×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.

image

Pražské zajímavosti, Vývoj Pražského Hradu

Vývoj Pražského Hradu

O jednom rozšířeném omylu

Jedním z nejrozšířenějších omylů v našem obecném povědomí je představa, že Pražský Hrad je po Vyšehradu druhým nejstarším osídlením na území současného hlavního města. Ve skutečnosti je všechno úplně jinak. Nejstarší slovanské osídlení představuje dnes bez vididtelných stop zaniklé hradiště v pražské Šárce (8. – 9. stol), poté vzniklo hradiště dnešního Hradu (přelom 9. a 10. století) a naposledy Vyšehrad (poč. 11. stol.). Nejmladším (a nikoliv nejstarším !!!) hradištěm je tedy Vyšehrad.

Vznik Pražského Hradu

V době knížete Bořivoje (konec 9. stol; + těsně před r. 890) nebylo území dnešního Pražského hradu trvale osídleno. Nacházelo se zde totiž pravděpodobně sněmovní pole a kultovní okrsek (pohanské obětiště ?? ), a proto zůstávalo toto místo úmyslně neosídleno, aby bylo neutrálním územím. Centrální částí byl pahorek Žiži, nejvyšší místo kopce, který se nacházel v místech dnešního západního průčelí svatovítské katedrály. Název Žiži se odvozuje buď od příbuzenství ke slovu žhnouti (a tedy naznačuje kultovní význam místa) nebo od slova sieža (staroslov. slovo přeložitelné jako seděti nebo usednouti). Zhruba v místech dnešního Starého proboštství (a tedy v oblasti vrcholku Žiži) se totiž patrně nacházel kamenný knížecí stolec, na kterém probíhala slavností intronizace zvolených českých knížat.

Vrcholek kopce nebyl v té době nijak výrazne opevněn, neexistovala zde žádná hradba, ba ani obyčejná dřevěná palisáda. Pouze velice mělký příkop (pod 1 m hloubky) symbolicky ohraničoval kultovní okrsek (území “tabu”?? ).

V době knížete Bořivoje patřilo území dnešních Čech pod sféru vlivu státního útvaru, z něhož právě v té době vznikala Velká Morava. Když byl Bořivoj kol. roku 880 na Moravě pokřtěn arcibiskupem Metodějem, propuklo vzápětí povstání českých knížat — nebylo však zamířeno jenom proti křesťanství, ale (možná především) proti posilování závislosti na moravském vládci Svatoplukovi. Bořivoj uprchl na Moravu. Vzpoura netrvala dlouho (nanejvýš dva až tři roky). Svatopluk ji rozdrtil a dosadil svého “zástupce pro česká knížectví” Bořivoje zpět. Posílený Bořivoj nekompromisně nechal (velmi symbolicky) zasypat symbolický příkop kolem posvátného okrsku a před kultovním okrskem postavit nejstarší pražský kostel, zasvěcený Panně Marii. Nepostavil jej na centrální výšině Žiži, patrně proto, aby zachoval význam kamenného intronizačního stolce. Možná také proto, že jeho postavení přece jenom nebylo až tak neotřesitelné.

Bořivoj zemřel těsně před r. 890, patrně r. 889. Jeho syn Spytihněv I. zahájil výstavbu pražského hradiště. Nejstarší opevnění tedy pochází z přelomu 9. a 10. století. Za Spytihněvovy vlády také došlo k pádu a zániku Velké Moravy (r. 906) a česká knížectví se začala pomalu obracet od byzantského kulturního vlivu, reprezentovaného v našich oblastech právě Velkou Moravou, k latinskému, který v té době reprezentovala říše východofrancká.

Podoba kopce a pahorku Žiži

Původní hradiště prakticky přesně kopírovalo dnešní půdorys Pražského Hradu. Ostatně, z terénních důvodů tomu ani nemohlo být jinak. Terénní profil původního kopce a pahorku Žiži se velice výrazně lišil od dnešní podoby základů Pražského Hradu a Hradčanského náměstí.

Na východní straně dnešního Hradčanského náměstí, zhruba v místech Lví brány (kde stojí čestná stráž) se táhla od rokle potoka Brusnice (dnešního Jeleního příkopu) až ke stráni nad Malou Stranou úzká strž, která tvořila přirozenou západní hranici pražského hradiště.

Území dnešního Pražského Hradu mělo tehdy tvar skalního hřebenu, táhnoucího se vzhůru podél dnešních Starých zámeckých schodů a dále hradištěm až k výše zmíněné strži. Zhruba lze říci, že osa Pražského Hradu vyznačuje průběh tehdejšího hřebenu. Mohl tedy plným právem kronikář Kosmas ve své Kronice (psal 1120 – 1125), že se Hrad podobá hřbetu delfína.

Tehdejší rokle potoka Brusnice byla také hlubší a strmější než dnes.

Teprve v dobách pozdějších, prakticky od 13. do 18. století, byly tyto terénní profily prakticky smazány. V místech někdejšího knížecího paláce a ve svahu nad Malou Stranou dosahuje mocnost navážky až 10 metrů. Právě díky navážkách se až do dnešních dnů zachovala řada románských stavebních prvků původního Hradu a dokonce část původních hradeb, zazděných dnes do tělesa jižních křídel Hradu. Je tomu v podstatě tak, že někdejší nadzemní stavební prvky (klenby, oblouky…) tvoří vlastně románská sklepení dnešního Hradu.

