XIV.
Ráno zapřahá Štěpán koně k vozu, pojede dolů do roviny. Z chléva vychází Hordubal, je divný, oteklý a oči má krvavé. “Jedu s tebou, Štěpáne,” povídá krátce.
C — c, vůz letí dědinou, ale Juraj se nedívá na lidi ani na koně. A kousek za dědinou “Zastav,” káže, “a slez s vozu, něco ti povím.” Štěpán si drze, palčivě prohlíží pobitou tvář gazdovu. Nu, copak?
“Počuj, Manyo,” začíná Hordubal váhavě, “jsou takové mrzké řeči — o Polaně — a o tobě. Já vím, jsou to klepy — ale třeba je zarazit. Rozumíš?” – 18 – Štěpán krčí rameny. “Nerozumím.” “Musíš od nás, stepané. Je to — k vůli Polaně. Lidem zacpat huby. Musí to být, rozumíš?” Štěpán upírá drzé oči na uhýbavé oči gazdovy. “Rozumím.” Juraj mávl rukou. “Tak, a teď si jeď.” Manya stojí, svírá ruce, vypadá, jako by se chtěl bít. “Máš svou práci, stepané,” bručí Hordubal.
“Taky dobře,” sykl Štěpán, vyhoupl se na vůz, zatočil bičem a prásk! koně přes hlavu.
Koně zacouvali, vzepjali se a vyrazili splašeným tryskem; a vůz letí a řinčí, jako by se měl rozskočit na tisíc kusů. Hordubal stojí na silnici a polyká prach; pak se pomalu obrací k dědině a jde s hlavou schýlenou domů. Ech, Juraji, takto chodí staří.
