BOUŘE - NEOVLADATELNÝ ŠKUNER - ČTYŘI CHLAPCI NA PALUBĚ CHRTA - ROZERVANÁ PŘEDNÍ PLACHTA - POHLED DO VNITŘKU JACHTY - NAPOLO ZADUŠENÝ PLAVČÍK - VLNA NA ZÁDI - ZEMĚ V RANNÍ MLZE - PÁSMO SKALISEK Jistě si dovedete představit, jak chlapci Brianta a jeho kamarády přivítali. Gordon, Cross, Baxter, Garnett a Webb je objímali a ti malí jim skákali na krk. To bylo radostných výkřiků a stisků ruky! I Fan se podílel na srdečném přivítání a připojil se svým štěkotem k vítěznému křiku chlapců. Jak se to rozloučení zdálo dlouhé! Zabloudili snad? Nepadli do rukou domorodců?
Nepřepadly je nějaké šelmy? To byly otázky, které si kladli ti, kdo zůstali v táboře Chrta. Ale Briant, Doniphan, Wilcox a Service se vrátili a teď chtěli ostatní vyslechnout příhody z jejich výpravy. Protože však byli všichni čtyři celodenním pochodem velmi unaveni, odložili rozhovor o výpravy na druhý den. "Jsme na ostrově!" Víc Briant neřekl. Ale stačilo to, aby chlapcům vyvstala před očima budoucnost se všemi možnými nebezpečími. Přesto Gordon přijal tu zprávu, aniž projevil přílišné zklamání. Jako by říkal: Dobrá, to jsem čekal a nijak mě to nevzrušuje! Druhý den ráno, 5. dubna, se na přídi jachty shromáždili všichni velcí chlapci: Gordon, Briant, Doniphan, Baxter, Cross, Wilcox, Service, Webb, Garnett a Moko, který dovedl vždy dobře poradit. Ostatní ještě spali. Briant a Doniphan se rozhovořili před kamarády o všem, co zažili. Vyprávěli o kamenné přehradě na potoce a o zbytcích chatrče v hustém křoví, podle nichž usoudili, že tento kraj je nebo byl obydlen. Vysvětlili, že obrovská vodní plocha, kterou pokládali za moře, je vlastně jezero, líčili, jak je další stopy zavedly až k jeskyni na místo, kde z jezera vytéká řeka, jak objevili kostru Francouze Francoise Baudoina a jak jim mapa nakreslená trosečníkem prozradila, že Chrtztroskotal u ostrova. Ve své důkladné zprávě nezapomněli Briant a Doniphan na nejmenší podrobnosti. Všichni si pak prohlédli mapu a uvědomili si, že nyní mohou čekat záchranu jen z moře. Přestože se jim teď budoucnost jevila v nejtemnějších barvách, přestože se mladí trosečníci mohli spoléhat jen na šťastnou náhodu, nutno říci, že nejméně obav projevil Gordon. Mladého Američana nečekala na Novém Zélandu žádná rodina. A tak jeho praktický, metodický a organizátorský duch neviděl v úkolu založit tu jakousi malou kolonii nic strašného. Viděl v tom jen příležitost k uplatnění svých přirozených sklonů a neváhal také povzbudit náladu svých kamarádů slibem, že za jejich pomoci se postará všem o docela snesitelný život. Chlapci především usoudili, že není možné, aby ostrov tak velkých rozměrů nebyl zakreslen na mapě Tichého oceánu poblíž jihoamerických břehů. Ani po důkladném studiu však nezjistili, že by Stielerův atlas uváděl nějaký důležitější ostrov mimo souostroví, jež tvoří ostrovy při Ohňové zemi a ostrovy Magalhäesovy, jako je ostrov Desolación, ostrov královny Adelaidy, Clarencův atd. A kdyby byl jejich ostrov součástí tohoto archipelu, odděleného od pevniny jen úzkými průlivy, byl by to Francois Baudoin jistě na své mapě naznačil. To však neudělal. Byl to tedy osamělý ostrov a chlapci z toho museli vyvozovat, že leží severněji nebo jižněji od těchto vod. Ale bez dostačujících údajů a bez nezbytných přístrojů nemohli jeho polohu v Pacifiku určit. Proto jim nezbývalo než usadit se tu trvale, než jim zima přestěhování znemožní. "Nejlepší bude, když se usadíme v jeskyni, kterou jsme našli na břehu jezera," řekl Briant. "Zajistí nám výborné