Kapitola 1
BOUŘE - NEOVLADATELNÝ ŠKUNER - ČTYŘI
CHLAPCI NA PALUBĚ CHRTA - ROZERVANÁ
PŘEDNÍ PLACHTA - POHLED DO VNITŘKU
JACHTY - NAPOLO ZADUŠENÝ PLAVČÍK - VLNA
NA ZÁDI - ZEMĚ V RANNÍ MLZE - PÁSMO
SKALISEK
V noci 9. března 1860 splynula obloha s mořem a
viditelnost se snížila jen na několik metrů.
Po vzdutém moři, v bledém svitu pěnících se vln, prchala
malá loď skoro bez plachet.
Byla to jachta o sto tunách, škuner, což je jméno, kterým
v Americe a v Anglii označují goelety.
Tento škuner se jmenoval Chrt, ale jeho jméno byste byli
na zádi lodi hledali marně. Štít byl totiž buď vlnami,
nebo při nějaké srážce urván.
Bylo jedenáct hodin večer. V těchto šířkách jsou noci
počátkem března ještě krátké. Svítání se mělo projevit až
k páté hodině ranní. Bude však hrozící nebezpečí menší,
až slunce osvětlí vodné plochu? Nezůstane křehké
plavidlo hříčkou vln? Skutečně, loď se může zachránit
před potopením uprostřed oceánu, daleko od každé země,
na niž by snad mohli trosečníci najít útočiště, jen tehdy,
utiší-li se moře a uklidní-li se vichřice.
Na zádi Chrta stáli u kormidelního kola čtyři chlapci,
jeden čtrnáctiletý, dva třináctiletí a dvanáctiletý plavčík,
černoch. Všichni spojili své síly, aby čelili útokům vln,
které hrozily stočit loď napříč větru. Byla to těžká práce,
protože kormidelní kolo se otáčelo proti vůli chlapců a
mohlo je každou chvíli odhodit přes pažení do moře.
Krátce před půlnocí narazila na bok lodi tak mohutná
vlna, že se kormidlo jen zázrakem neutrhlo.
Chlapci sražení nárazem k zemi se však ihned postavili.
"Dá se kormidlovat, Briante?" zeptal se jeden z nich.
"Ano, Gordone," odpověděl Briant a postavil se zas chladnokrevně na své místo.
Pak se obrátil ke třetímu:
"Drž se pevně, Doniphane! Nesmíme ztratit odvahu.
Musíme zachránit ostatní." Těch několik slov pronesli chlapci anglicky, ač Briantův
přízvuk prozrazoval chlapcův francouzský původ.
Briant se otočil k plavčíkovi:
"Nejsi raněn, Moko?" "Ne, Briante," odpověděl plavčík. "Snažme se hlavně držet jachtu na vlnách, nebo se s námi potopí!" V té chvíli se prudce otevřely dveře nad schody do hlavní
kajuty škuneru. V úrovni paluby se objevily dvě mladé
hlavy a zároveň s nimi i dobrácká hlava psa, který se
rozštěkal.
"Briante, Briante!" volal devítiletý chlapec. "Co se vlastně stalo?" "Nic, Iversone, nic!" odpověděl Briant.
"Ale teď sestup i s Dolem do kajuty... a rychle!" "Když my se hrozně bojíme," namítl druhý, ještě mladší chlapec.
"A co ostatní?" zeptal se Doniphan.
"Taky se bojí," prohlásil Dole. "Tak se honem vraťte!" naléhal Briant. "Zavřete se, schovejte se pod pokrývky, zavřete oči a nebudete se bát.
Žádné nebezpečí nehrozí." "Pozor! Zase jedna vlna!" zvolal Moko.
Na záď lodi dopadl prudký úder. Naštěstí se voda na
palubu nedostala. Kdyby vnikla poklopem do podpalubí,
nebyla by se už příliš zatížená loď zvedla na vlny...
"Rychle dolů!" vykřikl Gordon. "Vraťte se, nebo budete mít co dělat se mnou!" "No tak, chlapci, vraťte se!" dodal přívětivějším tónem
Briant.
Obě hlavy zmizely právě v okamžiku, kdy se v rámci
poklopu objevil další chlapec se slovy:
"Nepotřebuješ nás, Briante?" "Ne, Baxtere," odpověděl Briant. "Cross, Service, Wilcox a ty zůstanete u malých. My čtyři tu na to stačíme." Baxter zmizel a poklop zvnitřku zavřel.
"Ostatní mají také strach," řekl před chvílí Dole. Byly snad na palubě škuneru hnaného bouří jen děti?
