Kapitola 5

V.

Juraj Hordubal usedá v čelo stolu, spíná ruce a říká modlitbu. Tak to má být, když jsi teď gazdou. Polana svírá

rty, ruce sepnuty, Hafie vyvaluje oči a neví, co dělat, Štěpán se mračně a zarytě dívá k zemi — ech, vy, což jste se

nemodlívali, Polano? Inu, od jiné víry je asi Štěpán, ale u stolu se sluší modlitba. Vida je, rozmrzeli se, jedí rychle

a mlčky, Hafie se tak tak dloubá v talíři, — “Jez, Hafie,” káže suše Polana, ale sama dá stěží co do úst; jen Štěpán

hlasitě srká, skloněn nad talířem.

Po jídle kouká Manya, jak a kudy ven. “Počkej ještě, Stepané,” pobídl ho Hordubal. “Co jsem chtěl říci —

Ano, a jaká je letos úroda?”

“Otava byla dobrá,” uhýbá Manya. “A žita?”

Polana rychle pohlédne na Štěpána. “Žita,” souká ze sebe Manya. “Ano, hospodyně totiž prodala ta pole

nahoře. Nestálo to za práci, pane. Samý kámen.”

V Hurdubalovi hrklo. “Samý kámen,” bručel, “pravda, že samý kámen; ale pole, Polano, je základ — —”

Štěpán sebejistě ukazuje zuby. “Nic to neneslo, hospodáři. Lepší jsou louky u řeky. Kukuřice tam narostla co

chlap vysoká.”

“U řeky,” diví se Hordubal, “ty's koupila, Polano, půdu v rovině?” Polana chce něco říci, ale spolkne to. “Panské louky, hospodáři,” vysvětluje Manya. “Půda jako mlat, hluboká,

řepná — Ale řepa se špatně platí. Všechno se špatně platí, pane. Raději vsadit na koně: vydaří se kůň, a dostane se

víc peněz než za rok selské roboty. Mít ještě kus roviny, a postavit stáje tam dole —” Štěpánovi blýskají oči.

“Kůň patří do roviny, pane. Kůň není koza.”

“Statkář by prodal ty louky,” podotýká Polana zamyšleně a počítá nahlas, co by stály; ale Hordubal

neposlouchá, Hordubal myslí na pole žitná a bramborová, jež Polana prodala. Pravda, samý kámen, ale nebyl-liž

tam kámen odjakživa? To už, kamaráde, patří k té práci. Dva roky před tím, než jsem odejel, jsem obrátil kus

úhoru v pole — ech, co ty víš o selské robotě!

Hafie se přikradla k Štěpánovi a opírá se mu loktem o rameno. “Strýčku Stepané,” šeptá. “Co je? směje se

Manya. Malá se ostýchavě vrtí. “Já jen tak.”

Štěpán ji bere mezi kolena a kolébá jí: “Nu tak, Hafie, co jsi chtěla říci?”

Hafie mu šeptá do ucha: “Strýčku Stepané, já ti dnes viděla krásné štěňátko!”

“Ale jdi,” diví se důležitě Manya. “A já jsem ti viděl zaječici s třemi mladými zajíčky.”

“Jé,” žasne Hafie, “a kde?”

“V jeteli.”

“A budeš je na podzim střílet?”

Štěpán úkosem na Hordubala: “Nu, nevím.”

Hodný člověk, myslí si Juraj s úlevou, dítě ho má rádo; ke mně by tak nepřišla. Což, zvykne si dítě; ale že se

ani nezmínila o těch obrázcích, co jsem jí dovezl z Ameriky. Měl bych něco dát Štěpánovi, napadá Hordubala, a

hledá očima svůj dřevěný kufřík.

“Máš své věci srovnané na lavici,” praví Polana — vždycky byla tak pečlivá, myslí si Juraj, a jde vážně k té

hromádce Ameriky. “Tak toto je pro tebe, Hafie, ty obrázky a tady ten Teddy bear —”

“Co to je, strýčku?” vydechne Hafie.

“To je medvěd,” vysvětluje Manya. “Viděla's už někdy živého medvěda? Tam vzadu v horách jsou.”

“A tys je viděl?” naléhá Hafie.

“Nu, viděl. Dělají brumbrum.”

“Toto je, Polano, tobě,” mumlá nesměle Hordubal. “Jsou to hlouposti, nu, ale nevěděl jsem, co...” Juraj se

odvrací a přehrabuje, co by ze svého vybral Manyovi. “A toto, Stepané,” praví rozpačitě, “by se snad hodilo tobě:

americký nůž a faječka americká —”

“Ach, ty,” vyhrkla zdušeně Polana, oči se jí zalily slzami a vyběhla ven — nu, Polano, co je?

“Děkuju uctivě, hospodáři,” klaní se Manya, ukazuje všechny zuby a podává Jurajovi ruku. Ej ty, jakou ty máš

sílu v ruce! s tebou by stálo za to se měřit. Nu, chvála Bohu, oddychl si Hordubal, toto by bylo odbyto.

“Ukaž mi ten křivák, strýčku,” žadoní Hafie.

“Hleď,” honosí se Štěpán, “to je nůž až z Ameriky, tím ti vyřežu americkou panenku, nechceš?”

“Je, strýčku,” piští Hafie, “ale jistě.”

Juraj se široce a blaženě usmívá