×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Karel Čapek - Hordubal, Kapitola 2

Kapitola 2

II.

Kdopak to jde, kdopak je to tam na druhém boku doliny? Vida ho, pána v botách, snad montér nebo kdo, nese

si černý kufřík a šlape do vrchu — kdyby nebyl tak daleko, dal bych ruce k ústům a zahoukal na něho: Pochválen

Ježíš Kristus, pane, kolik je hodin? Dvě s poledne, pasáčku; kdybych nebyl tak daleko, zavolal bych na tebe, čí že

pášeš krávy, a ty bys třeba ukázal: ta lyska, ta straka, ta hvězda, ta malina, tato jalůvka patří Polaně Hordubalové.

Tak tak, hochu, pěkné kravky, radost pohledět; jen je nepouštěj dolů k Čornopotoku, tam je tráva kyselá a voda

hořká. Tak vida, Polaně Hordubalové; inu, dřív mívala jen dvě krávy; a což, hochu, nemá ona i nějaké voly? Ach,

Hospodine, a jaké voly, podolské, rohy jako napřažené paže; dva voly, pane. A což ovce? I barany i ovce, pane,

ale ty se pasou nahoře na Durné Polonině. Moudrá a bohatá je Polana. A muže nemá? Co máváš rukou? Nemá

Polona hospodáře? Ach, jaký hlupák, nepozná člověka; stíní si oči dlaní a pozírá, pozírá jako pařez.

Juraj Hordubal cítí srdce tepat až v hrdle; musí se zastavit a vydechnout, ahah! ahah! Je toho až příliš, je to tak

náhlé, zalyká se tím jako člověk, který padl do vody: najednou, najednou je doma, to jen udělal krok přes ten kamenitý

výmol a už ho to zaplavilo se všech stran: ano, ten výmol tu vždycky byl, bylo tu křoví trnkové a i tehdy

bylo ožehlé ohněm pasáků; a zas kvetou v ssuti divizny, cesta se vytrácí v suché trávě a suché mateřídoušce, tady

ten balvan zarostlý jafurou, encyán, jalovce a kraj lesa, suché kravince a opuštěná salaš; už není Ameriky a není

osmi let; je všecko, co bylo, lesklý brouk v hlavičce bodláku, klouzavá tráva a z dálky zvonce krav, sedlo nad

Krivou, hnědé trsy ostřice a cesta domů —

— cesta měkkými kroky horala, jenž nosí opánky a nebyl v Americe, cesta vonící kravami a lesem, vyhřátá

jako chlebová pec, cesta do údolí, cesta kamenitá a vyšlapaná stády, rozbahnělá prameny, seskakující po

kamenech, ach, Hospodine, jaká správná pěšina, prudká jako potok, měkká travou, drolící se štěrkem, mlaskající v

mokřině, shýbající se pod koruny lesa: no, sir, žádný škvárový chodník, co pod botou skřípe, jako v Johnstownu,

žádné rejlings, žádné zástupy mužů šlapající k majně, ani človíčka nikde, ani človíčka, jen cesta dolů, potok a

zvonění stád, cesta domů, padání k domovu, zvonky telátek a u potoka modrý oměj —

Juraj Hordubal sestupuje dlouhými kroky, jaký pak kufřík, jakých pak osm let; tady je cesta domů a po té se to

běží samo, jako se vrací stádo za soumraku s plnými vemeny, bim bam krav a zvonečky telátek: což sednout tady

a vyčkat do soumraku, přijít do vsi se zvoněním stád, v hodinu, kdy báby vycházejí na zápraží a chlapi se opírají o

plot: koukejte, koukejte, kdo sem jde? Ale já — jako stádo s pastvy — rovnou do otevřených vrat. Dobrý večer,

Polano. Ani já se nevracím s prázdnou.

Nebo ne, vyčkat až do tmy, až přejde boží dobytek, až všechno usne; a zaklepat na okno, Polano! Polano! Jezu

Kriste, kdo je tam? Já Polano, abys byla první, kdo mne vidí; sláva ti, Bože. A kde je Hafie? Hafie spí; mám ji

probudit? Ne, nech ji spát. Buď pochválen Bůh.

A Hordubal vykročil ještě rychleji. Jej Bohu, to se to jde, když se tak člověku rozběhnou myšlenky! Ani jim

nestačíš, marně natahuješ nohy; hlava tě předběhne a je už u jeřabin na kraji dědiny, huš, husy, huš a už jsi doma.

