×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Karel Čapek - Hordubal, Kapitola 4

Kapitola 4

IV.

Juraj se napřimuje a stírá si pot. Inu pravda, toto je jiná práce a jiná vůně než tam dole v pitu; pěkné, smolné

dřevo má Polana, žádné pařezy, žádnou souš. Rachají kačeny, s křikem se ženou husy, nějaký vůz tryskem rachotí

a hrne se slavně do uličky. Polana vybíhá z kůlny a běží, běží (ach, Polano, vždyť ty klusáš jak děvče), dokořán

otvírá vrata do dvorku. Kdopak to je, kdopak to k nám jede? Prásk bičem, hý, vysoko letí zlatý a teplý prach, do

dvorku se řítí spřežení, žebřiňák řinčí a na něm pěkně po maďarsku stojí chlapík, vysoko drží oprati, vysoko zpívá

brrr, seskakuje s vozu a plochou dlaní uhodí koně po mokré šíji.

Od vrat se blíží Polana, bledá a jaksi odhodlaná. “To je Štěpán, Juraji. Štěpán Manya.”

Člověk skloněný nad postraňky se prudce vzpřímil čelem k Jurajovi. Jsi ty mi nějaký černý, diví se Hordubal,

Hospodine, jaký havran!

“Byl tu za čeledína,” dodává Polana tvrdě a zřetelně.

Člověk zamumlal a sklonil se k postraňkům, odpíná váhy a vyvádí koně, drží je oba jednou rukou u huby a

druhou z ničeho nic podává Hordubalovi. “Zdrávi dojeli, hospodáři,”

Hordubal si honem utírá ruku o nohavici a podává ji Štěpánovi; cítí se zmaten a nějak velice polichocen, upadá

do rozpaků, brumlá cosi a ještě jednou potřese Štěpánovi rukou po americku. Nevelký je Štěpán, ale sporý; jde

Jurajovi jen po ramena, ale dívá se mu do očí drze a palčivě.

“Pěkné koně,” bručí Hordubal a chce je pohladit po nozdrách; ale koně se vzpínají a počínají tančit.

“Pozor, hospodáři,” varuje Manya a v očích mu výsměšně blýskne. “Jsou to Uheráci.”

Ach, ty černý, myslíš, že se nevyznám v koních? Nu pravda, nevyznám, ale zvyknou si koně na gazdu.

Koně trhají hlavami, jen jen vyrazit; ruce do kapes, Hordubale, a neuhýbej, ať si ten černý nemyslí, že se bojíš.

“Toto je tříroček,” povídá Manya, “z vojenského hřebce, o — o — oj,” trhá hubou koně, “c — c — c! Eé,

čerte! Ajda!” Kůň jím smýká, ale Štěpán se jen směje; a Polana přistupuje ke koni a podává mu kus chleba.

Štěpán po ní blýskne zuby a očima a přidrží koně za řetízek udidla. “Ej, ty! S — s — s!” Vypadá to, jako by

vrýval koně do země, v zubech mu syká úsilí; kůň stoji s krásně vypjatou šíjí a chňapá pysky po dlani Polanině.

“Hý,” volá Manya a poklusem, zavěšen na hlavách koní, vede je do stáje.

Polana se dívá za nimi. “Čtyři tisícky za něj nabízejí,” praví oživeně, “ale nedám ho; Štěpán říká, že stojí za

osm. Tu klisničku budeme na podzim krýt —” Nu, ví čert, proč se zarazila, jako by se kousla do jazyka. “Musím

jim přichystat obroku,” povídá a váhá, neví, jak odejít.

“Tak, tak, obroku,” souhlasí Juraj. “Pěkný koník, Polano; a což, je dobrý do tahu?”

“Toho je k vozu škoda,” dí Polana podrážděně. “To není selský tahoun.”

“Nu proto,” nutí se Hordubal. “Pravda, škoda by ho bylo, junáka. Pěkné koně máš, dušinko, radost se podívat.”

