BŘEZOVÝ LES - Z VRCHOLU SRÁZU - CESTA LESEM - PŘEHRADA NA POTOCE - ŘÍČKA JAKO PRŮVODCE - NOČNÍ TÁBOR - CHATRČ - MODRAVÁ ČÁRA - FAN HASÍ ŽÍZEŇ Brigant, Doniphan, Wilcox a Service opustili tábor v sedm hodin ráno. Slunce stoupající po čisté obloze věštilo krásný den, jaký často přináší obyvatelům mírného pásma na severní polokouli měsíc říjen. Chlapci se nemuseli bát ani horka, ani chladna. Zdrží-li je nebo zastaví nějaká překážka, způsobí to jedině nerovný terén. Mladí výzkumníci se napřed pustili šikmo přes pobřeží, aby se dostali k úpatí skalní stěny. Na Gordonovu radu si s sebou vzali Fana, jehož pud jim může být užitečný. Tak se inteligentní pes stal členem výpravy. Za čtvrt hodiny po odchodu zmizeli čtyři chlapci pod lesní klenbou, k níž se dostali velmi rychle. Pod stromy poletovali drobní lovní ptáci. Ale protože se teď chlapci nechtěli zdržovat lovem, potlačil Doniphan svou vášeň a docela rozumně se lovu zřekl. I Fan nakonec pochopil, že by marným pobíháním zbytečně ztrácel čas, a držel se proto raději u chlapců. Vzdaloval se jen natolik, nakolik to vyžadovala jeho role pátrače. Chlapci měli v plánu jít při úpatí srázu až k mysu na severním konci zálivu, nebudou-li ovšem moci ještě dříve skalní stěnu slézt. Pak by se pustili přímo k vodní ploše, kterou zahlédl Briant. Tento cestovní plán nebyl nejkratší, ale měl tu výhodu, že byl nejjistější. A zacházka dvou nebo tří kilometrů nemohla silným chlapcům a dobrým chodcům vadit. Jakmile došli ke srázu, poznal Briant místo, kde se zastavil s Gordonem při prvním průzkumu. Protože v této části vápencové stěny nenašli cestou k jihu žádný průchod, museli hledat schůdný svah na severu, i kdyby měli dojít až k mysu. To si možná vyžádá celý den, ale bude-li stěna neschůdná v celém západním svahu, nebudou moci postupovat ,jinak. Tak to také Briant kamarádům vysvětlil a Doniphan po několika marných pokusech zdolat strmé svahy už nic nenamítal. Všichni čtyři tedy šli podél úpatí stěny lemované posledními řadami stromů. Tak kráčeli asi hodinu. Protože budou muset jít patrně až k mysu, začal se Briant strachovat, že tam vůbec neprojdou. Nezaplavil už stoupající příliv celé pobřeží?
Tak by ztratili půl dne čekáním, až odliv zas obnaží pásmo útesů. "Pospěšme si!" řekl, když chlapcům vysvětlil, proč chce předejít příliv. "I co," řekl Wilcox, "nanejvýš si umáčíme kotníky!" "Kotníky, pak prsa a nakonec uši!" řekl mu Briant. "Moře tu vystupuje nejméně o sto padesát až sto osmdesát centimetrů. Opravdu si myslím, že jsme měli jít přímo k mysu." "Tak jsi to měl navrhnout!" odpověděl Doniphan.
"Děláš nám vůdce, a zpozdíme-li se, bude to jen tvoje vina!" "Dobrá, Doniphane. Ale teď rozhodně neztrácejme ani minutu. Kde je Service?" A zavolal: "Servici, Servici!" Chlapec tu nebyl. Vzdálil se se svým přítelem Fanem a zmizel za výstupkem skalní stěny asi sto kroků vpravo. Ale vtom se ozval křik a s ním zároveň štěkot psa. Neoctl se Service v nějakém nebezpečí? Briant, Doniphan i Wilcox okamžitě doběhli ke svému kamarádovi, který se zastavil před zřícenou částí stěny. Musela se tu sesout už dávno. Vnikáním vody nebo prostě působením nečasu se vápencová skála narušila a vytvořila nálevkovitou trhlinu s užším koncem dole, táhnoucí se od hřebenu skály až k jejímu úpatí. Ve strmé stěně se teď otevírala kuželovitá strž, jejíž vnitřní stěny neměly sklon větší než čtyřicet nebo padesát stupňů. Jejich nepravidelný povrch skýtal množství opor, takže se tudy dalo snadno vylézt. Pružní a obratní chlapci mohli bez větší námahy dosáhnout horní plošiny, jestliže ovšem výstupem nevyvolají další sesun. Ač to bylo nebezpečné, neváhali.
