×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Dva roky prázdnin - Jules Verne, Kapitola 1

Kapitola 1

BOUŘE - NEOVLADATELNÝ ŠKUNER - ČTYŘI

CHLAPCI NA PALUBĚ CHRTA - ROZERVANÁ

PŘEDNÍ PLACHTA - POHLED DO VNITŘKU

JACHTY - NAPOLO ZADUŠENÝ PLAVČÍK - VLNA

NA ZÁDI - ZEMĚ V RANNÍ MLZE - PÁSMO

SKALISEK

V noci 9. března 1860 splynula obloha s mořem a

viditelnost se snížila jen na několik metrů.

Po vzdutém moři, v bledém svitu pěnících se vln, prchala

malá loď skoro bez plachet.

Byla to jachta o sto tunách, škuner, což je jméno, kterým

v Americe a v Anglii označují goelety.

Tento škuner se jmenoval Chrt, ale jeho jméno byste byli

na zádi lodi hledali marně. Štít byl totiž buď vlnami,

nebo při nějaké srážce urván.

Bylo jedenáct hodin večer. V těchto šířkách jsou noci

počátkem března ještě krátké. Svítání se mělo projevit až

k páté hodině ranní. Bude však hrozící nebezpečí menší,

až slunce osvětlí vodné plochu? Nezůstane křehké

plavidlo hříčkou vln? Skutečně, loď se může zachránit

před potopením uprostřed oceánu, daleko od každé země,

na niž by snad mohli trosečníci najít útočiště, jen tehdy,

utiší-li se moře a uklidní-li se vichřice.

Na zádi Chrta stáli u kormidelního kola čtyři chlapci,

jeden čtrnáctiletý, dva třináctiletí a dvanáctiletý plavčík,

černoch. Všichni spojili své síly, aby čelili útokům vln,

které hrozily stočit loď napříč větru. Byla to těžká práce,

protože kormidelní kolo se otáčelo proti vůli chlapců a

mohlo je každou chvíli odhodit přes pažení do moře.

Krátce před půlnocí narazila na bok lodi tak mohutná

vlna, že se kormidlo jen zázrakem neutrhlo.

Chlapci sražení nárazem k zemi se však ihned postavili.

"Dá se kormidlovat, Briante?" zeptal se jeden z nich.

"Ano, Gordone," odpověděl Briant a postavil se zas chladnokrevně na své místo.

Pak se obrátil ke třetímu:

"Drž se pevně, Doniphane! Nesmíme ztratit odvahu.

Musíme zachránit ostatní." Těch několik slov pronesli chlapci anglicky, ač Briantův

přízvuk prozrazoval chlapcův francouzský původ.

Briant se otočil k plavčíkovi:

"Nejsi raněn, Moko?" "Ne, Briante," odpověděl plavčík. "Snažme se hlavně držet jachtu na vlnách, nebo se s námi potopí!" V té chvíli se prudce otevřely dveře nad schody do hlavní

kajuty škuneru. V úrovni paluby se objevily dvě mladé

hlavy a zároveň s nimi i dobrácká hlava psa, který se

rozštěkal.

"Briante, Briante!" volal devítiletý chlapec. "Co se vlastně stalo?" "Nic, Iversone, nic!" odpověděl Briant.

"Ale teď sestup i s Dolem do kajuty... a rychle!" "Když my se hrozně bojíme," namítl druhý, ještě mladší chlapec.

"A co ostatní?" zeptal se Doniphan.

"Taky se bojí," prohlásil Dole. "Tak se honem vraťte!" naléhal Briant. "Zavřete se, schovejte se pod pokrývky, zavřete oči a nebudete se bát.

Žádné nebezpečí nehrozí." "Pozor! Zase jedna vlna!" zvolal Moko.

Na záď lodi dopadl prudký úder. Naštěstí se voda na

palubu nedostala. Kdyby vnikla poklopem do podpalubí,

nebyla by se už příliš zatížená loď zvedla na vlny...

"Rychle dolů!" vykřikl Gordon. "Vraťte se, nebo budete mít co dělat se mnou!" "No tak, chlapci, vraťte se!" dodal přívětivějším tónem

Briant.

Obě hlavy zmizely právě v okamžiku, kdy se v rámci

poklopu objevil další chlapec se slovy:

"Nepotřebuješ nás, Briante?" "Ne, Baxtere," odpověděl Briant. "Cross, Service, Wilcox a ty zůstanete u malých. My čtyři tu na to stačíme." Baxter zmizel a poklop zvnitřku zavřel.

"Ostatní mají také strach," řekl před chvílí Dole. Byly snad na palubě škuneru hnaného bouří jen děti?

Ano, jenom děti! A kolik jich bylo? Patnáct i s Briantem,

s Doniphanem, s Gordonem a s plavčíkem. Za jakých

okolností se dostaly na loď? To se dovíme brzy.

Nebyl na jachtě ani ,jeden dospělý muž? Nevelel jí žádný

kapitán? Žádný námořník tu nepomáhal při řízení? Žádný

kormidelník nevedl loď strašnou bouři? Ne, žádný.

Nikdo na palubě nemohl také říci, jaká je přesná poloha

Chrtana oceánu. A na jakém oceánu? Na největším ze

všech! Byl to Tichý oceán, který se táhne v šířce deseti

tisíc kilometrů od Austrálie a Nového Zélandu až k

pobřeží ,Jižní Ameriky.

Co se tu vlastně stalo? Zahynula snad posádka škuneru

při nějaké katastrofě? Neodvlekli ji snad malajští piráti a

nenechali na palubě jen malé cestující odkázané na sebe?

Děti, z nichž nejstaršímu bylo sotva čtrnáct let?

