důkazy, které si museli chlapci ještě před zřízením nového zimního tábora doplnit. Kdo ví, zda se ke stopám už objeveným nepřipojí stopy jiné? A nejsou-li tu domorodci, mohl tu docela dobře žít nějaký trosečník až 107 do chvíle, než se dostal do nějakého města na pevnině. To vše určitě stálo za to, prodloužit výpravu do kraje kolem jezera. Zbývalo jen rozřešit otázku, mají-li Briant a Doniphan zamířit k severu, nebo k jihu. Protože však cestou na jih se přiblíží k Chrtu, rozhodli se pro tento směr. Později uvidí, nebude-li vhodnější dojít až na konec jezera. Po tomto rozhodnutí se vydali všichni čtyři v půl deváté na cestu mezi travnatými pahorky vyčnívajícími z planiny, kterou na západě lemovala zelená hradba. Fan slídil vpředu a plašil celá hejna tinam, které zapadaly do úkrytů v lentiškových a kapradinových porostech. Tam rostly trsy červené a bílé klikvy a divokého celeru, jehož mohli chlapci využít pro své zdraví. Pušky však nesměly budit poplach, protože bylo možné, že okolí jezera navštěvují kmeny domorodců. Cestou podle břehu, brzy při úpatí přesypů, brzy po pruzích písku, mohli chlapci bez velké námahy ujít během toho dne až dvacet kilometrů. Ale nikde nenašli stopy po domorodcích. Z lesního masívu nestoupal nikde žádný kouř. Žádný otisk nohy nebyl v písku omývaném vodami, jejichž konec se ztrácel v nedohlednu. Zdálo se jen, že jejich západní břeh se stáčí k jihu, aby se tam uzavřel. Jinak byly zcela pusté. Žádná plachta na obzoru, žádný člun na hladině. Jestliže toto území bylo kdysi obydlené, dnes už zřejmě není. 108 Co se zvířat týče, neviděli tu chlapci ani šelmy, ani býložravce. Jen dvakrát třikrát za odpoledne zahlédli při okraji lesa několik velkých ptáků, aniž se k ním mohli přiblížit. Service však vykřikl: "Vždyť to jsou pštrosi!" "Ale nějací divní pštrosi," odpověděl Doniphan. "Jsou docela malí." "Jsou-li to pštrosi," řekl Briant, "a jsme-li na pevnině..." "Ty o tom ještě pochybuješ?" řekl ironicky Doniphan.
"Pak by to musela být jen americká pevnina, kde tito ptáci žiji ve velkém množství," odpověděl Briant. "To je vše, co jsem chtěl říci." K sedmé hodině večerní se chlapci zastavili. Nenarazí-li zítra na nečekané překážky, využijí dne k návratu do zálivu Chrta. Tak totiž chlapci nazvali onu část pobřeží, kde škuner ztroskotal. Dnes večer už nemohli jít dál na jih. V těchto místech byla jedna z řek, jimiž vytékala voda z jezera. Byli by ji museli přeplavat. Ale v šeru už viděli vzhled kraje velmi nejasně. Zdálo se jim jen, že pravý břeh této řeky lemuje skalní stěna. Briant, Doniphan, Wilcox a Service nemyslili po večeři na nic jiného než na odpočinek - tentokrát pod širým nebem, protože tady žádná chatrč nebyla. Ale na obloze 109 jiskřily jasné hvězdy, zatímco srpek měsíce pomalu mizel na západním obzoru Pacifiku. Na jezeře i na břehu byl klid. Čtyři chlapci si zalezli mezi kořeny buku a usnuli spánkem tak hlubokým, že by je byl ani hrom neprobudil. Stejně jako Fan neslyšeli ani blízké štěkání šakalů, ani vzdálené řvaní šelem. V těchto končinách, kde žili divocí pštrosi, mohli se chlapci obávat i příchodu jaguárů a pum, těchto tygrů a lvů rovníkové Ameriky. Ale noc uplynula bez příhod.