Tu již vychází Manya ze stáje a nese dvě plátěná vědra na vodu. “Osm tisíc za něj bude, hospodáři,” praví s

jistotou. “A ta klisnička by se měla na podzim krýt. Mám pro ni slíbeného hřebečka, ej, jaký satanáš!”

“Brutus nebo Hegüs?” obrací se Polana v polou cesty.

“Hegüs. Brutus je těžký.” Manya ukazuje zuby pod černými vousisky. “Já nevím, jak vy, hospodáři, ale já

mnoho nedám na těžké koně. Sílu mají, ale žádnou krev, pane. Žádnou krev.”

“Nu ano,” praví Hordubal nejistě. “S krví je to tak. A což kravky, Štěpáne?”

“Krávy?” diví se Štěpán. “Aha, vy myslíte krávy. A — áno, hospodyně má dvě krávy, prý pro mléko, říká. Vy

jste ještě nebyl ve stáji, pane?”

“Ne, já — víš, já jsem se před chvilkou vrátil,” dí Hordubal a upadá do rozpaků: inu, ta hromada pořezaného

dříví se nedá zapřít; ale zároveň má radost, že tak šťastně začal Štěpánovi tykat jako gazda čeledínovi. “Ano,” povídá,

“právě jsem se tam chystal.”

Štěpán ho úslužně vede nesa vědérce s vodou. “Mánie tam — — hospodyně tam má nové hříbátko, třínedělní a

jednu plnou klisnu; dva měsíce tomu, co byla u krytí. Tudy, pane. Tady ten valach už je napolo prodán, dva a půl

tisíce, pane. Dobrý kůň, ale já musím zapřahovat tříročka, aby se vyběhal. Nechce stát.” Manya zas cení zuby.

“Valach půjde na vojnu. Všichni koně od nás šli na vojnu.”

“Tak, tak,” povídá Juraj. “Nu, máš tu čisto. A byl jsi ty, Stepané, na vojně?”

“U jízdy, pane,” zubí se Manya a napájí tříročka. “Pozírejte, hospodáři, jaká suchá hlava, jaký zadek — ejda!

– 6 –

no tak, c — c — c, — pozor, pane! och, jaký zbojník,” povídá a uhodí koně pěstí po šíji. “Ach, pane, to je kůň!”

Hordubal se necítí doma v ostrém výparu konírny; brachu, to jinak je cítit kravín, mrvou a mlékem, pastvou a

domovem — — “Kde máš to hřibátko?” ptá se.

Hřibátko je ještě kudrnaté a právě ssaje, jsou to samé nohy; kobyla se otáčí hlavou a moudrýma očima po

Hordubalovi: Nu, co ty jsi zač? Juraj jihne a hladí klisnu po kýtě! je teplá a hladká jako samet.

“Dobrá klisna,” praví Štěpán, “ale těžká. Hospodyně ji chce prodat — to víte, hospodáři, sedlák koně

nezaplatí, a na vojně chtějí jen horkou krev. Neosvědčují se chladní koně. Lepší je stejnorodá stáj,” míní Štěpán.

“Já nevím, jak se na to díváte vy, pane —”

“Nu, Polana tomu rozumí,” bručí Hordubal váhavě. “A což voly, voly Polana nemá?”

“Nač voly, pane?” šklebí se Manya. “Na pole stačí klisna a valach — Maso špatně platí, hospodáři. Ještě tak

chov bagounů — Viděl jste, jakého má hospodyně kance? šest bahnic, pane, a čtyřicet selat. Selata se dobře

prodávají, z daleka sem docházejí prasátníci. Svině jako sloni, černý rypák, kopyta černá —”

Hordubal kývá povážlivě hlavou: “A což mléko — kde pro ně berete mléko?”

“Od sedláků, pěkně prosím,” směje se Manya. “Ech ty, ty že chceš našeho kance na tvou špinavou svini?