Stotunová loď potřebuje aspoň kapitána, lodního mistra a

pět nebo šest lodníků. Ale z posádky nezbytné pro řízení

lodi byl tady jen plavčík! A odkud vlastně škuner plul? kterých australských vod nebo z kterého souostroví

Oceánie? Jak dlouho už byl na cestě a kam měl

namířeno? Na tyto otázky, které by položil při setkání s

Chrtemv těchto vodách každý kapitán, byly by snad

dovedly děti odpovědět. Ale v dohledu nebyla žádná loď,

žádný zámořský parník křižující Oceánii ani parní nebo

plachetní obchodní lodi, jaké do tichomořských přístavů

vysílá po celých stovkách Evropa i Amerika. A i kdyby

se tu objevila některá z lodí se silnými stroji nebo s

mohutným plachtovím, pak - plně zaměstnána vlastním

zápasem s bouří - nebyla by mohla poskytnout pomoc

jachtě zmítající se na moři jako vrak.

Briant i jeho kamarádi zatím dbali na to, aby se škuner

nestočil na jeden nebo druhý bok.

"Co budeme dělat?" ptal se zoufale Doniphan.

"Vše, co bude pro záchranu možné," odpověděl Briant. Tohle řekl chlapec ve chvílí, kdy by i nejstatečnější muž

ztrácel poslední naději.

Bouře skutečně ještě zesílila, Vítr se hnal jako blesk, což

je docela případné námořnické rčení, protože poryvy

vichru hrozily rozbít Chrtajako ranami blesku. Tak plul

škuner už osmačtyřicet hodin, napolo zbaven výstroje, s

hlavním stěžněm přeraženým metr nad palubou. Nebylo

možné natáhnout ani přední plachtu, která by jistě řízení

usnadnila. Přední stěžeň zbavený šípového ráhna dosud

držel, ale dalo se každým okamžikem čekat, že také

spadne na palubu s urvanými výztužnými lany. Na přídi

třaskaly zbytky šípové plachty s rachotem výstřelů. ,Jako

jediná zbývala ještě hlavni plachta, ale i tu mohl vichr

každou chvíli rozervat, protože chlapci už nestačili svými

silami na to, aby ji trochu skasali a zmenšili tak její

plochu. Roztrhá-li se, nebude už škuner vůbec nic

udržovat ve směru větru, vlny jej napadnou z boku, loď

se potopí a s ní zmizí v hlubinách i její cestující.

Až dosud se na širém moři neobjevil jediný ostrůvek a na

východě se neukázala žádná pevnina. Najet na břeh je

strašná možnost, ale tyto děti se jí musely bát méně než

zuřivosti nekonečného moře. jakékoli pobřeží i s

mělčinami, s úskalím, se strašným vlnobitím a s

neustálým příbojem bijícím do skal mohlo pro ně

znamenat spásu, jen kdyby tu byla země místo toho

oceánu, který se jim otvíral pod nohama.

Proto se chlapci zoufale snažili zahlédnout nějaké světlo,

k němuž by zamířili...

Ale v hluboké tmě se žádná záře nikde neobjevila.

K jedné hodině ranní byl řev vichřice náhle přerušen

ostrým zvukem.

"Zlomil se přední stěžeň!" zvolal Doniphan.

"Ne," odporoval plavčík, "to se vyrvala z ráhen plachta." "Musíme ji uvolnit," řekl Briant. "Zůstaň, Gordone, s Doniphanem u kormidla a ty, Moko, mi pojď pomoci!" Měl-li Moko jako plavčík jisté plavební znalosti, nebyl

bez nich ani Briant. Při plavbě z Evropy do Oceánie

přeplul už Atlantský a Tichý oceán a obeznámil se trochu

s řízením lodi. Proto také ostatní chlapci, kteří plavbě

vůbec nerozuměli, svěřili řízení škuneru jemu a Mokovi.

Briant s plavčíkem se okamžitě vydali odvážně na příď.

Aby se loď nestočila bokem proti větru, museli ji stůj co

stůj zbavit přední plachty. Ta totiž v dolní části vytvořila

jakousi kapsu, do níž se opíral vítr, a loď se proto

nakláněla tak silně, že už málem nabírala vodu. Kdyby k

tomu došlo, nemohla by se už narovnat, ledaže by chlapci

odřízli přední stěžeň u paluby a přeřezali jeho výztužná

kovová lana. Ale jak by to děti dokázaly?

Briant a Moko však prokázali pozoruhodnou obratnost. pevným odhodláním ponechat si co možno největší počet

plachet, aby mohli po čas bouře držet Chrta po větru,

podařilo se jim povolit ráhno tak, že se sneslo až na dva

metry nad palubu. Cáry přední plachty pak nožem odřízli

a její dolní cípy uchycené na ráhnových lanech uvázali na

lanoví kolíky na palubě. Přitom se oba chlapci desetkrát

vystavili nebezpečí, že je vlny smetou do moře.

Pod plachtami zmenšenými na nejmenší míru mohl

škuner zachovávat směr, kterým už tak dlouho plul.

Stejně i pouhým trupem zachycoval tolik větru, že se řítil

vlnami rychlostí torpédovky. Zatím bylo nejdůležitější to,

že při své větší rychlosti mohl unikat vlnám a zachycoval

zádí strašné nárazy moře.

Když byli hotovi, vrátili se Briant i Moko k Doniphanovi

a ke Gordonovi, aby jim pomohli kormidlovat.

V té chvíli se zdvihl palubní poklop podruhé. Jedno z dětí

z něho vystrčilo hlavu. Byl to Jakub, o tři roky mladší

bratr Briantův.

"Co chceš, Jakube?" zeptal se ho Briant.

"Pojď sem rychle!" odpověděl Jakub. "Voda už je až v kajutě." "Jak je to možné?" zvolal Briant.

Vrhl se k poklopu a rychle sestoupil dolů.

