KOŠILE
KOŠILE Třeba že chtěl myslet na docela jiné a nekonečně vážnější věci, vracela se mu neodbytně nepříjemná myšlenka: že jeho hospodyně ho okrádá. Tolik let byla u něho, a už docela si zvykl nestarati se o to, co má. Tuhle je skříň; ráno se otevře a vezme se svrchu čistá košile; čas od času, neznámo v jakých obdobích, přijde paní Johanka a roztáhne před ním roztrhanou košili; a že prý už všechny jsou takové, a že si pán musí koupit nové. Dobrá, pán tedy jde a koupí půl tuctu košil v prvním krámě, který se nahodí, s matnou vzpomínkou, že cosi nedávno kupoval. Je to zvláštní, myslí si, jak je teď zboží špatné. A tuhle jsou límce a kravaty, šaty a boty, mýdlo a tisíc věcí, které člověk musí mít, třeba byl vdovcem. Všechno se musí časem obnovovat; ale na starém člověku všechno hned jaksi zestará a zvetší, nebo bůhvíco se s tím děje: věčně kupuje nové věci, ale stačí otevřít šatník: klátí se tam několik obnošených a zvadlých obleků, na, kterých ani nepoznáš, kdys je dal šít. Ale jen když není potřeba se o nic starat: paní Johanka myslí na všechno.
že teprve teď, po tolika letech, mu přišlo do hlavy, že je soustavně vykrádán, stalo se tak dostal ráno pozvání, aby šel do jakési společnosti na banket. Bože, po léta nikde nebyl, jeho přátel je tak úzký kroužek, že neočekávané pozvání ho docela zmátlo; byl bez míry potěšen i postrašen. Začal především hledat, má-li nějakou dostatečně skvělou košili; vyndal všechny z prádelníku, ale nebylo jediné, která by nebyla roztřepená na lemu rukávů nebo na náprsence. Zavolal Johanku a ptal se, nemá-li někde lepší kus prádla.
Paní Johanka polkla, mlčela chvíli a pak prohlásila ostře, že už si pán beztoho musí koupit nové, že ona nestačí spravovat, že už to jsou hotové pavučiny... Měl sice nejasné vědomi, že něco kupoval nedávno, ale nebyl si jist, i mlčel; a hned se začal strojit, aby je tedy šel koupit. A když už byl jednou v „dělání pořádku", vytahal z kapes staré papíry, aby je schoval nebo zahodil. A mezi nimi byl poslední účet za košile zaplaceno dne toho a toho. Před sedmi nedělemi. Před sedmi nedělemi půl tuctu nových košil. To byl celý jeho objev.
Nešel už nakupovat, ale coural po pokoji a přemítal. Díval se nazpět do tolika, tolika let samoty; od smrti jeho ženy mu Johanka hospodařila a nikdy, ani na okamžik mu nepřišlo podezření nebo nedůvěra; ale teď ho pronikla úzkost, že byl okrádán po celou tu dobu. Rozhlížel se kolem sebe; nemohl říci, co tady chybí, ale viděl najednou, jak je tu prázdno a pusto, a hleděl se rozpomenout, že kdysi tu bývalo víc věcí, víc důvěrnosti, více všeho... Pln nepokoje otevřel skříň, kde byly uloženy památky po jeho ženě: šaty, prádlo... Bylo tu několik chatrných kousků, ale dechla z nich celá minulost; bože, co všechno tu vlastně nebožka nechala? Kam se vše podělo?
Zavřel skříň a nutil se myslet na jiné věci; na příklad na banket dnes večer. Ale ta minulá léta se vracela neústupně. Zdála se nyní opuštěnější, trpčí, ubožejší, než když je žil; byla najednou jakoby vypleněna, a vála z nich trýzeň nejpustší. Ba, býval v nich časem i spokojen, ukolébán, jako v dřímotě; ale teď zděšen viděl tu dřímotu člověka osamělého, kterému cizí ruce kradou i tu podušku pod hlavou; i zasteskl si rozryt bolestí prudší, než jakou kdy zažil ode dne... ode dne, kdy se navrátil z pohřbu. Připadal si náhle stár a zemdlen jako ten, ke komu byl život příliš krutý.
Než jedno mu nešlo do hlavy: proč by mi kradla mé věci ? Co by s nimi dělala ? Aha, vzpomněl si náhle se zlobným uspokojením. To je to! Má kdesi synovce, kterého má ráda bláznivou tetčí láskou; což jsem nemusel bezpočtukrát vyslechnout její tlachání o tomto výkvětu lidství? Počkejme, tuhle mi dokonce ukazovala jeho fotografii: kudrnaté vlasy, nos nahoru a jakýsi obzvláště drzý knírek; nicméně utírala si oči pýchou a pohnutím. Tedy tam, řekl si, putuje mé všechno ! - Popadl ho hrozný vztek; běžel do kuchyně a křičel na Johanku cosi jako „zatracená bábo“ a zase utekl, nechávaje ji zděšeně vyvalovat slzivé, kulaté oči staré ovce.
