×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Dva roky prázdnin - Jules Verne, Kapitola 17

PŘÍPRAVY NA PŘÍŠTÍ ZIMU - BRIANTŮV NÁVRH - BRIANT, JAKUB A MOKO ODJÍŽDĚJÍ - PLAVBA PŘES RODINNÉ JEZERO - VÝCHODNÍ ŘEKA - MALÝ PŘÍSTAV U JEJÍHO ÚSTÍ - MOŘE NA VÝCHODĚ - JAKUB A BRIANT - NÁVRAT DO FRANCOUZOVY JESKYNĚ Za týden po slavnosti začal rok 1861. Na této části polokoule vládlo plné léto, začínající Novým rokem. Bylo tomu už skoro deset měsíců, co moře vrhlo mladé trosečníky z Chrtana jejich ostrov, vzdálený tři tisíce tři sta kilometrů od Nového Zélandu. Nutno říci, že za tu dobu se jejich situace pozvolna zlepšila. Zdálo se dokonce, že mají pro budoucnost zajištěny všechny nutné životní potřeby. Ale při tom ovšem byli stále opuštěni na neznámé zemi! Dostane se jim konečně pomoci zvenčí - jediné pomoci, v niž mohli doufat - a dostane se jim jí před koncem pěkného období? Nebude kolonie odsouzena snášet útrapy druhé antarktické zimy? Je pravda, že dosud nikdo neonemocněl. Všem malým i velkým se vedlo celkem dobře. Nedošlo k žádné neopatrnosti ani k žádným výstřelkům, a to díky obezřetnosti náčelníka Gordona, který na to velmi dbal, což ovšem vyvolávalo často stížnosti na jeho přísnost. Neměli však chlapci počítat s citovými projevy, kterým se jen zřídka vyhnou děti jejich věku? Zvlášť ty nejmenší? Jestliže nynější situace nebyla nejhorší, budoucnost byla stále znepokojivá. Chlapci musí proto Chairmanův ostrov stůj co stůj opustit. Na to neustále myslel především Briant. Ale jak by se mohli odvážit se svým jediným plavidlem - s křehkou jolou - podniknout cestu, možná velmi dlouhou, není-li jejich ostrov součástí některého tichomořského souostroví a jeli nejbližší země několik set kilometrů daleko? I kdyby se dva tři nejodvážnější chlapci obětovali a vydali se hledat nějakou zemi na východě, jakou by měli naději na úspěch? A dokázali by postavit loď dost velkou, aby přeplula tyto tichomořské vody? To jistě ne. Vždyť to bylo nad jejich síly a Briant si nedovedl představit, jak by všechny zachránil. Museli čekat, stále čekat, a pracovat na pohodlnějším vybavení Francouzovy jeskyně. To bylo jediné, co mohli dělat. A když ne v tomto létě - kdy museli provést nutné práce před příchodem chladného období -, tedy aspoň v příští teplé sezóně dokončí mladí kolonisté úplný průzkum ostrova. Všichni se pustili odhodlaně do práce. Zkušenost jim už ukázala krutost zimy v této zeměpisné šířce. Na celé týdny, dokonce na celé měsíce je zima uvězní v hale. Bude jen rozumné, když se předem připraví na mráz a na hlad - dva nejobávanější nepřátele. Boj se zimou ve Francouzově jeskyni byl jen otázkou paliva. A i kdyby byl podzim sebekratší, dříve než skončí, musí Gordon nashromáždit dostatek dříví pro kamna hořící dnem i noci. Ale nemusí snad stejně pamatovat i na domácí zvířata v ohradě a v kurníku? Umístit je ve skladišti by bylo krajně obtížné a z hygienických důvodů velmi neopatrné. Nebylo jiného zbytí než upravit vhodně kůlnu v ohradě, zajistit ji proti chladu a vytápět ji. To znamená postavit tam kamna, aby neustále udržovala vnitřní teplotu na snesitelné výši. Tím se zabývali Baxter, Briant, Service a Moko v prvním měsíci nového roku. Neméně důležitou otázku potravinových zásob na celé dlouhé zimní období rozhodl se rozřešit Doniphan se svými kamarády. Denně prohlíželi pasti, jámy a oka. To, co nespotřebovali hned, rozmnožilo zásoby ve spíži v podobě nasoleného nebo uzeného masa, které se svou obvyklou zručností připravoval Moko. Tak si zajistili zásoby i na nejdelší a nejkrutější zimu. Ale jeden průzkum museli nutně provést. Jeho cílem neměla být prohlídka všech neznámých částí Chairmanova ostrova, nýbrž jen jeho části na východ od Rodinného jezera. Jsou tam lesy, bažiny nebo písčité přesypy? Nenajdou tam nějaké zdroje užitečných surovin? Briant se o tom jednoho dne radil s Gordonem. Díval se na to teď zcela novým způsobem. "I když mapa trosečníka Baudoina je značně přesná, jak jsme už zjistili," řekl mu, "měli bychom poznat Tichý oceán na východní straně. Máme po ruce výborné dalekohledy, jaké můj krajan neměl. Kdoví, zda nezahlédneme země, které on vidět nemohl? Jeho mapa ukazuje Chairmanův ostrov jako osamělý kus země v těchto vodách. A co když to tak není?" "Ty se zabýváš stále svou myšlenkou," odpověděl Gordon, "a nemůžeš se už dočkat, až odjedeš." "Ano, Gordone, a v hloubi duše jsem přesvědčen, že smýšlíš stejně jako já. Nemají snad všechny naše snahy směřovat k tomu, abychom se co nejdříve vrátili do vlasti?" "Dobrá," řekl Gordon. "Když na tom trváš, tak tu výpravu podnikneme." "A zúčastní se jí všichni?" zeptal se Briant.

"Ne," odpověděl Gordon. "Zdá se mi, že by na to stačilo pět nebo šest našich kamarádů." "To by bylo moc, Gordone. Tak velká skupina by se tam nedostala jinak než cestou kolem jezera buď na sever, nebo na jih. A to by nás jistě stálo mnoho času a mnoho námahy." "Co tedy navrhuješ, Briante?" "Navrhuji přeplout Rodinné jezero v jole od Francouzovy jeskyně přímo k protějšímu břehu. A na to stačí dva nebo tři." "A kdo bude jolu řídit?" "Moko," odpověděl Briant. "Dovede řídit člun a já se v tom taky trochu vyznám. Za příznivého větru s plachtou a za bezvětří s vesly překonáme snadno těch devět až jedenáct kilometrů směrem k řece, která podle mapy protéká lesem na východě. Doplujeme až k jejímu ústí." "Smluveno, Briante," řekl Gordon. "Souhlasím s tvým návrhem. A kdo Moka doprovodí?" "Já, Gordone, protože jsem se nezúčastnil výpravy k jezeru. Teď je řada na mně, abych byl užitečný... a žádám..." "Užitečný!" zvolal Gordon. "Neprokázal jsi nám snad už tisíc služeb, Briante? Neobětoval ses snad víc než kdo jiný? Nejsme ti snad povinni svou vděčností?" "Ale jdi, Gordone! Dělali jsme přece všichni jen svou povinnost. Je to tedy ujednáno?" "Ujednáno, Briante. A koho si vezmeš na cestu jako třetího? Doniphana ti nebudu navrhovat, protože se neshodnete..." "Ach, přijal bych ho rád," odpověděl Briant. "Doniphan nemá zlé srdce, je statečný, je obratný, a kdyby neměl tak žárlivou povahu, byl by to výborný kamarád. Však on se časem změní, až pochopí, že se nechci povyšovat ani nad něho, ani nad nikoho jiného. Jsem přesvědčen, že se z nás ještě stanou nejlepší kamarádi. Ale já pomýšlel na někoho jiného." "Na koho?" "Na Jakuba," odpověděl Briant. "Jeho stav mě zneklidňuje stále víc. Určitě má na svědomí něco vážného, co nechce prozradit. Možná že na této výpravě, když bude se mnou sám..." "Máš pravdu, Briante. Vezmi s sebou Jakuba a začni se už dnes připravovat na cestu." "Nebude nijak dlouhá," odpověděl Briant, "protože budeme pryč jen dva nebo tři dny." Ještě toho dne řekl Gordon všem o chystané výpravě.