Doniphan se pustil první přes kamennou suť na úpatí.
"Počkej! Počkej!" volal na něho Briant. "Nesmíme být neopatrní!" Ale Doniphan ho neposlouchal, a protože chtěl z ješitnosti kamarády předstihnout - především Brianta - byl za chvíli už v polovině strže. Ostatní se pustili za ním. Snažili se jen nešplhat přímo pod ním, aby je nezasáhly uvolněné kameny valící se až dolů. Vše dopadlo dobře a Doniphan vystoupil s uspokojením na hřeben srázu první. Ostatní přišli za chvilku po něm.
Doniphan už vytáhl z pouzdra dalekohled a rozhlížel se po lesní ploše táhnoucí se až do nedozírna k východu. Spatřil tam totéž panoráma zeleně a oblohy jako Briant z mysu.. Ne ovšem do takové hloubky, protože mys převyšoval skalní stěnu o třicet metrů. "Tak co?" ptal se Wilcox. "Nevidíš nic?" "Vůbec nic," odpověděl Doniphan. "Teď se podívám já," řekl Wilcox. Doniphan podal dalekohled kamarádovi. Ve tváři se mu přitom zračilo zřejmé uspokojení. "Nevidím vůbec žádnou vodní čáru," řekl Wilcox, když dalekohled odložil. "To je docela pravděpodobné, protože v tu stranu žádná není," odpověděl Doniphan. "Můžeš se podívat, Briante! Myslím, že teď se už přiznáš k omylu." "To je zbytečné," odpověděl Briant. "Jsem si jist, že jsem se nemýlil." "No tohle už je moc... My nevidíme nic!" "To je úplně přirozené, protože sráz není tak vysoký jako mys, takže máme menší rozhled. Kdybychom byli ve výši, v jaké jsem byl já, objevila by se nám ve vzdálenosti jedenácti až třinácti kilometrů modrá čára. Pak byste viděli, že je tam, kde jsem ji zahlédl, a že není možné splést si ji s mračny." "To se snadno řekne!" namítl Wilcox.
"A také snadno zjistí," odpověděl Briant. "Přejděme skalní plošinu, projděme lesem a pusťme se přímo před sebe, až tam dojdeme..." "Dobrá," řekl Doniphan, "ale to bychom se mohli dostat hodně daleko, a já opravdu nevím, stojí-li to za to." "Tak si tu zůstaň, Doniphane," odpověděl Briant, který se na Gordonovu radu přes kamarádovu zlovůli stále ovládal. "Zůstaň tady a já tam půjdu se Servicem." "My půjdeme taky," prohlásil Wilcox. "Pojďme, Doniphane, pojďme!" "Ale až se nasnídáme," řekl Service. Museli se opravdu před odchodem pořádně posilnit. To také v půlhodince udělali a pak se zas vydali na cestu. První dva kilometry ušli rychle. Travnatá půda jim nekladla žádné překážky. Jen tu a tam vystupovaly skalní výčnělky pokryté mechem a lišejníkem. Místy míjeli skupiny keřů různých druhů. Byly to křovité kapradiny a plavuně, vřel, trnovníky, cesmíny s ostrými listy a trsy dřišťálu s kožnatými listy, který roste i ve velkých šířkách. Když Briant a jeho přátelé přešli horní plošinu, podařilo se jim se značnými obtížemi sejít po protějším svahu srázu. Byl stejně vysoký a stejně strmý jako nad zálivem.
