×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Karel Čapek - Zářivé hlubiny a jiné prózy, MEZI DVĚMA POLIBKY

MEZI DVĚMA POLIBKY

Kterýsi bohatý pán oženil se s krásnou mladou dívkou, která však záhy zemřela a zanechala mu malou dceru Helenu. Helena po letech vyspěla v prudkou a tvrdošíjnou dívku, neboť její povaha nebyla mírněna nijakým mateřským vlivem, a tak Helena zůstala nezkrotná ve svém celém životě. Hlavně však odmítala všechny nápadníky, kteří se k ní chtěli přiblížiti, takže se zdálo, jako by byla pyšná, chladná a povýšená nad veškeru lásku. V ten čas její otec zaměstnával mezi svými podřízenými jistého větroplacha jménem Jakuba, který se do Heleny bez míry zamiloval. Helena o jeho lásce nevěděla, neboť povznášela se tuze nad své okolí, a tak jeho láska rostla v bolesti a zuřivosti, jež ho dráždila. Helena si však myslila, že nepotřebuje žádné lásky. Ale v zármutku času se její srdce vzrušovalo a rozněcovalo; její oči utkvívaly na Jakubovi skrytě a dráždivě, třpytily se a uváděly ho ve zmatek; tu bránila se Helena vší silou, aby nemyslila na Jakuba, člověka podřízeného.

Toto myšlení bylo tedy počátkem lásky, jež rostla v osamělosti a pýše, až přetížila veškeru tuhost Heleniny povahy: až třeštíc mezi sny a slzami Helena se cítila naplněna láskou a odhodláním.

A nyní nastává vývoj jejich dorozumění, totiž doba prvních radostí; nyní po prvé a cele prožívají rozkoše ruměnců a potkání, pohledů a značek; jejich ruce se tisknou v mimojití a přijímají malé dopisy, první tykání zrozené ze zmatku a nedočkavosti. Nyní se po prvé setkávají o samotě, letí si do náručí, zahrnují se polibky a vyznáními. Nikdy se nenasytí těchto polibků a nikdy nebudou mluviti jinak než v nadšení; ale pak budou nuceni jednati rozumně, budou se umlouvati, budou uvažovati o své lásce a jejích možnostech. Brzo však se přenesou prese všechnu opatrnost a dosáhnou toho, že jsou celý den pospolu. Je to jako nepřetržité spojení v čase, a v sledu radostí Helena přísahala věčnou lásku.

Pak najednou otec přistihl svou dceru v rukou Jakubových, a za to byl Jakub vyhnán z domu. Po nějaké době se Helena cítila matkou. Otec ji narychlo provdal za jednoho nepatrného známého, člověka nízké povahy. Brzo nato se Heleně narodila holčička, dcera Jakubova. V té době mučil manžel Helenu s velkou krutostí a pro vlastní rozkoš, a tak Helena trpěla a schla hroznou bolestí. O tom všem věděl Jakub a ztýral na ulici Helenina manžela tak, že ten muž, beztak nemocný, strachem a ranami zemřel. Jakub byl souzen a odsouzen na pět let do vězení. Helena s dceruškou se odstěhovala velmi daleko a žila tam ve vdovím smutku, a velice ji tam chválili pro její chladnost a pevnost, s jakou odmítala všechny nápadníky zamilované do její krásy.

Zatím žil Jakub pět let ve vězení, a celých pět let pracovala v jeho hlavě jediná myšlenka, zda na něho Helena čeká; a to ho naplnilo takovým stálým smutkem, že všichni se divili jeho slabému rozumu. Za těch pět let ztratil všechnu svěžest své povahy a docela zbělel, protože bděl potmě; a když po pěti letech vyšel z vězení, jal se hledati Helenu a nemohl jí nalézti, neboť nikdo nevěděl, kam se odstěhovala.

