ANTIKA A KŘESŤANSTVÍ Nadšení tavilo shluklé mysli, obecenstvo těžce dýchalo valnou pozorností, a bylo veliké ticho; neboť J. S. Machar mluvil o antice a křesťanství. Před námi seděla dáma se zlatými vlasy. Zlaté vlasy, zcela rusé a bronzově reflektující, s teplými lesky a mámivou hebkostí; avšak J. S. Machar mluvil o antice a křesťanství.
„Krásné vlasy (nedalo nám to nerozjímati), smyslná aureolo, vítězná přilbice ženy! Jste dlouhé a tenké jako zlaté sny, jimiž by procházela krev.
Žlutá barva, barva zlata, jejíž směr je šikmý a lstivý, směr všeho, co se vlichocuje, barvaintrigantní, úlisná, nedůvěřivá, vyjadřuje pud zvířátka po životě, ale pud zchytralý, beroucí se zámyslnými oklikami, pud, jenž se krčí a plíží s charakterem Evina hada; jest barvou zvědavosti a tajných záměrů a nevědomé vitality.
Červená barva, kolmá a prudká, obsahující krev, jež je horká a vášnivá, a cinobr více posupný a pyšný, a purpur, který je velkodušný a plný cti, znamená cit a touhu a jest potom barvou všeho srdečného a šlechetného, všeho, co je přímé a počestné.
Krásné vlasy! vaše barva je žluť, jež pohltila červeň, či spíše je dravá červeň, zářící skrze lichometnou žlutou; podobá se tedy počestnosti a přímosti, která se ubírá křivými, lstnými cestami, patrně ze zvyku a ženskosti. Vaše barva je červeň, šlehající skrze chladnou žluť; tak jako zašlehne tajný plamen přivřenýma očima zdrželivé dámy.“ „— antika —,“ kladl důraz J. S. Machar a mluvil o antice a křesťanství. „Antika, rozumí se,“ mínili jsme, blamujíce se ve snaze soustřediti se k pozornosti, „účes à l'antique bývá krásný, jmenovitě pro plavé vlasy. V antice bylo aspoň možno koupiti si otrokyni se zlatými vlasy a dívati se, kterak sklání rusý účes à l'antique k vyšívání a přadénkům. Ale jinak je antika trapně pedagogická. Ctná Lukrecie, divoce počestná, neboCloelia, plovoucí po Tibeře, nebo tučná mondéna Kleopatra, jaké to byly zlé, surové ženy s theatrálními rolemi; a celá antika je didaktická a tendenční, jako by ji napsal nějaký liviovský Montesquieu, jako politický traktát s demokratickou morálkou, Podivuhodné vlasy, tak jemné, že se zdají nehmotnými! Vložiti do nich tvář byl by požitek skoro čistě duševní; nebo provlékati je skrz prsty s povzdechy — s povzdechy —. S povzdechy snad nad láskou beznadějnou, a vysoušeti těmi krásnými vlasy své čisťounké mussetovské slzy; a plakati ve vzájemném objetí z lásky dojímavé a asi zcela beznadějné. Ona dojista má velmi nebeské oči, vhodné k pláči; ale proč se neobrátí? Musíme také poslouchati.“ „— ale křesťanství —,“ promlouval J. S. Machar, jenž přednášel o antice a křesťanství. „Co mají lidé proti křesťanství?“ přemítali jsme, brzy ztrácejíce bezpečnou půdu pozornosti. „Neboť je to víra velmi drahá ženám, obsahující slzy; vždy bývaly ženy prvními křesťankami, to následkem normálního instinktu. Náboženství, budiž jakékoliv I náboženství a pohlaví jsou dva nejsilnější zájmy žen; odtud dvojí druh šílenství u žen — Zlatoplavé vlasy, jak se podobáte svátosti! Nedalo by nám to a musili bychom před vámi poklekati a klásti kajícně hlavu na kolena, ah, jak cudná kolena! a oplakávati své nepravosti. A ona by byla panenskou svatou s pobožnýma očima; jakousi svatou Doroteou, jež byla nejženštější mezi světicemi, smutně skončivší.
Oh, kdyby aspoň chtěla omdleti, abychom ji vynesli; ale ona je tak zdravá, škoda — Anebo kdyby chtěl hořeti tento dům, a my se prokázali zachránci — Ale život neposkytuje člověku ani tolik jako špatný romancier.“ A potom přišel potlesk, veliký, nadšený, slavný potlesk. Neboť J. S. Machar mluvil o antice a křesťanství.
A zlatý účes se k nám — konečně! se k nám obrací, a vidíme nadšenou tvář a oči tak nadšené.
Ale očí tak nadšených se zmocní náhlý hněv, a zlatá kráska našeho myšlení, zle blýskajíc zornicemi, nás ostře osloví: „Proč netleskáte, když mluví Machar?“
