OSTROV
/ VL. HOFMANOVI. Svého času žil v Lisabone Dom Luiz de Faria, který potom odplul do světa a poznav jeho největší část, zemřel na nejvzdálenějším ostrově, jejž si můžeme představiti. Za svého života v Lisabone byl to muž plný rozumu a váhy; žil tedy, jak takoví mužové žijí, tak, aby vyhověl sobě a neškodil ostatním, a zaujímal pro sebe tolik místa, kolik chtěl podle své vrozené pýchy. Ale i ten život ho omrzel a stal se mu obtíží; i převedl svůj majetek na peníze a odplul první lodí do světa.
Tak pluli na té lodi nejprve do Cadizu a potom do Palerma, Cařihradu a Bejrutu, do Palestiny, do Egypta a kolem Arábie až na Ceylon; potom obepluli i Zadní Indii a ostrovy, jako Javu, a nato zamířili opět na širé moře k východu slunce a na jih. Někdy potkávali krajany, kteří se navracovali domů a plakali radostí, když se vyptávali na vlast. Ve všech těch zemích viděl Dom Luiz tak mnoho podivuhodného a skoro zázračného, že se mu zdálo, jako by byl na všechno zapomněl. Když tak pluli po tom širém moři, přepadlo je bouřlivé počasí a jejich loď se zmítala na vlnách jako korek, jenž nemá směru ani držení. Po tři dny se bouře neustále stupňovala a třetí noci přirazila jejich loď na korálové úskalí. Dom Luiz se cítil za strašného praskotu vyzdvižen do výše a pak sletěl do vody; ale voda ho vyhodila zpět a vrhla ho bez vědomí na tříšť trámů. Když se probudil, viděl, že je jasné poledne a on sám a sám že pluje na hromadě rozbitých trámů po klidném moři. V tu chvíli pocítil po prvé radost nad životem. Pak plavil se až do večera a celou tu noc a celý následující den, ale nikde neviděl země. Nadto břevna, na kterých se plavil, se vodou uvolňovala a ztrácela kus po kuse a marně je Luiz svazoval dohromady cáry svých šatů. Konečně zbyly mu už jen tři chatrné trámce a on sám klesal únavou a pocitem opuštěnosti; tedy rozloučil se Dom Luiz se životem a odevzdal se do vůle boží.
Třetího dne za úsvitu viděl, že ho vlny nesou k překrásnému ostrovu, který jako by se vznášel na vodách se svými rozkošnými háji a zeleným porostem. Pak vstoupil konečně na zem, pokryt solí a pěnou. V té chvíli vyšlo z lesa několik divochů, ale Dom Luiz vykřikl proti nim nepřátelsky, protože se jich bál. Potom poklekl k modlitbě, poklesl na zem a usnul na břehu moře.
K západu slunce ho probudil hlad. Písek kol něho byl pln šlépějí po bosých ploských nohách, a Dom Luiz se zaradoval, že kolem něho seděli na bobku divoši, divili se mu a mluvili o něm, a že mu nic neudělali. Tedy šel si hledat potravu, ale byla už tma. Když obešel skálu, spatřil divochy sedět v kruhu a večeřet; viděl muže, ženy i děti v tom kruhu, ale sám se postavil opodál a netroufal si přistoupiti blíže, tak jako žebrák z cizí obce. Tu zdvihla se mezi ostatními mladá divoška a donesla mu ošatku plnou ovoce. Luiz vrhl se na ošatku a jedl banány, fíky staré i čerstvé a jiné ovoce, a syrové mušle, maso sušené na slunci a sladký chléb jiného druhu než je náš chléb. Dívka mu ještě přinesla džbán pramenité vody a sedíc v dřepu dívala se, jak jí. Když se Luiz najedl a napil, pocítil úlevu v celém těle a jal se nahlas děkovati dívce za její dary a vodu, za její milosrdenství i za milosrdenství všech ostatních. Zatím co tak mluvil, rostla v něm vděčnost jako sladká tíseň přeplněného srdce a rozplýval se v taková slova, že nikdy dosud nedovedl tak mluvit; divoška pak před ním seděla a naslouchala.