Zatím Helena žila v tom vzdáleném městě se svou dceruškou, ke které byla velmi zlá a přísná. V její hlavě nebylo žádné myšlenky a v jejím srdci nic, co by toužilo po spojení. A jednou dorazil Jakub k tomu domu a viděl Helenu státi na balkoně. I sedl si na patník a netroufal si vejíti, neboť byl ostříhaný jako trestanec a žlutý nezdravostí a špinavý jako tulák. Když lidé chodili tou cestou, báli se ho a dávali mu peníze. Po sedmi dnech, co takto seděl, se konečně odhodlal a vstoupil do toho domu. Ale paní ho nepoznala a poručila, aby ho vyvedli a nic mu nedali. Ale on řekl: „Já jsem se jmenoval Jakub.“

Tu řekla Helena, aby se posadil, a ptala se, co chce; avšak přitom se na něj dívala takovýma očima, že se Jakubovi sevřelo hrdlo, a on nemohl mluvit. V té chvíli vešla do pokoje jeho dceruška, ale Helena ji udeřila a poslala pryč. Tu sklopil Jakub oči a viděl, jak je otrhaný a bídný, i řekl si, že jeho ošklivost Helenu uráží, že je trestanec a žebrák, kdežto ona se stala pyšnou paní; a tedy odešel beze slova, pln lásky a zármutku, neboť kromě ní neměl nikoho, koho by miloval.

A tak žila Helena dále bez jediné myšlenky v hlavě a jediného pohnutí v srdci, a Jakub zatím odešel do vzdáleného města, aby tam zbohatl a byl vznešený a slavný, aby mohl potom předstoupiti před Helenu jako rovný před rovnou. Tak bohatl Jakub a opotřebovával se a stal se slavný. Všichni žasli nad ohromnou vůlí a výkonností toho člověka, ale on prožíval jen jednu myšlenku, aby rychle zbohatl a vrátil se k Heleně.

Tedy po čtyřech letech se navrátil Jakub k Heleně. Přijel v tak krásném kočáře, že všechno služebnictvo Helenino se postavilo ve dveřích a klanělo se mu. Ale on vyběhl po schodech nahoru a spěchal k Heleně, ona ho však nepoznala. „Já jsem Jakub,“ řekl a ona mu řekla: „Co na mně chcete?“ Tu sevřelo se Jakubovi hrdlo tak, že nemohl mluvit. V tu chvíli přistoupila k Heleně její dceruška; Jakub se na ni usmál, ale vtom mu vyhrkly z očí slzy, neboť povážil, že uplynulo už deset let od jejich prvního políbení. I myslil si Jakub, že musí Heleně připomenouti jejich někdejší lásku; proto líčil jejich schůzky, tajnosti i tělesná znamínka; popsal dům, zahradu a všechny dny, jak šly za sebou, a co v nich mluvili a dělali, a v jakýchto radostech tenkrát žili. „Nepamatuji se na ně,“ odpověděla Helena.

Tedy vypravoval Jakub, jak žil pět let v žaláři, jak musil pracovat v opovržení a nízkosti, jak na ni čekal a vzpomínal; s podrobnostmi líčil své útrapy v čase, svou samotu, lásku a obavy; a přitom bylo vidět vrásky, jež hluboko vnikly do jeho obličeje. Ale Helena zůstala zabrána ve své nic. Tedy Jakub vypravoval, jak ji potom hledal po celém světě, až ji nakonec našel, a jak nemohl promluvit; a jak se potom chtěl pro ni stát bohatý a slavný, jak se to vyplnilo, kolik má peněz a jak mnoho cti. Ale čím dále mluvil, tím vzdálenější a nepřítomnější Helena byla.

Tedy Jakub řekl, že by měli spolu vychovávat svou dceru, aby měla otce i matku. „Nemám jí ráda,“ řekla Helena. Tu Jakub hrozně zesmutněl, neboť viděl, že mezi nimi není žádného spojení a že jsou jako odděleni od sebe na věky. Viděl, že její srdce je mrtvo a bez lásky a nemůže býti vzkříšeno. Proto se mu zdálo, že má bdíti nad tím mrtvým srdcem, jako je zvykem hlídati zemřelé a činiti na jejich počest skutky dobrodiní. Prodal tedy všechno, co měl, a usadil se blízko Heleny; navštěvoval ji každého dne, a protože nedovedl mluvit o sobě nebo o ní nebo o věcech jim blízkých, aby mu přitom nevnikaly slzy do očí, mluvil jen o všeobecných lidských věcech, povznesených nad plynoucí život; lidé ho považovali za filosofa a velmi si ho vážili.

