×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Karel Čapek - Krakonošova zahrada, O SMRTI A ZRADĚ ŽIVOTA

O SMRTI A ZRADĚ ŽIVOTA „Není-li život co nejkrásnější?“ pravil k nám kdosi, jenž umiňoval si žíti co nejkrásněji. „Krása divadel a rozžatých lustrů, cinkání sklenic a smíchů, veliká zrcadla, krásné šaty napuštěné vůní, krása kravaty, přátel a družnosti; není-li život krásný?

Nebo oddati se slunci, radovati se nad květy a mezí jako babočka-admirál, koupati se pod košatým stromovím řeky nahý a krásný, když nadchází večer a přijdou hvězdy; a potom diviti se přírodě, jež je veselá a krásná jako božské zvíře: ó, řekněte, není život krásný?

Štěstím býka je jeho žhavá zuřivost; štěstím lamy je její mírný klid; štěstím psa je jeho veselé pohlaví; jak tedy může býti šťasten člověk, neboť dovede napodobiti všechna zvířata i člověka!

Rozkoší je pýcha, jež se nás zmocňuje, a slavné puzení ctižádosti, jež námi otřásá; rozkoší je vítězství nad ženou nebo nad nepřítelem; radostí je plodnost, jež nás plní jako klas, a rozkoší je býti dobrý a rozkoší je nebýti dobrý; a život je krásný.“ „Dosti!“ pravili jsme pohnuti. „Život je co nejkrásnější; ale pro lásku k ženě a pro její nelásku, pro chladnost jejích očí, jež jsou tak malé, a pro její ‚ne‘, které je tak tiché, že nemůže doznívati po celý náš život, pro tyto tak malé a tiché věci zradíte život, jenž je nejkrásnější.“ * „Díky,“ pravil k nám opět kdosi, jenž se domníval poznávati, že jeho mysl není dosti organická pro způsob tohoto života. „Díky, jsem již odhodlán. To sleep, to die.

Zemřít, spát a snít! Kdo jednou poznal rozkoš dlouhých mdlob a matných bezvědomí, tu nejhlubší rozkoš jsoucnosti: nevěděti, že jsme; kdo chápe, že každé opojení, každý stav mdlého šera v naší mysli, když rodí se mánie a němá zaujetí, že každé opojení je vržený stín ruky smrti, jež zastírá příliš ostré světlo skutečnosti; konečně kdo nejvíce ze všeho miluje sny a spánek, ten až k smrti touží zemříti, to sleep, to die, spáti neprobuzeně.

To sleep, to die! Viděl jsem sochuThanata, Smrti Mlčenlivé, z vykopávek; její tvář byla zahalena rouškou, a za ní? Nic nemůže lákati než to, co je zakryté a nezjevné. Největší krása jest ona, jež je zahalena; avšak život je nám již příliš zjevný.

Oh, žíti, stále pomíjeti a stále přestávati! Jedině Smrt je trvalá a věčná, jedině nebýti jest nepomíjivé; a já už toužím býti trvalý a nepřestávající.

Jsou mnozí, kteří páchají sebevraždu, když se jim naskytne příležitost, nečekajíce, až se jim nahodí též příčina. Jsou mnozí, kteří se dopouštějí smrti ze vzdáleného nakažení, okouzleni příkladem, taženi Smrtí, jež přešla blízko nich. Neboť ona je krásná jako záletnice, jako měkká kurtisána s černýma očima tak sladkýma a mocnýma, že pohled, jenž z nich vyšel, je sám žijící a ještě dlouho, když ona už přešla, bloudí po světě a rozteskňuje srdce mužů.“ „Budiž,“ pravili jsme zarmouceni; „avšak stačila by jen ženina láska a prchavé zachvění jejích rtů a mdlé ‚ano‘, jež je, žel, příliš tiché, než aby mohlo zníti po celý náš život, stačilo by to, abyste zradil smrt, jež je nejkrásnější.“


O SMRTI A ZRADĚ ŽIVOTA

„Není-li život co nejkrásnější?“ pravil k nám kdosi, jenž umiňoval si žíti co nejkrásněji.