Měl bys zatroubit na hubu: kde jste kdo, pozírejte, kdo to jde, jaký Amerikán, tramtará, to koukáte, boys hullo! teď ticho, tady jsme doma, Polana na dvorku vytlouká len, přikrást se odzadu a zakrýt jí oči — Juraj! Jak jsi mne,

Polano, poznala? Chvála bohu, abych nepoznala tvé ruce!

Hordubal běží dolinou, kufříku v ruce necítí, tam je složena celá ta Amerika, modré košile, šaty z manchestru a

Teddy-bear pro Hafii; a tohle, Polano, pro tebe, látka na šaty, jaké se nosí v Americe, voňavé mýdlo, handbag s

řetízkem, a toto, Hafie, je flashlight, zmáčkneš tuto ten knoflík a svítí to, a tady ti vezu obrázky vystříhané z novin

— ach, děvečko, já jich měl, po osm let jsem pro tebe schovával, co jsem kde našel; musel jsem je nechat tam, už

se mi nevešly do sjutkejsu. Ale počkej, ještě tam v kufru je věcí!

A tady už, chvála bohu, vede cesta přes potok; žádná železná lávka, ale jen kameny ve vodě, musí se skákat s

kamene na kámen a rukama házet, é, chaso, tamto v kořání olší jsme chodili na raky, kalhoty vykasány a mokří až

po uši; a je-li tuto v ohybu cesty ještě ten kříž? Pochválen Ježíš Kristus, je tu, skloněn nad vozovou cestou,

měkkou teplým prachem a vonící stádem, slámou a žitem; a to už tu musí být plot Michalčukova sadu, a je tu,

zarostlý bezem a ořeším jako tehdy, a je vyvrácený, tak jako byl; sláva ti, Hospodine, to už jsme ve vsi, zdrávi

došli, Juraji Hordubale. A Juraj Hordubal se zastavuje, čert ví, co že ten kufřík je najednou tak těžký, jen setřít pot

a Jezus Maria, proč jsem se neumyl u potoka, proč jsem nevytáhl z kufříku břitvu a zrcátko, abych se oholil u

potoka! Vypadám jistě jako cikán, jako tulák, jako zbojník, což abych se vrátil umýt se, než se ukážu Polaně? Ale

to už nejde, Hordubale, dívají se na tebe; za Michalčukovým plotem, za příkopem lopuchovým se nehnutě a

vyjeveně dívá dítě. Zavoláš na ně, Hordubale? Řekneš, hej ty, jsi-li ty Michalčukův? A dítě, pleskajíc bosými

tlapkami, se dává na útěk.

Což obejít dědinu, myslí si Hordubal, a dostat se domů zadem? To tak, aby na mne vyběhli, ty jeden, kam to

lezeš? Hybaj na cestu, nebo dostaneš bičem! Co dělat, musí člověk jít středem dědiny; ach, ty Bože, jen kdyby ten

kufřík tak netížil! Tvář tetky v okně za muškátem, vyjevené pohledy slunečnic, babka na dvorku něco vylévá, jako

by se ohlížela zadnicí, děti se zastavují a civějí, hele, hele, jde někdo cizí, děda Kyryl mele na prázdno bradou a

ani očí nezvedne, ještě jedno bodnutí u srdce, Bůh s námi, a vejdi se skloněnou šíjí do branky domova.

Ej, ty hlupáku, jak jsi se tak mohl zmýlit! To přece není Hordubalovic dřevěná chalupa, dřevěný chlév a

stodola z trámů; toto je hotový dvorec, zděné stavení a střecha z tašek, na dvorku železná pumpa, z železa pluh a

brány železné, nu, dvorec jakýsi; chytro, Hordubale, chytro se ztrať i s tím tvým černým kufříkem, než přijde

gazda a řekne: Nu co, co ty tady okouníš? Dobrý den, hospodáři, nebývala tady Polana Hordubalová? Prosím za

odpuštění, pane, nevím, kam jsem dal oči.

Na zápraží vychází Polana a stane jako zkamenělá, oči vytřeštěny, ruce přesilně tiskne k prsoum a prudce,

jíkavě vydechuje.


Kapitola 2 Chapter 2

II.

Kdopak to jde, kdopak je to tam na druhém boku doliny? Who is going, who is there on the other side of the valley? Vida ho, pána v botách, snad montér nebo kdo, nese Vida, a man in boots, maybe a fitter or someone, is carrying him Посмотрите на него, человек в сапогах, возможно, слесарь или что-то в этом роде, несет

si černý kufřík a šlape do vrchu — kdyby nebyl tak daleko, dal bych ruce k ústům a zahoukal na něho: Pochválen wearing a black briefcase and walking uphill — if he wasn't so far away, I'd put my hands to my mouth and honk at him: Praised Он, прижав к груди свой черный портфель, крутит педали на холме - если бы он не был так далеко, я бы приложил руки ко рту и улюлюкал ему вслед: Praised

Ježíš Kristus, pane, kolik je hodin? Dvě s poledne, pasáčku; kdybych nebyl tak daleko, zavolal bych na tebe, čí že Two in the afternoon, shepherd; If I wasn't so far away, I'd call you

pášeš krávy, a ty bys třeba ukázal: ta lyska, ta straka, ta hvězda, ta malina, tato jalůvka patří Polaně Hordubalové.