Když to však trvalo několik let, vznikla v něm myšlenka, že musí odjet na konec světa, aby na Helenu zapomněl. Posledního večera ji navštívil, ale o ničem jí neřekl; mluvil žensky a bizarně, aby ji rozveselil; avšak Helena zůstala lhostejná a nehybná. Potom Jakub vstal, řekl „Na shledanou“ a šel po schodech dolů; ale na posledním schodě pocítil v srdci tak prudkou bolest, že vykřikl a vrhl se úprkem zpět; chytil Helenu oběma rukama a strhl ji k sobě. Helena se hrozně bránila; bylo mu, jako by nevěděl, co dělá, ale zdálo se mu, že zápasí po dlouhé, strašně tmavé hodiny proti veliké síle, jež se bránila; tu mu tak vstoupila krev do hlavy, že nevěděl, co dělá. Teprve po chvíli věděl, že Helena visí na jeho šíji a líbá ho ze všech sil nenasytnými a náruživými polibky; že on ji nese v rukou jako před dvanácti lety a zahrnuje polibky a vyznáními. A najednou zmizelo dvanáct let a Helena spočívá v jeho náručí; tyká mu mezi polibky, rozechvívá se zmatkem a nevinností, vrhá se na něho celým tělem a celým srdcem; brání se, umírá, prosí a směje se. Nikdy nebudou syti těchto polibků a nikdy nevyčerpají poklad svých radostí; hodiny nerozdělí jejich objetí a dlouhé hodiny nezměří jejich štěstí, veškerá věčnost nezměří štěstí jejich lásky.

Ale když nastalo ráno, spala Helena na rameni Jakubově, Jakub pak přemýšlel o tom, že byl marně pět let ve vězení, kde pracoval v trpělivosti a ponížení; že nadarmo byl bohatý a měl statky, čest a úřady, že nadarmo zmoudřel a byl moudrý jako filosof a vážený u lidí; neboť to vše bylo jako prázdná chvíle, jež uplývá mezi dvěma polibky, jako chvíle marnosti mezi dvěma milenci. „Jak mnoho člověk prožije mezi dvěma polibky,“ řekl nahlas. Tu otevřela Helena své krásné oči a pohlížela na Jakuba, jako by se divila, že je u ní; i políbil ji Jakub a řekl: „Heleno, včera jsi usnula v mých rukou v domě svého otce a spala jsi beze snů a vědomí, beze snů jsi prospala čas mezi dvěma polibky.“

Helena byla bledá a zašeptala: „Jak mnoho člověk vytrpí mezi dvěma polibky!“

A Jakub pocítil v srdci, že už je starý a blízký smrti.


MEZI DVĚMA POLIBKY

Kterýsi bohatý pán oženil se s krásnou mladou dívkou, která však záhy zemřela a zanechala mu malou dceru Helenu. Helena po letech vyspěla v prudkou a tvrdošíjnou dívku, neboť její povaha nebyla mírněna nijakým mateřským vlivem, a tak Helena zůstala nezkrotná ve svém celém životě. Hlavně však odmítala všechny nápadníky, kteří se k ní chtěli přiblížiti, takže se zdálo, jako by byla pyšná, chladná a povýšená nad veškeru lásku. V ten čas její otec zaměstnával mezi svými podřízenými jistého větroplacha jménem Jakuba, který se do Heleny bez míry zamiloval. Helena o jeho lásce nevěděla, neboť povznášela se tuze nad své okolí, a tak jeho láska rostla v bolesti a zuřivosti, jež ho dráždila. Helena si však myslila, že nepotřebuje žádné lásky. Ale v zármutku času se její srdce vzrušovalo a rozněcovalo; její oči utkvívaly na Jakubovi skrytě a dráždivě, třpytily se a uváděly ho ve zmatek; tu bránila se Helena vší silou, aby nemyslila na Jakuba, člověka podřízeného.

Toto myšlení bylo tedy počátkem lásky, jež rostla v osamělosti a pýše, až přetížila veškeru tuhost Heleniny povahy: až třeštíc mezi sny a slzami Helena se cítila naplněna láskou a odhodláním.

A nyní nastává vývoj jejich dorozumění, totiž doba prvních radostí; nyní po prvé a cele prožívají rozkoše ruměnců a potkání, pohledů a značek; jejich ruce se tisknou v mimojití a přijímají malé dopisy, první tykání zrozené ze zmatku a nedočkavosti. Nyní se po prvé setkávají o samotě, letí si do náručí, zahrnují se polibky a vyznáními. Nikdy se nenasytí těchto polibků a nikdy nebudou mluviti jinak než v nadšení; ale pak budou nuceni jednati rozumně, budou se umlouvati, budou uvažovati o své lásce a jejích možnostech. Brzo však se přenesou prese všechnu opatrnost a dosáhnou toho, že jsou celý den pospolu. Je to jako nepřetržité spojení v čase, a v sledu radostí Helena přísahala věčnou lásku.