Doniphana velmi mrzelo, že se jí nemá zúčastnit.

Stěžoval si Gordonovi, ale ten mu vysvětlil, že za podmínek, za nichž má k výpravě dojít, mohou jet jen tři chlapci. A protože to byl Briantův nápad, má také on právo ji podniknout. "Prostě všechno jen on, že, Gordone?" odpověděl Doniphan. "Jsi nespravedlivý, Doniphane, nespravedlivý k Briantovi i ke mně!" Doniphan už nenaléhal a vrátil se ke svým přátelům Wilcoxovi, Webbovi a Crossovi, před nimiž mohl podle libostí projevovat svou rozmrzelost a špatnou náladu. Když se plavčík dověděl, že má načas vyměnit funkci kuchaře za funkci patrona joly, neskrýval nijak své uspokojení. A myšlenka, že popluje s Briantem, jeho radost ještě zvyšovala. U sporáku ve skladišti ho měl vystřídat přirozeně Service, který se už těšil, že bude moci kuchařit podle svého a že mu do toho nebude nikdo mluvit. Co se Jakuba týče, i on byl spokojen, že bude doprovázet svého bratra a opustí na několik dní Francouzovu jeskyni. Jola byla okamžitě připravena. Moko ji vystrojil malou trojcípou plachtou, kterou připnul na ráhno a navlekl na stožár. Nezbytnou výzbroj a výstroj pro krátkodobou výpravu tvořily dvě pušky, tři revolvery, dostatečné množství střeliva, tři cestovní přikrývky, zásoba potravin a nápojů, voskované pláště do deště, pár vesel a druhý pár do zásoby. Nezapomněli ani na kopii trosečníkovy mapy, na niž zapíší nová jména tak, jak budou postupně objevovat nová, dosud neznámá místa. Dne 4. února k osmé hodině ranní se Briant, Jakub a Moko s kamarády rozloučili a v zátoce při ústí řeky Zélandu vsedli do joly. Bylo pěkné počasí a vál lehký jihozápadní vítr. Moko vytáhl plachtu a sedl si na záď ke kormidlu, kdežto Briant si vzal na starost provaz od plachty. Ač hladina jezera byla občasnými závany sotva zčeřena, ucítila jola výrazně vliv větru ihned, jakmile se octla trochu dál od břehu. Její rychlost vzrůstala. Za půl hodiny už Gordon a ostatní chlapci, sledující loď z břehu u Sportovní louky, viděli jen černý bod, který brzy zmizel. Moko seděl na zádi a Briant uprostřed. Jakub si sedl na příď u paty stěžně. Po celou hodinu viděli ještě hřeben Aucklandské skály, ale pak se i ten ponořil pod obzor. Protější břeh však ještě nebyl v dohledu, ač už nemohl být příliš daleko. Bohužel, jak se to stává, když slunce začne víc pálit, vítr se začal tišit a k polednímu se projevoval už jen slabými vrtošivými závany. "To je mrzuté," řekl Briant, "že nám vítr nevydržel celý den." "Ještě mrzutější by bylo, Briante, kdyby vanul proti nám," řekl Moko. "Ty jsi filosof, Moko." "Nevím, co to slovo znamená," odpověděl plavčík. "Ale já jsem zvyklý nestěžovat si na nic, ať se stane cokoli." "A to je právě filosofie." "Nechme teď filosofii a sedněme si k veslům, Briante! Musíme se do večera dostat k druhému břehu. A i když se nám to nepodaří, budeme se s tím muset smířit." "Jak myslíš, Moko. Já si vezmu jedno veslo, ty druhé a Jakub si sedne ke kormidlu." "Ano," řekl plavčík. "Bude-li Jakub kormidlovat dobře, budeme mít pěknou plavbu." "Musíš mí říci, jak to mám dělat, Moko," odpověděl Jakub. "Budu se snažit dělat to přesně podle tvých pokynů." Moko stáhl plachtu, která se už nevzdouvala, protože vítr zcela utichl. Tři chlapci rychle něco málo pojedli. Pak si plavčík přesedl dopředu a Jakub na záď, kdežto Briant zůstal uprostřed. Vesla prudce zabrala a jola zamířila podle kompasu šikmo k severovýchodu. Člun teď byl uprostřed rozsáhlé vodní plochy jako na širém moři. Hladina jezera byla ohraničena jen kruhovou čárou oblohy. Jakub se díval pozorně severním směrem, zdali neuvidí protější břehy Rodinného jezera. Ke třetí hodině si vzal plavčík dalekohled a oznámil, že rozpoznává znaky země. Briant za chvíli zjistil, že se Moko nemýlí. Ve čtyři hodiny se objevily stromy nad velmi nízkým břehem. Tím se vysvětlilo, proč nemohl Briant pobřeží z mysu Nepravého moře spatřit. Na Chairmanově ostrově nebyla tedy žádná jiná vyvýšenina kromě Aucklandské skály, která vystupovala mezi zálivem Chrtaa Rodinným jezerem. Ještě čtyři a půl až pět kilometrů, a budou u východního pobřeží. Briant a Moko usilovně a s námahou veslovali; bylo značné horko. Povrch jezera byl hladký jako zrcadlo. Na mnoha místech viděli v jasné vodě v hloubce tři a půl až čtyř metrů dno porostlé vodními travinami, v nichž se proháněla hejna ryb. Konečně k šesté hodině připlula jola k břehu, nad nějž se skláněly větve dubů a přímořských borovic. Byl tu však značně vysoký břeh, takže nikde nemohli přistát a museli plout dále asi kilometr k severu. "Tady je ta řeka z naší mapy," řekl Briant a ukázal na říční výtok, kterým odtékal přebytek jezerní vody. "Myslím, že bychom ji měli nějak pojmenovat," mínil plavčík. "Máš pravdu, Moko. Dáme jí jméno Východní řeka, protože protéká východní části ostrova." "Výborně," řekl Moko. "A teď už se můžeme pustit po proudu Východní řeky a doplout po ní až k jejímu ústí." "To uděláme zítra, Moko. Bude lepši, strávíme-li noc tady. Ráno za svítání se pustíme s jolou po proudu.

Budeme aspoň moci poznat okolí obou říčních břehů." "Vystoupíme?" ptal se Moko.

"Jistě," odpověděl Briant, "a utáboříme se ve stínu stromů." Briant, Moko a Jakub vyskočili na břeh malé zátoky.

