ALKOHOL
Opřeli jsme hlavu o dlaně, plijíce na hnusné šamoty lokálu.
Neboť byla se nás zmocnila potřeba pokory a nečistého pohanění sebe, potřeba schopného muže, jenž vchází do špelunky mezi špinavé kumpány, aby se ponížil; a proto jsme nyní hnusně pili, mrzce se tváříce, odměřeně chlácholíce muže, který kladl všivou hlavu na naše ramena, aby plakal.
Tlustá slečna u pultu, pobitého cínovým, lepkavým plechem, podřimovala na kolenou svého galána.
Obecný smutku! Ty vcházíš do salonu stejně jako do této kořalny a rodíš se stejně v noci hýřilů jako v noci samotářů; a tebou sevřeni položili tito všichni těžké hlavy do dlaní a zavzdychali.
„Kořalka bude dražší,“ promluvila mdlá, ztrnulá tvář naproti, tvář s veškerou lethargií a nevyzpytatelnou šeredností vznešené modly. „Bude dražší kořalka.“
„Pivo bude dražší,“ hučel si napuchlý Bokstafl s dobrodružným vzezřením středověkého sapéra, „a nadšení bude dražší a statečnost bude dražší. Nemůžeme míti zásady a nadšení, nejsme-li opilí; a já nevěřím, že jsou lidé, kteří mají přesvědčení, i když jsou střízliví.“
„Alkohol bude dražší,“ pravil žlutý Hnik, duse se zármutkem, „a bude se roditi méně dětí. Neboť kořalka bude dražší, a my již nikdy nebudeme tak opilí, aby se nám naše hubené manželky zdály dosti hezkými, a bude méně dětí.“
„Kořalka bude dražší,“ zašeptala nostalgicky neznámá modla.
„Koloruji pohlednice,“ mluvil k nám zimničně mladý fthisik, „a šest dní pracuji do půlnoci, abych se mohl sedmý den opít. Bude-li teď kořalka dražší, budu museti kolorovati sedmý den, abych tedy měl, zač bych se opil; ale pak zase nebudu mít, kdy bych se opil, rozumíte?“
„Je to tak krásné,“ vzlykal náš soused na našem rameni. „Vždycky, když jsem opilý, lezou po mně pavouci, a já mám pavouky tak rád —“
„Uštkne-li člověka zmije,“ promlouval opět Hnik, „musí píti líh; a uštkne-li ho bolest, musí také pít. Avšak nyní již chudý člověk nebude smět míti bolestí.“
„Kořalka bude dražší,“ propukl divý Meduna. „Ale čím budeme živit své děti ráno a večer, co budou teď píti naše holátka, když naše ženy nemají mléka?“
„Kořalka bude dražší,“ ozýval se po třetí zmožený idol s vrcholícím smutkem.
„Já jsem Pětioký,“ představil se nám důvěrně dlouhý muž v bývalém redingotu, „a hledám zámožné společníky. Chci si zavéstiimport Amanitze Sibiře.“
„Samojedi,“ pokračoval Pětioký, vypíjeje naše sklenky, „Samojedi sbírají severní druh muchomůrek, jejichž odvar je strašně opojný, a oni jej pijí. A jejich moč je potom ještě opojná a oni ji pijí, aby se opili. A ještě po druhé jest jejich moč opojná, a oni ji dávají píti svým ženám; ale i voda žen je pak ještě dost silná a dává se píti dětem. Chci zaříditi import muchomůrek, a hledám zámožné účastníky. Výhody jsou na dlani,“ mluvil Pětioký a psal nám svou adresu křídou na stůl.
Náš soused, neustávaje vzlykati, líbal vděčně naše ramena.
„Tenhle,“ pomyslili jsme si s melancholií, „tenhle se opíjí jen proto, aby mohl plakati; snáší šesteru tíhu střízlivých dnů, aby si pak dopřál rozkoše slz a smutků; aby se nasytil vlastními city a vlastní nevědomou bolestí; aby pocítil v sobě zavrženého anděla či nevykoupeného démona; aby žil intensivně a měl fantasii.“
„Hle,“ pravili jsme si ještě, „kterak si zde kupují sen a ilusi silnějšího života. Bez toho je skutečnost příliš drahá; ale nyní již sen a iluse budou stejně drahé a ještě dražší nežli skutečnost.“