Tak tak, hochu, pěkné kravky, radost pohledět; jen je nepouštěj dolů k Čornopotoku, tam je tráva kyselá a voda

hořká. Tak vida, Polaně Hordubalové; inu, dřív mívala jen dvě krávy; a což, hochu, nemá ona i nějaké voly? Ach,

Hospodine, a jaké voly, podolské, rohy jako napřažené paže; dva voly, pane. A což ovce? I barany i ovce, pane,

ale ty se pasou nahoře na Durné Polonině. Moudrá a bohatá je Polana. A muže nemá? Co máváš rukou? What are you waving? Nemá

Polona hospodáře? Ach, jaký hlupák, nepozná člověka; stíní si oči dlaní a pozírá, pozírá jako pařez.

Juraj Hordubal cítí srdce tepat až v hrdle; musí se zastavit a vydechnout, ahah! ahah! Je toho až příliš, je to tak

náhlé, zalyká se tím jako člověk, který padl do vody: najednou, najednou je doma, to jen udělal krok přes ten kamenitý

výmol a už ho to zaplavilo se všech stran: ano, ten výmol tu vždycky byl, bylo tu křoví trnkové a i tehdy the pothole and it has already flooded it from all sides: yes, the pothole has always been there, there were thorn bushes even then

bylo ožehlé ohněm pasáků; a zas kvetou v ssuti divizny, cesta se vytrácí v suché trávě a suché mateřídoušce, tady it was scorched by the pimps' fire; and they bloom again in the essence of the division, the road disappears in dry grass and dry motherwort, here

ten balvan zarostlý jafurou, encyán, jalovce a kraj lesa, suché kravince a opuštěná salaš; už není Ameriky a není

osmi let; je všecko, co bylo, lesklý brouk v hlavičce bodláku, klouzavá tráva a z dálky zvonce krav, sedlo nad

Krivou, hnědé trsy ostřice a cesta domů — Crooked, brown tufts of sedge and the way home —

— cesta měkkými kroky horala, jenž nosí opánky a nebyl v Americe, cesta vonící kravami a lesem, vyhřátá — the road with the soft steps of a mountaineer who wears stilts and has not been to America, a road smelling of cows and woods, warm

jako chlebová pec, cesta do údolí, cesta kamenitá a vyšlapaná stády, rozbahnělá prameny, seskakující po like a bread oven, a path to a valley, a path stony and trodden by herds, muddied by springs, leaping down

kamenech, ach, Hospodine, jaká správná pěšina, prudká jako potok, měkká travou, drolící se štěrkem, mlaskající v stones, oh Lord, what a proper path, swift as a stream, soft with grass, crumbling with gravel, smacking in

mokřině, shýbající se pod koruny lesa: no, sir, žádný škvárový chodník, co pod botou skřípe, jako v Johnstownu,

žádné rejlings, žádné zástupy mužů šlapající k majně, ani človíčka nikde, ani človíčka, jen cesta dolů, potok a

zvonění stád, cesta domů, padání k domovu, zvonky telátek a u potoka modrý oměj —

Juraj Hordubal sestupuje dlouhými kroky, jaký pak kufřík, jakých pak osm let; tady je cesta domů a po té se to Juraj Hordubal descends with long steps, what a briefcase, what eight years; here's the way home and after that it's over

běží samo, jako se vrací stádo za soumraku s plnými vemeny, bim bam krav a zvonečky telátek: což sednout tady

a vyčkat do soumraku, přijít do vsi se zvoněním stád, v hodinu, kdy báby vycházejí na zápraží a chlapi se opírají o

plot: koukejte, koukejte, kdo sem jde? Ale já — jako stádo s pastvy — rovnou do otevřených vrat. Dobrý večer,

Polano. Ani já se nevracím s prázdnou.

Nebo ne, vyčkat až do tmy, až přejde boží dobytek, až všechno usne; a zaklepat na okno, Polano! Polano! Jezu

Kriste, kdo je tam? Já Polano, abys byla první, kdo mne vidí; sláva ti, Bože. A kde je Hafie? Hafie spí; mám ji

probudit? Ne, nech ji spát. Buď pochválen Bůh.