Ano, jenom děti! A kolik jich bylo? Patnáct i s Briantem,
s Doniphanem, s Gordonem a s plavčíkem. Za jakých
okolností se dostaly na loď? To se dovíme brzy.
Nebyl na jachtě ani ,jeden dospělý muž? Nevelel jí žádný
kapitán? Žádný námořník tu nepomáhal při řízení? Žádný
kormidelník nevedl loď strašnou bouři? Ne, žádný.
Nikdo na palubě nemohl také říci, jaká je přesná poloha
Chrtana oceánu. A na jakém oceánu? Na největším ze
všech! Byl to Tichý oceán, který se táhne v šířce deseti
tisíc kilometrů od Austrálie a Nového Zélandu až k
pobřeží ,Jižní Ameriky.
Co se tu vlastně stalo? Zahynula snad posádka škuneru
při nějaké katastrofě? Neodvlekli ji snad malajští piráti a
nenechali na palubě jen malé cestující odkázané na sebe?
Děti, z nichž nejstaršímu bylo sotva čtrnáct let?
Stotunová loď potřebuje aspoň kapitána, lodního mistra a
pět nebo šest lodníků. Ale z posádky nezbytné pro řízení
lodi byl tady jen plavčík! A odkud vlastně škuner plul? kterých australských vod nebo z kterého souostroví
Oceánie? Jak dlouho už byl na cestě a kam měl
namířeno? Na tyto otázky, které by položil při setkání s
Chrtemv těchto vodách každý kapitán, byly by snad
dovedly děti odpovědět. Ale v dohledu nebyla žádná loď,
žádný zámořský parník křižující Oceánii ani parní nebo
plachetní obchodní lodi, jaké do tichomořských přístavů
vysílá po celých stovkách Evropa i Amerika. A i kdyby
se tu objevila některá z lodí se silnými stroji nebo s
mohutným plachtovím, pak - plně zaměstnána vlastním
zápasem s bouří - nebyla by mohla poskytnout pomoc
jachtě zmítající se na moři jako vrak.
Briant i jeho kamarádi zatím dbali na to, aby se škuner
nestočil na jeden nebo druhý bok.
"Co budeme dělat?" ptal se zoufale Doniphan.
"Vše, co bude pro záchranu možné," odpověděl Briant. Tohle řekl chlapec ve chvílí, kdy by i nejstatečnější muž
ztrácel poslední naději.
Bouře skutečně ještě zesílila, Vítr se hnal jako blesk, což
je docela případné námořnické rčení, protože poryvy
vichru hrozily rozbít Chrtajako ranami blesku. Tak plul
škuner už osmačtyřicet hodin, napolo zbaven výstroje, s
hlavním stěžněm přeraženým metr nad palubou. Nebylo
možné natáhnout ani přední plachtu, která by jistě řízení
usnadnila. Přední stěžeň zbavený šípového ráhna dosud
držel, ale dalo se každým okamžikem čekat, že také
spadne na palubu s urvanými výztužnými lany. Na přídi
třaskaly zbytky šípové plachty s rachotem výstřelů. ,Jako
jediná zbývala ještě hlavni plachta, ale i tu mohl vichr
každou chvíli rozervat, protože chlapci už nestačili svými
silami na to, aby ji trochu skasali a zmenšili tak její
plochu. Roztrhá-li se, nebude už škuner vůbec nic
udržovat ve směru větru, vlny jej napadnou z boku, loď
se potopí a s ní zmizí v hlubinách i její cestující.
Až dosud se na širém moři neobjevil jediný ostrůvek a na
východě se neukázala žádná pevnina. Najet na břeh je
strašná možnost, ale tyto děti se jí musely bát méně než
zuřivosti nekonečného moře. jakékoli pobřeží i s
mělčinami, s úskalím, se strašným vlnobitím a s
neustálým příbojem bijícím do skal mohlo pro ně
znamenat spásu, jen kdyby tu byla země místo toho
oceánu, který se jim otvíral pod nohama.
Proto se chlapci zoufale snažili zahlédnout nějaké světlo,
k němuž by zamířili...
Ale v hluboké tmě se žádná záře nikde neobjevila.
K jedné hodině ranní byl řev vichřice náhle přerušen
ostrým zvukem.
"Zlomil se přední stěžeň!" zvolal Doniphan.
"Ne," odporoval plavčík, "to se vyrvala z ráhen plachta." "Musíme ji uvolnit," řekl Briant. "Zůstaň, Gordone, s Doniphanem u kormidla a ty, Moko, mi pojď pomoci!" Měl-li Moko jako plavčík jisté plavební znalosti, nebyl
bez nich ani Briant. Při plavbě z Evropy do Oceánie
přeplul už Atlantský a Tichý oceán a obeznámil se trochu
s řízením lodi. Proto také ostatní chlapci, kteří plavbě
vůbec nerozuměli, svěřili řízení škuneru jemu a Mokovi.