Takového spolehlivého kanečka není v celém kraji. Kolik konví mléka, kolik pytlů brambor za to dáš? — Inu,

pane, zbytečně se tady dřít. Daleko do města, špatně se prodává. Hloupý lid, pane. Pěstuje všechno jen do huby.

Ať dává, když neumí prodat.”

Hordubal neurčitě pokyvuje. Pravda, pravda, málo se tady prodávalo, ještě tak husy a kury. Inu, toto je nějaký

jiný svět: Polana si ví rady, jen co je pravda.

“Daleko prodat,” rozumuje Štěpán, “a jen to, co stojí za to. Kdo by chodil na trh s hrudkou másla? Je ti na nose

vidět, že nic nemáš, nu tak slev nebo jdi k čertu!”

“A odkud jsi ty?” diví se Juraj.

“Tady dole, z Rybářů, znáte, pane?”

Nezná Hordubal, ale kývá: tak tak, z Rybárů; co by neznal gazda?

“Jiný kraj, pane, bohatý, a jaká rovina! Na příklad rybářský močál — celý zdejší kraj by se do něho vešel jako

křivák do kapsy; a tráva, pane, tráva až po prsa.” Manya mávl rukou. “Ech, všivý kraj tady, zaořeš a jen kamení

obracíš. U nás kopeš studnu a pořád černá půda.”

Hordubal se zasmušil. Co ty víš, ty Tatare — já, já jsem tu oral a obracel kamení; ale za to ty lesy, Hospodine,

a ty pastviny! Rozmrzen vychází Juraj ze stáje. Všivý kraj prý — tak co sem, čerte, lezeš? špatně-li je tu stádům?

Nu, chvála Bohu, však toto je hodina stád; už klinkají v dolině a vyzvánějí na kraji dědiny; zvonce křaplavé,

hluboké a pomalé, pomalé jako krok krávy; jen vysoké zvonečky telátek běží překotem — nu, nu, i ty budeš

kravou a půjdeš vážně a těžce jako stádo, jako i my. Zvonění stád se blíží, a Juraj by smekl klobouk jako při

klekáni, Otče náš, jenž jsi na nebesích; jako řeka se blíží zvonění, dělí se v těžké krůpěje, rozlévá se po celé

dědině; kráva za kravou se odděluje od stáda a bimbam, bimbam míří do svého chléva, vůně prachu a mléka,

bimbam ve vratech, a kývajíce hlavami stoupají dvě kravky do dvora Hordubalů, zvířata moudrá a mírná, a míří

do dveří chléva. Hordubal si hluboce oddechl: Nu, i já už jsem doma, sláva ti, Bože; toto je návrat domů. Klekání

stád se rozptyluje dědinou a dozvání, netopýr klikatým letem se vydává za mouchami po stopách stáda, dobrý

večer, gazdo; z chléva se táhlým bučením ozývá kravička. Nu, nu, už jdu. Po tmě vchází Juraj do chléva,

ohmatává rohy, tvrdé a chundelaté čelo, mokrou papulu a nozdry, měkce zřasenou kůži na krku; nahmatává

plecháč a trojnožku, usedá k plnému vemeni a dojí po struku struk, až mléko crčí do plecháče; a tence, polohlasem

počíná Juraj zpívat.

Ve dveřích chléva se rýsuje temná postava. Hordubal nedozpíval. “To jsem já, Polano,” bručí omluvně. “Aby

si na mne dobytek zvykl.”

“Půjdeš už k večeři?” ptá se Polana.

“Až podojím,” mluví Hordubal ze tmy. “Štěpán bude jíst s námi.”


Kapitola 4 Capítulo 4 Розділ 4

IV.