Nicméně ke čtvrté hodině ranní, kdy nad jezerním obzorem nezačalo ještě svítat, počal pes jevit neklid, temně vrčel a větřil při zemi, jako by se chtěl za něčím pustit. Bylo přesně sedm hodin, když Briant vzbudil své kamarády zavrtané do pokrývek. Všichni hned vstali, a zatímco Service chroupal kousek sucharu, ostatní se šli poprvé rozhlédnout krajem za vodním tokem. "Udělali jsme opravdu dobře, že jsme se večer nesnažili řeku přejít," řekl Wilcox. "Byli bychom se dostali doprostřed bažin." "Skutečně," odpověděl Briant, "je tu močál táhnoucí se daleko na jih, že konec ani nevidíme." "Podívejte se!" zvolal Doniphan. "Vidíte ta nesčetná hejna kachen, čírek a sluk na hladině? Kdybychom se 110 tady mohli usadit na zimu, nechyběla by nám nikdy zvěřina!" "A proč se tu neusadit?" odpověděl Briant a zamířil k pravému břehu řeky. Za ní se tyčila vysoká skalní stěna, ohýbající se téměř v pravém úhlu. Jedno rameno se táhlo rovnoběžně s břehem říčky a druhé proti jezeru. Byla to snad táž stěna, které vroubila záliv Chrta a prodlužovala se k severovýchodu? To chlapci zjistí až při podrobnější prohlídce kraje. Pravý břeh řeky, široké asi šest metrů, táhl se při úpatí okolních vyvýšenin a levý, velmi nízký břeh splýval s prohlubněmi, s kalužemi a s tůněmi bažinaté pláně, která se táhla do nedozírna k jihu. Aby zjistili směr vodního toku, museli by nezbytně vyšplhat na skalní stěnu. Briant si umínil nevracet se k zálivu Chrta, dříve než vystoupí nahoru. Především však museli prozkoumat řeku v místech, kde se do jejího koryta vlévá voda z jezera. Byla tam jen dvanáct metrů široká, ale cestou k ústi se jistě rozšiřovala i prohlubovala, zvlášť přijímá-li buď z močálu, nebo z horní planiny nějaký přítok. "Podívejte se!" zvolal Wilcox, když došel ke skalnímu výběžku. 111 Jeho pozornost tam upoutala hromada kamení tvořící jakousi hráz, podobnou oné přehradě z kamenů objevené včera v lese. "Tentokrát už o tom nemůžeme pochybovat," řekl Briant. "Ne, opravdu ne," odpověděl Doniphan a ukázal na kusy dřeva na konci hráze. Byly to bezpečně kusy lodního trupu a mezi nimi jeden napolo zetlelý a porostlý zeleným mechem. Jeho prohnutý tvar prozrazoval lodní trosku, na níž ještě visel rzí rozežraný kruh. "Kruh! Kruh!" zvolal Service. Všichni se zaraženě rozhlíželi, jako by člověk, který té lodi používal a postavil i tuto hráz, se měl právě objevit. Ne, nikdo! Od doby, kdy člun zůstal opuštěn na břehu řeky, uplynulo už mnoho let. Buď se člověk, který tu trávil život, shledal se svými bližními, nebo skončil svůj bědný život v této zemi, kterou nemohl opustit. Každý pochopí vzrušení mladých chlapců nad tímto svědectvím o zásahu člověka, což už nemohl nikdo popírat. A tehdy si chlapci všimli podivného chování psa. Fan určitě vyčenichal nějakou stopu. Vztyčil uši, vrtěl prudce ocasem a s nosem u země větřil v trávě. "Podívejte se na Fana!" řekl Service.
112 "Něco cítí," mínil Doniphan a vykročil za psem. Fan se právě se zdviženou tlapou a s nataženým čumákem zastavil. Pak se prudce vrhl ke skupině stromů při úpatí stěny proti jezeru. Briant s kamarády šel za ním. Za chvilku se zastavili před starým bukem, do jehož kůry byla vyryta dvě písmena a letopočet v tomto uspořádání: F B 1807 Briant, Doniphan, Wilcox a Servise by byli dlouho zůstali mlčky a bez pohnutí stát před nápisem, kdyby se byl Fan nevrátil po své stopě zpět a nezmizel za ohbím skalního výčnělku. "Sem, Fane, sem!" volal Briant.
Pes se však nevrátil. Chlapci jen slyšeli jeho rychlý štěkot. "Pozor, chlapci!" řekl Briant.
