Karel Čapek - Válka s mloky, 8 – ANDRIAS SCHEUCHZERI

8 – ANDRIAS SCHEUCHZERI Bez konce je lidská všetečnost Lidem nestačilo, že profesor J. W. Hopkins (Yale Un. ), největší té doby autorita v oboru reptilií, prohlásil ony záhadné tvory za nevědecký humbuk a pouhou fantazii; v odborném tisku i v novinách se počaly mno- žit zprávy o výskytu dosud neznámých zvířat, podobných ob- rovským mlokům, na nejrůznějších místech Tichého oceánu. Poměrně spolehlivé údaje uváděly naleziště na ostrovech Ša- lomounských, na ostrově Schoutenově, na Kapingamarangi, Butaritari a Tapeteuea, dále na celé skupině ostrůvků: Nukufe- tau, Fanufuti, Nukonono a Fukaofu, potom až na Hiau, Uahu- ka, Uapu a Pukapuka. Byly citovány pověsti o čertech kapitána van Tocha (hlavně v oblasti melanéské) a o tritónech slečny Lily (spíše v Polynésii); i usoudily noviny, že jde asi o různé druhy podmořských a předpotopních oblud, zvláště proto, že nastala letní sezóna a nebylo o čem psát. Podmořské obludy mívají u čtenářů značný úspěch. Zejména v USA přišli tritóni do módy; v New Yorku se hrála třistakrát výpravná revue Po- seidón s třemi sty nejkrásnějšími tritónkami, nereidkami a si- rénami; v Miami i na plážích kalifornských se mládež koupala v kostýmech tritónů a nereidek (tj. tři šňůry perel a nic víc), kdežto ve středních a středozápadních státech neobyčejně zmohutnělo Hnutí pro Potírání Nemravnosti (HPN); přitom došlo k veřejným projevům a několik černochů bylo dílem po- věšeno, dílem upáleno. Konečně vyšel v The National Geographic Magazine bulle- tin Vědecké Výpravy Kolumbijské univerzity (pořádané nákla- dem J. S. Tinckera, takřečeného Krále Konzerv); tu zprávu po- depsali P. L. Smith, W. Kleinschmidt, Charles Kovar, Louis Fořgeron a D. Herrero, tedy kapacity světové pověsti zejména v oboru rybích parazitů, červů kroužkovaných, rostlinné biolo- gie, nálevníků a mšic. Z obsáhlé zprávy vyjímáme: ... Na ostrově Rakahanga se výprava poprvé setkala s otisky zadních noh dosud neznámého obrovského mloka. Otisky jsou pětiprsté, délka prstů 3 až 4 cm. Podle počtu šlépějí se musí pobřeží ostrova Rakahanga těmito mloky přímo hemžit. Protože tu nebylo otisků předních noh (až na jeden čtyřprstý otisk, patrně mláděte), usoudila výprava, že tito mloci se patrně pohybují po zadních končetinách. Podotýkáme, že na ostrůvku Rakahanga není řeka ani močál; tito mloci žijí tedy v moři a jsou asi jedinými zástupci svého řádu, kteří obývají pro- středí pelagické. Je ovšem známo, že mexický axolotl (Amblystoma mexi- canum) se zdržuje ve slaných jezerech; ale o mlocích pelagických (v moři žijících) nenalézáme zmínky ani v klasickém díle W. Korngolda Obojživel- níci ocasatí (Urodela), Berlín 1913. ... Čekali jsme až do odpoledne, abychom ulovili nebo aspoň spatřili ži- vý ;exemplář, ale marně. S lítostí jsme opouštěli půvabný ostrůvek Raka- hanga, kde se D. Herrerovi podařilo nalézt krásný nový druh ploštice ... Daleko větší štěstí nám přálo na ostrově Tongarewa. Čekali jsme na po- břeží s puškami v rukou. Po západu slunce se vynořily z vody hlavy mloků, poměrně veliké a mírně zploštělé. Po chvíli vylezli mloci na písek, kráčejíce kolébavě, ale dosti mrštně po zadních nohách. Vsedě byli vysocí něco přes metr. Rozsadili se v širokém kruhu a počali zvláštním pohybem kroužit