Pak najednou otec přistihl svou dceru v rukou Jakubových, a za to byl Jakub vyhnán z domu. Po nějaké době se Helena cítila matkou. Otec ji narychlo provdal za jednoho nepatrného známého, člověka nízké povahy. Brzo nato se Heleně narodila holčička, dcera Jakubova. V té době mučil manžel Helenu s velkou krutostí a pro vlastní rozkoš, a tak Helena trpěla a schla hroznou bolestí. O tom všem věděl Jakub a ztýral na ulici Helenina manžela tak, že ten muž, beztak nemocný, strachem a ranami zemřel. Jakub byl souzen a odsouzen na pět let do vězení. Helena s dceruškou se odstěhovala velmi daleko a žila tam ve vdovím smutku, a velice ji tam chválili pro její chladnost a pevnost, s jakou odmítala všechny nápadníky zamilované do její krásy.

Zatím žil Jakub pět let ve vězení, a celých pět let pracovala v jeho hlavě jediná myšlenka, zda na něho Helena čeká; a to ho naplnilo takovým stálým smutkem, že všichni se divili jeho slabému rozumu. Za těch pět let ztratil všechnu svěžest své povahy a docela zbělel, protože bděl potmě; a když po pěti letech vyšel z vězení, jal se hledati Helenu a nemohl jí nalézti, neboť nikdo nevěděl, kam se odstěhovala.

Zatím Helena žila v tom vzdáleném městě se svou dceruškou, ke které byla velmi zlá a přísná. V její hlavě nebylo žádné myšlenky a v jejím srdci nic, co by toužilo po spojení. A jednou dorazil Jakub k tomu domu a viděl Helenu státi na balkoně. I sedl si na patník a netroufal si vejíti, neboť byl ostříhaný jako trestanec a žlutý nezdravostí a špinavý jako tulák. Když lidé chodili tou cestou, báli se ho a dávali mu peníze. Po sedmi dnech, co takto seděl, se konečně odhodlal a vstoupil do toho domu. Ale paní ho nepoznala a poručila, aby ho vyvedli a nic mu nedali. Ale on řekl: „Já jsem se jmenoval Jakub.“

Tu řekla Helena, aby se posadil, a ptala se, co chce; avšak přitom se na něj dívala takovýma očima, že se Jakubovi sevřelo hrdlo, a on nemohl mluvit. V té chvíli vešla do pokoje jeho dceruška, ale Helena ji udeřila a poslala pryč. Tu sklopil Jakub oči a viděl, jak je otrhaný a bídný, i řekl si, že jeho ošklivost Helenu uráží, že je trestanec a žebrák, kdežto ona se stala pyšnou paní; a tedy odešel beze slova, pln lásky a zármutku, neboť kromě ní neměl nikoho, koho by miloval.

A tak žila Helena dále bez jediné myšlenky v hlavě a jediného pohnutí v srdci, a Jakub zatím odešel do vzdáleného města, aby tam zbohatl a byl vznešený a slavný, aby mohl potom předstoupiti před Helenu jako rovný před rovnou. Tak bohatl Jakub a opotřebovával se a stal se slavný. Všichni žasli nad ohromnou vůlí a výkonností toho člověka, ale on prožíval jen jednu myšlenku, aby rychle zbohatl a vrátil se k Heleně.

Tedy po čtyřech letech se navrátil Jakub k Heleně. Přijel v tak krásném kočáře, že všechno služebnictvo Helenino se postavilo ve dveřích a klanělo se mu. Ale on vyběhl po schodech nahoru a spěchal k Heleně, ona ho však nepoznala. „Já jsem Jakub,“ řekl a ona mu řekla: „Co na mně chcete?“ Tu sevřelo se Jakubovi hrdlo tak, že nemohl mluvit. V tu chvíli přistoupila k Heleně její dceruška; Jakub se na ni usmál, ale vtom mu vyhrkly z očí slzy, neboť povážil, že uplynulo už deset let od jejich prvního políbení. I myslil si Jakub, že musí Heleně připomenouti jejich někdejší lásku; proto líčil jejich schůzky, tajnosti i tělesná znamínka; popsal dům, zahradu a všechny dny, jak šly za sebou, a co v nich mluvili a dělali, a v jakýchto radostech tenkrát žili. „Nepamatuji se na ně,“ odpověděla Helena.

