SUROVEC
SUROVEC Účtárna, zářící dvaceti žárovkami jako operační sál, drnčela a otřásala se lomozem továrny; ale že už táhlo na šestou, úředníci vstávali a umývali si ruce: Tu zachrčel domácí telefon; účetní zvedl sluchátko a slyšel jediné slovo Bliss. Zavěsiv sluchátko, mrkl na mladého muže, který, opřen o pokladnu, svítě zlatými plombami, žvanil se dvěma, písařkami. Mladý muž ukázal všechny zuby, zahodil cigaretu a odešel.
Bera skokem tři schody, vyběhl do prvního patra. V předsíni nikdo. Bliss přešlapoval, zakašlal a pak pronikl dvojitými dveřmi do pracovny Pelikánovy. Viděl ředitele továrny stát u Pelikánova stolu, jako stojí voják u raportu. „Pardon,“ zavrčel honem a stáhl se nazpět. „Zůstat,“ letělo za ním. Ředitel v křečovitém tiku mžikal polovičkou obličeje, rozčilen samou pozorností; Pelikán psal a kousaje do doutníku, mluvil při tom trhaně a koutkem. Najednou hodil perem a řekl: „Zítra ohlásíte výluku.“ „To znamená stávku,“ poznamenal ředitel zasmušile. Pelikán pokrčil rameny.
Ředitel vzrušeně mžikal tváří; měl patrně mnoho na srdci. Zatím Bliss diskretně koukal do okna, aby nějak dal najevo, že tu vlastně není. Věděl dobře, oč jde; už rok sledoval veliký Pelikánův zápas o život. Německá soutěž vraždila den po dni tuto ohromnou řvoucí továrnu, která snad zítra utichne nadobro. Dělej co dělej, Němci byli o třicet procent lacinější. Je tomu rok, co Pelikán rozšířil továrnu a investoval bláznivé peníze do nových strojů, aby zlevnil výrobu; koupil nové patenty a počítal, že výroba stoupne o polovinu. Nestoupla vůbec; bylo cítit odpor dělníků. Tu vrhl se Pelikán na nového nepřítele, brutalisoval důvěrníky a vyhnal je z práce; tím vyvolal dvě zbytečné stávky, na konec zvýšil mzdy a hleděl si koupit práci prémiemi. Náklad rostl nesmyslně a práce ještě ubylo; tiché nepřátelství mezi dělníky a fabrikantem propukalo v otevřený souboj. Před týdnem zavolal Pelikán důvěrníky a nabídl dělnictvu podíl ze zisku; dusil se při tom záštím, ale mluvil náramně krásně: zvyšte výrobu, mějte trochu dobré vůle a továrna bude napolo vaše. Důvěrníci odmítli. Tedy výluka, dobrá. Bliss věděl, že tím chce Pelikán jen nabrat dechu. Že se necítí poražen.
„To znamená stávku,“ pokoušel se ředitel začít ještě jednou.
„Bliss !“ křikl Pelikán, jako se volá na milého psa, a dal se do psaní.
Ředitel se poroučel, váhaje jako ten, kdo by měl býti ještě zavolán zpátky; ale Pelikán neslyšel.
Bliss opřel se tiše o skříň a čekal; usmíval se na své lesklé boty, na své nehty, na vzorec koberce ... Jeho sladké, židovské oči se mhouřily jako u blažené kočky, napolo uspané teplem a šustěním pera po papíře.
„Pojedete do Německa,“ ozval se Pelikán; nepřestávaje psát.
„Kam?“ usmívat se Bliss.
„Ke konkurenci. Podívat se... Vy víte, nač.“ Bliss se polichoceně usmál. Byl to průmyslový špion a rozený vyzvědač. Kdyby se byl našel státník, který by ho použil s jeho měkkou elegancí, úžasnou drzostí a dívčíma očima, byl by sloužil kterékoliv politice nebo zradě; takto však brousil po všech zemích, vpíjeje do svých přimhouřených, usměvavých očí tajemství průmyslových organisací, výroby, patentů a trhů, aby je prodával konkurenci. Byl s podivnou vděčností oddán Pelikánovi, který ho byl objevil v ubohé bídě polského utečence a postavil na nohy. Nyní chápal, že jde o to, zahrát špatný kousek německé soutěži; bylo to poprvé, že ho Pelikán sám požádal o takovou službu.
„Do Německa,“ opakoval Bliss s úsměvem plným zlata. „Dál nic ?“ „Budete-li mít příležitost, proč ne,“ žvýkal Pelikán mezi zuby. „Ale vraťte se brzo.“ Byla chvíle ticha. Bliss neslyšnými kroky přešel k oknu a díval se ven. Továrna, už umlklá, svítila velikými okny jako skleněný palác.
Pelikán ustavičně psal.
„Viděl jsem dnes ráno vaši paní,“ ozvalo se od okna hlasem bezúsměvným a stísněným. „Tak,“ vypustil Pelikán, nehýbaje se; ale šustění pera náhle přestalo jako v očekávání. „Jela do Stromovky,“ mluvil Bliss, neobraceje se. „Tam vystoupila a nechala se převézt do Troje. V zámečku ji čekal...“ „Kdo ?“ ozval se Pelikán po chvíli. „Docent Ježek. šli po navigaci... Paní plakala. U přívozu se zase rozloučili.“ „O čem mluvili,“ řekl Pelikán jaksi bez otázky. „Nevím. On řekl: ‚Musíš se rozhodnout, už nelze, nelze takhle - -‘ Ona plakala.“ „On jí –“ „Tykal. Pak ještě řekl: ‚Zítra na shledanou.‘ Bylo to v jedenáct ráno.“ „Děkuju.“ Pero znovu zašustilo po papíře. Bliss se obrátil; usmíval se přivřenýma očima jako dříve.