přístřeší." "A je dost velká, abychom se tam vešli všichni?" ptal se Baxter. "To není," odpověděl Doniphan. "Ale já věřím, že ji budeme moci rozšířit, když si ve skále vyhloubíme druhou. Nástroje na to máme." "Spokojme se napřed s takovou, jaká je," řekl Gordon, "i když tam budeme stísněni." "A především se snažme co nejdřív se tam přestěhovat," dodal Briant. To bylo opravdu nutné. Jak už Gordon upozornil, škuner den ze dne chátral. Po posledních deštích přišly neobyčejně teplé dny a trup i paluba se úplně rozestoupily. Roztrhanou plachtovinou vnikaly dovnitř voda i vítr. Nadto se pobřeží vespodu podmítalo, pobřežním pískem prosakovala voda, loď se nakláněla stále víc a zároveň se do změklého podkladu znatelně propadala. Kdyby se strhla nad tímto pobřežím prudká bouře, jaké jsou tu v období rovnodennosti docela běžné - a toto období dosud trvalo -, rozpadl by se Chrt v několika hodinách. Proto museli chlapci loď nejen opustit, ale také ji systematicky celou rozebrat, aby z ní zachránili vše, co jim může být někdy užitečné pro zařízení Francouzovy jeskyně: trámy, prkna, železo a měď. "Ale kde budeme bydlet, než se tam budeme moci přestěhovat?" ptal se Doniphan.
"Pod stanem," odpověděl Gordon. "Pod stanem, který si postavíme na břehu řeky mezi stromy." "To bude nejrozumnější," řekl Briant. "A neztrácejme čas!" Rozebrat jachtu, vyložit všechen materiál a zásoby, postavit prám pro přepravu celého lodního nakladu, to vše si vyžádá aspoň měsíc práce. Než chlapci opustí záliv Chrta, bude už počátek května, což odpovídá začátku listopadu na severní polokouli. A to už je začátek zimy.
Gordon si vybral za nové tábořiště břeh řeky zcela správně, protože přepravu celého přestěhování provedou po vodě. Žádná jiná cesta nebyla pohodlnější a kratší.
Převážet vše, co z jachty po rozebrání zbude, lesem nebo po břehu řeky by byla práce téměř nemožná. Když však chlapci naopak využijí během několika přílivů přílivové vlny, jež se projevuje až u jezera, dostanou se s prámem bez velké námahy až k cíli. Víme už, že Briant nenašel na horním toku žádnou překážku, ani vodopád, ani peřeje, ani balvanitý zátaras. Průzkum dolního toku od bažin až k ústí provedla druhá výprava, tentokrát na jole. Briant a Moko se na ní mohli přesvědčit, že dolní tok je stejně splavný jako horní. Tak měli chlapci docela vhodné spojení Francouzovy jeskyně se zálivem Chrta. Dalších dnů využili ke zřízení tábora na břehu řeky.
Nízké větve dvou buků, spojené bidlem s větvemi buku třetího, posloužily jim k zachycení velké zásobní plachty, jejíž strany spadaly až na zem. Tento jednoduchý stan vypnuli pomocí provazů a uložili do něho všechna lůžka, nejpotřebnější nástroje, zbraně, střelivo a balíky potravin. Ze zbytků jachty si postaví prám. Zatím však museli počkat, dokud celou jachtu nerozeberou. Na počasí si stěžovat nemohli. Bylo stále sucho. Občas se zdvihl sice vítr, ale vanul z vnitrozemí, a tak pracovali v příznivých podmínkách. K 15. dubnu zbyly na palubě jachty už jen nejtěžší předměty, které mohli chlapci přenést až po rozebrání lodi. Byly to hlavně olověné plotny lodní zátěže, vodní nádrže zapuštěné do podpalubí, vratidlo a kuchyňská kamna, tedy těžké předměty, které bez pomocného zařízení nezdvihnou. Co se týče lodní výstroje, které bylo na škuneru značné množství, tu chlapci postupně přenesli vedle stanu. Byly to například přední stěžeň, ráhna, výztužná a železná lana, řetězy, kotvy, provazy a příze. I když to byla práce naléhavá, nezapomínali chlapci přirozeně