hoření polovinou těla; vypadalo to, jako by tančili. W. Kleinschmidt po- vstal, aby lépe viděl. Tu mloci k němu obrátili hlavy a na krátký okamžik úplně strnuli; potom se k němu počali se značnou rychlostí blížit, vydávají- ce sykavé a štěkavé zvuky. Když byli od něho asi na sedm kroků, střelili jsme do nich z pušek. Dali se velmi rychle na útěk a vrhli se do moře; toho večera se už neukázali. Na břehu zůstali jenom dva mloci mrtví a jeden s přeraženou páteří, který vydával zvláštní zvuk, jako „ogod, ogod, ogod“. Později skonal, když W. Kleinschmidt otevřel nožem jeho dutinu plicní... (Následují anatomické podrobnosti, kterým bychom my laikové stejně ne- rozuměli; i odkazujeme odborné čtenáře na citovaný bulletin.) Jde tedy, jak z uvedených znaků zřejmo, o typického člena řádu obojži- velníků ocasatých (Urodela), k nimž, jak je každému známo, náleží čeleď mloků pravých (Salamandrida), zahrnující rod čolků (Tritones) a mloků (Salamandrae), a čeleď mloků pulcovitých (Ichthyoidea), zahrnující mloky krytožábré (Cryptobranchiata) a žabernaté (Phanerobranchiata). Mlok zjiš- těný na ostrově Tongarewa zdá se být nejblíže příbuzný mlokům pulcovi- tým krytožábrým; v mnohém směru, mimo jiné svou velikostí, připomíná japonského velemloka obrovského (Megalobatrachus Sieboldii) nebo ame- rického hellbendra, zvaného „bahenní čert", ale liší se od nich dobře vyvi- nutými čidly a delšími, silnějšími končetinami, které mu dovolují pohybo- vat se dosti obratně ve vodě i na souši. (Následují další podrobnosti srovná- vací anatomie.) Andrias Scheuchzeri Když jsme vypreparovali kostry zabitých zvířat, došli jsme nejzajíma- vějšího poznatku: že totiž kostra těchto mloků se shoduje téměř dokonale s fosilním otiskem mločí kostry, jejž nalezl na kamenné desce z öhnin- genských lomů dr. Johannes Jakob Scheuchzer a vyobrazil ve spise „Homo diluvii testis", vydaném roku 1726. Méně znalým čtenářům budiž připome- nuto; že řečený dr. Scheuchzer považoval tuto fosilii za pozůstatky předpo- topního člověka. „Přiložený tuto obraz,“ píše, „jejž předkládám učenému světu v pěkném dřevorytu, jest zajisté beze vší pochyby obrazem člověka, jenž byl svědkem potopy světa; není tu linií, z nichž by si bujná obraznost musela teprve sestrojiti něco, co by bylo podobno člověku, nýbrž všude úplná shoda s jednotlivými díly kostry lidské a dokonalá souměrnost. Člo- věk zkamenělý zobrazen tu zpředu; ejhle pomník vyhynulého lidstva, starší všech náhrobků římských, řeckých, ba i egyptských a všech východních vůbec.“ Později Cuvier rozpoznal v öhningenském otisku kostru zkameně- lého mloka, který byl nazván Cryptobranchus primaevus nebo Andrias Scheuchzeri Tschudi a považován za species dávno vymřelou. Osteologic- kým srovnáním se nám podařilo identifikovat naše mloky s domněle vyhy- nulým pramlokem Andriasem. Tajemný praještěr, jak se mu říkalo v novi- nách, není nic jiného než fosilní krytožábrý mlok Andrias Scheuchzeri; nebo je-li třeba nového jména, Cryptobranchus Tinckeri erectus čili vele- mlok polynéský. ... Záhadou zůstává, proč tento zajímavý velemlok unikl až dotud vě- decké pozornosti, ačkoliv se aspoň na ostrovech Rakahanga a Tongarewa v souostroví Manihiki vyskytuje hromadně. Ani Randolph a Montgomery ve svém spise „Dva roky na ostrovech Manihiki“ (1885) se