ZAHRADNÍKŮV BŘEZEN
Máme-li podle pravdy a prastarých zkušeností vylíčit zahradníkŧv březen, musíme
především pečlivě rozlišit dvě věci: A) co zahradník činiti má a chce, a B) co skutečně
činí, nemoha dělat více.
A) Tedy náruţivě a usilovně chce, to se rozumí samo sebou: chce jenom sejmout
chvojí a odkrýt kytky, rýt, mrvit, rigolovat, kopat, přerývat, kypřit, hrabat, rovnat,
zalévat, mnoţit, řízky dělat, ořezávat, sázet, přesazovat, přivazovat, kropit,
přihnojovat, plet, doplňovat, vysévat, čistit, ostřihovat, zahánět vrabce a kosy, čichat k
pŧdě, vyhrabávat prstem klíčky, jásat nad kvetoucími sněţenkami, stírat si pot,
narovnávat v kříţi, jíst jako vlk a pít jako duha, chodit do postele s rýčem a vstávat se
skřivánkem, velebit slunce a nebeskou vlaţičku, ohmatávat tvrdé pupence, vypěstovat
si první jarní mozoly a puchýře, a vŧbec široce, jarně a kypře po zahradnicku ţít.
B) Místo toho klne, ţe je pŧda ještě pořád anebo zase zmrzlá, zuří doma jako zajatý
lev v kleci, kdyţ mu zahrada zapadne sněhem, sedí u kamen s rýmou, je nucen chodit
k zubaři, má u soudu stání, dostane návštěvu tety, pravnuka nebo čertovy babičky, a
vŧbec ztrácí den po dni, stíhán všemoţnými nepohodami, ranami osudu, záleţitostmi a
protivenstvími, které se mu jako z udělání nahrnou na měsíc březen ; neboť vězte, ţe
"březen je nejpilnější měsíc na zahradě, která se má připraviti na příchod jara." Ano, teprve jako zahradník ocení člověk ona poněkud obnošená rčení, jako je
"neúprosná zima," "zavilý severák", "sveřepý mráz", a jiné takové poetické spílání; ba, uţívá sám výrazŧ ještě poetičtějších, říkaje, ţe ta zima letos je potvorná, zatracená,
sakramentská, neřádná, hromská a čerchmantská; na rozdíl od básníkŧ nelaje jenom
severáku, nýbrţ i zlostným větrŧm východním; a méně proklíná sychravou metelici
neţ tichošlápský a úkladný holomráz. Je nakloněn obrazným výrokŧm, jako ţe "zima se brání útokŧm jara" a cítí se nadmíru poníţen, ţe v tomto boji nemŧţe nijak Pomoci poráţet a ubíjet tyranskou zimu.
Kdyby mohl proti. ní útočit motykou nebo rýčem, puškou nebo halapartnou, opásal by
se a šel by do boje, vyráţeje vítězný pokřik; ale nemŧţe činit víc, neţ ţe kaţdého
večer. čeká u radia na situační válečnou zprávu státního ústavu meteorologického, lítě
se rouhaje oblasti vysokého tlaku nad Skandinavií, nebo hluboké poruše nad
Islandem; neboť my zahradníci víme, odkud vítr vane.
Pro nás, zahradníky, mají rovněţ dŧtklivou platnost lidové pranostiky; my ještě
věříme, ţe "svatý Matěj ledy seká", a neučiní-li to, čekáme, ţe je rozseká sv. Josef,
nebeský sekerník ; víme, ţe "březen, za kamna vlezem" a věříme i ve tři ledové muţe, v jarní rovnodenní, v Medardovo kápě a v jiné takové předpovědi, ze kterých je
zřejmé, ţe lidé od pradávna mají špatné zkušenosti s počasím. Nebylo by se co divit,
kdyby se říkalo, ţe "na prvního máje sníh na střeše taje", nebo, ţe "na svatého Nepomuka umrzne ti nos i ruka", nebo, ţe o "svatém Petru a Pavlu zabalme se do svých shawlŧ", ţe "na Cyrila, na Methoda zmrzá v studni voda", a ţe "na svatého Václava jedna zima přestává a druhá uţ nastává"; zkrátka, lidové pranostiky věští nám většinou věci neblahé a pochmurné. Pročeţ vězte, ţe existence zahradníkŧ, kteří přes
tyto špatné zkušenosti s počasím rok co rok vítají a zahajují jaro, dává svědectví o
neumořitelném , zázračném optimismu lidského rodu.
člověk, který se stal zahradníkem, vyhledává se zálibou Staré Pamětníky. Jsou to
obstarší a poněkud roztrţití lidé, kteří kaţdého jara říkají, ţe takové jaro ještě
nepamatují. Je-li chladno, prohlašují, ţe tak studené jaro nepamatují "jednou, tomu je šedesát let, bylo vám tak teplo, ţe na Hromnice kvetly fialky." Naproti tomu, je-li
trochu tepleji, tvrdí Pamětníci, ţe tak teplé jaro nepamatují: "jednou, tomu je šedesát let, jsme se na svatého Josefa vozili po sáňkách." Zkrátka i ze svědectví Starých
Pamětníkŧ je zjevno, ţe v ohledu počasí panuje v našem klimatu nespoutaná libovŧle
a ţe se proti tomu prostě nedá nic dělat.
Ano, nedá se nic dělat; je polovička března, a na umrzlé zahrádce leţí ještě sníh. Bud
Bŧh milostiv kytičkám zahradníkŧ.