Když jolu pevně přivázali k pařezu, vynesli zbraně a potraviny. Pak u paty dubu zapálili ze suchého dříví oheň. Povečeřeli suchary se studeným masem a rozložili si na zem přikrývky. Teď nepotřebovali už nic jiného než se dobře vyspat. Pro každý případ si nabili zbraně. Večer, když se zešeřilo, ozvalo se sice několikeré zařvání, ale noc uplynula v klidu. "Vzhůru na cestu!" zvolal Briant, když se v šest hodin probudil jako první. V několika minutách zaujali všichni tři svá místa v jole a pustili se po řece dolů. Proud byl tak prudký - už hodinu trval odliv -, že si nemuseli pomáhat vesly. Briant a Jakub se usadili na přídi, kdežto Moko na zádi používal jednoho z vesel jako kormidla, aby udržoval lehké plavidlo v proudu. "Je možné," řekl, "že nás odliv odnese až k moři, není-li Východní řeka delší než devět až jedenáct kilometrů. Proud je v ní silnější než v řece Zélandu." "To by bylo dobré," odpověděl Briant. "Ale ke zpáteční cestě budeme potřebovat dva až tři přílivy." "To jistě, Briante. A budeš-li chtít, vrátíme se hned zpátky." "Ano, Moko," odpověděl Briant. "Jen co zjistíme, zda ve východních vodách Chairmanova ostrova je nějaká země, nebo ne." Jola zatím plula rychlostí, kterou Moko odhadoval asi na dva kilometry za hodinu. Východní řeka tekla podle kompasu přímo na východoseverovýchod. Její koryto bylo hlubší, a ne tak široké jako koryto řeky Zélandu - jen asi devět metrů. Tím se také dal vysvětlit její rychlý tok. Briant se jen bál, aby se řeka nezměnila v bystřinu s peřejemi, takže by pak nebyla splavná až k ústí. Rozhodně museli dávat pozor, zda se jim nepostaví v cestu nějaká překážka. Pluli teď hlubokým lesem s hustou vegetací. Rostly tam téměř stejné druhy jako v lese Nástrah, jen s tím rozdílem, že tady převládaly duby, korkové duby, smrky a borovice. Ač se Briant nevyznal v botanice tak jako Gordon, jeden strom rostoucí hojně na Novém Zélandě přece jen poznal. Tento strom rozprostíral své větve do tvaru deštníku vysokého osmnáct metrů a měl kuželovité plody dlouhé sedm až devět centimetrů, na konci zašpičatělé a obalené lesklou skořápkou. "To je jistě limba!" zvolal Briant.

"Jestli se nemýlíš, Briante, zastavme se tu na chvíli!" řekl Moko.

"Stálo by to za to." Úderem vesel zamířili s jolou k levému břehu. Briant a Jakub vyskočili. Za několik minut přinesli pořádnou dávku oříšků, z nichž každý obsahuje oválné jádro obalené slabou blankou a vonící jako lískové oříšky Byl to vzácný nález, jako stvořený pro labužníky kolonie. Tyto plody obsahují totiž výtečný olej, jak to po návratu vysvětlil Briantovi Gordon. Stejně důležité bylo zjistit, je-li tento les také tak bohatý na zvěř jako les na západním břehu Rodinného jezera. A zřejmě byl, protože Briant zahlédl v podrostu vyplašené hejno nanduů a stádo lam vikuň i lam huanako, uhánějících úžasnou rychlostí pryč. Doniphan by zde měl také nádhernou příležitost vystřelit si na ptáky. Briant se však zdržel zbytečného plýtvání prachem. V jole měli přece dostatečné množství zásob. K jedenácté hodině bylo zřejmé, že les počíná řídnout.

Mezi stromy se objevovaly světliny. Vzduch se zároveň naplnil slanou vůní, prozrazující blízkost moře. O několik minut později se mezi nádhernými duby ukázala na obzoru modravá čára. Jolu unášel stále ještě proud, tady však opravdu pomaleji.

Zanedlouho se měl projevit příliv i v korytu Východní řeky, široké zde asi dvanáct až patnáct metrů. Když dopluli k pobřežním skaliskům, zamířil Moko s jolou k pravému břehu. Pak vynesl lodní hák na břeh a zapíchl jej pevně do písku, zatímco Briant a jeho bratr z člunu vystoupili. Jak rozdílně vyhlíželo východní pobřeží Chairmanova ostrova! Otvíral se zde hluboký záliv, přesně proti zálivu Chrta. Ale místo širokého písečného pobřeží, lemovaného pásem útesů a se skalní stěnou v pozadí za pobřežím Ztroskotání, byly zde skalnaté útvary, v nichž mohli podle Briantova zjištění najít ne jednu, ale dvacet jeskyní. Toto pobřeží bylo tedy obyvatelné, a kdyby byl škuner ztroskotal v těchto místech a byl ještě schopen další plavby, byl by se mohl uchýlit do malého přirozeného přístavu při ústí Východní řeky, kde bylo i za odlivu dost vody. Briant se nejdříve rozhlédl po širém moři až k dalekému obzoru nad rozlehlým zálivem, který si vskutku zasloužil jméno záliv. Rozkládal se v šířce asi třiceti kilometrů mezi dvěma písečnými výspami. V této chvíli byl celý záliv pustý - jako snad vždycky. Na celém jeho obvodu, jasně ohraničeném čárou, na níž se stýkalo moře s oblohou, nebyla v dohledu jediná loď. A ani náznak pevniny nebo ostrova! Moko, zvyklý pozorovat nejasné obrysy vzdálených výšin, které se snadno zamění s oblaky na širém moři neobjevil ani dalekohledem nic. Chairmanův ostrov byl ve východních vodách stejně osamělý jako ve vodách západních. Proto trosečníkova mapa neuváděla ani v tomto směru žádnou zemi. Přeháněli bychom, kdybychom tvrdili, že byl Briant velmi zklamán. Ne! Nečekal nic jiného. Proto také tomuto zářezu moře do pevniny dal prosté jméno záliv Zklamání. "Tedy ani v tuto stranu se nebudeme moci vydat na zpáteční cestu," řekl. "Ať se vydáme kterýmkoli směrem, vždycky se někam dostaneme, Briante," řekl Moko. "Zatím bychom udělali dobře, kdybychom se najedli." "Dobrá," souhlasil Briant. "Ale rychle! V kolik hodin bude moci jola plout proti toku Východní řeky?" "Chceme-li využít přílivu, musíme vyplout hned." "To není možné, Moko. Chci si prohlédnout obzor za příznivějších podmínek a z vrcholu nějaké skály, která se zdvihá nad pobřeží." "Pak musíme čekat na příští příliv, Briante, a ten se ve Východní řece projeví teprve před desátou hodinou večer." "A nebojíš se plout v noci?" ptal se Briant.