I myslil si Dom Luiz, že musí své díky opakovati, aby jim rozuměla, a děkoval tak vroucně, jako by se modlil. Zatím všichni divoši odešli do lesa a Luiz se bál, že zůstane sám s takovou radostí v srdci a opuštěn na místě tak neznámém; proto počal dívce vypravovati, aby ji zdržel, kdo je a odkud přichází, jak se ztroskotala loď a jaké útrapy zakusil na moři; a divoška pořád ležela na břiše a tiše naslouchala. Tu viděl Luiz, že usnula tváří k zemi, a sednuv si opodál, díval se na nebeské hvězdy a poslouchal šumění moře, až na něj přišel spánek.
Když se ráno probudil, hledal divošku, ale ona už zmizela; jen otisk po ní zůstal v písku, a bylo tam vidět celé její tělo rovné a dlouhé jako zelený prut; a když Luiz vstoupil do toho důlku, byl teplý a vyhřátý sluncem. Potom šel podél celého břehu, aby si prohlédl ten ostrov. Někdy musil jíti lesem nebo křovím, někde obcházel močály a přecházel balvany. Někdy potkával divochy, ale nebál se jich. Viděl moře tak modré jako nikde na světě a kvetoucí stromy a zvláštní lahodu rostlinstva. Tak šel po celý den a viděl krásu toho ostrova, nejpěknějšího ze všech, které kdy spatřil; i obyvatelů si všiml, že jsou hezčí než jiné divoké národy. Druhého dne pokračoval v takové prohlídce, takže obešel celý ten ostrov, požehnaný potůčky a květem a mírně utvářený, tak jako bychom si představovali nějaký ráj, až přišel navečer opět na to místo, kde byl vystoupil z moře, a tam seděla mladá divoška sama a pletla si vlasy. U jejích nohou ležely trámy, po kterých byl připlul, a až k těm trámům smýkaly se vlny neschůdného moře, takže nemohl jíti dále; zde usedl Dom Luiz vedle ní a díval se na ty vlny, jak odnášejí jeho myšlenky, vlna po vlně. Když se tak vystřídalo mnoho set vln, přeteklo jeho srdce nesmírným zármutkem a on počal naříkat, jak šel po dva dny a obešel celý ostrov, ale nenašel nikde ani města, ani stanoviště lodí, ani člověka sobě podobného; že všichni jeho soudruzi zahynuli na moři, a on že je vržen na ostrov, ze kterého není návratu; že je sám mezi nízkými tvory divochy, kteří mluví jiným jazykem, v němž není možno rozeznati slov ani smyslu; tak žaloval a divoška mu naslouchala ležíc na písku, až usnula jako ukolébána nářkem jeho bolesti. Tu umlkl Luiz a tiše dýchal.
Ráno seděli spolu na skále nad mořem, odkud bylo viděti veškeren obzor. Tam rozpomenul se Dom Luiz na svůj celý život, na nádheru a skvělost Lisabonu, na svou lásku, na své cesty a na vše, co byl v světě viděl, a zavřel oči, aby v sobě našel krásné obrazy svého života. Když pak opět otevřel oči, viděl divošku, jak sedíc na svých patách pohlíží před sebe kosýma, jaksi bezrozumnýma očima; viděl, jak je pěkná, s maličkými ňadry a tenkými údy, hnědá jako hlinka a pěkně vzpřímená.
Tam na té skále sedával často, aby vyhlížel nějakou loď; viděl slunce vycházeti z moře a zapadati v něm a zvykl si na ně i na všecko ostatní. Poznával sladkost toho ostrova a jeho podnebí, jež bylo jako ostrov lásky. Někdy k němu přicházeli divoši a vážili si ho a dřepíce v kruhu posedávali tam jako tučňáci; byli mezi nimi tetovaní a velmi staří, a nosili mu podíly z jídla, aby ho živili. Když pak přišla doba dešťů, usídlil se Dom Luiz v divoščině chýši. Tak žil mezi divochy a byl nahý jako oni, ale pohrdal jimi a nenaučil se ani jednomu slovu jejich jazyka. Nevěděl, jak říkají ostrovu, na němž bydlel, střeše, která ho kryla, a ženě, jež byla před bohem jeho jedinou družkou. Když se vracel do stanu, nalezl tam připraveno jídlo, lože a tichou náruč hnědé ženy. Ačkoliv o ní smýšlel, že snad není lidským tvorem a že se podobá ostatním zvířatům, přece byl k ní takový, že jí vypravoval svým jazykem, a byl spokojen, že ho pozorně poslouchá; a tak jí vypravoval všechno, co pořád zaměstnávalo jeho mysl: o životě v Lisabonu, o svém domě, a podrobnostech svých cest; z počátku ho mrzelo, že divoška nerozumí slovům ani smyslu toho, co mluvil, ale pak si zvykl i na to a vypravoval jí vše pořád týmiž slovy a obraty, a vždy potom ji bral do náručí jako svou manželku.