Briant s plavčíkem se okamžitě vydali odvážně na příď.
Aby se loď nestočila bokem proti větru, museli ji stůj co
stůj zbavit přední plachty. Ta totiž v dolní části vytvořila
jakousi kapsu, do níž se opíral vítr, a loď se proto
nakláněla tak silně, že už málem nabírala vodu. Kdyby k
tomu došlo, nemohla by se už narovnat, ledaže by chlapci
odřízli přední stěžeň u paluby a přeřezali jeho výztužná
kovová lana. Ale jak by to děti dokázaly?
Briant a Moko však prokázali pozoruhodnou obratnost. pevným odhodláním ponechat si co možno největší počet
plachet, aby mohli po čas bouře držet Chrta po větru,
podařilo se jim povolit ráhno tak, že se sneslo až na dva
metry nad palubu. Cáry přední plachty pak nožem odřízli
a její dolní cípy uchycené na ráhnových lanech uvázali na
lanoví kolíky na palubě. Přitom se oba chlapci desetkrát
vystavili nebezpečí, že je vlny smetou do moře.
Pod plachtami zmenšenými na nejmenší míru mohl
škuner zachovávat směr, kterým už tak dlouho plul.
Stejně i pouhým trupem zachycoval tolik větru, že se řítil
vlnami rychlostí torpédovky. Zatím bylo nejdůležitější to,
že při své větší rychlosti mohl unikat vlnám a zachycoval
zádí strašné nárazy moře.
Když byli hotovi, vrátili se Briant i Moko k Doniphanovi
a ke Gordonovi, aby jim pomohli kormidlovat.
V té chvíli se zdvihl palubní poklop podruhé. Jedno z dětí
z něho vystrčilo hlavu. Byl to Jakub, o tři roky mladší
bratr Briantův.
"Co chceš, Jakube?" zeptal se ho Briant.
"Pojď sem rychle!" odpověděl Jakub. "Voda už je až v kajutě." "Jak je to možné?" zvolal Briant.
Vrhl se k poklopu a rychle sestoupil dolů.
Hlavní kajuta byla nejasně osvětlena jedinou, prudce se
kymácející lampou. Uvnitř kajuty bylo vidět asi deset
dětí ležících na lehátkách a v lodních lůžkách. Nejmenší -
mohlo jim být osm až devět let - se k sobě tiskly, celé
vyděšené hrůzou.
"Nehrozí žádné nebezpečí!" řekl jim Briant, protože je
chtěl především uklidnit. "Jsme tady! Nebojte se!" Pak si posvítil lampou na podlahu kajuty a viděl, že mezi
lodními boky se převaluje trochu vody.
Odkud se sem dostala? Nepronikla nějakou štěrbinou v
palubě? To se musí zjistit.
Vpředu před kajutou byla velká místnost, za ní jídelna a
pak kajuta posádky. Briant proběhl všemi místnostmi a
zjistil, že voda neproniká ani nad čárou ponoru, ani pod
ní.
Nabrala se na přídi, kam pronikla krytem lodní hlídky,
a kymácením lodi se jí trochu dostalo na záď, kde vtekla
do kajuty. Žádné nebezpečí z toho tedy nehrozilo.
Briant kamarády uklidnil, prošel kajutou zpět a sám už
také klidnější vrátil se na své místo u kormidla. Velmi
pevně stavěný škuner byl nově obložen silnými
měděnými pláty, vodu nepropouštěl a mohl dobře
vzdorovat útokům bouře.
Byla jedna hodina s půlnoci. V této noční době, kdy nebe
ztemnělo hustými mraky, rozpoutávala se bouře stále
zuřivěji. Jachta plula, jako by byla celá ponořena do
tekutého živlu. Vzduchem se nesly ostré skřeky buřňáků.
Dalo se z jejich příletu soudit na blízkost země? Ne,
protože buřňáci létají na vzdálenost několika set
kilometrů od pobřeží. Ale ani tito ptáci bouří nedokázali
vzdorovat vichřici a letěli s ní jako škuner, jehož rychlost
žádná lidská moc nemohla snížit.
O hodinu později se rozlehla nad palubou nová rána. To
vítr urval zbytek přední plachty a cáry plátna zmizely v
prostoru, podobny obrovským rackům.
10
"Teď jsme bez plachet!" zvolal Doniphan.
"A jiné vytáhnout nemůžeme." "Co na tom?" odpověděl Briant.