"Ne! Dokážu to docela bezpečně," odpověděl Moko, "protože bude úplněk. Říční tok je ostatně rovný, takže za přílivu postačí řídit člun jen kormidlem. Až nastane odliv, pokusíme se veslovat, a bude-li to příliš těžké, počkáme do rána." "Dobře, Moko, ujednáno. A protože máme dvanáct hodin času, využijeme toho k doplnění našeho průzkumu." Od oběda až do večeře věnovali všechen čas prohlídce tohoto pobřeží chráněného lesním porostem, který se tu táhl až k úpatí skal. Zvěře zde bylo zřejmě stejně jako v okolí Francouzovy jeskyně. Briant si proto dovolil zastřelit několik tinam k večeři. Charakteristickým znakem tohoto pobřeží byly skupiny žulových skal. Byla to opravdu velkolepá seskupení gigantických balvanů jako na bretaňském poli u Karnaku. Ale jejich nepravidelné uspořádání nebylo dílem lidských rukou. Ve skalách byly vyhloubeny rozsáhlé dutiny, jakým se v keltských zemích říká "komíny". Mezi jejich stěnami by se dalo docela dobře tábořit. Ani skladiště a haly by zde byly malé kolonii nechyběly. Jen v rozloze jednoho kilometru našel Briant tucet pohodlných jeskyní. To ho přivedlo přirozeně na myšlenku, proč se francouzský trosečník neuchýlil na tuto část Chairmanova ostrova. Jistě ji navštívil, o tom Briant nepochyboval, protože hlavní znaky pobřeží byly na mapě přesně zakresleny. Z toho, že tu nezůstaly žádné stopy jeho pobytu, vyplývalo, že si napřed zvolil za obydlí Francouzovu jeskyni a pak teprve prozkoumal východní části ostrova. A protože ve své jeskyni nebyl tolik vystaven vichřicím ze širého moře, rozhodl se tam zůstat. Byl to výklad tak pravděpodobný, že jej Briant musel přijmout. Ke druhé hodině, když už slunce přešlo nejvyšší bod své denní dráhy, nastala vhodná chvíle k pozorování širého moře. Briant, Jakub a Moko se pokusili vylézt na skalnatý masív podobný obrovskému medvědu. Nahoru se dostali jen s velkou námahou. Když se odtamtud ohlédli zpět, spatřili les táhnoucí se až k Rodinnému jezeru. Vypadal jako rozlehlý zelený koberec. Na jihu se zdála země pokryta žlutavými písečnými přesypy, přerušenými místy tmavými bory jako v pustých končinách severní části ostrova. Na severu končilo ohbí zálivu nízkým výběžkem tvořícím hranici rozlehlé písečné pláně. Celkem byl Chairmanův ostrov úrodný jen ve střední části, kde jej oživovaly a zúrodňovaly sladké vody z jezera, vytékající několika řekami z obou břehů. Briant namířil dalekohled k východu, kde bylo úplně jasno. V objektivu jeho přístroje by se musela objevit každá země v okruhu třinácti až patnácti kilometrů. Ale ani v tomto směru nespatřil nic. Jen širé moře ohraničené nepřerušenou čárou oblohy! Celou hodinu Briant, Jakub a Moko bedlivě pozorovali obzor. Chtěli už sestoupit na pobřeží, když Moko Brianta zarazil: "Co je to tamhle vzadu?" zeptal se a ukázal rukou k severovýchodu. Briant namířil dalekohled udaným směrem.

Tam se opravdu trochu nad obzorem míhala bělavá skvrna, kterou si mohlo oko snadno splést s obláčkem, kdyby nebylo nebe v této chvíli naprosto čisté. Když Briant držel skvrnu velmi dlouho v zorném poli dalekohledu, musel přiznat, že se ten bílý bod nepohybuje a jeho tvar se vůbec nemění. "Nevím, co by to mohlo být," řekl. "Snad nějaká hora. Ale hora by zase takhle nevypadala." Za okamžik, když se slunce sklonilo k západu, skvrna zmizela. Byla tam opravdu nějaká vyvýšenina, nebo to byl jen odraz světla od vody? Jakub a Moko se přiklonili k druhé domněnce, ale Briant o tom stále trochu pochyboval. Když skončili své pozorování, sestoupili všichni tři k ústí řeky, kde byla v malé zátoce zakotvena jola. Jakub nasbíral pod stromy suché listí a rozdělal oheň, zatímco Moko připravil pečeni z tinamy. K sedmé hodině se s chutí najedli. Jakub s Briantem se pak šli projít po břehu, protože s odplutím museli čekat na příliv. Moko vystoupil na levý břeh řeky, kde rostly limby.

Chtěl nasbírat trochu jejich plodů.

Když se vrátil k Východní řece, počínalo se už šeřit. Na širém moři sice ještě zářily poslední sluneční paprsky, klouzající po vodě k ostrovu, ale pobřeží už bylo v pološeru. Moko přišel k jole, ale Briant a jeho bratr tam ještě nebyli. Nemohli ovšem být daleko, a tak se Moko nijak neznepokojoval. Jak byl však překvapen, když náhle zaslechl vzlyky a zároveň hlas. Nemýlil se, byl to hlas Briantův.

Nehrozí snad oběma bratrům nějaké neznámé nebezpečí?

Plavčík neváhal a rozběhl se rychle po pobřeží kolem posledních skal uzavírajících malou zátoku. Ale to, co spatřil, zabránilo mu běžet dál.

Jakub tam totiž klečel před Briantem! Zdálo se, že o něco zoufale žadoní, že prosí za odpuštění. Proto tedy ty hlasité vzlyky, které dolehly až k Mokovým uším! Plavčík se chtěl nepozorovaně vzdálit... Bylo však příliš pozdě. Zaslechl vše a pochopil! Teď poznal provinění, kterého se Jakub dopustil a ke kterému se právě přiznal. Briant zvolal: "Nešťastníku! Tak tys... tys to udělal! Ty jsi vinen..." "Odpusť mi, Briante... Odpusť mi!" "Proto ses držel stranou všech svých kamarádů! Proto jsi z nich měl takový strach! Ach, kéž se to nikdy nedovědí!

Ne! Ani slovo! Ani slovo... nikomu!" Moko by byl dal nevím co za to, aby byl z toho tajemství nic neslyšel. Ale teď už by byl nedokázal předstírat před Briantem, že o ničem neví. Proto také za chvíli, když se s ním octl na jole sám, řekl mu: "Briante, já jsem to slyšel..." "Cože! Ty víš, že Jakub..." "Ano, Briante. A musíš mu odpustit." "A ostatní by mu odpustili?" "Snad," řekl Moko. "Rozhodně však bude lepší, když se to nedovědí. A buď si jist, že já budu mlčet." "Ach Moko," zašeptal Briant a stiskl plavčíkovi ruku. Po celé dvě hodiny, až do chvíle odplutí, neřekl Briant Jakubovi ani slovo. Ten ostatně zůstal sedět u paty skaliska, zřejmě ještě zkrušenější tím, že bratrovu naléhání podlehl a přiznal se. K desáté hodině se začal projevovat příliv. Briant, Jakub a Moko zaujali svá místa v jole. Jakmile zdvihli lodní hák, proud jolu rychle odnesl. Měsíc vyšel zanedlouho po západu slunce a osvětloval dostatečně Východní řeku, takže plavci mohli plout až do půl jedné s půlnoci. Pak se proud obrátil a přinutil je chopit se vesel. Ale proti proudu neujela jola za hodinu ani celý kilometr. Briant proto navrhl přistát a počkat do rána na nový příliv. To také udělali. V šest hodin ráno se vydali znovu na cestu a bylo devět hodin, když se jola octla ve vodách Rodinného jezera. Tam Moko napjal plachtu a s čerstvým větrem v zádech zamířil k Francouzově jeskyni. K šesté hodině večerní - po šťastné plavbě, za níž Briant a Jakub nepromluvili ani slovo - zahlédl jolu Garnett lovící u břehu jezera ryby. Za několik minut přistál člun v zátoce a Gordon se s kamarády srdečně přivítal.


PŘÍPRAVY NA PŘÍŠTÍ ZIMU - BRIANTŮV NÁVRH -

BRIANT, JAKUB A MOKO ODJÍŽDĚJÍ - PLAVBA

PŘES RODINNÉ JEZERO - VÝCHODNÍ ŘEKA -

MALÝ PŘÍSTAV U JEJÍHO ÚSTÍ - MOŘE NA

VÝCHODĚ - JAKUB A BRIANT - NÁVRAT DO

FRANCOUZOVY JESKYNĚ

Za týden po slavnosti začal rok 1861. Na této části

polokoule vládlo plné léto, začínající Novým rokem.