„Podívám se do Švédska,“ povídal, ceně zuby, „ocelárny tam mají něco nového.“ „Šťastnou cestu,“ odpověděl Pelikán a podal mu šek; a protože bylo zřejmo, že chce ještě pracovat, Bliss se potichu vytratil. Avšak nyní je ticho v pracovně, jako by Pelikán zkameněl; dole pod okny dupá čekající, zkřehlý šofér; nějaké hlasy mrznou . na dvoře. Pří jemným zvonkem bije v kovových hodinách sedm. Pelikán zavírá stůl, chápe se telefonu a volá číslo svého bytu.
„Je paní doma ?“ „Ano,“ odpovídá telefon. „Mám ji zavolat?“ „Ne,“ a pověsiv telefon, usedl.
Tedy dnes ráno, opakoval si utkvěle. Proto byla Lucy tak zaražená, tak... bůh ví... Když přišel v poledne domů, hrála na klavír; poslouchal ve vedlejším pokoji, a nikdy dosud mu nepřipadlo, že by byly na světě věci tak hrozné, rozryvné, uchvácené, jaké slyšel jásati a vzlykati v její hudbě. K obědu přišla bledá, s očima palčivě rozžatýma, a skoro nejedla; nemluvili mnoho, jako vůbec v poslední době neměl jí co říci, příliš zaujat továrním zápasem, o kterém ona ani nevěděla. Po obědě opět hrála, neslyšela ho přijít, ani odejít. Jakou strašnou sílu, jaké zoufalé a vznosné odhodlání, jaký tajemný pokyn chtěla nalézti v tom burácejícím přívalu tónů, anebo čím se to opíjela, anebo s čím tak hovořila, planoucí a vytržená? Pokorně sklonil hlavu; jeho tvrdé čelo bylo zabedněno hluchotou zvyku, jeho mozek naučil se klidně pracovat v řinčení parních kladiv a pronikavém vytí soustruhů drtících železo; tento křik něhy a bolesti, který se řinul z otevřeného klavíru, byl mu jako cizí řeč, již by se marně snažil dešifrovati. Čekal, že dohraje a vstane; byl by ji k sobě zavolal na pohovku a řekl jí, že je unaven, že to, co nyní dělá, je nad síly člověka; ani si nezapálil doutník, aby jí kouř neobtěžoval. Avšak nevěděla o něm, ponořena do jiného světa; i pohlédl konečně na hodinky a odešel po špičkách, aby jel do továrny.
Pelikán svírat čelisti, jako by něco vší silou překusoval. Tak tedy Ježek, jeho přítel z mládí... Vzpomněl si, jak uvedl kdysi Ježka do salonu ,své paní, vlasatého, vousatého, schýleného v ramenou, učence trochu směšného a rozpačitého, s užasle dětským pohledem za brýlemi; uvedl ho skoro mocí, s dobrosrdečnou převahou, jako nějakou novou a komickou hračku. Ježek přicházel zřídka, styděl se jaksi a mimo to se brzo na smrt zamiloval do mladé paní; Pelikán si toho všiml s potěšením vlastníka, neboť byl pyšný na svou vzrušenou, zářící ženu, plnou prudkého a svrchovaného ducha. Naléhal na přítele, aby jen chodil častěji; Ježek plaše uhýbal, zardíval se rozpaky .a trýzní, raději by se už nikdy neukázal; nicméně vracel se po čase, zmučenější, zamlklejší, rozechvělejší, bez míry šťasten a rozryt, když ho domácí pane vylovila z ostatních hostů a zatáhla ke klavíru, kde preludujíc bílýma rukama mluvila, mluvila, mluvila se zářícíma, trochu výsměšnýma očima, upřenýma na ježatou hlavu nešťastného docenta. Tehdy, ano, tehdy Pelikán necítil nejmenší soustrasti s trápeným člověkem; bavil se královsky na účet svého přítele, cítě se životně příliš mocný, než aby ho napadlo... Silné, přežvykující čelisti se zachvěly. Vždyť se to nedálo jen doma, připomíná si Pelikán teprve nyní. Málokdy provázel svou ženu do koncertu; tu pak seděl, rád, že je vedle ní, a myslil na své věci. A hle, tu vždycky se našel, opřen o stěnu s hlavou pochýlenou, docent Ježek; bůh ví, co ta hudba znamená, ale v některých chvílích se Lucy zachvívá a pobledne vzrušením, a tu zvedne Ježek hlavu a utkví na ní z dálky strašným, planoucím pohledem, jako by všechna ta hudba se řinula z jeho srdce. I Lucy ho vyhledá očima nebo je zavírá v němé komplicitě; rozumějí si jaksi na dálku, hovoří spolu nadlidskými tóny, jež zaplavují prostor; a cestou domů pak Lucy nepromluví, neodpovídá, zakrývá si ústa i oči kožešinami, jako by se vší mocí nechtěla vzdáti jakési veliké chvíle, vytvořené hudbou a... bůh ví čím ještě.
Pelikán položil hlavu do dlaní a zastenal útrapou. Vždyť sám je snad tím vinen, že to došlo tak daleko!