Hlavní kajuta byla nejasně osvětlena jedinou, prudce se

kymácející lampou. Uvnitř kajuty bylo vidět asi deset

dětí ležících na lehátkách a v lodních lůžkách. Nejmenší -

mohlo jim být osm až devět let - se k sobě tiskly, celé

vyděšené hrůzou.

"Nehrozí žádné nebezpečí!" řekl jim Briant, protože je

chtěl především uklidnit. "Jsme tady! Nebojte se!" Pak si posvítil lampou na podlahu kajuty a viděl, že mezi

lodními boky se převaluje trochu vody.

Odkud se sem dostala? Nepronikla nějakou štěrbinou v

palubě? To se musí zjistit.

Vpředu před kajutou byla velká místnost, za ní jídelna a

pak kajuta posádky. Briant proběhl všemi místnostmi a

zjistil, že voda neproniká ani nad čárou ponoru, ani pod

ní.

Nabrala se na přídi, kam pronikla krytem lodní hlídky,

a kymácením lodi se jí trochu dostalo na záď, kde vtekla

do kajuty. Žádné nebezpečí z toho tedy nehrozilo.

Briant kamarády uklidnil, prošel kajutou zpět a sám už

také klidnější vrátil se na své místo u kormidla. Velmi

pevně stavěný škuner byl nově obložen silnými

měděnými pláty, vodu nepropouštěl a mohl dobře

vzdorovat útokům bouře.

Byla jedna hodina s půlnoci. V této noční době, kdy nebe

ztemnělo hustými mraky, rozpoutávala se bouře stále

zuřivěji. Jachta plula, jako by byla celá ponořena do

tekutého živlu. Vzduchem se nesly ostré skřeky buřňáků.

Dalo se z jejich příletu soudit na blízkost země? Ne,

protože buřňáci létají na vzdálenost několika set

kilometrů od pobřeží. Ale ani tito ptáci bouří nedokázali

vzdorovat vichřici a letěli s ní jako škuner, jehož rychlost

žádná lidská moc nemohla snížit.

O hodinu později se rozlehla nad palubou nová rána. To

vítr urval zbytek přední plachty a cáry plátna zmizely v

prostoru, podobny obrovským rackům.

10

"Teď jsme bez plachet!" zvolal Doniphan.

"A jiné vytáhnout nemůžeme." "Co na tom?" odpověděl Briant.

"Můžeme si být jisti, že proto nepoplujeme o nic pomaleji." "To je mi pěkná odpověď," namítl Doniphan. "Jestli tohle je nějaký způsob řízení lodi..." "Pozor na vlny od zádi!" vykřikl Moko. "Musíme se pevně přivázat, nebo nás odnesou!" Plavčík větu ještě nedokončil, když se přes záď převalilo

několik tun vody. Náraz vrhl Brianta, Doniphana a

Gordona na palubní kryt, kde se mohli naštěstí zachytit.

Ale plavčík zmizel s vodní záplavou, která se přehnala

přes Chrtaod zádi na příď a strhla s sebou část ráhnoví,

oba lodní čluny a jolu, ač byly dobře uloženy, a s nimi

odnesla i několik trámců a budku s kompasem. Zároveň

však prorazila pažení a mohla rychle vytéci, což

zachránilo nesmírně přetíženou loď před potopením.

"Moko! Moko!" zvolal Briant, jakmile byl schopen

promluvit.

"Snad ho to nesrazilo do moře?" řekl Doniphan.

"Ne! Není ho ani vidět, ani slyšet," prohlásil Gordon, když se naklonil přes pažení.

"Musíme ho zachránit. Hodit mu záchranný pás nebo

lano," řekl Briant. 11

A využil několikavteřinového utišení bouře, zvolal

silným hlasem:

"Moko! Moko!" "Pomoc... pomoc!" ozval se plavčíkův hlas.

"Není v moři," řekl Gordon. "Hlas vychází z přídě." "Zachráním ho!" zvolal Briant.

A počal se plazit na můstek, vyhýbaje se co možná

kladkám houpajícím se na přetržených lanech a dávaje

pozor na nesčetné výkyvy lodi, na kluzkém můstku ještě

nebezpečnější.

Plavčíkův hlas znovu několikrát zazněl prostorem. Pak

zmlkl.

Ale po nadlidské námaze se Briantovi přece jen podařilo

dostat se ke kabině přední hlídky.

Zavolal. Žádná odpověď.

Neodnesl snad Moka po jeho posledním výkřiku nový

náraz moře? Pak by už musel být nešťastný chlapec

daleko za lodí, protože vlny by ho nenesly stejnou

rychlostí, jakou letěl škuner. A to by byl ovšem

nevyhnutelně ztracen.

Ne! K Briantovi dolehl nový, slabší výkřik. Chlapec se

vrhl k rumpálu, v jehož podstavci byla zapuštěna pata

12

předního stěžně, a tam narazil rukama na zmítající se

tělo.

Byl to plavčík, vražený do kouta mezi palubou a předním

pažením. Na krku měl smyčku lana, kterou si zoufalým

úsilím stále víc utahoval. Ve chvíli, kdy ho obrovská vlna

už unášela, smyčka ho napřed zachránila, ale teď mu

hrozila uškrcením.

Briant otevřel svůj nůž a s námahou přeřízl provaz

zadrhnutý plavčíkovi kolem krku.

Pak odvedl Moka na záď, kde se plavčík natolik

vzpamatoval, že mohl říci:

"Děkuji ti, Briante, děkuji!" A postavil se zas ke kormidlu, kde se všichni chlapci

přivázali, aby lépe vzdorovali obrovským vlnám, které se

za Chrtemzvedaly.