Bylo tomu už skoro deset měsíců, co moře vrhlo mladé

trosečníky z Chrtana jejich ostrov, vzdálený tři tisíce tři

sta kilometrů od Nového Zélandu.

Nutno říci, že za tu dobu se jejich situace pozvolna

zlepšila. Zdálo se dokonce, že mají pro budoucnost

zajištěny všechny nutné životní potřeby. Ale při tom

ovšem byli stále opuštěni na neznámé zemi! Dostane se

jim konečně pomoci zvenčí - jediné pomoci, v niž mohli

doufat - a dostane se jim jí před koncem pěkného

období? Nebude kolonie odsouzena snášet útrapy druhé

antarktické zimy? Je pravda, že dosud nikdo

neonemocněl. Všem malým i velkým se vedlo celkem

dobře. Nedošlo k žádné neopatrnosti ani k žádným

výstřelkům, a to díky obezřetnosti náčelníka Gordona,

který na to velmi dbal, což ovšem vyvolávalo často

stížnosti na jeho přísnost. Neměli však chlapci počítat s

citovými projevy, kterým se jen zřídka vyhnou děti jejich

věku? Zvlášť ty nejmenší? Jestliže nynější situace nebyla

nejhorší, budoucnost byla stále znepokojivá. Chlapci

musí proto Chairmanův ostrov stůj co stůj opustit. Na to

neustále myslel především Briant. Ale jak by se mohli

odvážit se svým jediným plavidlem - s křehkou jolou -

podniknout cestu, možná velmi dlouhou, není-li jejich

ostrov součástí některého tichomořského souostroví a jeli

nejbližší země několik set kilometrů daleko? I kdyby se

dva tři nejodvážnější chlapci obětovali a vydali se hledat

nějakou zemi na východě, jakou by měli naději na

úspěch? A dokázali by postavit loď dost velkou, aby

přeplula tyto tichomořské vody? To jistě ne. Vždyť to

bylo nad jejich síly a Briant si nedovedl představit, jak by

všechny zachránil.

Museli čekat, stále čekat, a pracovat na pohodlnějším

vybavení Francouzovy jeskyně. To bylo jediné, co mohli

dělat. A když ne v tomto létě - kdy museli provést nutné

práce před příchodem chladného období -, tedy aspoň v

příští teplé sezóně dokončí mladí kolonisté úplný

průzkum ostrova.

Všichni se pustili odhodlaně do práce. Zkušenost jim už

ukázala krutost zimy v této zeměpisné šířce. Na celé

týdny, dokonce na celé měsíce je zima uvězní v hale.

Bude jen rozumné, když se předem připraví na mráz a na

hlad - dva nejobávanější nepřátele.

Boj se zimou ve Francouzově jeskyni byl jen otázkou

paliva. A i kdyby byl podzim sebekratší, dříve než

skončí, musí Gordon nashromáždit dostatek dříví pro

kamna hořící dnem i noci. Ale nemusí snad stejně

pamatovat i na domácí zvířata v ohradě a v kurníku?

Umístit je ve skladišti by bylo krajně obtížné a z

hygienických důvodů velmi neopatrné. Nebylo jiného

zbytí než upravit vhodně kůlnu v ohradě, zajistit ji proti

chladu a vytápět ji. To znamená postavit tam kamna, aby

neustále udržovala vnitřní teplotu na snesitelné výši. Tím

se zabývali Baxter, Briant, Service a Moko v prvním

měsíci nového roku.

Neméně důležitou otázku potravinových zásob na celé

dlouhé zimní období rozhodl se rozřešit Doniphan se

svými kamarády. Denně prohlíželi pasti, jámy a oka. To,

co nespotřebovali hned, rozmnožilo zásoby ve spíži v

podobě nasoleného nebo uzeného masa, které se svou

obvyklou zručností připravoval Moko. Tak si zajistili

zásoby i na nejdelší a nejkrutější zimu.

Ale jeden průzkum museli nutně provést. Jeho cílem

neměla být prohlídka všech neznámých částí

Chairmanova ostrova, nýbrž jen jeho části na východ od

Rodinného jezera. Jsou tam lesy, bažiny nebo písčité

přesypy? Nenajdou tam nějaké zdroje užitečných

surovin?

Briant se o tom jednoho dne radil s Gordonem. Díval se

na to teď zcela novým způsobem.

"I když mapa trosečníka Baudoina je značně přesná, jak

jsme už zjistili," řekl mu, "měli bychom poznat Tichý

oceán na východní straně. Máme po ruce výborné

dalekohledy, jaké můj krajan neměl. Kdoví, zda

nezahlédneme země, které on vidět nemohl? Jeho mapa

ukazuje Chairmanův ostrov jako osamělý kus země v

těchto vodách. A co když to tak není?"

"Ty se zabýváš stále svou myšlenkou," odpověděl

Gordon, "a nemůžeš se už dočkat, až odjedeš."

"Ano, Gordone, a v hloubi duše jsem přesvědčen, že

smýšlíš stejně jako já. Nemají snad všechny naše snahy

směřovat k tomu, abychom se co nejdříve vrátili do

vlasti?"

"Dobrá," řekl Gordon. "Když na tom trváš, tak tu

výpravu podnikneme."

"A zúčastní se jí všichni?" zeptal se Briant.

"Ne," odpověděl Gordon. "Zdá se mi, že by na to stačilo

pět nebo šest našich kamarádů."

"To by bylo moc, Gordone. Tak velká skupina by se tam

nedostala jinak než cestou kolem jezera buď na sever,

nebo na jih. A to by nás jistě stálo mnoho času a mnoho

námahy."

"Co tedy navrhuješ, Briante?"

"Navrhuji přeplout Rodinné jezero v jole od Francouzovy

jeskyně přímo k protějšímu břehu. A na to stačí dva nebo

tři."

"A kdo bude jolu řídit?"

"Moko," odpověděl Briant. "Dovede řídit člun a já se v

tom taky trochu vyznám. Za příznivého větru s plachtou

a za bezvětří s vesly překonáme snadno těch devět až

jedenáct kilometrů směrem k řece, která podle mapy

protéká lesem na východě. Doplujeme až k jejímu ústí."

"Smluveno, Briante," řekl Gordon. "Souhlasím s tvým

návrhem. A kdo Moka doprovodí?"

"Já, Gordone, protože jsem se nezúčastnil výpravy k

jezeru. Teď je řada na mně, abych byl užitečný... a

žádám..."

"Užitečný!" zvolal Gordon. "Neprokázal jsi nám snad už

tisíc služeb, Briante? Neobětoval ses snad víc než kdo

jiný? Nejsme ti snad povinni svou vděčností?"

"Ale jdi, Gordone! Dělali jsme přece všichni jen svou

povinnost. Je to tedy ujednáno?"

"Ujednáno, Briante. A koho si vezmeš na cestu jako

třetího? Doniphana ti nebudu navrhovat, protože se

neshodnete..."

"Ach, přijal bych ho rád," odpověděl Briant. "Doniphan

nemá zlé srdce, je statečný, je obratný, a kdyby neměl tak

žárlivou povahu, byl by to výborný kamarád. Však on se

časem změní, až pochopí, že se nechci povyšovat ani nad

něho, ani nad nikoho jiného. Jsem přesvědčen, že se z nás

ještě stanou nejlepší kamarádi. Ale já pomýšlel na

někoho jiného."

"Na koho?"