na opatřování denních potřeb. Doniphan, Webb a Wilcox věnovali vždy několik hodin lovu skalních holubů a jiného ptactva v močálech. Malí chlapci se zabývali sběrem mlžů na útesech obnažených odlivem. Byla to radost, vidět Jenkinse, Iversona, Dolea a Costara brouzdat se jako hejno kachňat kalužemi! Trochu se vždycky umáčeli a přísný Gordon je za to huboval, kdežto Briant je vždy omlouvat. Jakub pracoval se svými malými kamarády, ale nikdy se s nimi nesmál. Tak pokračovala práce podle plánu a metodicky, přičemž se projevovaly zásahy Gordona, jemuž nikdy nechyběl praktický smysl. I Doniphan mu přiznával to, co by byl nikdy nepřiznal Briantovi nebo někomu jinému. Celkem vládla v tom malém světě dokonalá shoda. Chlapci si však museli pospíšit. V druhé půli dubna už nebylo tak pěkně. Teploměr několikrát klesl časně ráno až na nulu. Blížila se zima a s ní přijdou i její průvodci, krupobití, sníh a vichřice, v jižních vodách Pacifiku zvlášť obávané. Velcí i malí se museli z opatrnosti obléci už do teplého prádla, do kalhot ze silné látky a do vlněných kabátů připravených předem pro krutou zimu. Stačilo jen nahlédnout do Gordonova zápisníku, aby hned každý věděl, kde najít které šatstvo, rozdělené podle druhu a podle velikostí. O ty nejmenší se staral Briant. Dbal na to, aby neměli nikdy mokré nohy a aby nechodili na prudký vítr, když byli uříceni. Při nejslabší rýmě museli zůstat doma, nebo dokonce ležet vedle ohřívadla, v němž se dnem i nocí topilo. Tak Dole a Costar si několikrát poleželi pod stanem a Moko jim dával pít odvar z léčivých bylin, kterých bylo v lodní lékárně dost. Jakmile chlapci z jachty všechno vyložili, pustili se do trupu, který už stejně na všech stranách praskal. Pláty měděného obložení pečlivě odtrhali. Měly jim posloužit při zařizování Francouzovy jeskyně. Ted' nastoupily do práce i kladiva, kleště a sochory, kterých chlapci použili při odtrhávání pažení spojeného hřebíky a svorníky se žebry. Byla to perná práce pro nezkušené ruce a pro dosud slabé paže. Proto také rozebírání pokračovalo pomalu až do 25. dubna, kdy přišla pracovníkům na pomoc bouřka. Ač už vlastně nastalo chladné období, strhla se v noci prudká bouře, předem ohlášená poklesem bouřkového tlakoměru. Širým prostorem šlehaly blesky a hřmění rachotilo od půlnoci k východu slunce k velkému zděšení malých chlapců. Naštěstí nepršelo. Chlapci však museli dvakrát nebo třikrát zajišťovat stan proti vichřici. Stan pod ochranou stromů vydržel, ale nevydržela jachta, vystavená přímo nárazům vichru od širého moře a zaplavovaná obrovskými vlnami vzdutých vod. Jachtu to úplně rozbilo. Vyrvané pažení, zpřelámaná žebra, kýl zlomený několika prudkými údery kováním, to vše bylo brzy v troskách. Chlapci však toho nemuseli litovat, protože zpětné vlny odnesly jen část trosek. Většina jich uvázla na temenech útesů. A kování chlapci snadno v písku najdou. To byla práce, které zasvětili další dny. Prkna a trámy, vodní nádrže z podpalubí a všechny ostatní předměty, které nemohli odnést, ležely teď porůznu na pobřeží. Stačilo je jen sebrat a odnést na pravý břeh řeky několik kroků od stanu. Byla to opravdu těžká práce, ale chlapci ji časem přes velkou únavu zvládli. Bylo zajímavé pozorovat je zapřažené do těžkého kusu dřeva, když jej za povzbuzujícího křiku táhli za sebou. Pomáhali si troskami, používajíce jich jako sochorů nebo kulatin, po nichž valili nejtěžší kusy. Nejobtížnější bylo dopravit na místo určení kormidlo, kuchyňská kamna a neobyčejně těžké plechové