Juraj se napřimuje a stírá si pot. Inu pravda, toto je jiná práce a jiná vůně než tam dole v pitu; pěkné, smolné

dřevo má Polana, žádné pařezy, žádnou souš. Rachají kačeny, s křikem se ženou husy, nějaký vůz tryskem rachotí

a hrne se slavně do uličky. Polana vybíhá z kůlny a běží, běží (ach, Polano, vždyť ty klusáš jak děvče), dokořán

otvírá vrata do dvorku. Kdopak to je, kdopak to k nám jede? Prásk bičem, hý, vysoko letí zlatý a teplý prach, do

dvorku se řítí spřežení, žebřiňák řinčí a na něm pěkně po maďarsku stojí chlapík, vysoko drží oprati, vysoko zpívá

brrr, seskakuje s vozu a plochou dlaní uhodí koně po mokré šíji.

Od vrat se blíží Polana, bledá a jaksi odhodlaná. “To je Štěpán, Juraji. Štěpán Manya.”

Člověk skloněný nad postraňky se prudce vzpřímil čelem k Jurajovi. Jsi ty mi nějaký černý, diví se Hordubal,

Hospodine, jaký havran!

“Byl tu za čeledína,” dodává Polana tvrdě a zřetelně.

Člověk zamumlal a sklonil se k postraňkům, odpíná váhy a vyvádí koně, drží je oba jednou rukou u huby a

druhou z ničeho nic podává Hordubalovi. “Zdrávi dojeli, hospodáři,”

Hordubal si honem utírá ruku o nohavici a podává ji Štěpánovi; cítí se zmaten a nějak velice polichocen, upadá

do rozpaků, brumlá cosi a ještě jednou potřese Štěpánovi rukou po americku. Nevelký je Štěpán, ale sporý; jde

Jurajovi jen po ramena, ale dívá se mu do očí drze a palčivě.

“Pěkné koně,” bručí Hordubal a chce je pohladit po nozdrách; ale koně se vzpínají a počínají tančit.

“Pozor, hospodáři,” varuje Manya a v očích mu výsměšně blýskne. “Jsou to Uheráci.”

Ach, ty černý, myslíš, že se nevyznám v koních? Nu pravda, nevyznám, ale zvyknou si koně na gazdu. Well, the truth is, I don't know, but horses get used to the owner.

Koně trhají hlavami, jen jen vyrazit; ruce do kapes, Hordubale, a neuhýbej, ať si ten černý nemyslí, že se bojíš. Horses jerk their heads, just to start; put your hands in your pockets, Hordubal, and don't move, lest the black man think you are afraid.

“Toto je tříroček,” povídá Manya, “z vojenského hřebce, o — o — oj,” trhá hubou koně, “c — c — c! “This is a three-year-old,” says Manya, “from a military stallion, o — o — oy,” he snaps the horse's mouth, “c — c — c! Eé,

čerte! Ajda!” Kůň jím smýká, ale Štěpán se jen směje; a Polana přistupuje ke koni a podává mu kus chleba.

Štěpán po ní blýskne zuby a očima a přidrží koně za řetízek udidla. “Ej, ty! S — s — s!” Vypadá to, jako by S—s—s!” It looks as if

vrýval koně do země, v zubech mu syká úsilí; kůň stoji s krásně vypjatou šíjí a chňapá pysky po dlani Polanině.

“Hý,” volá Manya a poklusem, zavěšen na hlavách koní, vede je do stáje.

Polana se dívá za nimi. “Čtyři tisícky za něj nabízejí,” praví oživeně, “ale nedám ho; Štěpán říká, že stojí za

osm. Tu klisničku budeme na podzim krýt —” Nu, ví čert, proč se zarazila, jako by se kousla do jazyka. We'll cover that filly in the fall—” Well, the devil knows why, she stopped as if biting her tongue. “Musím

jim přichystat obroku,” povídá a váhá, neví, jak odejít. prepare a meal for them," he says and hesitates, not knowing how to leave.

“Tak, tak, obroku,” souhlasí Juraj. "Okay, okay, kid," agrees Juraj. “Pěkný koník, Polano; a což, je dobrý do tahu?”

