SYSTÉM
SYSTÉM
Zlákáni slunným nedělním odpolednem vstoupili jsme v St. Augustine na zábavní parník „Generál Hoddle“, na němž byla uspořádána lidová slavnost, netušíce, že jsme se tímto způsobem octli ve společnostiindependentů. Po půlhodinné plavbě, když se této nábožné společnosti znelíbilo naše družné chování, byli jsme pro jakousi neslušnost vhozeni do moře; za chvilku sletěl k nám ještě pán v bílém obleku, a dobré duše na palubě hodily nám dolů tři záchranné pásy a opustily nás na širém moři, pějíce nábožné hymny.
„Chválabohu, toť znamenitý patent Slanke,“ snažil se zavésti hovor pán v bílém obleku, když jsme si upevnili gumová kola kol boků.
„Nic neškodí, pánové,“ hleděl nás uspokojiti nový spolucestující. „Za šest hodin, doufám, potrvá-li jihovýchodní vítr, dostaneme se na pevninu.“ Pak se nám zcela pravidelně představil: byl to majitel plantáží a továren v Hubertstownu pan John Andrew Ripraton, jenž právě prodléval návštěvou u své sestřenky v St. Augustine, a když na Generálu Hoddlovi protestoval proti našemu vyhoštění, bylo mu za nezvyklých jinak podmínek dopřáno seznámiti se s námi.
Průběhem těchto formalit nekonečné moře lhostejně hučelo a líný proud nás unášel směrem k pevnině, postrkuje nás rytmickými posuny vln.
Zatím pan John Andrew Ripraton vypravoval nám o svých národohospodářských studiích v Evropě, kdež poslouchalBücherav Lipsku,LisztaaWagnerav Berlíně, studovalSchäffleho,Smitha,CareyeaTaylora, o svých zbožných poutích ke kaplím průmyslu, o poutích to, jež byly přerušeny podivným a náhlým zavražděním jeho otce a matky stávkujícími dělníky.
Tu my, jakožto lidé nedělní, jsme začali: „Běda, dělníci! Jste sociální obětí, pane. Dělník je tovární produkt devatenáctého století; co s ním po stoleté nadvýrobě? Jsou jich miliony; každý z nich je člověk, otazník, problém a stoleté nebezpečí; pane, každá pracující ruka je poupě, z něhož vykvete pěst. Nás vyšších je odjakživa jen deset tisíc; nerozmnožujeme se, ale jich je stále víc. Vám, ctěný pane, dělníci zabili otce a matku. Devatenáctému století zabili tradici. Když už zabili naše otce a matky, dojde i na nás. Budete zabit vy, budeme zabiti my, budou zabity, ach! i naše krásné přítelkyně v zámořské vlasti — až přijde chvíle, která nám už hrozivě visí nad hlavou.“
„Pozor, pánové, teď přijde vlna,“ upozornil nás pan John Andrew Ripraton, a pronesl s pokojným úsměvem: „Pardon, pánové; já nebudu zabit. Mé továrny, můj Hubertstown žijí ve velkoklidu. Zavedl jsem kulturní reformy. Vštěpoval jsem ušlechtilý průmyslový květ na drsný kmen dělnické otázky.“
„Aha,“ zvolali jsme, silně se kymácejíce následkem vlnobití; „vy jste také jeden z těch, kdo dělníka reformují; vy zavádíte nedělní školy, lidové university, abstinenci a umění pro domov; zakládáte besídky, orchestry, debatní kroužky, stipendia, theosofii a diletantismus; vy dělníka zušlechťujete, probouzíte, učíte a domestikujete. Ale, ctěný pane, dáte-li mu okusiti vzdělání, probudíte v něm kulturní šelmu. V každém z nás dřímá nadčlověk. Budeme jednou zaplaveni ohromným davem vůdců a kazatelů; z továren vychrlí se miliony spasitelů, intelektuálů, ideologů, papežů a osvícenců; bude to ničivý vpád. Co se nenechá spasit, bude smeteno. Svět, dosáhnuv vrcholu svého vývoje, rozpadne se v nebeský prach. Poslední tvrdé srdce poletí vesmírem jako meteor.“
Pan John Andrew Ripraton, vyslechnuv tuto recitaci, vyňal z nepromokavého pouzdra doutník a zapáliv si, pravil: „Račte si posloužiti doutníkem, pánové; v tomto sychravém prostředí přijde jistě vhod. Drazí pánové, vy vyslovujete to, o čem jsem přemýšlel před dvaceti lety. Pokračujte!“
Zapálivše si tedy, mluvili jsme dále, rytmicky kolébáni
vlnami:
„A přece existuje ideál dělníka. Je tojacquard, je to setrvačník,selfaktor, rotačka, je to lokomotiva. Jacquard, pane, nechce soudit a vládnout, nespolčuje se a neřeční; jeho jediná idea, ale silná, pane, veliká a vůdčí idea je: nitě, co nejvíce nití! Setrvačník na vás nechce ničeho, než abyste jej nechal točit se; nemá jiného nápadu a programu než točit se. Točit se je veliký ideál, pane; točit se je největší úkol světa. Točit se je vše.“
„Výborně, pánové,“ zvolal nadšeně pan John Andrew Ripraton, odrážeje od sebe slizkého mořského tvora. „ Když jste takoví, pak jistě dovedete oceniti můj systém, mé řešení dělnické otázky, konstrukci typuOperarius utilis Ripratoni. Poslyšte:
„Pánové! Fabrikace se odvozuje od slovafebrisa znamená horečnou činnost. Ano, pánové, velkoprůmysl není živností; velkoprůmysl je horečka, živená nadšením, vzletem a idealismem. Slavné shromáždění! Zpracovat padesát tisíc žoků bavlny je nemalý výkon; ale představit si milion žoků, pánové, už k tomu je třeba téměř umělecké fantasie a idealismu. A to vše zpracovat! Zpracovat celý svět! Celý svět je pouze surovina. Celý svět není než nezpracovanou hmotou. Nebesa i země, lidstvo, čas, prostor a nekonečnost, všechno je jen surovina. Pánové, úkolem industrie je zpracovat celý svět. Svět se musí stát tovarem!
„My se chápeme této práce ve velkém. Vše se musí zrychlit. Dělnická otázka nás zdržuje. Vypovídáme boj socialismu, tuberkulose, úbytku porodů, osvětě, osmi hodinám i alkoholismu. Nic nás nesmí zdržovat. Dělník se musí státi strojem, aby se prostě točil. Každá myšlenka je porušení kázně! Pánové! Celýtaylorismje soustavný omyl, neboť přehlíží otázku duše. Dělníkova duše není pouhý stroj; proto se musí odstranit. To činí můj Systém! Můj Systém je velkoodpověď na sociální otázku. „Pánové, od počátku jsem blouznil o dělníkovi, který by nebyl než jednotkou práce. Proto získal jsem do svých služeb jen vybrané lidi, omezence, chudáky, flegmatiky, analfabety, albíny, orangutany,hydro-, makro- a mikrocefaly, příslušníky méněcenných ras a tak dále, pouze ty, kdo zvláštní zkouškou u profesoraMünsterbergaprokáží, že nic nemyslí, nevědí a nechtějí, že nemají ponětí o poesii, astronomii, politice, socialismu, dějinách lidstva, stávkách a organisacích, že jejich život sestává jen ze zděděných zatížení a získaných zvyků. Po celém světě pomocí agentů jsem sháněl tyto vybrané jedince. Můj Hubertstown funguje bezvadně.“
„Hej, pane, račte dáti pozor, ať vás neuhodí ten trám,“ zvolali jsme. „Drahý pane, to je ovšem výborná methoda. Ale nebojíte se, že se váš vzorný dělník časem zvrhne a zdegeneruje? Řekněme, že nějakými vlivy se poruší a klesne v plné užívání duševních sil? Nejsou nutný jednou týdně zdravotní přehlídky? Nepřiházejí se náhlá osvícení?“
„Nikdy,“ triumfoval pan Ripraton, odstrkuje ze své blízkosti bludně plovoucí trám. „Drazí pánové, já jsem dělníka sterilisoval a očistil; předem zničil jsem v něm všechny zárodky citů nesobeckých a družných, rodinných, poetických a transcendentních, zreguloval jsem jeho zájmy zažívací i pohlavní, zpustošil jsem jeho okolí; působil jsem na něj vlivy architektonickými, astrálními, dietetickými, temperaturou, klimatem a přesnou systematikou života —“
Průběhem této řeči pan John Andrew Ripraton se zapletl do houštiny sliznatých chaluh, z nichž se nemohl vyprostiti, co nás liknavý proud zcela zvolna odnášel k pobřeží, jehož úzký proužek se bělal na obzoru. Pan Ripraton, spěchaje nám vyložiti svou methodu, volal nakvap za námi stále vyšším hlasem:
„Račte ještě posečkati, pánové. Každý dělník má u mne ustláno v blahobytu, omezení a pravidelnosti. Každý si je roven jako článek v elektrické baterii. Založil jsem dělnická kasárna. Každý dělník má pro sebe celu, všechny ty buňky jsou navlas stejné; každý má stejné požitky, stejné hodinky a stejné sny; nikdo nemá druhému čeho říci, oč poprosit a čeho udělit — ještě okamžik, pánové. Obklopil jsem je nudou, dostatkem, netečností, pohodlím a čistotou. — Hej, pánové! Ale co žena? Žena vzněcuje city estetické, rodinné, etické, společenské, romantické, poetické a všeobecně kulturní. Ano, pánové, i ve mně; vím to z vlastní zkušenosti. Žena je, ah! Žena je nepřítelkyní každého systému. Žena, pánové — jen okamžik, prosím. Proto dovolím dělníkům ženu jednou za čas; mistrům každý třetí den, kovodělníkům jednou týdně, dělníkům v bavlnárnách jednou za čtrnáct dní a nádeníkům na plantážích jednou měsíčně, a to vůbec jen v noci, za úplné tmy, aby nespatřili její krásy a nedoznali estetického vzrušení; hola, pánové, slyšíte ještě? — Aby nepocítili estetického či mravního vzrušení nebo vůbec něčeho vyššího a — pravím, pánové — žena — jakýchkol vznětů — — pacifikování dělnictva — — moje Methoda — — — na shledanou, pánové!“
Tak volal za námi stále hlasitěji pan John Andrew Ripraton, až jsme ho ztratili úplně s očí, beznadějně uvězněného na vodách jako připoutanou bóji, a vítr, jenž vál směrem k pevnině, přestal nám již donášeti jeho zvýšený hlas. Pak nastala kvapem tichá lunná noc, a po půlnoci vystoupili jsme na břeh blízko Charlestownu, odkudž jsme vyslali lodici vyhledat pana Ripratona, jenž strávil na hladině jistě nepříjemnou noc.
Odtud jsme se všichni odebrali povozem do St. Augustina beze všech význačnějších příhod, a my druhého dne navštívili jsme pana Ripratona u jeho sestřenky. Našli jsme jej v houpací židli s listem v ruce a s výrazem nejhlubší bolesti. Přivítal nás mlčky a beze slova nám podal list, jenž zněl:
Hubertstown 27. J.
Vážený pane!
Můj dopis je žalostný. Nastala katastrofa, všecko je ztraceno. Dělníci se vzbouřili, zapálili továrny, z nichž nebylo možno ničeho zachrániti, a zavraždili vaši paní choť i vaše tři děťátka.
Věc se udala zcela neočekávaně. Mladému dělníkovi Bobu Gibbonovi (č. C 10 707) neblahou náhodou ponechali v cele světlo, když k němu připustili v noci ženštinu na neštěstí velmi hezkou. Tím v něm asi procitl smysl pro krásu a vyšší určení člověka, probudily se v něm jemnější city, a již druhého dne přes pokárání dozorců počal prozpěvovati, všelicos kresliti, usmívati se a sníti, mluviti a významně se tvářiti, a vůbec dávati najevo své city humánnějším způsobem.
Jeho návodem také ostatní dělníci opatřili si svíčky k nočním okolnostem a doznali vesměs podobného vzrušení. Počali si pořizovati náprsenky, jehlice, zrcátka, pohlednice, spisy básnické, hudební nástroje, obrazy a podobné předměty, týkající se blíže milostných citů; vzápětí založili čtyři spolky pěvecké, dvě sdružení okrašlovací, dva spolky divadelních ochotníků a sportovní družstva. Úřednictvo nemělo moci zabrániti tomuto hnutí. Potom se dělníkům podařilo přepadnouti ženskou čtvrt, unesli všechny ženy a pořídili si rodinný život; den nato již se domáhali zkrácení pracovní doby a zvýšení mzdy; následujícího dne zahájili generální stávku, založili si tři organisace, odborové sdružení kovodělníků, textilních dělníků a nádeníků hospodářských. Dne 25. J. založeny tři časopisy a vybíjeny krámy a skladiště ve vnitřním městě; dne 26. J. nastalo vraždění. To jsou události posledních dnů, co račte meškati mimo domov.
Hleďte se utěšiti, drahý pane, můžete-li.
Váš oddaný
Francis J. Mulberry.
Pan John Andrew Ripraton odvrátil se k oknu, aby bez závady zaslzel. My pak řekli jsme si s povzdechem: „Ubohý Ripraton! Ubohý Gibbon, nový Adam! Jak jste nám nebezpečny, ó přítelkyně za mořem! Ochraňujte nebesa naše mládí!“