"Na Jakuba," odpověděl Briant. "Jeho stav mě

zneklidňuje stále víc. Určitě má na svědomí něco

vážného, co nechce prozradit. Možná že na této výpravě,

když bude se mnou sám..."

"Máš pravdu, Briante. Vezmi s sebou Jakuba a začni se

už dnes připravovat na cestu."

"Nebude nijak dlouhá," odpověděl Briant, "protože

budeme pryč jen dva nebo tři dny."

Ještě toho dne řekl Gordon všem o chystané výpravě.

Doniphana velmi mrzelo, že se jí nemá zúčastnit.

Stěžoval si Gordonovi, ale ten mu vysvětlil, že za

podmínek, za nichž má k výpravě dojít, mohou jet jen tři

chlapci. A protože to byl Briantův nápad, má také on

právo ji podniknout.

"Prostě všechno jen on, že, Gordone?" odpověděl

Doniphan.

"Jsi nespravedlivý, Doniphane, nespravedlivý k Briantovi

i ke mně!"

Doniphan už nenaléhal a vrátil se ke svým přátelům

Wilcoxovi, Webbovi a Crossovi, před nimiž mohl podle

libostí projevovat svou rozmrzelost a špatnou náladu.

Když se plavčík dověděl, že má načas vyměnit funkci

kuchaře za funkci patrona joly, neskrýval nijak své

uspokojení. A myšlenka, že popluje s Briantem, jeho

radost ještě zvyšovala. U sporáku ve skladišti ho měl

vystřídat přirozeně Service, který se už těšil, že bude

moci kuchařit podle svého a že mu do toho nebude nikdo

mluvit.

Co se Jakuba týče, i on byl spokojen, že bude doprovázet

svého bratra a opustí na několik dní Francouzovu jeskyni.

Jola byla okamžitě připravena. Moko ji vystrojil malou

trojcípou plachtou, kterou připnul na ráhno a navlekl na

stožár. Nezbytnou výzbroj a výstroj pro krátkodobou

výpravu tvořily dvě pušky, tři revolvery, dostatečné

množství střeliva, tři cestovní přikrývky, zásoba potravin

a nápojů, voskované pláště do deště, pár vesel a druhý

pár do zásoby. Nezapomněli ani na kopii trosečníkovy

mapy, na niž zapíší nová jména tak, jak budou postupně

objevovat nová, dosud neznámá místa.

Dne 4. února k osmé hodině ranní se Briant, Jakub a

Moko s kamarády rozloučili a v zátoce při ústí řeky

Zélandu vsedli do joly.

Bylo pěkné počasí a vál lehký jihozápadní vítr. Moko

vytáhl plachtu a sedl si na záď ke kormidlu, kdežto

Briant si vzal na starost provaz od plachty. Ač hladina

jezera byla občasnými závany sotva zčeřena, ucítila jola

výrazně vliv větru ihned, jakmile se octla trochu dál od

břehu. Její rychlost vzrůstala. Za půl hodiny už Gordon a

ostatní chlapci, sledující loď z břehu u Sportovní louky,

viděli jen černý bod, který brzy zmizel.

Moko seděl na zádi a Briant uprostřed. Jakub si sedl na

příď u paty stěžně. Po celou hodinu viděli ještě hřeben

Aucklandské skály, ale pak se i ten ponořil pod obzor.

Protější břeh však ještě nebyl v dohledu, ač už nemohl

být příliš daleko. Bohužel, jak se to stává, když slunce

začne víc pálit, vítr se začal tišit a k polednímu se

projevoval už jen slabými vrtošivými závany.

"To je mrzuté," řekl Briant, "že nám vítr nevydržel celý

den."

"Ještě mrzutější by bylo, Briante, kdyby vanul proti

nám," řekl Moko.

"Ty jsi filosof, Moko."

"Nevím, co to slovo znamená," odpověděl plavčík. "Ale

já jsem zvyklý nestěžovat si na nic, ať se stane cokoli."

"A to je právě filosofie."

"Nechme teď filosofii a sedněme si k veslům, Briante!

Musíme se do večera dostat k druhému břehu. A i když

se nám to nepodaří, budeme se s tím muset smířit."

"Jak myslíš, Moko. Já si vezmu jedno veslo, ty druhé a

Jakub si sedne ke kormidlu."

"Ano," řekl plavčík. "Bude-li Jakub kormidlovat dobře,

budeme mít pěknou plavbu."

"Musíš mí říci, jak to mám dělat, Moko," odpověděl

Jakub. "Budu se snažit dělat to přesně podle tvých

pokynů."

Moko stáhl plachtu, která se už nevzdouvala, protože vítr

zcela utichl. Tři chlapci rychle něco málo pojedli. Pak si

plavčík přesedl dopředu a Jakub na záď, kdežto Briant

zůstal uprostřed. Vesla prudce zabrala a jola zamířila

podle kompasu šikmo k severovýchodu.

Člun teď byl uprostřed rozsáhlé vodní plochy jako na

širém moři. Hladina jezera byla ohraničena jen kruhovou

čárou oblohy. Jakub se díval pozorně severním směrem,

zdali neuvidí protější břehy Rodinného jezera.

Ke třetí hodině si vzal plavčík dalekohled a oznámil, že

rozpoznává znaky země. Briant za chvíli zjistil, že se

Moko nemýlí. Ve čtyři hodiny se objevily stromy nad

velmi nízkým břehem. Tím se vysvětlilo, proč nemohl

Briant pobřeží z mysu Nepravého moře spatřit. Na

Chairmanově ostrově nebyla tedy žádná jiná vyvýšenina

kromě Aucklandské skály, která vystupovala mezi

zálivem Chrtaa Rodinným jezerem.

Ještě čtyři a půl až pět kilometrů, a budou u východního

pobřeží. Briant a Moko usilovně a s námahou veslovali;

bylo značné horko. Povrch jezera byl hladký jako

zrcadlo. Na mnoha místech viděli v jasné vodě v hloubce

tři a půl až čtyř metrů dno porostlé vodními travinami, v

nichž se proháněla hejna ryb.

Konečně k šesté hodině připlula jola k břehu, nad nějž se

skláněly větve dubů a přímořských borovic. Byl tu však

značně vysoký břeh, takže nikde nemohli přistát a museli

plout dále asi kilometr k severu.

"Tady je ta řeka z naší mapy," řekl Briant a ukázal na

říční výtok, kterým odtékal přebytek jezerní vody.

"Myslím, že bychom ji měli nějak pojmenovat," mínil

plavčík.

"Máš pravdu, Moko. Dáme jí jméno Východní řeka,

protože protéká východní části ostrova."

"Výborně," řekl Moko. "A teď už se můžeme pustit po

proudu Východní řeky a doplout po ní až k jejímu ústí."

"To uděláme zítra, Moko. Bude lepši, strávíme-li noc

tady. Ráno za svítání se pustíme s jolou po proudu.

Budeme aspoň moci poznat okolí obou říčních břehů."

"Vystoupíme?" ptal se Moko.

"Jistě," odpověděl Briant, "a utáboříme se ve stínu

stromů."

Briant, Moko a Jakub vyskočili na břeh malé zátoky.

Když jolu pevně přivázali k pařezu, vynesli zbraně a

potraviny. Pak u paty dubu zapálili ze suchého dříví

oheň. Povečeřeli suchary se studeným masem a rozložili

si na zem přikrývky. Teď nepotřebovali už nic jiného než

se dobře vyspat. Pro každý případ si nabili zbraně. Večer,

když se zešeřilo, ozvalo se sice několikeré zařvání, ale

noc uplynula v klidu.