vodní nádrže. Jak teď chlapcům chyběl zkušený člověk, který by je byl řídil! Kdyby tu byli Briantův a Garnettův otec, inženýr a kapitán, ušetřili by chlapce mnohých chyb, kterých se dopustili a ještě dopustí. Nicméně Baxter, chlapec nesmírně nadaný v oboru mechaniky, prokázal velmi mnoho obratnosti a píle. Jeho zásluhou a podle Mokových rad postavili chlapci na kůlech zaražených do písku dva kladkostroje, které znásobily sílu celé skupiny a pomohly práci dokončit. Zkrátka 28. dubna večer bylo vše, co z Chrtazbylo, uloženo na místě nalodění. To nejhorší měli teď chlapci za sebou, protože o dopravu všeho materiálu k Francouzově jeskyni se už postará řeka. "Zítra se pustíme do stavby prámu," řekl Gordon. "Ano," odpověděl Briant. "A abychom se nemuseli namáhat se spouštěním prámu na vodu, navrhuji postavit ho přímo na řece." "To bude obtížné," řekl Doniphan. "Na tom nezáleží; pokusíme se o to," odpověděl Gordon. "I když se nám bude stavět hůř, nebudeme se už muset starat, jak prám spustit na vodu." Tento pracovní postup byl skutečně výhodnější, a tak si chlapci hned ráno připravili základ prámu. Měl být dost velký, aby unesl těžký a objemný náklad. Trámy vytrhané ze škuneru, na dva kusy zlomený kýl, přední stěžeň a pahýl hlavního stěžně zlomeného metr nad palubou, hlavní trám trupu, čelen, ráhno přední a hlavní plachty a vidlicové ráhno brigantiny, to vše chlapci složili u řeky na místo, kam moře zasahovalo jen v době vrcholícího přílivu. Na ten okamžik pak počkali, a když příliv dřevo zdvihl, spustili je chlapci na řeku. Tam nejdelší kusy srovnali vedle sebe a kratší uvázali pevně napříč. Tak dostali pevný podklad skoro devět metrů dlouhý a čtyři a půl metru široký. Pracovali bez přestávky celý den a do večera byli se stavbou hotovi. Briant prám z opatrnosti přivázal ke stromům na břehu, aby jej stoupající příliv nestrhl proti toku řeky směrem k Francouzově jeskyni nebo po toku do moře. Všichni, nesmírně unaveni celodenní prací, povečeřeli s neobyčejnou chutí a až do rána tvrdě spali. Nazítří, 30. dubna, se dali za svítání zase do práce.
Teď museli na rám prámu přidělat plošinu. K tomu jim posloužila palubní prkna a pažení z trupu Chrta. Prudkými údery kladiv do nich narazili hřebíky a provazy svázali všechny části prámu k sobě, takže vytvořily pevný celek. Tato práce trvala celé tři dny; všichni už spěchali, protože nechtěli ztratit ani hodinu. Povrch vody totiž mezi útesy i na řece už několikrát zamrzl. Přístřeší pod stanem už nestačilo, ačkoli tam měli ohřívač. I když se Gordon a jeho kamarádi k sobě přitiskli, i když se zabalili těsně do přikrývek, nemohli se ubránit zimě. Museli proto práce urychlit, aby už začali s konečným zařizováním Francouzovy jeskyně. Doufali, že tam budou moci odolávat zimě, která bývá v těchto šířkách velmi krutá. Je samozřejmé, že plošinu na prámu sestavili chlapci co nejpevněji, aby se cestou nerozpadla a všechen materiál se neutopil na dně řeky. Aby podobné katastrofě zabránili, raději odjezd o čtyřiadvacet hodin odložili. "Je v našem zájmu," upozornil Briant, "abychom tu nezůstali přes šestý květen." "Proč?" ptal se Gordon.
"Protože bude novoluní a příliv bude několik dní stoupat. A čím bude větší, tím víc nám pomůže v plavbě proti toku řeky. Počítej s tím, Gordone. Budeme-li nuceni vléci prám na lanech nebo odstrkovat ho bidly, nepodaří se nám nikdy proud přemoci." "Máš pravdu," odpověděl Gordon. "Nejpozději do tří dnů musíme vyplout." Všichni se rozhodli neodpočívat, dokud práci nedokončí.