Neprozradím vám tajemství, jak se zahradníci navzájem poznávají, zda po čichu,
podle nějakého hesla nebo tajným znamením; ale faktum je, ţe se hned na potkání
poznávají, ať je to v kuloáru divadla, na čaji nebo v čekárně u zubaře; první větou,
kterou pronesou, si vymění své názory o počasí ("ne pane, takové jaro vŧbec nepamatuju"), načeţ přejdou k otázce vláhy, k jiřinám, k umělým hnojivŧm, k jedné holandské lilii ("natrápená věc, jak se vlastně jmenuje, no, to je jedno, já vám dám od ní cibulku"), k jahodám, k americkým ceníkŧm, ke škodám, které natropila letošní zima, k mšici štítkové, k astrám a k jiným takovým thematŧm. To se jen tak zdá, ţe to
jsou dva muţi ve smokingu na chodbě divadla; v hlubší a pravé skutečnosti jsou to
dva zahradníci s rýčem nebo konví v ruce.
Kdyţ se ti zastaví hodinky, rozebereš je a pak je doneseš k hodináři; kdyţ se někomu
zastaví auto, zvedne plášť a strká do toho prsty, načeţ zavolá montéra. Se vším na
světě lze něco dělat, všechno lze spravovat a reformovat, ale proti počasí se nedá nic
podniknout. Ţádná horlivost ani .velikášství, ţádné novotářství, všetečnost ani rouhání
nepomŧţe; puk se rozevře a klíček vzejde, aţ se naplní jeho čas a zákon. Tady si s
pokorou uvědomuješ bezmoc člověka; pochopíš, ţe trpělivost je matka moudrosti -
Ostatně se nic jiného nedá dělat.
PUPENCE
Dnes, 30. března, o desáté hodině dopoledne se za mými zády rozevřel první kvítek
forsythie. Tři dny jsem hlídal její největší puk, podobný drobné zlaté lusce, abych
nepropásl tento dějinný okamţik; došlo k němu, zatím co jsem se díval na oblohu,
bude-li pršet. Zítra uţ budou pruty forsythii posety zlatými hvězdami. Nedá se to
zadrţet. Nejvíc, to se rozumí, si pospíšily bezy; neţ se člověk nadá, mají naděláno
útlých a křehkých lístečkŧ; bezu se, člověče, nedohlídáš. I ribes aureum uţ rozvíjí své
vroubkované a zřasené krejzlíky; ale ostatní keře a stromky ještě čekají na jakési
velitelské "teď", jeţ dechne ze země nebo z nebe ; v tu chvíli se rozevrou všechny pupence, a bude to tu.
Takové rašení náleţí k úkazŧm, kterým my lidé říkáme "přírodní pochod" ; jenţe rašení je skutečný pochod. Tlení je také přírodní pochod, ale nikterak nám
nepřipomíná pěkný marš ; nechtěl bych komponovat nějaké "tempo di marcia" k pochodu tlení. Ale kdybych byl muzikant, sloţil bych "pochod pupencŧ"; nejdřív by se rozběhl lehký marš bezových batalionŧ ; pak by se daly v pochod čety rybízŧ; do
toho by vpadl těţší nástup pupencŧ hrušňových a jabloňových, zatím co by mladá
tráva brnkala a štěbetala na všech strunách, co by jich bylo lze sehnat. A za, tohoto
orchestrálního doprovodu by pochodovaly pluky ukázněných pupencŧ, ţenoucích se
bezoddyšně vpřed "nádherným nástupem", jak se říká o vojenských parádách. Ráz
dva, ráz dva: paneboţe, jaký je to pochod !
Říká se, ţe z jara se příroda zazelená; není to tak docela pravda, nebol se také
začervená brunátnými a rŧţovými pupeny. Jsou pupeny temně nachové i zkřehle
zardělé; jiné jsou hnědé a lepkavé jako smŧla; jiné jsou bělavé jako plsť na břiše
ramlice, ale jsou i fialové a plavé nebo temné jako stará kŧţe. Z některých se vydírají
cípaté kraječky, jiné jsou podobny prstŧm nebo jazykŧm a zase jiné se podobají
bradavkám. Některé masitě bobtnají, zarostlé chmýřím a zavalité jako štěňata ; jiné
jsou utaţeny v tuhý a hubený hrotek; jiné se otvírají načepýřenými a křehkými
chvostky. Říkám vám, pupence jsou stejně podivné a rozmanité jako listy nebo květy.
Člověk není nikdy hotov s objevováním rozdílŧ. Ale musíte si vybrat malý kousek
země, abyste je našli. Kdybych běţel pěšky aţ do Benešova, viděl bych menší kus
jara, neţ kdyţ si sednu na bobek v zahrádce. Člověk se musí zastavit; i vidíte pak
rozevřené rty a kradmé pohledy, něţné prsty i vztyčené zbraně, křehkost nemluvněte i
vzpurný rozmach ţivotní vŧle ; a tu slyšíte tichounce burácet nekonečný pochod
pupencŧ:
Tak! Zatím co jsem toto psal, padlo, jak se zdá, ono tajemné "teď" ; pupeny ráno ještě ovinuté tuhými povijany vysunuly křehké špičky lístkŧ, pruty forsythií zazářily
zlatými hvězdami, nalité puky hrušňové se trochu rozvalily a na hrotech nevím jakých
pupínkŧ jiskří zlatozelené oči. Ze smolných šupin vyčouhla mladičká zeleň, tlustá
poupata se rozpukla a dere se z nich filigrán vroubkŧ a řásniček. Nestyď se, ruměnný
lístku, rozevři se, sloţený vějířku ; protáhni se, ochmýřený spáči; uţ byl dán rozkaz na
10
cestu. Spusťte, intrády nenapsaného marše! Zablýskejte ve slunci, zlaté plechy,
zaduňte, tympány, hvízdejte, flétny, rozlejte svou pršku, nesčíslné housle; neboť tichá,
hnědá a zelená zahrádka se dala na vítězný pochod.