"Vzhůru na cestu!" zvolal Briant, když se v šest hodin

probudil jako první.

V několika minutách zaujali všichni tři svá místa v jole a

pustili se po řece dolů.

Proud byl tak prudký - už hodinu trval odliv -, že si

nemuseli pomáhat vesly. Briant a Jakub se usadili na

přídi, kdežto Moko na zádi používal jednoho z vesel jako

kormidla, aby udržoval lehké plavidlo v proudu.

"Je možné," řekl, "že nás odliv odnese až k moři, není-li

Východní řeka delší než devět až jedenáct kilometrů.

Proud je v ní silnější než v řece Zélandu."

"To by bylo dobré," odpověděl Briant. "Ale ke zpáteční

cestě budeme potřebovat dva až tři přílivy."

"To jistě, Briante. A budeš-li chtít, vrátíme se hned

zpátky."

"Ano, Moko," odpověděl Briant. "Jen co zjistíme, zda ve

východních vodách Chairmanova ostrova je nějaká země,

nebo ne."

Jola zatím plula rychlostí, kterou Moko odhadoval asi na

dva kilometry za hodinu. Východní řeka tekla podle

kompasu přímo na východoseverovýchod. Její koryto

bylo hlubší, a ne tak široké jako koryto řeky Zélandu -

jen asi devět metrů. Tím se také dal vysvětlit její rychlý

tok. Briant se jen bál, aby se řeka nezměnila v bystřinu s

peřejemi, takže by pak nebyla splavná až k ústí.

Rozhodně museli dávat pozor, zda se jim nepostaví v

cestu nějaká překážka.

Pluli teď hlubokým lesem s hustou vegetací. Rostly tam

téměř stejné druhy jako v lese Nástrah, jen s tím

rozdílem, že tady převládaly duby, korkové duby, smrky

a borovice.

Ač se Briant nevyznal v botanice tak jako Gordon, jeden

strom rostoucí hojně na Novém Zélandě přece jen poznal.

Tento strom rozprostíral své větve do tvaru deštníku

vysokého osmnáct metrů a měl kuželovité plody dlouhé

sedm až devět centimetrů, na konci zašpičatělé a obalené

lesklou skořápkou.

"To je jistě limba!" zvolal Briant.

"Jestli se nemýlíš, Briante, zastavme se tu na chvíli!" řekl

Moko. "Stálo by to za to."

Úderem vesel zamířili s jolou k levému břehu. Briant a

Jakub vyskočili. Za několik minut přinesli pořádnou

dávku oříšků, z nichž každý obsahuje oválné jádro

obalené slabou blankou a vonící jako lískové oříšky Byl

to vzácný nález, jako stvořený pro labužníky kolonie.

Tyto plody obsahují totiž výtečný olej, jak to po návratu

vysvětlil Briantovi Gordon.

Stejně důležité bylo zjistit, je-li tento les také tak bohatý

na zvěř jako les na západním břehu Rodinného jezera. A

zřejmě byl, protože Briant zahlédl v podrostu vyplašené

hejno nanduů a stádo lam vikuň i lam huanako,

uhánějících úžasnou rychlostí pryč. Doniphan by zde měl

také nádhernou příležitost vystřelit si na ptáky. Briant se

však zdržel zbytečného plýtvání prachem. V jole měli

přece dostatečné množství zásob.

K jedenácté hodině bylo zřejmé, že les počíná řídnout.

Mezi stromy se objevovaly světliny. Vzduch se zároveň

naplnil slanou vůní, prozrazující blízkost moře. O několik

minut později se mezi nádhernými duby ukázala na

obzoru modravá čára.

Jolu unášel stále ještě proud, tady však opravdu pomaleji.

Zanedlouho se měl projevit příliv i v korytu Východní

řeky, široké zde asi dvanáct až patnáct metrů.

Když dopluli k pobřežním skaliskům, zamířil Moko s

jolou k pravému břehu. Pak vynesl lodní hák na břeh a

zapíchl jej pevně do písku, zatímco Briant a jeho bratr z

člunu vystoupili.

Jak rozdílně vyhlíželo východní pobřeží Chairmanova

ostrova! Otvíral se zde hluboký záliv, přesně proti zálivu

Chrta. Ale místo širokého písečného pobřeží,

lemovaného pásem útesů a se skalní stěnou v pozadí za

pobřežím Ztroskotání, byly zde skalnaté útvary, v nichž

mohli podle Briantova zjištění najít ne jednu, ale dvacet

jeskyní.

Toto pobřeží bylo tedy obyvatelné, a kdyby byl škuner

ztroskotal v těchto místech a byl ještě schopen další

plavby, byl by se mohl uchýlit do malého přirozeného

přístavu při ústí Východní řeky, kde bylo i za odlivu dost

vody.

Briant se nejdříve rozhlédl po širém moři až k dalekému

obzoru nad rozlehlým zálivem, který si vskutku zasloužil

jméno záliv. Rozkládal se v šířce asi třiceti kilometrů

mezi dvěma písečnými výspami.

V této chvíli byl celý záliv pustý - jako snad vždycky. Na

celém jeho obvodu, jasně ohraničeném čárou, na níž se

stýkalo moře s oblohou, nebyla v dohledu jediná loď. A

ani náznak pevniny nebo ostrova! Moko, zvyklý

pozorovat nejasné obrysy vzdálených výšin, které se

snadno zamění s oblaky na širém moři neobjevil ani

dalekohledem nic. Chairmanův ostrov byl ve východních

vodách stejně osamělý jako ve vodách západních. Proto

trosečníkova mapa neuváděla ani v tomto směru žádnou

zemi.

Přeháněli bychom, kdybychom tvrdili, že byl Briant

velmi zklamán. Ne! Nečekal nic jiného. Proto také

tomuto zářezu moře do pevniny dal prosté jméno záliv

Zklamání.

"Tedy ani v tuto stranu se nebudeme moci vydat na

zpáteční cestu," řekl.

"Ať se vydáme kterýmkoli směrem, vždycky se někam

dostaneme, Briante," řekl Moko. "Zatím bychom udělali

dobře, kdybychom se najedli."

"Dobrá," souhlasil Briant. "Ale rychle! V kolik hodin

bude moci jola plout proti toku Východní řeky?"

"Chceme-li využít přílivu, musíme vyplout hned."

"To není možné, Moko. Chci si prohlédnout obzor za

příznivějších podmínek a z vrcholu nějaké skály, která se

zdvihá nad pobřeží."

"Pak musíme čekat na příští příliv, Briante, a ten se ve

Východní řece projeví teprve před desátou hodinou

večer."

"A nebojíš se plout v noci?" ptal se Briant.

"Ne! Dokážu to docela bezpečně," odpověděl Moko,

"protože bude úplněk. Říční tok je ostatně rovný, takže za

přílivu postačí řídit člun jen kormidlem. Až nastane

odliv, pokusíme se veslovat, a bude-li to příliš těžké,

počkáme do rána."

"Dobře, Moko, ujednáno. A protože máme dvanáct hodin

času, využijeme toho k doplnění našeho průzkumu."

Od oběda až do večeře věnovali všechen čas prohlídce

tohoto pobřeží chráněného lesním porostem, který se tu

táhl až k úpatí skal. Zvěře zde bylo zřejmě stejně jako v

okolí Francouzovy jeskyně. Briant si proto dovolil

zastřelit několik tinam k večeři.

Charakteristickým znakem tohoto pobřeží byly skupiny

žulových skal. Byla to opravdu velkolepá seskupení

gigantických balvanů jako na bretaňském poli u Karnaku.

