Kapitola 6

VI.

Ale ještě není vše vyřízeno, Juraj ví, co se sluší. Když se člověk vrací z Ameriky, musí se ukázat v krčmě, se

sousedy se přivítat a nabídnout pálenky. Ať každý vidí, že ne s prázdnou a ne s hanbou se vrací. Hej, hospodo!

Každému sklenku a chytro nalévej, což neznáš Hordubala a nejsem já majner z Ameriky? Ať se rozkřikne po

dědině, kdo že se to vrátil, ej, půjdeme se podívat na Hordubala, ženo, halenu sem a širák — — —

“Já se vrátím brzo, Polano, však jdi spat a nečekej,” domlouvá Juraj a ze široka, okázale se hrne černou

dědinou do krčmy. Čím vším to voní dědina: dřevem a kravami, slámou a senem, a toto je pach husí, a toto čpí

rmenem a kopřivami. Není už v krčmě starý Salo Berkovič, jakýsi žid zrzavý vstává od stolu a nedůvěřivě se ptá:

“Přeje si pán?”

V koutě sedí jeden, kdo by to mohl být, mohl by to být Pjosa, pravdaže, Andrej Pjosa, řečený Husár, zírá na

Juraje, jako by chtěl křiknout: Jsi ty to, Juraji? I jsem to já, Andreji Husáre, jak mě tu vidíš, — Nu, nezakřikl

Pjosa a zírá; a Hordubal, aby ukázal, že je zdejší: “Živ-li starý Berkovič, krčmáři?”

Pihovatý žid staví na stůl sklenku kořalky. “Šest let tomu, co je pochován.” gest let? ech, Pjoso, dlouhá to

doba; co zbude z člověka po šesti letech — a co po osmi? Osm let, krčmáři, jsem nepil pálenky; jej Bohu, byl

bych ji někdy pil — hoře zapít, naplivat na cizotu, víš? ale zakázali pálenku v Americe. Aspoň jsem poslal víc

dollarů Polaně; a vidíš, koně koupila a prodala pole. Prý samé kamení. A ty, Husáre, ty's pole neprodal? Inu,

vidět, že‘s nebyl v Americe.

Žid stojí u pultu a zírá na Juraje. Mám se s ním dát do řeči? myslí si žid. Hovorný asi není, hledí jaksi taksi,

– 8 –

raději ho nechat; který pak ze zdejších by to mohl být? Matěj Pagurko má syna kdesi, třeba je to syn Matějův; či

že by to byl Hordubal, muž Polany Hordubalové, ten, co je v Americe —

Juraj zamžoural očima. Žid se odvrací, musí rovnat sklenky na pultě; a co ty, Pjoso, co schováváš oči pod

obočím? Mám tě zavolat jménem? To máš tak, Andreji Pjoso: člověk si odvykne mluvit, huba mu zdřevění, ale —

inu, i kůň, i kráva chce slyšet lidské slovo. Pravda, vždycky bývala Polana tichá, a osm let nepřidá řeči, samota

mluvit nenaučí; sám nevím, kde začít: neptá se ona — nepovídám, nepovídá ona — nechci se ptát Ech co, Štěpán

je dobrý čeledín, i mluvení obstará za hospodyni. Pole prodala hospodyně, koupila pustu v rovině, a máš to.

Hordubal upíjí a pokyvuje hlavou. Pálí ta potvora, ale člověk si zvykne. Štěpán — hodný chlap, zdá se; rozumí

koním a má rád Hafii; a co se týče Polany — i zvykne si ženská, a samo přijde, co přijít má. Ech, Pjoso, a co tvá

žena — divná-li je někdy? Nu, nabiješ jí, ale Polana je — jako zemanka, Andreji. Tak je to. Moudrá je, pilná a

čistá — chvála ti, Bože. Pravda, že divná. A nese se, brachu, jako žádná druhá bába na dědině. Neumím s ní,

Husáre. Jako vítr jsem měl vtrhnout domů a zatočit s ní, až by ztratila dech. Tak se to dělá, Andreji. Ale já —

vidíš, nešlo to; poděsila se, jako bych byl strašidlo. I Hafie se nějak poděsila. I ty, Pjoso. Nu, tady mne máte, co

dělat? Když nepuknou ledy, sejdou pomalu. Na zdraví, Andreji!