Proti Briantovu očekávání se rychlost jachty trochu

zmírnila, a to od okamžiku, kdy jim z přední plachty

nezbylo už nic. V tom však bylo nové nebezpečí. Vlny se

vskutku valily rychleji než loď a mohly ji odzadu napadat

a zaplavovat. Ale co dělat? Nemohli napnout ani

nejmenší kousek plachty!

Na jižní polokouli odpovídá březen měsíci září na

polokouli severní. Noci jsou stejně dlouhé jako dny. protože teď byly čtyři hodiny ráno, mělo už brzy svítat na

východním obzoru, tedy v místech, kam bouře Chrta

13

právě hnala. Neztratí snad uragán s úsvitem svou

prudkost? Možná že chlapci zahlédnou i nějakou zemi a

osud dětské posádky se pak rozhodne v několika

minutách. To vše se uvidí, až se daleká obloha zabarví

svítáním.

V půl páté pronikl slabý svit až k zenitu. Naneštěstí mlha

snižovala viditelnost jen na půl kilometru. Mraky se řítily

po obloze zřejmě úžasnou rychlostí. Uragán byl zatím

stále stejně prudký a moře se ztrácelo v pěně bičovaných

vln. Škuner se hned vyhoupával na hřebeny vln, hned se

zase propadal na dno propastí, dvacetkrát vystaven

nebezpečí, že se po úderu z boku potopí. Čtyři chlapci

pozorovali zmatek zdivočelých vln. Pochopili, že neutišíli

se bouře včas, bude jejich situace beznadějná.

Chrtnevydrží déle než čtyřiadvacet hodin vzdorovat

nárazům moře, které nakonec lodní obložení prorazí.

Vtom Moko vykřikl:

"Země! Země!" Plavčíkovi se zdálo, že trhlinou v mlze zahlédl na

východě obrysy pobřeží. Nemýlil se? Je totiž velmi těžké

rozpoznat z lodi nejasné obrysy země, někdy velmi

podobné útvarům mraků.

"Země?" divil se Briant.

"Ano," tvrdil Moko. "Země... na východě!" 14

A ukazoval k místu na obzoru, zakrytému teď shlukem

par.

"Jsi si tím jist?" ptal se Doniphan.

"Ano... ano... určitě!" odpověděl plavčík. "Jestliže se mlha znovu protrhá, dobře se dívejte! Tamhle... trochu

vpravo od předního stěžně! Hleďte! Hleďte!" Mlhy se právě trochu rozptýlily a počaly se uvolňovat od

moře, aby vystoupily výš. Za několik vteřin se oceán na

mnoho mil před jachtou vyjasnil.

"Ano... Země! Je to země!" vykřikl Briant.

"A země velmi plochá," dodal Gordon, když si břeh prohlédl pozorněji.

Tentokrát se nemohli mýlit. Na devět až deset kilometrů

před nimi se táhl na širokém úseku obzoru ostrov nebo

pevnina. Popluje-li Chrtdosavadní rychlostí i směrem, z

něhož mu bouře nedovoluje vybočit, musí tam za necelou

hodinu dorazit. Bylo jen nebezpečí, že se tam rozbije,

zvlášť když ho zastaví daleko před skutečným břehem

pásmo útesů. Ale na to teď chlapci nemyslili. V táto

zemi, která se jim tak nečekaně objevila před očima,

viděli a museli vidět jen spásu.

V tom okamžiku počal vichr vanout opět prudčeji.

Chrtnesený jako pírko letěl k pobřeží, které se rýsovalo

ostře jako inkoustová čára na bělavém podkladu oblohy.

V pozadí se zdvihal pobřežní sráz vysoký asi čtyřicet až

15

padesát metrů. V popředí se táhlo žlutavé pobřeží

ohraničená vpravo oblou plochou, zřejmě částí

vnitrozemského lesa.

Ach, kdyby tak Chrtmohl dosáhnout této písečné pláže a

nenarazil na pásmo skalisek! Kdyby mu tam tak nabídlo

útočiště ústí nějaké řeky! Pak by se snad mladí cestující

dostali ze všeho živi a zdrávi.

Zatímco Doniphan, Gordon a Moko zůstali u kormidla,

přeběhl Briant na příď a hleděl na zemi, která se při velké

rychlosti lodi očividně blížila. Marně však hledal místo,

kde by jachta mohla přistát za příznivějších podmínek.

Neviděl ani ústí řeky nebo potoka, ani písečný pruh, kde

by loď naráz uvázla. Před pobřežím se opravdu táhla řada

útesů, jejichž černá temena vystupovala z vln a neustále

bojovala se strašným příbojem. Tam se Chrtpři prvním

nárazu rozbije na kusy!

Briantovi teď napadlo, že bude lepší mít ve chvíli

ztroskotání všechny děti na palubě. Otevřel proto poklop

a zavolal:

"Všichni nahoru!" Okamžitě vyrazil ven pes a za ním tucet dětí, která se

ihned vrhly na záď jachty. Nejmenší z nich při pohledu

na hrozné vlny počaly vyděšeně křičet.

Nedlouho před šestou hodinou dosáhl Chrtčáry příboje.

"Držte se dobře! Držte se!" zvolal Briant.

16

Sám napolo vysvlečen připravil se na pomoc těm, které

snad příboj odnese, protože jachta určitě na skaliskách

ztroskotá.

Náhle otřásl lodí první náraz. Chrtprávě narazil zádí, ale

přestože se celý trup prudce zachvěl, voda obložením

nepronikla.

Pak ho zdvihla druhá vlna a mrštila ,jím o dvacet metrů

dál, aniž se kýl dotkl skal, jejichž špičky tu na tisíci

místech vyčnívaly z vody. Tam se loď naklonila na levý

bok a zůstala v hukotu příboje bez hnutí.

Nebyla sice už na širém moři, ale k pobřeží to měla ještě

půl kilometru.