A Hordubal vykročil ještě rychleji. Jej Bohu, to se to jde, když se tak člověku rozběhnou myšlenky! Oh God, it's possible when one's thoughts run wild! Ani jim Neither do they

nestačíš, marně natahuješ nohy; hlava tě předběhne a je už u jeřabin na kraji dědiny, huš, husy, huš a už jsi doma.

Měl bys zatroubit na hubu: kde jste kdo, pozírejte, kdo to jde, jaký Amerikán, tramtará, to koukáte, boys hullo! teď ticho, tady jsme doma, Polana na dvorku vytlouká len, přikrást se odzadu a zakrýt jí oči — Juraj! Jak jsi mne,

Polano, poznala? Chvála bohu, abych nepoznala tvé ruce!

Hordubal běží dolinou, kufříku v ruce necítí, tam je složena celá ta Amerika, modré košile, šaty z manchestru a

Teddy-bear pro Hafii; a tohle, Polano, pro tebe, látka na šaty, jaké se nosí v Americe, voňavé mýdlo, handbag s

řetízkem, a toto, Hafie, je flashlight, zmáčkneš tuto ten knoflík a svítí to, a tady ti vezu obrázky vystříhané z novin

— ach, děvečko, já jich měl, po osm let jsem pro tebe schovával, co jsem kde našel; musel jsem je nechat tam, už

se mi nevešly do sjutkejsu. Ale počkej, ještě tam v kufru je věcí!

A tady už, chvála bohu, vede cesta přes potok; žádná železná lávka, ale jen kameny ve vodě, musí se skákat s

kamene na kámen a rukama házet, é, chaso, tamto v kořání olší jsme chodili na raky, kalhoty vykasány a mokří až

po uši; a je-li tuto v ohybu cesty ještě ten kříž? Pochválen Ježíš Kristus, je tu, skloněn nad vozovou cestou,

měkkou teplým prachem a vonící stádem, slámou a žitem; a to už tu musí být plot Michalčukova sadu, a je tu,

zarostlý bezem a ořeším jako tehdy, a je vyvrácený, tak jako byl; sláva ti, Hospodine, to už jsme ve vsi, zdrávi

došli, Juraji Hordubale. A Juraj Hordubal se zastavuje, čert ví, co že ten kufřík je najednou tak těžký, jen setřít pot

a Jezus Maria, proč jsem se neumyl u potoka, proč jsem nevytáhl z kufříku břitvu a zrcátko, abych se oholil u

potoka! Vypadám jistě jako cikán, jako tulák, jako zbojník, což abych se vrátil umýt se, než se ukážu Polaně? Ale

to už nejde, Hordubale, dívají se na tebe; za Michalčukovým plotem, za příkopem lopuchovým se nehnutě a

vyjeveně dívá dítě. Zavoláš na ně, Hordubale? Řekneš, hej ty, jsi-li ty Michalčukův? A dítě, pleskajíc bosými

tlapkami, se dává na útěk.

Což obejít dědinu, myslí si Hordubal, a dostat se domů zadem? To tak, aby na mne vyběhli, ty jeden, kam to

lezeš? Hybaj na cestu, nebo dostaneš bičem! Co dělat, musí člověk jít středem dědiny; ach, ty Bože, jen kdyby ten

kufřík tak netížil! Tvář tetky v okně za muškátem, vyjevené pohledy slunečnic, babka na dvorku něco vylévá, jako

by se ohlížela zadnicí, děti se zastavují a civějí, hele, hele, jde někdo cizí, děda Kyryl mele na prázdno bradou a

ani očí nezvedne, ještě jedno bodnutí u srdce, Bůh s námi, a vejdi se skloněnou šíjí do branky domova.

Ej, ty hlupáku, jak jsi se tak mohl zmýlit! To přece není Hordubalovic dřevěná chalupa, dřevěný chlév a

stodola z trámů; toto je hotový dvorec, zděné stavení a střecha z tašek, na dvorku železná pumpa, z železa pluh a

brány železné, nu, dvorec jakýsi; chytro, Hordubale, chytro se ztrať i s tím tvým černým kufříkem, než přijde

gazda a řekne: Nu co, co ty tady okouníš? Dobrý den, hospodáři, nebývala tady Polana Hordubalová? Prosím za

odpuštění, pane, nevím, kam jsem dal oči.

Na zápraží vychází Polana a stane jako zkamenělá, oči vytřeštěny, ruce přesilně tiskne k prsoum a prudce,

jíkavě vydechuje.