SMRTELNÁ VEČEŘE Bylo nás devět na onom souper, jež improvisoval princ Ama-Hahabe v náhlém a zdrcujícím záchvatu nudy, jež se ho zmocnila jako černá inspirace; ač nebylo prostředků, jichž by se nedostávalo k jeho potěše, zarmoucený princ si usmyslil, že se zcela poddá své těžkomyslnosti, a proto sedělo nás devět pří zasmušilém souper: Goor, totalisátor z klubu, Guignard, hráč z klubu, Čepel, dobrodruh, Bernhard Hadra, nalezený v krčmě, a Vámeš, nalezený pod stolem, baron Ralph, hostitel a my. A nežli přišla půlnoc: Goor lál, Guignard zpíval, Hadra mluvil pro sebe, Vámeš posupně mlčel a baron Ralph a Čepel se spojili klnouce; a zarmoucený hostitel, zíraje zoufale a kalně ke stropu, skrytě se radoval, nalézaje tak vydatnou posilu své truchle nálady.
„Všechny radosti života jsou rmut a tesklivost a bolestné pachtění. Panna sní o lásce a dostane se jí jen zprznění. Srdce sní o štěstí a dostane se mu jen rozkoše. Ah, štěstí! řekněte mi, co jest štěstí?“ „Nenaroditi se,“ pravil Hadra. „Naroditi se mrtvý,“ dodal Vámeš. Zoufalý princ zalomil rukama.
„A já se domníval, že štěstí je blízko; že štěstí není na dosah ruky, ale na dosah nohy; na dosah nohou, které po všem šlapou a o vše klopýtají. Oh, Goore, milý příteli, prokažte nám laskavost a nadávejte.“ A Goor nadával pěti jazyky a stylem pepíků dvou světů; s živými pokřiky italských plavců spojoval ostré lání Irčanů a ryzí podskalské klení; a navázav výrazy Novořeků zakončil mocnými hrubostmi cowboyů z Friska, provázeje výbuchy jazyka výstřely z revolveru. „Filosofie je prubířský kámen,“ promluvil zamyšleně Hadra, „a prubířský kámen je černý.Gorgiasříkal: Nic neexistuje; ale to je příliš veselé. Všechno existuje, a to je tragické. Slyšte, nevěřím v bohy; kdyby bohové byli, nestvořili by světa a nepřipustili by jeho stvoření.“ „Ach, ano,“ sténal princ. „A poslyšte,“ zakončoval Hadra, „člověk se rodí v prolití krve; a pak žije, to jest má dnu, koliky a migrénu; a nakonec umírá rakovinou nebo žlučovými kameny. Můj mozek je těžký a černý jako buližník; neráčím plivnouti na člověka.“ „Nebesa, žiju na břiše,“ promlouval tlustý baron Ralph. „Dejte mně pevný bod v mé hlavě, a já vyzdvihnu svůj život z jeho mrzkých základů. Můj život není než soumar, který se unavuje po čtyřicet let, nose mé břicho. Oh, jak je těžké!“ „Pánové,“ ozval se Guignard zasmušile, „láskou se rodíme a láskou hyneme; a ženina pelest je naší kolébkou i naší rakví. Muž má jediné zranitelné místo: srdce a ilusi. Žena má jediné zranitelné místo: panenství. Kdysi, aby nebylo zraněno, ukrývali a střehli obé; dnes, aby nebylo zraněno, zbavují se obého. Jdu do sebe, jako jde horník do kolmých šachet, a lekám se, shledávaje se černým.“ „Běda, světe!“ promluvil ponurý Čepel. „Kdyby se měly v tobě všechny chyby červeně zaškrtati, nestačila by krev národů. Všechno lidské je tragedie bez pointy a drama bez rozuzlení.“ „Tiše,“ ozval se Vámeš skřípaje zuby, „což nejsme smrtelní? Budeme rozuzleni smrtí,“ pravil Vámeš a povstal a zhasil světla. Modrý plamen hořícího punče ozářil potmě obličeje mrtvolnou zsinalostí.