"Můžeme si být jisti, že proto nepoplujeme o nic pomaleji." "To je mi pěkná odpověď," namítl Doniphan. "Jestli tohle je nějaký způsob řízení lodi..." "Pozor na vlny od zádi!" vykřikl Moko. "Musíme se pevně přivázat, nebo nás odnesou!" Plavčík větu ještě nedokončil, když se přes záď převalilo
několik tun vody. Náraz vrhl Brianta, Doniphana a
Gordona na palubní kryt, kde se mohli naštěstí zachytit.
Ale plavčík zmizel s vodní záplavou, která se přehnala
přes Chrtaod zádi na příď a strhla s sebou část ráhnoví,
oba lodní čluny a jolu, ač byly dobře uloženy, a s nimi
odnesla i několik trámců a budku s kompasem. Zároveň
však prorazila pažení a mohla rychle vytéci, což
zachránilo nesmírně přetíženou loď před potopením.
"Moko! Moko!" zvolal Briant, jakmile byl schopen
promluvit.
"Snad ho to nesrazilo do moře?" řekl Doniphan.
"Ne! Není ho ani vidět, ani slyšet," prohlásil Gordon, když se naklonil přes pažení.
"Musíme ho zachránit. Hodit mu záchranný pás nebo
lano," řekl Briant. 11
A využil několikavteřinového utišení bouře, zvolal
silným hlasem:
"Moko! Moko!" "Pomoc... pomoc!" ozval se plavčíkův hlas.
"Není v moři," řekl Gordon. "Hlas vychází z přídě." "Zachráním ho!" zvolal Briant.
A počal se plazit na můstek, vyhýbaje se co možná
kladkám houpajícím se na přetržených lanech a dávaje
pozor na nesčetné výkyvy lodi, na kluzkém můstku ještě
nebezpečnější.
Plavčíkův hlas znovu několikrát zazněl prostorem. Pak
zmlkl.
Ale po nadlidské námaze se Briantovi přece jen podařilo
dostat se ke kabině přední hlídky.
Zavolal. Žádná odpověď.
Neodnesl snad Moka po jeho posledním výkřiku nový
náraz moře? Pak by už musel být nešťastný chlapec
daleko za lodí, protože vlny by ho nenesly stejnou
rychlostí, jakou letěl škuner. A to by byl ovšem
nevyhnutelně ztracen.
Ne! K Briantovi dolehl nový, slabší výkřik. Chlapec se
vrhl k rumpálu, v jehož podstavci byla zapuštěna pata
12
předního stěžně, a tam narazil rukama na zmítající se
tělo.
Byl to plavčík, vražený do kouta mezi palubou a předním
pažením. Na krku měl smyčku lana, kterou si zoufalým
úsilím stále víc utahoval. Ve chvíli, kdy ho obrovská vlna
už unášela, smyčka ho napřed zachránila, ale teď mu
hrozila uškrcením.
Briant otevřel svůj nůž a s námahou přeřízl provaz
zadrhnutý plavčíkovi kolem krku.
Pak odvedl Moka na záď, kde se plavčík natolik
vzpamatoval, že mohl říci:
"Děkuji ti, Briante, děkuji!" A postavil se zas ke kormidlu, kde se všichni chlapci
přivázali, aby lépe vzdorovali obrovským vlnám, které se
za Chrtemzvedaly.
Proti Briantovu očekávání se rychlost jachty trochu
zmírnila, a to od okamžiku, kdy jim z přední plachty
nezbylo už nic. V tom však bylo nové nebezpečí. Vlny se
vskutku valily rychleji než loď a mohly ji odzadu napadat
a zaplavovat. Ale co dělat? Nemohli napnout ani
nejmenší kousek plachty!
Na jižní polokouli odpovídá březen měsíci září na
polokouli severní. Noci jsou stejně dlouhé jako dny. protože teď byly čtyři hodiny ráno, mělo už brzy svítat na
východním obzoru, tedy v místech, kam bouře Chrta
13
právě hnala. Neztratí snad uragán s úsvitem svou
prudkost? Možná že chlapci zahlédnou i nějakou zemi a
osud dětské posádky se pak rozhodne v několika
minutách. To vše se uvidí, až se daleká obloha zabarví
svítáním.
V půl páté pronikl slabý svit až k zenitu. Naneštěstí mlha
snižovala viditelnost jen na půl kilometru. Mraky se řítily
po obloze zřejmě úžasnou rychlostí. Uragán byl zatím
stále stejně prudký a moře se ztrácelo v pěně bičovaných
vln. Škuner se hned vyhoupával na hřebeny vln, hned se
zase propadal na dno propastí, dvacetkrát vystaven
nebezpečí, že se po úderu z boku potopí. Čtyři chlapci
pozorovali zmatek zdivočelých vln. Pochopili, že neutišíli
se bouře včas, bude jejich situace beznadějná.