Ale během času byla jeho vypravování stále kratší a přervanější; příběhy unikaly Dom Luizovi, jako by se nebyly staly, jako by se vůbec nic nebylo stalo; celé dny ležel na loži zamýšleje se pro sebe a mlčel. Zvykl si na všechno tak, že neustále seděl na své skále, ale nevyhlížel už žádné lodi. Tak uplynulo několik let, a Luiz zapomněl na návrat, na minulost i na svou rodnou řeč, a jeho mysl byla stejně němá jako jeho jazyk. Vždy večer se navracel do své chýše, ale neseznámil se s divochy blíže než prvního dne, kdy byl přistál.
Jednou v létě byl hluboko uvnitř lesa a náhle se ho zmocnil takový nepokoj, že vyběhl z lesa a tam spatřil na moři kotvící krásnou loď. Tu běžel s tlukoucím srdcem ke břehu, aby vystoupil na svou skálu, a když k ní přišel, uviděl na pobřeží skupinu námořníků a důstojníků; i ukryl se za kamenem jako divoch a naslouchal. Jejich slova dotýkala se jeho paměti a on pochopil, že příchozí mluví jeho jazykem. Povstal tedy a chtěl na ně promluvit, ale vykřikl jenom hlasitě. Příchozí se ulekli, a on vykřikl po druhé, a oni zdvihli karabiny; v tom rozvázal se jeho jazyk a zvolal: „Senhores, slitování!“ Všichni vykřikli radostí a spěchali k němu; ale Luize popadl divošský pocit, že musí před nimi utéci, oni ho však již obstoupili, objímali po řadě a zasypávali otázkami. Tak stál uprostřed nich nahý a plný úzkosti, rozhlížeje se, kudy by prchl.
„Neboj se,“ řekl mu starý důstojník, „a vzpamatuj se, že jsi člověk. Přineste mu maso a víno, neboť se zdá být hubený a bídný. Ty pak poseď s námi a odpočiň si, abys si znovu navykl lidské řeči a ne křikům, jakými snad mluví opice.“ I přinesli Dom Luizovi sladké víno, upravená masa a suchary; on pak seděl mezi ostatními jako ve snu a jedl a pociťoval, že se mu navrací paměť. Též ostatní jedli a pili a hovořili vesele, radujíce se, že nalezli krajana. Když Luiz pojedl, naplnil ho sladký pocit vděčnosti jako tenkrát, když ho nasytila divoška, jakož i radost nad krásnou řečí, kterou slyšel a jíž rozuměl, a nad družnými lidmi, kteří na něj mluvili jako na bratra. Proto přišla mu slova sama na jazyk a on jim všem děkoval, pokud dovedl.
„Odpočiň si ještě,“ řekl mu starý důstojník, „a pak nám povíš, kdo jsi a jak jsi sem přišel. I vrátí se ti pak převzácný dar jazyka, neboť nic není krásnějšího nad to, že člověk může hovořiti, vypravovati své příběhy a vylévati své city.“
Zatím co tak mluvili, naladil jeden mladý námořník svůj hlas a počal potichu zpívati krásnou píseň o muži, jenž odejel za moře, a jak jeho milenka prosí moře, větry a obzor, aby jí ho vrátily; přitom byl její stesk vysloven nejpěknějšími slovy, jež by kdo dovedl nalézti. Po něm jiní zpívali nebo recitovali jiné básně podobného obsahu a čím dále tím smutnější; ty písně opěvovaly touhu po milém, lodě, jež vyplouvají do dalekých zemí, a věčně měnivé moře; konečně se všichni rozpomínali na domov a na všechny, koho tam opustili. Dom Luiz plakal v slzách, bylí! až k bolesti šťastný prožitými útrapami a tím, že se vše tak rozluštilo, že odvyknuv vší řeči slyšel nyní krásnou hudbu básní, a proto, že to bylo vše jako sen, o nějž se bál.