Andrej Pjosa, řečený Husár, vstává a jde ke dveřím, jako by neviděl; ve dveřích se obrací, střelí očima zpátky a

vyhrkne: “Zdrávi došli, Juraji!” Jsi ty podivín, Husáre; jako bys nemohl přisednout — nemysli si, že jsem se vrátil

jako žebrák: mám pěkných pár set dollarů, ani Polana to ještě neví. Hle, poznal mne Pjosa; tak vida, samo to

přišlo, samo přijde i ostatní, zaradoval se Hordubal. Žide, nalej mi ještě jednu!

Dveře se rozletí a hrne se do nich chlap, hrne se jako velká voda — ale vždyť je to Vasil Gerič Vasilů,

kamarád nejlepší; jen pozři a už ke stolu, Vasile! Juraji! Škrábe takové chlapské pocelování a smrdí tabákem, ale

dobré je, ech, ty Vasile! “Vítám tě, Juraji,” povídá nějak starostlivě, “a co že jsi přijel?” “A co, ty somáre, měl

jsem tam umřít?” směje se Hordubal. “Inu,” povídá Gerič vyhýbavě, “není teď sedlákům dobře. Zdráv, pravda?

Chvála Bohu aspoň za to.” Divný jsi, Vasile, sedáš jen na půl zadku a sklenku do sebe hore dnem převracíš. Co

nového? Nu, starý Kekerčuk zemřel, ten týden po Velké Noci, dej mu Bůh věčnou slávu, a v neděli si bral mladý

Horolenko Michalčukovu holku; loni nám čert nadělal slintavku — Ja, Juraji, udělali mne tu starostou, bíro jsem,

to víš, jen pro zlost — Hovor se trhá, Vasil Vasilů neví jaksi, co by povídal; vstává a podává tlapu Jurajovi: “Bůh

tě potěš, Juraji; musím už jít.”

Juraj se usmívá a otáčí sklenku v těžkých prstech. Není už Vasil, jako býval, ach, Pane na nebi, jak ten dovedl

pít, až okna řinčela; ale přišel a poceloval — kamarád. Bůh tě potěš, Juraji; co ty tak, mám snad napsáno na nose,

že se mi nepovedl návrat? Hej, že nepovedl, ale to ještě přijde; pomalu, pomalu se budu navracet, každý den o

kousek, a vidíš, najednou budu doma. Mám peníze, Vasile; i pole mohu koupit, i krávy, dvanáct krav, když budu

chtít; sám je vyženu na pastvu, třebas až na Volov Chrbát, dvanácti zvonci budu večer zvonit, a Polana bystře

poběží otvírat vrata, jako dívčí — —

V krčmě ticho, žid dříme za pultem, což, dobrá je člověku taková samota; točí se mu hlava, točí, ale tím se,

kamaráde, srovnají myšlenky. Vracet se krokem, a pomalu, jako se vrací stádo; ale což, přihnat se jako spřežení,

šturmem vtrhnout do dvora, až trysknou jiskry — vysoko stát, vysoko držet opratě a seskočit — tu jsem, Polano, a

teď tě nepustím; vysoko na rukou tě donesu domů a přitisknu tě, až ti dech zajde. Hebká jsi, Polano. Osm let, osm

let jsem na tebe myslel; a teď teprve půjdu k tobě. Hordubal zatíná zuby, až mu nabíhají svaly ve tváři. Hý, koně

divoké, hý! Ať vidí Polana — kolena se jí zachvějí lekem a radostí, ať vidí: muž se vrací.