Chrtnevydrží déle než čtyřiadvacet hodin vzdorovat
nárazům moře, které nakonec lodní obložení prorazí.
Vtom Moko vykřikl:
"Země! Země!" Plavčíkovi se zdálo, že trhlinou v mlze zahlédl na
východě obrysy pobřeží. Nemýlil se? Je totiž velmi těžké
rozpoznat z lodi nejasné obrysy země, někdy velmi
podobné útvarům mraků.
"Země?" divil se Briant.
"Ano," tvrdil Moko. "Země... na východě!" 14
A ukazoval k místu na obzoru, zakrytému teď shlukem
par.
"Jsi si tím jist?" ptal se Doniphan.
"Ano... ano... určitě!" odpověděl plavčík. "Jestliže se mlha znovu protrhá, dobře se dívejte! Tamhle... trochu
vpravo od předního stěžně! Hleďte! Hleďte!" Mlhy se právě trochu rozptýlily a počaly se uvolňovat od
moře, aby vystoupily výš. Za několik vteřin se oceán na
mnoho mil před jachtou vyjasnil.
"Ano... Země! Je to země!" vykřikl Briant.
"A země velmi plochá," dodal Gordon, když si břeh prohlédl pozorněji.
Tentokrát se nemohli mýlit. Na devět až deset kilometrů
před nimi se táhl na širokém úseku obzoru ostrov nebo
pevnina. Popluje-li Chrtdosavadní rychlostí i směrem, z
něhož mu bouře nedovoluje vybočit, musí tam za necelou
hodinu dorazit. Bylo jen nebezpečí, že se tam rozbije,
zvlášť když ho zastaví daleko před skutečným břehem
pásmo útesů. Ale na to teď chlapci nemyslili. V táto
zemi, která se jim tak nečekaně objevila před očima,
viděli a museli vidět jen spásu.
V tom okamžiku počal vichr vanout opět prudčeji.
Chrtnesený jako pírko letěl k pobřeží, které se rýsovalo
ostře jako inkoustová čára na bělavém podkladu oblohy.
V pozadí se zdvihal pobřežní sráz vysoký asi čtyřicet až
15
padesát metrů. V popředí se táhlo žlutavé pobřeží
ohraničená vpravo oblou plochou, zřejmě částí
vnitrozemského lesa.
Ach, kdyby tak Chrtmohl dosáhnout této písečné pláže a
nenarazil na pásmo skalisek! Kdyby mu tam tak nabídlo
útočiště ústí nějaké řeky! Pak by se snad mladí cestující
dostali ze všeho živi a zdrávi.
Zatímco Doniphan, Gordon a Moko zůstali u kormidla,
přeběhl Briant na příď a hleděl na zemi, která se při velké
rychlosti lodi očividně blížila. Marně však hledal místo,
kde by jachta mohla přistát za příznivějších podmínek.
Neviděl ani ústí řeky nebo potoka, ani písečný pruh, kde
by loď naráz uvázla. Před pobřežím se opravdu táhla řada
útesů, jejichž černá temena vystupovala z vln a neustále
bojovala se strašným příbojem. Tam se Chrtpři prvním
nárazu rozbije na kusy!
Briantovi teď napadlo, že bude lepší mít ve chvíli
ztroskotání všechny děti na palubě. Otevřel proto poklop
a zavolal:
"Všichni nahoru!" Okamžitě vyrazil ven pes a za ním tucet dětí, která se
ihned vrhly na záď jachty. Nejmenší z nich při pohledu
na hrozné vlny počaly vyděšeně křičet.
Nedlouho před šestou hodinou dosáhl Chrtčáry příboje.
"Držte se dobře! Držte se!" zvolal Briant.
16
Sám napolo vysvlečen připravil se na pomoc těm, které
snad příboj odnese, protože jachta určitě na skaliskách
ztroskotá.
Náhle otřásl lodí první náraz. Chrtprávě narazil zádí, ale
přestože se celý trup prudce zachvěl, voda obložením
nepronikla.
Pak ho zdvihla druhá vlna a mrštila ,jím o dvacet metrů
dál, aniž se kýl dotkl skal, jejichž špičky tu na tisíci
místech vyčnívaly z vody. Tam se loď naklonila na levý
bok a zůstala v hukotu příboje bez hnutí.
Nebyla sice už na širém moři, ale k pobřeží to měla ještě
půl kilometru.