Ale jejich nepravidelné uspořádání nebylo dílem lidských

rukou. Ve skalách byly vyhloubeny rozsáhlé dutiny,

jakým se v keltských zemích říká "komíny". Mezi jejich

stěnami by se dalo docela dobře tábořit. Ani skladiště a

haly by zde byly malé kolonii nechyběly. Jen v rozloze

jednoho kilometru našel Briant tucet pohodlných jeskyní.

To ho přivedlo přirozeně na myšlenku, proč se

francouzský trosečník neuchýlil na tuto část

Chairmanova ostrova. Jistě ji navštívil, o tom Briant

nepochyboval, protože hlavní znaky pobřeží byly na

mapě přesně zakresleny. Z toho, že tu nezůstaly žádné

stopy jeho pobytu, vyplývalo, že si napřed zvolil za

obydlí Francouzovu jeskyni a pak teprve prozkoumal

východní části ostrova. A protože ve své jeskyni nebyl

tolik vystaven vichřicím ze širého moře, rozhodl se tam

zůstat. Byl to výklad tak pravděpodobný, že jej Briant

musel přijmout.

Ke druhé hodině, když už slunce přešlo nejvyšší bod své

denní dráhy, nastala vhodná chvíle k pozorování širého

moře. Briant, Jakub a Moko se pokusili vylézt na

skalnatý masív podobný obrovskému medvědu. Nahoru

se dostali jen s velkou námahou. Když se odtamtud

ohlédli zpět, spatřili les táhnoucí se až k Rodinnému

jezeru. Vypadal jako rozlehlý zelený koberec. Na jihu se

zdála země pokryta žlutavými písečnými přesypy,

přerušenými místy tmavými bory jako v pustých

končinách severní části ostrova. Na severu končilo ohbí

zálivu nízkým výběžkem tvořícím hranici rozlehlé

písečné pláně. Celkem byl Chairmanův ostrov úrodný jen

ve střední části, kde jej oživovaly a zúrodňovaly sladké

vody z jezera, vytékající několika řekami z obou břehů.

Briant namířil dalekohled k východu, kde bylo úplně

jasno. V objektivu jeho přístroje by se musela objevit

každá země v okruhu třinácti až patnácti kilometrů.

Ale ani v tomto směru nespatřil nic. Jen širé moře

ohraničené nepřerušenou čárou oblohy!

Celou hodinu Briant, Jakub a Moko bedlivě pozorovali

obzor. Chtěli už sestoupit na pobřeží, když Moko Brianta

zarazil:

"Co je to tamhle vzadu?" zeptal se a ukázal rukou k

severovýchodu.

Briant namířil dalekohled udaným směrem.

Tam se opravdu trochu nad obzorem míhala bělavá

skvrna, kterou si mohlo oko snadno splést s obláčkem,

kdyby nebylo nebe v této chvíli naprosto čisté. Když

Briant držel skvrnu velmi dlouho v zorném poli

dalekohledu, musel přiznat, že se ten bílý bod

nepohybuje a jeho tvar se vůbec nemění.

"Nevím, co by to mohlo být," řekl. "Snad nějaká hora.

Ale hora by zase takhle nevypadala."

Za okamžik, když se slunce sklonilo k západu, skvrna

zmizela. Byla tam opravdu nějaká vyvýšenina, nebo to

byl jen odraz světla od vody? Jakub a Moko se přiklonili

k druhé domněnce, ale Briant o tom stále trochu

pochyboval.

Když skončili své pozorování, sestoupili všichni tři k ústí

řeky, kde byla v malé zátoce zakotvena jola. Jakub

nasbíral pod stromy suché listí a rozdělal oheň, zatímco

Moko připravil pečeni z tinamy.

K sedmé hodině se s chutí najedli. Jakub s Briantem se

pak šli projít po břehu, protože s odplutím museli čekat

na příliv.

Moko vystoupil na levý břeh řeky, kde rostly limby.

Chtěl nasbírat trochu jejich plodů.

Když se vrátil k Východní řece, počínalo se už šeřit. Na

širém moři sice ještě zářily poslední sluneční paprsky,

klouzající po vodě k ostrovu, ale pobřeží už bylo v

pološeru.

Moko přišel k jole, ale Briant a jeho bratr tam ještě

nebyli. Nemohli ovšem být daleko, a tak se Moko nijak

neznepokojoval.

Jak byl však překvapen, když náhle zaslechl vzlyky a

zároveň hlas. Nemýlil se, byl to hlas Briantův.

Nehrozí snad oběma bratrům nějaké neznámé nebezpečí?

Plavčík neváhal a rozběhl se rychle po pobřeží kolem

posledních skal uzavírajících malou zátoku.

Ale to, co spatřil, zabránilo mu běžet dál.

Jakub tam totiž klečel před Briantem! Zdálo se, že o něco

zoufale žadoní, že prosí za odpuštění. Proto tedy ty

hlasité vzlyky, které dolehly až k Mokovým uším!

Plavčík se chtěl nepozorovaně vzdálit... Bylo však příliš

pozdě. Zaslechl vše a pochopil! Teď poznal provinění,

kterého se Jakub dopustil a ke kterému se právě přiznal.

Briant zvolal:

"Nešťastníku! Tak tys... tys to udělal! Ty jsi vinen..."

"Odpusť mi, Briante... Odpusť mi!"

"Proto ses držel stranou všech svých kamarádů! Proto jsi

z nich měl takový strach! Ach, kéž se to nikdy nedovědí!

Ne! Ani slovo! Ani slovo... nikomu!"

Moko by byl dal nevím co za to, aby byl z toho tajemství

nic neslyšel. Ale teď už by byl nedokázal předstírat před

Briantem, že o ničem neví. Proto také za chvíli, když se s

ním octl na jole sám, řekl mu:

"Briante, já jsem to slyšel..."

"Cože! Ty víš, že Jakub..."

"Ano, Briante. A musíš mu odpustit."

"A ostatní by mu odpustili?"

"Snad," řekl Moko. "Rozhodně však bude lepší, když se

to nedovědí. A buď si jist, že já budu mlčet."

"Ach Moko," zašeptal Briant a stiskl plavčíkovi ruku.

Po celé dvě hodiny, až do chvíle odplutí, neřekl Briant

Jakubovi ani slovo. Ten ostatně zůstal sedět u paty

skaliska, zřejmě ještě zkrušenější tím, že bratrovu

naléhání podlehl a přiznal se.

K desáté hodině se začal projevovat příliv. Briant, Jakub

a Moko zaujali svá místa v jole. Jakmile zdvihli lodní

hák, proud jolu rychle odnesl. Měsíc vyšel zanedlouho po

západu slunce a osvětloval dostatečně Východní řeku,

takže plavci mohli plout až do půl jedné s půlnoci. Pak se

proud obrátil a přinutil je chopit se vesel. Ale proti

proudu neujela jola za hodinu ani celý kilometr.

Briant proto navrhl přistát a počkat do rána na nový

příliv. To také udělali. V šest hodin ráno se vydali znovu

na cestu a bylo devět hodin, když se jola octla ve vodách

Rodinného jezera.

Tam Moko napjal plachtu a s čerstvým větrem v zádech

zamířil k Francouzově jeskyni.

K šesté hodině večerní - po šťastné plavbě, za níž Briant

a Jakub nepromluvili ani slovo - zahlédl jolu Garnett

lovící u břehu jezera ryby. Za několik minut přistál člun v

zátoce a Gordon se s kamarády srdečně přivítal.