„Krása divadel a rozžatých lustrů, cinkání sklenic a smíchů, veliká zrcadla, krásné šaty napuštěné vůní, krása kravaty, přátel a družnosti; není-li život krásný?

Nebo oddati se slunci, radovati se nad květy a mezí jako babočka-admirál, koupati se pod košatým stromovím řeky nahý a krásný, když nadchází večer a přijdou hvězdy; a potom diviti se přírodě, jež je veselá a krásná jako božské zvíře: ó, řekněte, není život krásný?

Štěstím býka je jeho žhavá zuřivost; štěstím lamy je její mírný klid; štěstím psa je jeho veselé pohlaví; jak tedy může býti šťasten člověk, neboť dovede napodobiti všechna zvířata i člověka!

Rozkoší je pýcha, jež se nás zmocňuje, a slavné puzení ctižádosti, jež námi otřásá; rozkoší je vítězství nad ženou nebo nad nepřítelem; radostí je plodnost, jež nás plní jako klas, a rozkoší je býti dobrý a rozkoší je nebýti dobrý; a život je krásný.“

„Dosti!“ pravili jsme pohnuti. „Život je co nejkrásnější; ale pro lásku k ženě a pro její nelásku, pro chladnost jejích očí, jež jsou tak malé, a pro její ‚ne‘, které je tak tiché, že nemůže doznívati po celý náš život, pro tyto tak malé a tiché věci zradíte život, jenž je nejkrásnější.“

*

„Díky,“ pravil k nám opět kdosi, jenž se domníval poznávati, že jeho mysl není dosti organická pro způsob tohoto života. „Díky, jsem již odhodlán. To sleep, to die.

Zemřít, spát a snít! Kdo jednou poznal rozkoš dlouhých mdlob a matných bezvědomí, tu nejhlubší rozkoš jsoucnosti: nevěděti, že jsme; kdo chápe, že každé opojení, každý stav mdlého šera v naší mysli, když rodí se mánie a němá zaujetí, že každé opojení je vržený stín ruky smrti, jež zastírá příliš ostré světlo skutečnosti; konečně kdo nejvíce ze všeho miluje sny a spánek, ten až k smrti touží zemříti, to sleep, to die, spáti neprobuzeně.

To sleep, to die! Viděl jsem sochuThanata, Smrti Mlčenlivé, z vykopávek; její tvář byla zahalena rouškou, a za ní? Nic nemůže lákati než to, co je zakryté a nezjevné. Největší krása jest ona, jež je zahalena; avšak život je nám již příliš zjevný.

Oh, žíti, stále pomíjeti a stále přestávati! Jedině Smrt je trvalá a věčná, jedině nebýti jest nepomíjivé; a já už toužím býti trvalý a nepřestávající.

Jsou mnozí, kteří páchají sebevraždu, když se jim naskytne příležitost, nečekajíce, až se jim nahodí též příčina. Jsou mnozí, kteří se dopouštějí smrti ze vzdáleného nakažení, okouzleni příkladem, taženi Smrtí, jež přešla blízko nich. Neboť ona je krásná jako záletnice, jako měkká kurtisána s černýma očima tak sladkýma a mocnýma, že pohled, jenž z nich vyšel, je sám žijící a ještě dlouho, když ona už přešla, bloudí po světě a rozteskňuje srdce mužů.“

„Budiž,“ pravili jsme zarmouceni; „avšak stačila by jen ženina láska a prchavé zachvění jejích rtů a mdlé ‚ano‘, jež je, žel, příliš tiché, než aby mohlo zníti po celý náš život, stačilo by to, abyste zradil smrt, jež je nejkrásnější.“