Ostatek dne s ní nemluvil; vzdychala uraženě a bouchala vším, co jí přišlo do rukou, nechápajíc ani za mák, co se děje. Odpoledne podnikl revisi všech zásuvek a skříní; bylo to hrozné; upamatovával se na to i ono, co kdysi měl, na některé rodinné památky, které mu teď připadaly neobyčejně vzácné. Nebylo tu už nic, nic, nic z toho všeho. Jako po vyhořeni. Bylo mu zrovna do pláče zlostí a opuštěností.
Seděl uprostřed vytahaných zásuvek, udýchán, umazán prachem, a držel v prstech jedinou relikvii, která zůstala: tatínkův váček na peníze, pokrytý korálky, děravý už na, obou koncích. Kolik let musela takhle plenit, aby nic nevynechala! Byl zrovna bez sebe vztekem; kdyby mu teď přišla na oči, byl by ji udeřil do tváře. Co s ní udělám ? říkal si rozechvěn. Vyhodím ji na hodinu? Udám ji? Ale kdo mi zítra uvaří? Půjdu. do hostince, rozhodl se; ale kdo mi ohřeje vodu a zatopí? Vší mocí zaháněl tyto starosti: rozmyslím si to zítra, ubezpečoval se, něco se najde; vždyť nejsem na ní závislý! Nicméně skličovalo ho to tíže, než si doznával; jen vědomí křivdy a nutného trestu ho okřídlovalo jakousi odvahou.
Když se nešeřilo, sebral se tak dalece, že šel do kuchyně a řekl Johance lhostejným hlasem: „Musíte jít tam a tam,“ a nyní jí uložil jakési složité a dlouhé, málo pravděpodobné poslání, které prý musí hned vyřídit a které si byl velice pracně vymyslil. Paní Johanka neřekla nic a měla se k odchodu jako trpící oběť. Konečně za ní zapadl zámek a on zůstal sám. S tlukoucím srdcem šel po špičkách ke kuchyni a váhal ještě, ruku na klice; padla na něj panika studu, cítil, že se nikdy neodhodlá otevřít její skříň; připadal si jako zloděj. Ale když už myslel, že toho nechá, přišlo to samo sebou: otevřel a vešel.
Kuchyně zrovna svítila čistotou. Tuhle je Johančina skříň; ale je zamčená a klíč nikde. Teď teprve se jak náleží zatvrdil ve svém úmyslu; hleděl vypáčit skříň kuchyňským nožem; rozedřel ji, ale neotevřel. Vytahal všechny zásuvky a hledal nějaký klíč; zkoušel všechny své vlastní klíče, aby konečně po půlhodinovém zuření shledal, že skříň není vůbec zamčena a že se otvírá háčkem na boty.
Krásně srovnáno, nažehleno leželo prádlo v přihrádkách. A hnedle navrchu jeho šest nových košil, ještě ovázaných modrou stuhou z krámu. V papírové krabici brož jeho ženy s. temným ametystem; otcovy perleťové knoflíčky k manžetám; podobizna maminky na slonové kosti - bože, i tohle se jí hodilo? Vytahal ze skříně všechno; našel své punčochy a límce, kasetu mýdel, kartáčky na zuby, starou hedvábnou vestu, povlaky na polštáře, starou důstojnickou pistoli, kde co, i zakouřenou a skutečně nepotřebnou jantarovou špičku. Byly to už jen trosky jeho garderoby; větší část se patrně dávno odstěhovala ke kudrnatému synovci. Zápal hněvu pominul, zbyla jen vyčítavá tesknota Tedy tak je to... Johanko, Johanko, čím jsem si tohle od vás zasloužil !
Kus po kuse odnosil své věci do svého pokoje a rozložil je po stole; byla to důkladná výstava všeho možného. Co bylo Johančino, naházel v kuchyni zpátky do skříně; chtěl to dokonce pěkně srovnat, ale po jakýchsi pokusech od toho bezradně utekl, nechávaje skříň otevřenu jako po vyloupení. A pak se začal bát, že se Johanka vrátí a že na něm bude, aby s ní vážně promluvil... Ošklivilo se mu to tak, že se počal honem strojit. Zítra jí povím co proto, řekl si; dnes jí stačí, najde-li, že jsem na všechno přišel. - Vzal si jednu z nových košil; byla tuhá jako z papíru a živou mocí nemohl dosáhnouti toho, aby zapial límeček. A Johanka se vrátí každým okamžikem.
Vklouzl honem do staré košile, nedbaje už, že je roztřepaná; a sotva dostrojen, vytratil se jako zloděj a hodinu se potloukal v dešti po ulicích, než byl čas jíti na banket. Na večírku byl osamělý; pokusil se navázat důvěrně se starými známými, ale sám bůh ví, jak ta léta se nakladla mezi něj a lidi; hleďme, vždyť si sotva rozumíme ! Ale neměl to nikomu ve zlé; postavil se stranou a usmíval se, oslněn světlem a ruchem... až se v něm neznámo odkud zrodilo nové leknutí: jak to vypadám!