o něm nezmiňují. Místní obyvatelé tvrdí, že se toto zvíře - které ostatně považují za jedovaté - začalo ukazovat teprve před šesti nebo osmi léty. Vypravují, že „mořští čerti“ dovedou mluvit (!) a staví si v zálivech, kde žijí, celé soustavy valů a hrází na způsob podmořských měst; prý v jejich zálivech je po celý rok voda tichá jako v rybníce; prý si vyhrabávají pod vodou mnoho metrů dlouhé nory a chodby, ve kterých se zdržují během dne; prý v noci kradou na polích sladké brambory a yamy a odnášejí lidem motyky a jiné nářadí. Vůbec lidé je mají neradi, a dokonce se jich obávají; v mnoha případech se odstěhovali raději na jiná místa Zřejmě tu jde o pouhé primitivní pověsti a pověry, zdůvodněné leda odpuzujícím vzhledem a vzpřímenou, poněkud lidskou chůzí neškodných velikých mloků. ... Se značnou opatrností je nutno přijímat také zprávy cestovatelů, podle nichž se tito mloci objevují také na jiných ostrovech než na Manihiki. Zato lze bez nejmenší pochybnosti určit recentní vtisk zadní nohy, nalezený na břehu ostrova Tongatabu, jejž publikoval Capt. Croisset v La Nature, jako šlépěj Andriase Scheuchzeri. Tento nález je zvláště důležitý tím, že spojuje výskyt na Manihiki Islands s oblastí australsko-novozélandskou, kde se uchovalo tolik zbytků vývoje prastaré fauny; připomeňme si zejména „předpotopního° ještěra haterii čili tuataru, dodnes žijící na ostrově Stephe- nově. Na těchto osamělých, většinou málo osídlených a civilizací téměř nedotčených ostrůvkách se mohly ojediněle uchovat zbytky živočišných typů jinde již vymřelých. K fosilnímu ještěru haterii přibývá nyní dík panu J. S. Tinckerovi předpotopní mlok. Dobrý dr. Johannes Jakob Scheuchzer by se nyní dožil vzkříšení svého Lihningenského Adama... Tento učený bulletin by zajisté stačil, aby vědecky plně osvětlil otázku záhadných mořských netvorů, o které už bylo tolik řečí. Naneštěstí současně s ním vyšla zpráva holandského badatele van Hogenhoucka, který zařadil tyto krytožábré vele- mloky do čeledi mloků pravých neboli tritónů pode jménem Megatriton moluccanus a určil jejich rozšíření na holandsko - sundských ostrovech Džilolo, Morotai a Ceram; dále zpráva francouzského učence dr. Mignarda, který je určil jako typické salamandry, vykázal jim původní sídla na francouzských ostro- vech Takaroa, Rangiroa a Raroia a nazval je zcela prostě Cryp- tobranchus salamandroides; dále zpráva H. W. Spence, který v nich rozpoznal novou čeleď Pelagidae, domorodou na ostro- vech Gilbertových a schopnou nabýt odborné jsoucnosti pod druhovým jménem Pelagotriton Spencei. Mr Spenceovi se po- dařilo dopravit jeden živý exemplář až do londýnského zoo; zde se stal předmětem dalšího bádání, z něhož vyšel pod názvy Pelagobatrachus Hookeri, Salamandrops maritimus, Abranchus giganteus, Amphiuma gigas a mnohými jinými. Někteří učenci tvrdili, že Pelagotriton Speincei je totožný s Cryptobranchus Tinckeri a že Mignardův salamandr není nic jiného než Andri- as Scheuchzeri; bylo z toho mnoho sporů o prioritu a o jiné čis- tě vědecké otázky. Tím se stalo, že nakonec přírodověda kaž- dého národa měla své vlastní velemloky a vědecky co nejzuři- věji potírala velemloky národů jiných. Proto také až do konce nebylo po vědecké stránce zjednáno v té celé veliké záležitosti s mloky dostatečně jasno.