Kapitola 1

BOUŘE - NEOVLADATELNÝ ŠKUNER - ČTYŘI

CHLAPCI NA PALUBĚ CHRTA - ROZERVANÁ

PŘEDNÍ PLACHTA - POHLED DO VNITŘKU

JACHTY - NAPOLO ZADUŠENÝ PLAVČÍK - VLNA

NA ZÁDI - ZEMĚ V RANNÍ MLZE - PÁSMO ACHTERN - ERDE IM MORGENNEBEL - BAND

SKALISEK

V noci 9. března 1860 splynula obloha s mořem a In der Nacht des 9. März 1860 verschmolz der Himmel mit dem Meer und

viditelnost se snížila jen na několik metrů.

Po vzdutém moři, v bledém svitu pěnících se vln, prchala

malá loď skoro bez plachet.

Byla to jachta o sto tunách, škuner, což je jméno, kterým

v Americe a v Anglii označují goelety.

Tento škuner se jmenoval Chrt, ale jeho jméno byste byli

na zádi lodi hledali marně. Štít byl totiž buď vlnami,

nebo při nějaké srážce urván.

Bylo jedenáct hodin večer. V těchto šířkách jsou noci

počátkem března ještě krátké. Svítání se mělo projevit až

k páté hodině ranní. Bude však hrozící nebezpečí menší,

až slunce osvětlí vodné plochu? Nezůstane křehké

plavidlo hříčkou vln? Skutečně, loď se může zachránit

před potopením uprostřed oceánu, daleko od každé země,

na niž by snad mohli trosečníci najít útočiště, jen tehdy,

utiší-li se moře a uklidní-li se vichřice.

Na zádi Chrta stáli u kormidelního kola čtyři chlapci,

jeden čtrnáctiletý, dva třináctiletí a dvanáctiletý plavčík,

černoch. Všichni spojili své síly, aby čelili útokům vln,

které hrozily stočit loď napříč větru. Byla to těžká práce,

protože kormidelní kolo se otáčelo proti vůli chlapců a

mohlo je každou chvíli odhodit přes pažení do moře.

Krátce před půlnocí narazila na bok lodi tak mohutná

vlna, že se kormidlo jen zázrakem neutrhlo.

Chlapci sražení nárazem k zemi se však ihned postavili.

"Dá se kormidlovat, Briante?" zeptal se jeden z nich.

"Ano, Gordone," odpověděl Briant a postavil se zas chladnokrevně na své místo.

Pak se obrátil ke třetímu:

"Drž se pevně, Doniphane! Nesmíme ztratit odvahu.

Musíme zachránit ostatní." Těch několik slov pronesli chlapci anglicky, ač Briantův

přízvuk prozrazoval chlapcův francouzský původ.

Briant se otočil k plavčíkovi:

"Nejsi raněn, Moko?" "Ne, Briante," odpověděl plavčík. "Snažme se hlavně držet jachtu na vlnách, nebo se s námi potopí!" V té chvíli se prudce otevřely dveře nad schody do hlavní

kajuty škuneru. V úrovni paluby se objevily dvě mladé

hlavy a zároveň s nimi i dobrácká hlava psa, který se

rozštěkal.

"Briante, Briante!" volal devítiletý chlapec. "Co se vlastně stalo?" "Nic, Iversone, nic!" odpověděl Briant.

"Ale teď sestup i s Dolem do kajuty... a rychle!" "Když my se hrozně bojíme," namítl druhý, ještě mladší chlapec.

"A co ostatní?" zeptal se Doniphan.

"Taky se bojí," prohlásil Dole. "Tak se honem vraťte!" naléhal Briant. "Zavřete se, schovejte se pod pokrývky, zavřete oči a nebudete se bát.

Žádné nebezpečí nehrozí." "Pozor! Zase jedna vlna!" zvolal Moko.

Na záď lodi dopadl prudký úder. Naštěstí se voda na

palubu nedostala. Kdyby vnikla poklopem do podpalubí,

nebyla by se už příliš zatížená loď zvedla na vlny...

"Rychle dolů!" vykřikl Gordon. "Vraťte se, nebo budete mít co dělat se mnou!" "No tak, chlapci, vraťte se!" dodal přívětivějším tónem

Briant.

Obě hlavy zmizely právě v okamžiku, kdy se v rámci

poklopu objevil další chlapec se slovy:

"Nepotřebuješ nás, Briante?" "Ne, Baxtere," odpověděl Briant. "Cross, Service, Wilcox a ty zůstanete u malých. My čtyři tu na to stačíme." Baxter zmizel a poklop zvnitřku zavřel.

"Ostatní mají také strach," řekl před chvílí Dole. Byly snad na palubě škuneru hnaného bouří jen děti?

Ano, jenom děti! A kolik jich bylo? Patnáct i s Briantem,

s Doniphanem, s Gordonem a s plavčíkem. Za jakých

okolností se dostaly na loď? To se dovíme brzy.

Nebyl na jachtě ani ,jeden dospělý muž? Nevelel jí žádný

kapitán? Žádný námořník tu nepomáhal při řízení? Žádný

kormidelník nevedl loď strašnou bouři? Ne, žádný.

Nikdo na palubě nemohl také říci, jaká je přesná poloha

Chrtana oceánu. A na jakém oceánu? Na největším ze

všech! Byl to Tichý oceán, který se táhne v šířce deseti

tisíc kilometrů od Austrálie a Nového Zélandu až k

pobřeží ,Jižní Ameriky.

Co se tu vlastně stalo? Zahynula snad posádka škuneru

při nějaké katastrofě? Neodvlekli ji snad malajští piráti a

nenechali na palubě jen malé cestující odkázané na sebe?

Děti, z nichž nejstaršímu bylo sotva čtrnáct let?