Nebýt koryta polovyschlé bystřiny, jehož zákruty zmírňovaly strmost strže, byli by se museli chlapci vrátit k mysu. Jakmile přišli do lesa, postupovali na půdě pokryté divokými rostlinami a porostlé vysokou trávou mnohem pomaleji. Častokrát narazili na padlý strom nebo na křoví tak husté, že si museli cestu prosekávat. Tady se chlapci oháněli sekerami jako první průkopníci, kteří se odvážili do pralesů Nového světa. Znamenalo to neustálé zastávky, při nichž se unavovaly víc ruce než nohy. Tím se chlapci velmi zpozdili. Od rána až do večera neušli jistě víc než šest až osm kilometrů. Opravdu se zdálo, že pod tuto lesní klenbu lidská bytost dosud nikdy nevkročila. Aspoň tu po lidech nenašli nikde ani stopu. A přece kdyby tu někdo žil, prozradila by ho aspoň úzká stezka. A padlé stromy tu neporazila ruka člověka, ale věk nebo bouře. Na některých místech prozrazovala pošlapaná tráva, že tudy nedávno prošla nějaká menší zvířata. Některá chlapci zahlédli na útěku, ale nemohli poznat, k jakému druhu patří. Rozhodně se jich nemuseli bát. Netrpělivého Doniphana určitě svrběly dlaně. Jen-jen chytit pušku a na bázlivé čtvernožce vystřelit! Ale rozum zvítězil a Briant nemusel zakročovat, aby kamarádovi zabránil v takové nepředloženosti. Nač prozrazovat výstřelem svou přítomnost? I když Doniphan pochopil, že musí uložit své oblíbené zbrani mlčení, příležitostí k hovoru měli dost. Na každém kroku před nimi vzlétaly tinamy inambu, podobné koroptvím, i tinamy chocholaté, dále kvíčaly, divoké husy, jeřábi a četní jiní ptáci, kterých by chlapci snadno sestřelili celé stovky. Kdyby se museli usadit v této krajině, určitě by si tu lovem zajistili dostatek potravy. To Doniphan také konstatoval hned na počátku průzkumu a rozhodl se, že se tu později odškodní za zdrženlivost vynucenou dnešními okolnostmi. Hlavní lesní porost tu tvořily především různé druhy bříz a buků, které rozkládaly své jemně zelené větve až do výše třiceti metrů. Mezi těmito stromy rostly i nádherně urostlé. cypřiše, myrtovité stromy s narůžovělým a velmi tvrdým dřevem a skvostné skupiny vřesovcovitých rostlin, jejichž kůra šíří nádhernou vůni, podobnou vůni skořice. Byly dvě hodiny, když se chlapci zastavili podruhé na malé světlině, kterou protékal mělký potok. Voda v potoce byla úplně průzračná a tekla volně korytem s tmavými kameny. Podle klidné a nehluboké vody, neznečištěné ani spadaným listím, ani strženými travinami, dalo se soudit, že pramen nemůže být daleko. Aby se k němu dostali, stačilo jen přejít koryto po roztroušených kamenech. Na jednom místě byly dokonce ploché kameny uloženy tak pravidelně, že přilákaly pozornost chlapců. "To je divné," řekl Doniphan. Vypadalo to skutečně jako upravený přechod z jednoho břehu na druhý. "Řekl bych, že si tu někdo dělal přehradu," zvolal Service, když se chystal přejít. "Počkej! Počkej!" zadržel ho Briant. "Musíme si uspořádání kamenů prohlédnout!" "Není přece možné," dodal Wilcox, "že by se tu tak srovnaly samy!" "To ne," mínil Briant. "Zdá se, že si tu chtěl někdo udělat přechod přes potok. Podívejme se na to blíž!" Prohlédli si pozorně každý kámen této stezky. Všechny vyčnívaly jen několik centimetrů nad vodu a v době dešťů musí být určitě zatopeny. Mohli však říci, že si těmito kameny usnadnila přechod přes potok lidská ruka? Ne. Nedalo se spíše soudit, že kameny sem strhl prudký proud v době záplav, pozvolna je ohladil a