“Toho je k vozu škoda,” dí Polana podrážděně. "It's a shame about the car," says Polana irritably. “To není selský tahoun.” "That's not a peasant mover."

“Nu proto,” nutí se Hordubal. “Pravda, škoda by ho bylo, junáka. "True, it would be a shame for him, brave man. Pěkné koně máš, dušinko, radost se podívat.”

Tu již vychází Manya ze stáje a nese dvě plátěná vědra na vodu. “Osm tisíc za něj bude, hospodáři,” praví s

jistotou. “A ta klisnička by se měla na podzim krýt. Mám pro ni slíbeného hřebečka, ej, jaký satanáš!”

“Brutus nebo Hegüs?” obrací se Polana v polou cesty.

“Hegüs. Brutus je těžký.” Manya ukazuje zuby pod černými vousisky. “Já nevím, jak vy, hospodáři, ale já

mnoho nedám na těžké koně. Sílu mají, ale žádnou krev, pane. Žádnou krev.”

“Nu ano,” praví Hordubal nejistě. “S krví je to tak. A což kravky, Štěpáne?”

“Krávy?” diví se Štěpán. “Aha, vy myslíte krávy. A — áno, hospodyně má dvě krávy, prý pro mléko, říká. Vy

jste ještě nebyl ve stáji, pane?”

“Ne, já — víš, já jsem se před chvilkou vrátil,” dí Hordubal a upadá do rozpaků: inu, ta hromada pořezaného

dříví se nedá zapřít; ale zároveň má radost, že tak šťastně začal Štěpánovi tykat jako gazda čeledínovi. “Ano,” povídá,

“právě jsem se tam chystal.”

Štěpán ho úslužně vede nesa vědérce s vodou. “Mánie tam — — hospodyně tam má nové hříbátko, třínedělní a

jednu plnou klisnu; dva měsíce tomu, co byla u krytí. Tudy, pane. Tady ten valach už je napolo prodán, dva a půl

tisíce, pane. Dobrý kůň, ale já musím zapřahovat tříročka, aby se vyběhal. Nechce stát.” Manya zas cení zuby.

“Valach půjde na vojnu. Všichni koně od nás šli na vojnu.”

“Tak, tak,” povídá Juraj. “Nu, máš tu čisto. A byl jsi ty, Stepané, na vojně?”

“U jízdy, pane,” zubí se Manya a napájí tříročka. “Pozírejte, hospodáři, jaká suchá hlava, jaký zadek — ejda!

– 6 –

no tak, c — c — c, — pozor, pane! och, jaký zbojník,” povídá a uhodí koně pěstí po šíji. “Ach, pane, to je kůň!”

Hordubal se necítí doma v ostrém výparu konírny; brachu, to jinak je cítit kravín, mrvou a mlékem, pastvou a

domovem — — “Kde máš to hřibátko?” ptá se.

Hřibátko je ještě kudrnaté a právě ssaje, jsou to samé nohy; kobyla se otáčí hlavou a moudrýma očima po

Hordubalovi: Nu, co ty jsi zač? Juraj jihne a hladí klisnu po kýtě! je teplá a hladká jako samet.

“Dobrá klisna,” praví Štěpán, “ale těžká. Hospodyně ji chce prodat — to víte, hospodáři, sedlák koně

nezaplatí, a na vojně chtějí jen horkou krev. Neosvědčují se chladní koně. Lepší je stejnorodá stáj,” míní Štěpán.

“Já nevím, jak se na to díváte vy, pane —”

“Nu, Polana tomu rozumí,” bručí Hordubal váhavě. “A což voly, voly Polana nemá?”

“Nač voly, pane?” šklebí se Manya. “Na pole stačí klisna a valach — Maso špatně platí, hospodáři. Ještě tak

chov bagounů — Viděl jste, jakého má hospodyně kance? šest bahnic, pane, a čtyřicet selat. Selata se dobře

prodávají, z daleka sem docházejí prasátníci. Svině jako sloni, černý rypák, kopyta černá —”

Hordubal kývá povážlivě hlavou: “A což mléko — kde pro ně berete mléko?”