"Nerozdělujme se a buďme připraveni!" Tady opravdu museli jednat s největší obezřelostí. Možná že je nablízku tlupa domorodců. A jsou-li to divocí Indiáni, kteří pustoší jihoamerické pampy, musí se chlapci jejich přítomnosti spíš bát než po ní toužit. 113 Nabili si proto pušky, vzali do rukou revolvery a připravili se k obraně. Pak se pustili vpřed. Když obešli skalní výběžek, proklouzli po úzkém břehu podle řeky. Neudělali však ani dvacet kroků, když se Doniphan shýbl a sebral něco se země. Byla to motyka, jejíž ostří už sotva drželo na polozetlelé násadě, a to motyka americké nebo evropské výroby, tedy žádný nástroj vyrobený polynéskými divochy. Stejně jako kruh byla i motyka úplně zrezivělá. Ležela na tomto místě zřejmě už mnoho let. I tady pod úpatím skály byly známky obdělávání půdy; několik nepravidelných brázd a malý záhon smldníku, který už zdivočel. Náhle se ozvalo zlověstné zaštěkání. Zároveň se objevil Fan a projevoval nesmírné vzrušení, které si chlapci nedovedli zatím vysvětlit. Točil se kolem nich, díval se na ně a zřejmě je vyzýval, aby šli za ním. "Je tu jistě něco neobyčejného," řekl Briant, který se marně snažil psa uklidnit. "Pojďme tam, kam nás chce zavést!" odpověděl Doniphan a dal Serviceovi i Wilcoxovi znamení, aby šli s ním. O deset kroků dál se Fan zastavil před křovisky, jejichž větve se splétaly při samém úpatí skály. 114 Briant postoupil vpřed, aby zjistil, zda v té spleti není mrtvola nějakého zvířete, nebo dokonce člověka, kterou tam Fan vystopoval. Sotva však křoví rozhrnul, spatřil úzký otvor ve skále. "Že by tu byla jeskyně?" zvolal a ustoupil o několik kroků. "Je to možné," řekl Doniphan. "Ale co v ní je?" "To uvidíme," prohlásil Briant. A počal sekerou prosekávat širokou mezeru v křovisku překrývajícím ústí otvoru. Když naslouchal, neslyšel žádný podezřelý zvuk. Service se už chystal vniknout do uvolněného otvoru, ale Briant mu řekl: "Počkej napřed, co udělá Fan!" Pes stále vyrážel temný štěkot, který chlapce nijak neuklidňoval. Ale kdyby se v této dutině skrývalo nějaké zvíře, bylo by už dávno vyběhlo! Chlapci museli vědět, na čem jsou. Protože však vzduch uvnitř jeskyně mohl být zkažený, vhodil Briant do otvoru hrst zapálené suché trávy. Tráva po dopadu na zem rychle shořela, což byl nepopíratelný důkaz, že uvnitř je dýchatelný vzduch. 115 "Vlezeme tam?" zeptal se Wilcox.
"Ano," odpověděl Doniphan. Uřízl z borovice rostoucí na břehu řeky smolnou větev a zapálil ji. Pak vklouzl do křoví a jeho kamarádi za ním.
Otvor byl při svém ústí půldruhého metru vysoký a šedesát centimetrů široký. Potom se však rychle rozšiřoval v jeskyni vysokou tři a půl metru a dvakrát tak širokou, pokrytou suchým, nesmírně jemným pískem. Když tam Wilcox vnikl, narazil na dřevěnou stoličku u stolu, na němž leželo trochu domácího nářadí, pískovcový džbán, široké lastury sloužící zřejmě jako talíře, zrezivělý nůž se zlomenou střenkou, dva tři rybářské háčky a plechový šálek, prázdný stejně jako džbán. U protější stěny stála jakási bedna z hrubě otesaných prken a v ní cáry oděvu. Tato jeskyně byla zcela určitě kdysi obývána. Ale kdy a kým? Neleží tu někde v koutě lidská bytost, která zde žila? V pozadí stálo ubohé lůžko pokryté rozedranou vlněnou přikrývkou. U hlavy postele stále lavička a na ní druhý šálek a dřevěný svícen, v jehož misce byl jen kousek zuhelnatělého knotu. Při pomyšlení, že pod pokrývkou je mrtvola, vyděšení chlapci napřed rychle ucouvli. 116 Briant však přemohl svůj odpor a přikrývku nadzvedl. Lůžko bylo prázdné.
Nesmírně vzrušení chlapci vyšli pak k Fanovi, který zůstal venku a neustále žalostně štěkal. Všichni se pustili po říčním břehu, ale po dvaceti krocích se prudce zastavili. Záchvěv hrůzy jako by je přibil k zemi. Mezi kořeny buku spatřili zbytky lidské kostry!
Sem tedy přišel zemřít nešťastník, který žil v oné jeskyni možná několik let! A ani ubohé přístřeší, z něhož si udělal domov, nestalo se jeho hrobem!