Posléze zdvihl se starý důstojník a řekl: „Děti, teď si prohlédneme tento ostrov, který jsme tu našli v moři, a před západem slunce se tady sejdeme, abychom se přeplavili na loď. V noci pak zdvihneme kotvy a pod ochranou boží poplujeme zpátky. Ty pak,“ obrátil se k Luizovi, „máš-li tu něco, co je tvé a co chceš vzít s sebou jako památku, přines to sem a počkej tu na nás před západem slunce.“ Námořníci se tedy rozptýlili po pobřeží, a Dom Luiz se ubíral k divoščině chýši; čím dále tím více se loudal, staraje se v mysli, jak by divošce řekl, že musí odjeti pryč a opustiti ji. I na kámen si cestou sedl a uvažoval, že nemůže jen tak utéci beze vší vděčnosti, když s ní prožil deset let; vzpomněl si na vše, co mu kdy prokázala a jak ho živila a sloužila mu svým tělem i svou prací. Potom šel do jejího stanu, sedl si k ní a mluvil velmi mnoho a překotně, jako by ji tím chtěl přesvědčiti; vypravoval jí, že pro něj přijeli a že musí odplouti pro nutné záležitosti, jež si vymyslil ve velkém počtu. Pak ji vzal do náruče a děkoval jí za všechno, co mu prokázala, a sliboval, že se brzo vrátí, dokládaje se přísahami a dušováním. Když už dlouho mluvil, zpozoroval, že ona ho poslouchá bez rozumu a pochopení, a tu se velice rozmrzel ztráceje trpělivost a opakoval všechny důvody co nejnaléhavěji a dupal přitom nohou, jak byl netrpěliv. Náhle mu napadlo, že snad námořníci už odplouvají, nečekajíce na něho, i vyběhl uprostřed řeči z chýše a spěchal na břeh.
Ale nebylo tam ještě nikoho, a on si sedl, aby čekal, a tuze ho počala trápit myšlenka, že snad mu divoška dobře nerozuměla, že třeba neví, co jí řekl o tom, že musí odejeti; a to mu bylo tak hrozné, že najednou se rozběhl zpátky, aby jí ještě jednou všechno vyložil. Ale nevstoupil do její chýše, nýbrž díval se skulinou, co tam dělá. Viděl, že natrhala čerstvé trávy a vystlala jí jeho lože, chystajíc mu noc; viděl, jak rovnala pro něho ovoce, a po prvé si všiml, že sama snědla špatné kusy, zakrslé nebo skvrnité, a pro něho vybrala nejkrásnější plody, samé veliké a neposkvrněné; a potom usedla nehybná jako soška a čekala na něj. Tu pochopil Dom Luiz zcela jasně, že musí ještě snísti přichystané ovoce, ulehnouti na připravené lože a ukončiti její čekání, než odjede.
Zatím zapadalo slunce a námořníci se sešli na břehu, aby odpluli; jen Dom Luiz scházel a proto za ním volali: „Senhor, senhor!“ Když nepřicházel, rozběhli se po kraji lesa, aby ho hledali volajíce. Dva lodníci běželi zcela blízko něho a pořád volali, ale on se ukryl v houští a srdce mu v prsou tlouklo strachem, aby ho tam nenašli. Potom všechny hlasy utichly a nastala tma; šplounajíce vesly odpluli lodníci na loď a litovali nahlas ztraceného trosečníka. Pak bylo zcela ticho, i vyšel Dom Luiz z houští a vrátil se do stanu; divoška tam seděla nehnuta a trpělivá; Dom Luiz snědl ovoce, ulehl na čerstvé lože a vzal ji k sobě, jež čekala.
Když se ráno rozbřeskovalo, Dom Luiz nespal a díval se dveřmi chýše ven, kde za stromy lesa bylo vidět jasné moře, a po tom moři plula krásná loď směrem od ostrova. Divoška spala před ním, ale nebyla již pěkná jako před lety, nýbrž byla ošklivá a strašná; a slza za slzou kanuly na její ňadra, když Dom Luiz šeptem, aby to neslyšela, opakoval krásná slova podivné básně líčící žal touhy a marné, věčné prahnutí.
Potom loď zmizela za obzorem a Dom Luiz zůstal na tom ostrově, ale nepromluvil od té doby ani jediného slova po všechna léta, jež ještě prožil před smrtí.