vytvořil přirozenou přehradu? To bylo nejjednodušší vysvětlení a Briant s kamarády je po pečlivé prohlídce přijal. Nutno ještě dodat, že ani na levém, ani na pravém břehu nebyly žádné známky, které by prozrazovaly, že touto světlinou někdy prošla lidská noha. Tok potoka směřoval k severovýchodu, na opačnou stranu od zálivu. Že by se vléval do onoho moře, jež Briant údajně zahlédl z vrcholu mysu? "Ledaže by tenhle potok vtékal do nějaké větší řeky, která se obrací zpět k západu," mínil Doniphan. "To uvidíme," řekl Briant, který pokládal za zbytečné obnovovat hádku na tento námět. "Ale protože teče na východ, myslím, že uděláme dobře, pojdeme-li podle něho, nemá-li ovšem příliš mnoho zákrutů." Čtyři mladí chlapci přešli po kamenech potok, aby ho nemuseli přecházet v dolním toku za podmínek možná horších, a vydali se na další cestu. Mohli sledovat břeh potoka docela snadno. Jen na několika místech se nořily kořeny stromů až do tekoucí vody a stromy na obou březích spojovaly své koruny nad hladinou. 1 když se potok místy prudce stáčel, jeho hlavní směr vedl chlapce stále k východu, jak si to ověřili busolou. Ústí nemohlo být daleko, protože proud se už nezrychloval a koryto nerozšiřovalo. Před půl šestou Briant a Doniphan s politováním zjistili, že se potok stáčí přímo k severu. Kdyby ještě dále sledovali jeho tok, dostali by se příliš daleko a do směru, který by je odváděl od jejich cíle. Dohodli se proto, že břeh potoka opustí a budou pokračovat v cestě k východu hustým porostem bříz a buků. Byla to namáhavá cesta. V trávě vysoké někde až nad hlavu museli na sebe volat, aby se navzájem neztratili. Ale ani po celodenním pochodu nic ještě nenasvědčovalo tomu, že je nablízku moře. Briant se začínal znepokojovat. Že by se byl stal při pozorování z vrcholu mysu obětí šálení smyslů? "Ne, ne," opakoval. "Nemýlil jsem se! To nemůže být!
To není pravda!" Buď jak buď, k sedmé hodině večerní nedošli ještě na konec lesa a nadto se tak setmělo, že dál už postupovat nemohli. Briant s Doniphanem se proto rozhodli zastavit se tady a strávit noc pod stromy. S kusem hovězího masa nebudou trpět hladem a pod dobrou přikrývkou nepocítí chlad. Mohli si ostatně docela dobře i zapálit trochu suchých větví, ale tento výborný prostředek proti zvěři by je zase prozradil, kdyby se k nim v noci přiblížil nějaký domorodec. "Bude lepší nevystavovat se nebezpečí, že nás tu někdo objeví," mínil Doniphan. Všichni s ním souhlasili, a proto se teď zabývali jen večeří. Chuť jim opravdu nechyběla. Když snědli pořádnou část svých cestovních zásob a chystali se ulehnout u paty obrovské břízy, upozornil je Service na nedaleké husté křoví. Pokud mohli v šeru vidět, vyčníval z křovin středně velký strom s větvemi sahajícími až na zem. Tam si také na kupě spadaného listí všichni lehli a zabalili se do přikrývek. V jejich věku spánek na sebe nedal dlouho čekat, a tak hned tvrdě usnuli. A Fan, ač mu uložili noční hlídku, napodobil své malé velitele. Přesto zaslechl pes dvakrát nebo třikrát jakési dlouhé mručení. Lesem se určitě potloukala nějaká divoká zvířata. Ale do blízkostí tábora nepřišla.
Bylo sedm hodin ráno, když se Briant a jeho přátelé probudili. Slunce ozařovalo místo noclehu ještě nejasně.
Když Service vylezl z křoví jako první, zaslechli ostatní jeho výkřik, nebo spíš projev překvapení. "Briante! Doniphane! Wilcoxi! Pojďte sem! Honem!" "Co je?" ptal se Briant.