Stotunová loď potřebuje aspoň kapitána, lodního mistra a

pět nebo šest lodníků. Ale z posádky nezbytné pro řízení

lodi byl tady jen plavčík! A odkud vlastně škuner plul? kterých australských vod nebo z kterého souostroví

Oceánie? Jak dlouho už byl na cestě a kam měl

namířeno? Na tyto otázky, které by položil při setkání s

Chrtemv těchto vodách každý kapitán, byly by snad

dovedly děti odpovědět. Ale v dohledu nebyla žádná loď,

žádný zámořský parník křižující Oceánii ani parní nebo

plachetní obchodní lodi, jaké do tichomořských přístavů

vysílá po celých stovkách Evropa i Amerika. A i kdyby

se tu objevila některá z lodí se silnými stroji nebo s

mohutným plachtovím, pak - plně zaměstnána vlastním

zápasem s bouří - nebyla by mohla poskytnout pomoc

jachtě zmítající se na moři jako vrak.

Briant i jeho kamarádi zatím dbali na to, aby se škuner

nestočil na jeden nebo druhý bok.

"Co budeme dělat?" ptal se zoufale Doniphan.

"Vše, co bude pro záchranu možné," odpověděl Briant. Tohle řekl chlapec ve chvílí, kdy by i nejstatečnější muž

ztrácel poslední naději.

Bouře skutečně ještě zesílila, Vítr se hnal jako blesk, což

je docela případné námořnické rčení, protože poryvy

vichru hrozily rozbít Chrtajako ranami blesku. Tak plul

škuner už osmačtyřicet hodin, napolo zbaven výstroje, s

hlavním stěžněm přeraženým metr nad palubou. Nebylo

možné natáhnout ani přední plachtu, která by jistě řízení

usnadnila. Přední stěžeň zbavený šípového ráhna dosud

držel, ale dalo se každým okamžikem čekat, že také

spadne na palubu s urvanými výztužnými lany. Na přídi

třaskaly zbytky šípové plachty s rachotem výstřelů. ,Jako

jediná zbývala ještě hlavni plachta, ale i tu mohl vichr

každou chvíli rozervat, protože chlapci už nestačili svými

silami na to, aby ji trochu skasali a zmenšili tak její

plochu. Roztrhá-li se, nebude už škuner vůbec nic

udržovat ve směru větru, vlny jej napadnou z boku, loď

se potopí a s ní zmizí v hlubinách i její cestující.

Až dosud se na širém moři neobjevil jediný ostrůvek a na

východě se neukázala žádná pevnina. Najet na břeh je

strašná možnost, ale tyto děti se jí musely bát méně než

zuřivosti nekonečného moře. jakékoli pobřeží i s

mělčinami, s úskalím, se strašným vlnobitím a s

neustálým příbojem bijícím do skal mohlo pro ně

znamenat spásu, jen kdyby tu byla země místo toho

oceánu, který se jim otvíral pod nohama.

Proto se chlapci zoufale snažili zahlédnout nějaké světlo,

k němuž by zamířili...

Ale v hluboké tmě se žádná záře nikde neobjevila.

K jedné hodině ranní byl řev vichřice náhle přerušen

ostrým zvukem.

"Zlomil se přední stěžeň!" zvolal Doniphan.

"Ne," odporoval plavčík, "to se vyrvala z ráhen plachta." "Musíme ji uvolnit," řekl Briant. "Zůstaň, Gordone, s Doniphanem u kormidla a ty, Moko, mi pojď pomoci!" Měl-li Moko jako plavčík jisté plavební znalosti, nebyl

bez nich ani Briant. Při plavbě z Evropy do Oceánie

přeplul už Atlantský a Tichý oceán a obeznámil se trochu

s řízením lodi. Proto také ostatní chlapci, kteří plavbě

vůbec nerozuměli, svěřili řízení škuneru jemu a Mokovi.

Briant s plavčíkem se okamžitě vydali odvážně na příď.

Aby se loď nestočila bokem proti větru, museli ji stůj co

stůj zbavit přední plachty. Ta totiž v dolní části vytvořila

jakousi kapsu, do níž se opíral vítr, a loď se proto

nakláněla tak silně, že už málem nabírala vodu. Kdyby k

tomu došlo, nemohla by se už narovnat, ledaže by chlapci

odřízli přední stěžeň u paluby a přeřezali jeho výztužná

kovová lana. Ale jak by to děti dokázaly?

Briant a Moko však prokázali pozoruhodnou obratnost. pevným odhodláním ponechat si co možno největší počet

plachet, aby mohli po čas bouře držet Chrta po větru,

podařilo se jim povolit ráhno tak, že se sneslo až na dva

metry nad palubu. Cáry přední plachty pak nožem odřízli

a její dolní cípy uchycené na ráhnových lanech uvázali na

lanoví kolíky na palubě. Přitom se oba chlapci desetkrát

vystavili nebezpečí, že je vlny smetou do moře.

Pod plachtami zmenšenými na nejmenší míru mohl

škuner zachovávat směr, kterým už tak dlouho plul.

Stejně i pouhým trupem zachycoval tolik větru, že se řítil

vlnami rychlostí torpédovky. Zatím bylo nejdůležitější to,

že při své větší rychlosti mohl unikat vlnám a zachycoval

zádí strašné nárazy moře.

Když byli hotovi, vrátili se Briant i Moko k Doniphanovi

a ke Gordonovi, aby jim pomohli kormidlovat.

V té chvíli se zdvihl palubní poklop podruhé. Jedno z dětí

z něho vystrčilo hlavu. Byl to Jakub, o tři roky mladší

bratr Briantův.

"Co chceš, Jakube?" zeptal se ho Briant.

"Pojď sem rychle!" odpověděl Jakub. "Voda už je až v kajutě." "Jak je to možné?" zvolal Briant.

Vrhl se k poklopu a rychle sestoupil dolů.