Dne 3. května se pustili do nakládání. Museli vše pečlivě srovnávat, aby byl prám zatížen rovnoměrně. Každý přispěl k této práci podle svých sil. Jenkins, Iverson, Dole a Costar byli pověřeni přenášením drobných předmětů, náčiní, nástrojů a přístrojů, na plošinu, kde Briant s Baxterem vše metodicky ukládali podle Gordonových pokynů. Starším chlapcům připadla tvrdá práce - nakládat těžké předměty: kamna, nádrže na vodu, kormidlo, kování, měděné pláty atd. Naložili také balíky potravin, soudky s vínem, s pivem a s pálenkou a nezapomněli i ani na sůl, kterou sebrali mezi skalisky v zálivu. Aby si nakládání ulehčili, postavil Baxter na břeh dvě bidla a vyztužil je čtyřmi lany. Na konci této kozy upevnil kladkostroj spojený s malým lodním rumpálem. Tak mohli předměty zdvihat se země a bez poškození je přenášet na plošinu prámu. Zkrátka všichni pracovali tak opatrně a pilně, že odpoledne 5. května byly všechny věci na místě. Stačilo jen odvázat lana od prámu. To chtěli udělat nazítří ráno k osmé hodině, jakmile se v ústí řeky počne projevovat příliv. Chlapci si možná mysleli, že po skončení prací se budou moci až do večera těšit zaslouženému odpočinku. Nestalo se tak, protože Gordonův návrh jim dal novou práci. "Chlapci," řekl jim Gordon, "protože odjíždíme od zálivu, nebudeme už moci pozorovat moře, a kdyby k tomuto pobřeží připlula nějaká loď, nebudeme jí moci dát znamení. Myslím, že by tedy bylo dobré, kdybychom na skalním srázu postavili stožár a vytáhli na něj naposled naši vlajku. Doufám, že to postačí k přilákání pozornosti lodí na širém moři." Chlapci návrh přijali a odvlekli stožárový trám, kterého při stavbě prámu nepoužili, k úpatí skály u řeky, kde se dalo na stěnu vylézt. Nicméně je stálo ještě mnoho námahy, než šťastně vystoupili křivolakou strží nahoru na hřeben skály. Nakonec se jim to podařilo a trám zapustili pevně do země. Baxter pak vztyčil na lanu anglickou vlajku, kterou Doniphan pozdravil výstřelem z pušky. Gordon řekl Briantovi: "Nu, Doniphan právě zabral ostrov jménem Anglie!" "Moc bych se divil, kdyby jí už nepatřil!" odpověděl Briant. Gordon se přitom ušklíbl, protože ze způsobu, jakým mluvil o "svém" ostrově, vyplývalo, že jej pokládá za americké území. Nazítří při východu slunce byli už všichni vzhůru. Složili rychle stan a přenesli ložní potřeby na prám, kde přes ně natáhli plachty, aby byly všechny věci chráněny po dobu plavby až k cíli. Zdálo se ostatně, že počasí se chlapci bát nemusí. Jen změní-li se vítr, může být ostrov zahalen mlhou ze širého moře. V sedm hodin byly všechny přípravy skončeny. Chlapci upravili plošinu tak, aby se na ní mohli zařídit na dva až tři dny. Moko si vybral na cestu takové potraviny, aby k jejich úpravě nepotřeboval oheň. V půl deváté zaujali všichni svá místa na prámu. Velcí chlapci se postavili na příď s háky a s bidly, což byly jediné pomůcky k řízení, protože kormidlo by jim v proudu nebylo nic platné. Nedlouho před devátou hodinou se projevil příliv.
Rámem prámu projel temný praskot, jak se trámy v lanech pohnuly. Ale už po prvním nárazu se chlapci nemuseli bát, že se prám rozpadne. "Pozor!" zvolal Briant.
"Pozor!" opakoval Baxter.