"Co je mu?" bručel Wilcox. "Service nám tím svým věčným křikem jen nahání strach!" "No dobře, dobře," odpověděl Service. "Podívejte se teď, kde jsme to spali!" Nebylo to žádné křoví, ale chatrč z větví, prostá chýše, jaké Indiáni říkají "ažupa" a jakou si stavějí z propletených větví. Tato chýše musela být postavena už velmi dávno, protože stěny i strop držely jen díky stromu, o nějž se opíraly a jehož větve tvořily novou krytinu. Celkem se tato stavba podobala chýším jihoamerických domorodců. "'Tak přece tu někdo bydlí," řekl Doniphan a rychle se kolem sebe rozhlédl. "Nebo aspoň bydlel," odpověděl Briant, "protože tato chatrč se sama nepostavila." "To by vysvětlovalo i přechod z kamenů na potoce," dodal Wilcox. "Tím lépe!" zvolal Service. "Jsou-li tu nějací obyvatelé, jsou to jistě dobří lidé, protože nám postavili tuhle chatrč jen proto, abychom v ní mohli přenocovat." Ve skutečnosti bylo nesmírně nejisté, zda jsou zdejší domorodci dobří lidé, jak říkal Service. Bylo jen jasné, že domorodci navštěvovali tuto část lesa v době více nebo méně vzdálené. A mohli to být jedině Indiáni, je-li tato země částí Nového světa, nebo Polynésané, a tedy lidožrouti, je-li tohle ostrov z některého souostroví Oceánie. Poslední možnost by znamenala velké nebezpečí. Právě teď více než kdy jindy bylo nutné rozhodnout otázku ostrova nebo pevniny. Proto Briant ihned souhlasil, když Doniphan navrhl chatrč bedlivě prohlédnout. Zdálo se ostatně, že už je dávno opuštěná. Ale možná, že tam najdou nějaký předmět, nějaký nástroj, nějaké náčiní, jehož původ se jim podaří určit. Prohlédli pečlivě lůžko ze suchého listí na podlaze chatrče a Service našel v rohu kousek pálené hlíny, zřejmě střep z talíře nebo džbánu. To byl další znak lidské práce, který však nic jiného neříkal. Chlapcům nezbývalo než vydat se na další cestu. V půl osmé zamířili všichni s kompasem v ruce k východu: terén teď zvolna klesal. Tak šli pomalu, velmi pomalu asi dvě hodiny neprostupnou spletí trávy a křovisek, v níž si dvakrát nebo třikrát museli prosekávat cestu sekerami. 103 Konečně před desátou hodinou se před nimi objevilo něco jiného než nekonečná hradba stromů. Za lesem se táhla rozlehlá planina porostlá lentiškem, tymiánem a vřesem. Asi kilometr na východ byla pláň vystřídána písečným pruhem, na němž tiše uléhaly vlny onoho moře, které Briant zahlédl a které se tu táhlo až k hranicím obzoru. Doniphan mlčel. Pro pyšného chlapce bylo hrozně těžké přiznat si, že se jeho kamarád nemýlil. Briant se však nijak nesnažil triumfovat a rozhlížel se s dalekohledem u oka po moři. Břeh jasně osvětlený slunečními paprsky stáčel se na severu trochu vlevo. Na jihu tentýž pohled, jenže tam se pobřeží stáčelo větším obloukem. Teď už nemohli pochybovat! Tohle nebyla pevnina, ale ostrov, na nějž bouře vrhla jejich škuner. Museli se vzdát každé naděje na odchod, nepřijde-li jim pomoc zvenčí. A na širém moři nebyla žádná země v dohledu. Zdálo se, že tento osamělý ostrov je zcela ztracen uprostřed nesmírného oceánu. Briant, Doniphan, Wilcox a Service přešli přesto pláň táhnoucí se až k pobřeží a zastavili se pod písečným pahorkem. Chtěli se tu nasnídat a pak se pustit lesem dál.
104 Kdyby si pospíšili, mohli by se možná vrátit k Chrtu, ještě než nastane noc. Během smutné snídaně si vyměnili sotva několik slov.
Doniphan konečně vzal svou brašnu i pušku, vstal a řekl: "Pojďme." A všichni čtyři se naposled rozhlédli po tomto moři, připraveni k přechodu planiny, když se Fan náhle rozběhl dlouhými skoky k pobřeží. "Fane! Sem, Fane!" zvolal Briant.
Pes však čichal k vlhkému písku a běžel dal. Pak se vrhl skokem do drobných vln příboje a počal hltavě pít. "On pije! On pije!" vykřikl Doniphan.
Mžikem přeběhl písečný pruh a zdvihl ke rtům trochu vody, kterou Fan hasil žízeň... Byla sladká! Tohle tedy nebylo vůbec moře! Bylo to jezero, které se táhlo až k východnímu obzoru!