Hlavní kajuta byla nejasně osvětlena jedinou, prudce se

kymácející lampou. Uvnitř kajuty bylo vidět asi deset

dětí ležících na lehátkách a v lodních lůžkách. Nejmenší -

mohlo jim být osm až devět let - se k sobě tiskly, celé

vyděšené hrůzou.

"Nehrozí žádné nebezpečí!" řekl jim Briant, protože je

chtěl především uklidnit. "Jsme tady! Nebojte se!" Pak si posvítil lampou na podlahu kajuty a viděl, že mezi

lodními boky se převaluje trochu vody.

Odkud se sem dostala? Nepronikla nějakou štěrbinou v

palubě? To se musí zjistit.

Vpředu před kajutou byla velká místnost, za ní jídelna a

pak kajuta posádky. Briant proběhl všemi místnostmi a

zjistil, že voda neproniká ani nad čárou ponoru, ani pod

ní.

Nabrala se na přídi, kam pronikla krytem lodní hlídky,

a kymácením lodi se jí trochu dostalo na záď, kde vtekla

do kajuty. Žádné nebezpečí z toho tedy nehrozilo.

Briant kamarády uklidnil, prošel kajutou zpět a sám už

také klidnější vrátil se na své místo u kormidla. Velmi

pevně stavěný škuner byl nově obložen silnými

měděnými pláty, vodu nepropouštěl a mohl dobře

vzdorovat útokům bouře.

Byla jedna hodina s půlnoci. V této noční době, kdy nebe

ztemnělo hustými mraky, rozpoutávala se bouře stále

zuřivěji. Jachta plula, jako by byla celá ponořena do

tekutého živlu. Vzduchem se nesly ostré skřeky buřňáků.

Dalo se z jejich příletu soudit na blízkost země? Ne,

protože buřňáci létají na vzdálenost několika set

kilometrů od pobřeží. Ale ani tito ptáci bouří nedokázali

vzdorovat vichřici a letěli s ní jako škuner, jehož rychlost

žádná lidská moc nemohla snížit.

O hodinu později se rozlehla nad palubou nová rána. To

vítr urval zbytek přední plachty a cáry plátna zmizely v

prostoru, podobny obrovským rackům.

10

"Teď jsme bez plachet!" zvolal Doniphan.

"A jiné vytáhnout nemůžeme." "Co na tom?" odpověděl Briant.

"Můžeme si být jisti, že proto nepoplujeme o nic pomaleji." "To je mi pěkná odpověď," namítl Doniphan. "Jestli tohle je nějaký způsob řízení lodi..." "Pozor na vlny od zádi!" vykřikl Moko. "Musíme se pevně přivázat, nebo nás odnesou!" Plavčík větu ještě nedokončil, když se přes záď převalilo

několik tun vody. Náraz vrhl Brianta, Doniphana a

Gordona na palubní kryt, kde se mohli naštěstí zachytit.

Ale plavčík zmizel s vodní záplavou, která se přehnala

přes Chrtaod zádi na příď a strhla s sebou část ráhnoví,

oba lodní čluny a jolu, ač byly dobře uloženy, a s nimi

odnesla i několik trámců a budku s kompasem. Zároveň

však prorazila pažení a mohla rychle vytéci, což

zachránilo nesmírně přetíženou loď před potopením.

"Moko! Moko!" zvolal Briant, jakmile byl schopen

promluvit.

"Snad ho to nesrazilo do moře?" řekl Doniphan.

"Ne! Není ho ani vidět, ani slyšet," prohlásil Gordon, když se naklonil přes pažení.

"Musíme ho zachránit. Hodit mu záchranný pás nebo

lano," řekl Briant. 11

A využil několikavteřinového utišení bouře, zvolal

silným hlasem:

"Moko! Moko!" "Pomoc... pomoc!" ozval se plavčíkův hlas.

"Není v moři," řekl Gordon. "Hlas vychází z přídě." "Zachráním ho!" zvolal Briant.

A počal se plazit na můstek, vyhýbaje se co možná

kladkám houpajícím se na přetržených lanech a dávaje

pozor na nesčetné výkyvy lodi, na kluzkém můstku ještě

nebezpečnější.

Plavčíkův hlas znovu několikrát zazněl prostorem. Pak

zmlkl.

Ale po nadlidské námaze se Briantovi přece jen podařilo

dostat se ke kabině přední hlídky.

Zavolal. Žádná odpověď.

Neodnesl snad Moka po jeho posledním výkřiku nový

náraz moře? Pak by už musel být nešťastný chlapec

daleko za lodí, protože vlny by ho nenesly stejnou

rychlostí, jakou letěl škuner. A to by byl ovšem

nevyhnutelně ztracen.

Ne! K Briantovi dolehl nový, slabší výkřik. Chlapec se

vrhl k rumpálu, v jehož podstavci byla zapuštěna pata

12

předního stěžně, a tam narazil rukama na zmítající se

tělo.

Byl to plavčík, vražený do kouta mezi palubou a předním

pažením. Na krku měl smyčku lana, kterou si zoufalým

úsilím stále víc utahoval. Ve chvíli, kdy ho obrovská vlna

už unášela, smyčka ho napřed zachránila, ale teď mu

hrozila uškrcením.

Briant otevřel svůj nůž a s námahou přeřízl provaz

zadrhnutý plavčíkovi kolem krku.

Pak odvedl Moka na záď, kde se plavčík natolik

vzpamatoval, že mohl říci:

"Děkuji ti, Briante, děkuji!" A postavil se zas ke kormidlu, kde se všichni chlapci

přivázali, aby lépe vzdorovali obrovským vlnám, které se

za Chrtemzvedaly.