„Přijde hodina,“ mluvil z přítmí hlas Goorův, „a černé nitro lidí poctí bílí červi tichou návštěvou. Člověk je zamčená skřínka a smrt jePandora; zvědavá panna otevře skřínku a z ní vyjde puch.“ „Člověk je král,“ pravil Hadra, „nosí svůj purpur v žilách; až toho budu míti dost, sednu na sud prachu a vyhodím se do tváře boží. Hoho, červený chrchel do tiché tváře boží a krvavý alarm do božího klidu, to bude má smrt.“ „V Massachusets,“ vypravoval Goor, „umřel farmář a ztuhlé křeče jeho smrtelné grimasy se složily v úsměv tak nakažlivý, že vdova se sirotky se válela smíchy kolem nebožtíka živitele.“ „Můj strýc,“ sděloval Čepel, „měl uskřinutí kýly a hrůzu před smrtí. Podstoupí operaci, přijde lékař a řekne: Jste zachráněn, budete žít. A strýc okamžitě umře přílišnou radostí z navráceného života. Hle, i život bývá smrtelným nebezpečím života.“ „Inženýr Piettak v Brémách vynalezl sebevražedný stroj, cosi jako soukromou gilotinu s elektrickým spouštěním; stroj byl krásný, ale kdykoliv jej chtěl vyzkoušeti na sobě, stroj selhal. Střelil se tedy do srdce, ale netrefil, protože měl srdce nezvyklou anomálií na pravé straně prsou. Uzdravoval se, hodlaje nyní žíti rekonvalescentní láskou k životu; ležel v posteli, umiňuje si život podle Tolstoje aMüllera, ale vtom spadl na něho dům a ukončil jeho plány.“ „Znám smrti,“ pravil chmurný Goor, „jež se podobají parodii, výstřední skony podobné alotriím clowna, jdoucího z manéže; znám podivná zúčtování, jež jsou zpola vtip a zpola hrůza.“ „Jeden můj přítel si vložil do cigarety kuličku ekrasitu: dokouřil a byl roztrhán. Hraběnka Ljutkoffova byla zalehnuta kočkou; ale byla to kočka hors concours z výstavy londýnské.“ „Můj bratr Karel se zastřelil projektilem gravírovaným iniciálou jména přítelčina a emailovaným v provedení Josepha Proncka, šperkáře.“ „Filosof Swalmius si probodl srdce dřevěným hřebem. Rallaro... ale to se nedá říci. Jsou lidé, kteří svým skonem zhanobili majestát života a pokáleli majestát smrti. Jsou smrti —“ „Znám jednu smrt,“ ozval se náhle mlčelivec Vámeš, „jednu smrt bezuzdnou, hroznou a nebývalou. Znám jednu smrt — strašnou a záhadnou — jež by zdrtila vaše myšlení a stáhla vaše hrdlo — jednu smrt, jež se kdysi přihodila a jež — mne děsívá, když — nemohu — spáti —“ „Nuže?“ tázal se hostitel napjatě. „Počkejte, je mi nevolno,“ zašeptal Vámeš, „až podruhé. Až podruhé —“ A dívaje se před sebe zlýma, odpudivýma očima, kýval pomalu svou velikou, ohavnou hlavou. A náhle udeří hlava hlučné do dřeva stolu, a tělo Vámešovo sklouzne se židle; krátký poděšený shon, a sklepníci odnášejí bezvládné tělo na chodbu.
A za okamžik: „Pán je mrtev!“ hlásil sklepník.
Princ zbledl.
Bernhard Hadra se ubíral sklíčeně k mrtvole přítelově.
* Bylo nás deset na onom souper, jímž oslavoval princ svou nudu: Goor, Hadra, Guignard, Vámeš, Čepel, Ama-Hahabe, Ralph, smrt a my; a potřásajíce hlavou, pravili jsme pro sebe: Mluv se ženou o lásce, a přivoláš lásku. Mluv s muži o žízni a přivoláš ji. Mluv o smrti a ona přijde. Nuže, celé člověčenstvo mluví o štěstí, a nepřivolá ho, a nikdy nepřijde. Škoda Vámeše.
A „škoda,“ zahořekoval zarmoucený princ, „nedořekl nám svou anekdotu.“