Tedy vypravoval Jakub, jak žil pět let v žaláři, jak musil pracovat v opovržení a nízkosti, jak na ni čekal a vzpomínal; s podrobnostmi líčil své útrapy v čase, svou samotu, lásku a obavy; a přitom bylo vidět vrásky, jež hluboko vnikly do jeho obličeje. Ale Helena zůstala zabrána ve své nic. Tedy Jakub vypravoval, jak ji potom hledal po celém světě, až ji nakonec našel, a jak nemohl promluvit; a jak se potom chtěl pro ni stát bohatý a slavný, jak se to vyplnilo, kolik má peněz a jak mnoho cti. Ale čím dále mluvil, tím vzdálenější a nepřítomnější Helena byla.

Tedy Jakub řekl, že by měli spolu vychovávat svou dceru, aby měla otce i matku. „Nemám jí ráda,“ řekla Helena. Tu Jakub hrozně zesmutněl, neboť viděl, že mezi nimi není žádného spojení a že jsou jako odděleni od sebe na věky. Viděl, že její srdce je mrtvo a bez lásky a nemůže býti vzkříšeno. Proto se mu zdálo, že má bdíti nad tím mrtvým srdcem, jako je zvykem hlídati zemřelé a činiti na jejich počest skutky dobrodiní. Prodal tedy všechno, co měl, a usadil se blízko Heleny; navštěvoval ji každého dne, a protože nedovedl mluvit o sobě nebo o ní nebo o věcech jim blízkých, aby mu přitom nevnikaly slzy do očí, mluvil jen o všeobecných lidských věcech, povznesených nad plynoucí život; lidé ho považovali za filosofa a velmi si ho vážili.

Když to však trvalo několik let, vznikla v něm myšlenka, že musí odjet na konec světa, aby na Helenu zapomněl. Posledního večera ji navštívil, ale o ničem jí neřekl; mluvil žensky a bizarně, aby ji rozveselil; avšak Helena zůstala lhostejná a nehybná. Potom Jakub vstal, řekl „Na shledanou“ a šel po schodech dolů; ale na posledním schodě pocítil v srdci tak prudkou bolest, že vykřikl a vrhl se úprkem zpět; chytil Helenu oběma rukama a strhl ji k sobě. Helena se hrozně bránila; bylo mu, jako by nevěděl, co dělá, ale zdálo se mu, že zápasí po dlouhé, strašně tmavé hodiny proti veliké síle, jež se bránila; tu mu tak vstoupila krev do hlavy, že nevěděl, co dělá. Teprve po chvíli věděl, že Helena visí na jeho šíji a líbá ho ze všech sil nenasytnými a náruživými polibky; že on ji nese v rukou jako před dvanácti lety a zahrnuje polibky a vyznáními. A najednou zmizelo dvanáct let a Helena spočívá v jeho náručí; tyká mu mezi polibky, rozechvívá se zmatkem a nevinností, vrhá se na něho celým tělem a celým srdcem; brání se, umírá, prosí a směje se. Nikdy nebudou syti těchto polibků a nikdy nevyčerpají poklad svých radostí; hodiny nerozdělí jejich objetí a dlouhé hodiny nezměří jejich štěstí, veškerá věčnost nezměří štěstí jejich lásky.

Ale když nastalo ráno, spala Helena na rameni Jakubově, Jakub pak přemýšlel o tom, že byl marně pět let ve vězení, kde pracoval v trpělivosti a ponížení; že nadarmo byl bohatý a měl statky, čest a úřady, že nadarmo zmoudřel a byl moudrý jako filosof a vážený u lidí; neboť to vše bylo jako prázdná chvíle, jež uplývá mezi dvěma polibky, jako chvíle marnosti mezi dvěma milenci. „Jak mnoho člověk prožije mezi dvěma polibky,“ řekl nahlas. Tu otevřela Helena své krásné oči a pohlížela na Jakuba, jako by se divila, že je u ní; i políbil ji Jakub a řekl: „Heleno, včera jsi usnula v mých rukou v domě svého otce a spala jsi beze snů a vědomí, beze snů jsi prospala čas mezi dvěma polibky.“

Helena byla bledá a zašeptala: „Jak mnoho člověk vytrpí mezi dvěma polibky!“

A Jakub pocítil v srdci, že už je starý a blízký smrti.