Proti Briantovu očekávání se rychlost jachty trochu

zmírnila, a to od okamžiku, kdy jim z přední plachty

nezbylo už nic. V tom však bylo nové nebezpečí. Vlny se

vskutku valily rychleji než loď a mohly ji odzadu napadat

a zaplavovat. Ale co dělat? Nemohli napnout ani

nejmenší kousek plachty!

Na jižní polokouli odpovídá březen měsíci září na

polokouli severní. Noci jsou stejně dlouhé jako dny. protože teď byly čtyři hodiny ráno, mělo už brzy svítat na

východním obzoru, tedy v místech, kam bouře Chrta

13

právě hnala. Neztratí snad uragán s úsvitem svou

prudkost? Možná že chlapci zahlédnou i nějakou zemi a

osud dětské posádky se pak rozhodne v několika

minutách. To vše se uvidí, až se daleká obloha zabarví

svítáním.

V půl páté pronikl slabý svit až k zenitu. Naneštěstí mlha

snižovala viditelnost jen na půl kilometru. Mraky se řítily

po obloze zřejmě úžasnou rychlostí. Uragán byl zatím

stále stejně prudký a moře se ztrácelo v pěně bičovaných

vln. Škuner se hned vyhoupával na hřebeny vln, hned se

zase propadal na dno propastí, dvacetkrát vystaven

nebezpečí, že se po úderu z boku potopí. Čtyři chlapci

pozorovali zmatek zdivočelých vln. Pochopili, že neutišíli

se bouře včas, bude jejich situace beznadějná.

Chrtnevydrží déle než čtyřiadvacet hodin vzdorovat

nárazům moře, které nakonec lodní obložení prorazí.

Vtom Moko vykřikl:

"Země! Země!" Plavčíkovi se zdálo, že trhlinou v mlze zahlédl na

východě obrysy pobřeží. Nemýlil se? Je totiž velmi těžké

rozpoznat z lodi nejasné obrysy země, někdy velmi

podobné útvarům mraků.

"Země?" divil se Briant.

"Ano," tvrdil Moko. "Země... na východě!" 14

A ukazoval k místu na obzoru, zakrytému teď shlukem

par.

"Jsi si tím jist?" ptal se Doniphan.

"Ano... ano... určitě!" odpověděl plavčík. "Jestliže se mlha znovu protrhá, dobře se dívejte! Tamhle... trochu

vpravo od předního stěžně! Hleďte! Hleďte!" Mlhy se právě trochu rozptýlily a počaly se uvolňovat od

moře, aby vystoupily výš. Za několik vteřin se oceán na

mnoho mil před jachtou vyjasnil.

"Ano... Země! Je to země!" vykřikl Briant.

"A země velmi plochá," dodal Gordon, když si břeh prohlédl pozorněji.

Tentokrát se nemohli mýlit. Na devět až deset kilometrů

před nimi se táhl na širokém úseku obzoru ostrov nebo

pevnina. Popluje-li Chrtdosavadní rychlostí i směrem, z

něhož mu bouře nedovoluje vybočit, musí tam za necelou

hodinu dorazit. Bylo jen nebezpečí, že se tam rozbije,

zvlášť když ho zastaví daleko před skutečným břehem

pásmo útesů. Ale na to teď chlapci nemyslili. V táto

zemi, která se jim tak nečekaně objevila před očima,

viděli a museli vidět jen spásu.

V tom okamžiku počal vichr vanout opět prudčeji.

Chrtnesený jako pírko letěl k pobřeží, které se rýsovalo

ostře jako inkoustová čára na bělavém podkladu oblohy.

V pozadí se zdvihal pobřežní sráz vysoký asi čtyřicet až

15

padesát metrů. V popředí se táhlo žlutavé pobřeží

ohraničená vpravo oblou plochou, zřejmě částí

vnitrozemského lesa.

Ach, kdyby tak Chrtmohl dosáhnout této písečné pláže a

nenarazil na pásmo skalisek! Kdyby mu tam tak nabídlo

útočiště ústí nějaké řeky! Pak by se snad mladí cestující

dostali ze všeho živi a zdrávi.

Zatímco Doniphan, Gordon a Moko zůstali u kormidla,

přeběhl Briant na příď a hleděl na zemi, která se při velké

rychlosti lodi očividně blížila. Marně však hledal místo,

kde by jachta mohla přistát za příznivějších podmínek.

Neviděl ani ústí řeky nebo potoka, ani písečný pruh, kde

by loď naráz uvázla. Před pobřežím se opravdu táhla řada

útesů, jejichž černá temena vystupovala z vln a neustále

bojovala se strašným příbojem. Tam se Chrtpři prvním

nárazu rozbije na kusy!

Briantovi teď napadlo, že bude lepší mít ve chvíli

ztroskotání všechny děti na palubě. Otevřel proto poklop

a zavolal:

"Všichni nahoru!" Okamžitě vyrazil ven pes a za ním tucet dětí, která se

ihned vrhly na záď jachty. Nejmenší z nich při pohledu

na hrozné vlny počaly vyděšeně křičet.

Nedlouho před šestou hodinou dosáhl Chrtčáry příboje.

"Držte se dobře! Držte se!" zvolal Briant.

16

Sám napolo vysvlečen připravil se na pomoc těm, které

snad příboj odnese, protože jachta určitě na skaliskách

ztroskotá.

Náhle otřásl lodí první náraz. Chrtprávě narazil zádí, ale

přestože se celý trup prudce zachvěl, voda obložením

nepronikla.

Pak ho zdvihla druhá vlna a mrštila ,jím o dvacet metrů

dál, aniž se kýl dotkl skal, jejichž špičky tu na tisíci

místech vyčnívaly z vody. Tam se loď naklonila na levý

bok a zůstala v hukotu příboje bez hnutí.

Nebyla sice už na širém moři, ale k pobřeží to měla ještě

půl kilometru.