Oba dva se postavili k lanům, která poutala příď i záď a jejichž volné konce měli teď v rukou. "Jsme připraveni!" zvolal Doniphan stojící s Wilcoxem na zadní straně plošiny. Když Briant viděl, že prám se přílivovým proudem začíná pohybovat, zvolal: "Povolte!" Rozkaz byl okamžitě vykonán a uvolněný prám vyplul zvolna mezi břehy s jolou ve vleku. Když chlapci viděli těžký prám v pohybu, zmocnila se všech radost. Kdyby si byli postavili loď s vysokou palubou, nebyli by projevili větší spokojenost. Odpusťme jim však tuto nevinnou pýchu. Víme už, že pravý břeh lemovaný stromy byl znatelně vyšší než břeh levý, což byl jen úzký pruh podle močálů. Briant, Baxter, Doniphan, Wilcox a Moko vynaložili všechno své úsilí, aby dostali prám od nízkého břehu, kde mohl snadno uvíznout. Značná hloubka jim umožnila dostat se bez potíží na druhou stranu. Teď udržovali prám pokud možno při pravém břehu, kde byl přílivový proud přímější a kde se mohli lépe zachycovat háky. Za dvě hodiny po vyplutí měli za sebou asi dva kilometry. Nikde nenarazili, a tak se zdálo, že za těchto podmínek se dostane prám bez poškození až k Francouzově jeskyni. Podle dřívějšího Briantova odhadu by měl být vodní tok od výtoku z jezera až k ústí do zálivu dlouhý jedenáct kilometrů. Protože však za přílivu nemohli ujet víc než tři a půl kilometru, budou k plavbě až na místo určení potřebovat několik přílivových vln. K jedenácté hodině počal odliv skutečně odvádět vodu po proudu. Chlapci prám rychle přivázali, aby ho proud nestrhl do moře. Mohli sice znovu vyplout na sklonku dne, až se projeví noční příliv, ale to by znamenalo pustit se do tmy. "Myslím, že by to bylo velmi neopatrné," mínil Gordon, "protože prám by byl vystaven nárazům, při nichž by se mohl rozbít. Navrhuji proto čekat do zítřka a využít až denního přílivu." Byl to návrh tak rozumný, že si získal všeobecný souhlas.
I když znamenal čtyřiadvacetihodinové zpoždění, bylo to lepší než ohrožovat bezpečnost vzácného nákladu, svěřeného říčnímu proudu. Teď musí chlapci strávit na tomto místě půl dne a celou noc. Doniphan se svými společníky a s Fanem si hned pospíšili vystoupit na pravý břeh a vydali se na lov. Gordon jim doporučil, aby nechodili příliš daleko, a oni museli jeho rady poslechnout. Když však přinesli dva páry tučných dropů a růženec onam, byla jejich ješitnost ukojena. Na Mokovu radu schovali tuto zvěřinu na první jídlo připravené v jídelně Francouzovy jeskyně, ať už to bude snídaně, oběd nebo večeře. Za této výpravy nepřišel Doniphan na žádnou stopu prozrazující starší nebo novější přítomnost člověka v této části lesa. Co se zvířat týče, zahlédl jen nějaké velké ptáky prchající do křovin, ale poznat je nemohl. Nastal večer. Potom po celou noc Baxter, Webb a Cross společně bděli, připraveni v případě potřeby lana prámu buď utáhnout, nebo povolit, kdyby se proud obrátil. K žádnému poplachu však nedošlo. Druhý den ve tři čtvrti na deset se plavidlo vydalo s přílivem na cestu za stejných podmínek jako včera. Noc byla velmi chladná a den také. Byl už čas, aby se dostali k cíli. Co by se stalo, kdyby řeka náhle zamrzla nebo kdyby z jezera vypluly ledové kry k zálivu Chrta? To byl podnět k mnohému zneklidnění, kterého se chlapci zbaví teprve po příjezdu k Francouzově jeskyni. A přece nemohli plout rychleji než přílivová vlna a nemohli postupovat za odlivu proti proudu. Tak neurazili víc než necelé dva kilometry za půldruhé hodiny. To byl aspoň cestovní průměr toho dne. K jedné hodině po poledni se zastavili u močálu, který musel Briant při návratu k Chrtu obcházet. Využili toho k prozkoumání jeho části poblíž řeky. Moko, Doniphan a Wilcox pluli celou hodinu s jolou severním směrem a zastavili se až tam, kde už nebyla voda. Tento močál byl zřejmě prodloužením bažin za levým břehem a zdálo se, že oplývá vodním ptactvem. Doniphan tam zastřelil několik sluk, které přidal ke dropům a k tinamám v palubní spíži. Noc byla klidná, ale velmi chladná. Vanul sem říčním údolím ostrý vítr. Na vodě se vytvořil tenký led, který se však při sebeslabším nárazu lámal. Přes všechna provedená opatření nebylo nikomu na prámu dobře, i když se všichni krčili pod plachtou. Některé z nejmenších, především Jenkinse a Iversona, přivedla špatná nálada až k nářku nad tím, že opustili tábor Chrta. Briant je musel několikrát povzbuzujícími slovy uklidňovat. Konečně druhý den odpoledne připlul prám za přílivu trvajícího až do půl čtvrté odpoledne na dohled jezera a přistal u břehu proti vchodu do Francouzovy jeskyně.