“Od sedláků, pěkně prosím,” směje se Manya. “Ech ty, ty že chceš našeho kance na tvou špinavou svini?

Takového spolehlivého kanečka není v celém kraji. Kolik konví mléka, kolik pytlů brambor za to dáš? — Inu,

pane, zbytečně se tady dřít. Daleko do města, špatně se prodává. Hloupý lid, pane. Pěstuje všechno jen do huby.

Ať dává, když neumí prodat.”

Hordubal neurčitě pokyvuje. Pravda, pravda, málo se tady prodávalo, ještě tak husy a kury. Inu, toto je nějaký

jiný svět: Polana si ví rady, jen co je pravda.

“Daleko prodat,” rozumuje Štěpán, “a jen to, co stojí za to. Kdo by chodil na trh s hrudkou másla? Je ti na nose

vidět, že nic nemáš, nu tak slev nebo jdi k čertu!”

“A odkud jsi ty?” diví se Juraj.

“Tady dole, z Rybářů, znáte, pane?”

Nezná Hordubal, ale kývá: tak tak, z Rybárů; co by neznal gazda?

“Jiný kraj, pane, bohatý, a jaká rovina! Na příklad rybářský močál — celý zdejší kraj by se do něho vešel jako

křivák do kapsy; a tráva, pane, tráva až po prsa.” Manya mávl rukou. “Ech, všivý kraj tady, zaořeš a jen kamení

obracíš. U nás kopeš studnu a pořád černá půda.”

Hordubal se zasmušil. Co ty víš, ty Tatare — já, já jsem tu oral a obracel kamení; ale za to ty lesy, Hospodine,

a ty pastviny! Rozmrzen vychází Juraj ze stáje. Všivý kraj prý — tak co sem, čerte, lezeš? špatně-li je tu stádům?

Nu, chvála Bohu, však toto je hodina stád; už klinkají v dolině a vyzvánějí na kraji dědiny; zvonce křaplavé,

hluboké a pomalé, pomalé jako krok krávy; jen vysoké zvonečky telátek běží překotem — nu, nu, i ty budeš

kravou a půjdeš vážně a těžce jako stádo, jako i my. Zvonění stád se blíží, a Juraj by smekl klobouk jako při

klekáni, Otče náš, jenž jsi na nebesích; jako řeka se blíží zvonění, dělí se v těžké krůpěje, rozlévá se po celé

dědině; kráva za kravou se odděluje od stáda a bimbam, bimbam míří do svého chléva, vůně prachu a mléka,

bimbam ve vratech, a kývajíce hlavami stoupají dvě kravky do dvora Hordubalů, zvířata moudrá a mírná, a míří

do dveří chléva. Hordubal si hluboce oddechl: Nu, i já už jsem doma, sláva ti, Bože; toto je návrat domů. Klekání

stád se rozptyluje dědinou a dozvání, netopýr klikatým letem se vydává za mouchami po stopách stáda, dobrý

večer, gazdo; z chléva se táhlým bučením ozývá kravička. Nu, nu, už jdu. Po tmě vchází Juraj do chléva,

ohmatává rohy, tvrdé a chundelaté čelo, mokrou papulu a nozdry, měkce zřasenou kůži na krku; nahmatává

plecháč a trojnožku, usedá k plnému vemeni a dojí po struku struk, až mléko crčí do plecháče; a tence, polohlasem

počíná Juraj zpívat.

Ve dveřích chléva se rýsuje temná postava. Hordubal nedozpíval. “To jsem já, Polano,” bručí omluvně. “Aby

si na mne dobytek zvykl.”

“Půjdeš už k večeři?” ptá se Polana.

“Až podojím,” mluví Hordubal ze tmy. “Štěpán bude jíst s námi.”