ARISTOKRACIE Do podstřešní komory, kde kaplan Chrodegang, jenž vždy jednou za rok, na Štědrý den, býval očištěn a snášen do komnat panstva, aby byl ukázán hostům jako křtitel a vychovatel dědů již historických a nejsoucích, trávil své reumatické dny, krmen jsa od služek kašemi a obklopován horkými cihlami a vatou, sem sešla se malá společnost, přicházející blahopřáti kaplanu Chrodegangovi k narozeninám, jež byly sto dvacáté. Byl to Lohelius, palácový vrátný, s bílou bradou a krásou starého krále, Payens, komorník, François Sikso, komorník, Albinet Solar, všichni letití, holených tváří, s popelavými licousy a bývalým výrazem; mister Francis Smuts, anglický krejčí tesklivě hledící; Čantorý, lokaj, s licousy; pan Ižák, bílý, správce kuchyně; mužové s lýtky a přeskami; několik starců.
„Důstojnosti,“ mluvil mdlý Sikso, „je mi ctí tlumočiti vám blahopřání a hold veškerého služebnictva a příslušníků jasného domu našeho urozeného panstva.“ Kaplan Chrodegang se zachvěl, mázdřivě pohlížeje a slintaje ze změklých koutků. „Ctihodný starce,“ zašeptal Albinet Solar, „jen pět set let tě dělí, abys byl pamětníkem slavného vzniku našeho jasného rodu.“ „Svatý kmete,“ pravil Sikso dojat, „co tys viděl, my želíme, že není viděti; a nyní nevidíš a neslyšíš, a vidíš jen, co už není. Bůh tě žehnej!“ „Svět se změnil,“ promluvil studený Payens. „Jsem starý a nerad vidím, co vidím. Jsem starý čtyři sta let, neboť jsem dědičný. Sloužil jsem v životě matky a sloužil jsem, pokud jsem byl v otci; a moji rodiče sloužili v mých dědech, dříve ještě, než byli zrozeni; a moji dědové byli počati od sloužících otců ve sloužících matkách. Čtyři sta let jsem sloužil ve svých předcích a zítra odejdu z panské služby. Neboť nechci již viděti, co je nyní viděti.“ „Co je nyní viděti: lidé stali se sobě rovnými,“ ozval se Albinet Solar. „Již není nečestno nebýti šlechticem; a svět se změnil, a není dosti čestno býti jím; a již přicházejí doby, kdy bude čestno nebýti jím. A já půjdu z tohoto domu; neboť není mi čestno sloužiti těm, kteří již nejsou pány.“ „Nechci již viděti, co se nyní děje,“ opakoval potichu Payens. „Baron P. je na Kladně národním socialistou. Urozený rytíř T. je v pivovařespilečným. Knížata stávají se předsedy vinařských spolků. Šlechtici a zločinci jsou nejčastěji tetováni. J. O. komtesa ze Sch. se stala kojnou. Nebesa, vidím dobře? Neboť se dívám skrze slzy.“ „My pláčeme, jdouce po koridorech předků,“ dokládal Albinet Solar. „Již není vznešenosti. Moji předkové připínali meč na boky svého pána; a já mu připínám kýlní pás a hanbím se. Ale již půjdu z tohoto domu; neboť není mi dobře sloužiti občanským; a půjdu z tohoto domu, štítě se.“ „Jakže to bývalo?“ snil pohřížený Sikso. „Vidím vznešené kavalkády; a sedláček, robotící na hroudě, se narovnával, aby pohleděl za zlatým kočárem pánů. Neboť nelze ctíti než to, co se leskne a je mocné.“ „Oh vy slabé oči, oči demokratické l vy máte své; neboť neleskne se nic než pot a mosaz strojů; vy máte své, neboť nemáte, co by vás oslňovalo.“ „Jejich hrudi byly červené, když se vraceli z bojů,“ snil Sikso, „a prsa urozených duelantů byla červená jako rukavice arcibiskupova; a jejich moc byla purpurová jako plášť králův. Ale již nevidím nic červeného.“ „Mlč, Sikso,“ děl Albinet Solar, „což nejsou dosti červené prapory schůzí a dosti červené kravaty vyznavačů slov? Mlč, Sikso, dnes lidé nepotřebují jiných purpurů.“ „Ó Sikso, dosti,“ zanaříkal Payens. „My živíme se slzami klaníce se portrétům předků. A zatím co naši pánové se připodobují těm, kterými pohrdali naši předkové, my zůstali jsme týmiž jako ti, kteří sloužili předkům našich pánů; a co se naši pánové zapomínají, měníce se na dnešní a soudobé, my zbyli jsme jako tradice a neporušené dědictví. Jsme historičtí. Ó Sikso, neboť vše vznešené jest dávno minulost a nečasové dědictví. Ó Sikso, ještě naše livreje mají zlato a vzezření dávných dob; a naše obličeje jsou staleté a podobají se erbům. A kdyby náš předek potkal našeho pána, pohrdl by jeho příliš občanským vzezřením. Dosti, Sikso, my jediní podrželi jsme tvářnost a velikost dávných dob. Jsme tradiční. Jsme historičtí. Jsme minulí.“ Kaplan Chrodegang zachroptěl. A „jsme poslední aristokrati“, zakončil pan Čantorý.