1135 – Podstatnou proměnu zahájil v tomto roce kníže Soběslav I a z podstatné části v ní pokračoval Vladislav II. (1140-1172). Velkolepá přestavba trvala zhruba 50let, pokud za její ukončení budeme považovat vysvěcení kaple Všech svatých v roce 1185. Hlavní součástí úprav byla výstavba reprezentačního knížecího paláce o rozměrech 48.5×12 m s přilehlou zmíněnou kaplí Všech svatých na východní straně. Napojení kaple na palác knížecí rodině přímý přístup z paláce na emporu kostela. Postavení paláce na relativně strmém jižním svahu hradní ostrožny dalo impulz ke vzniku spodního, nejspíše hospodářsky využívaného podlaží pod obytnými a sakrálními prostorami. Palác se přimykal k románské hradební zdi, která byla stavěna současně a byla v místech paláce zpevněna polygonálními a jeho sousedství půlkruhovými věžemi. Hradba o šířce 2.5 m, výšce až 13 m a celkové délce 1100 m byla vybavena třemi až 30m vysokými věžovými branami na západní, jižní (Bílá věž) a východní straně (Černá věž). Po této impozantní přestavbě Pražský hrad ztratil charakter hradiště s dřevohliněným valovým opevněním a společně s již dříve realizovanou kamennou zástavbou vytvořil honosnou kamennou románskou falc. Díky zbarvení použité opuky bělostně zářící nad rozsáhlým podhradím. Existence základních kamenných prvků – knížecího paláce, baziliky sv. Víta a kamenného opevnění, doplněných o rovněž kamenné areály biskupského domu s kostelem sv. Mořice a kláštera sv. Jiří vytvořila z Pražského hradu sídlo srovnatelné s císařskými falcemi a mnohé z nich svou monumentalitou a stavebním provedením převyšující.

Vznik katedrály sv. Víta

Když získal kníže Václav vzácnou relikvii rámě svatého Víta, dal vystavět roku 925 v místě dnešní katedrály rotundu zasvěcenou svatému Vítu. Místo bylo totiž do té doby zasvěceno kultu pohanského boha Svantovíta, který tak Václav chtěl potlačit. Svatý Vít ale Svantovíta zcela nezahnal, něco z něj přece jen zůstalo – znakem obou je kohout a oba lidi prosí o úrodu. Vypráví se legenda, že v den kdy započaly stavební práce, zde měl blesk udeřit do dubu a jehož kmen byl následně dodnes zazděn do základů. Když byl kostelík vystavěn, žádal Václav stařičkého řezenského biskupa Tuta, aby přijel kostelík posvětit. Ten po dlouhém přemlouvání přijel, a když se blížil ke kostelu, na obloze se objevil stříbrný mrak a z něj začalo drobně pršet. Biskup se obrátil na Václava a pravil, že sám Bůh svatostánek posvětil a ten tak dojde velké obliby mezi lidem a bude věčně Václava připomínat. Katedrála, která dnes na místě kostelíka stojí ostatně nese i Václavovo jméno: Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha.

Stavební fáze vývoje katedrály sv. Víta Šedivou barvou je vyznačena původní svatovítská rotunda založená knížetem Václavem (domnělá podoba). Černě je zakreslena bazilika zal. knížetem Spytihněvem II. v 11. stol. Obrysy zachycují dnešní půdorys katedrály sv. Víta.


Vývoj Pražského Hradu

O jednom rozšířeném omylu

Jedním z nejrozšířenějších omylů v našem obecném povědomí je představa, že Pražský Hrad je po Vyšehradu druhým nejstarším osídlením na území současného hlavního města. Ve skutečnosti je všechno úplně jinak. Nejstarší slovanské osídlení představuje dnes bez vididtelných stop zaniklé hradiště v pražské Šárce (8. – 9. stol), poté vzniklo hradiště dnešního Hradu (přelom 9. a 10. století) a naposledy Vyšehrad (poč. 11. stol.). Nejmladším (a nikoliv nejstarším !!!) hradištěm je tedy Vyšehrad.

Vznik Pražského Hradu

V době knížete Bořivoje (konec 9. stol; + těsně před r. 890) nebylo území dnešního Pražského hradu trvale osídleno. Nacházelo se zde totiž pravděpodobně sněmovní pole a kultovní okrsek (pohanské obětiště ?? ), a proto zůstávalo toto místo úmyslně neosídleno, aby bylo neutrálním územím. Centrální částí byl pahorek Žiži, nejvyšší místo kopce, který se nacházel v místech dnešního západního průčelí svatovítské katedrály. Název Žiži se odvozuje buď od příbuzenství ke slovu žhnouti (a tedy naznačuje kultovní význam místa) nebo od slova sieža (staroslov. slovo přeložitelné jako seděti nebo usednouti). Zhruba v místech dnešního Starého proboštství (a tedy v oblasti vrcholku Žiži) se totiž patrně nacházel kamenný knížecí stolec, na kterém probíhala slavností intronizace zvolených českých knížat.

Vrcholek kopce nebyl v té době nijak výrazne opevněn, neexistovala zde žádná hradba, ba ani obyčejná dřevěná palisáda. Pouze velice mělký příkop (pod 1 m hloubky) symbolicky ohraničoval kultovní okrsek (území “tabu”?? ).

V době knížete Bořivoje patřilo území dnešních Čech pod sféru vlivu státního útvaru, z něhož právě v té době vznikala Velká Morava. Když byl Bořivoj kol. roku 880 na Moravě pokřtěn arcibiskupem Metodějem, propuklo vzápětí povstání českých knížat — nebylo však zamířeno jenom proti křesťanství, ale (možná především) proti posilování závislosti na moravském vládci Svatoplukovi. Bořivoj uprchl na Moravu. Vzpoura netrvala dlouho (nanejvýš dva až tři roky). Svatopluk ji rozdrtil a dosadil svého “zástupce pro česká knížectví” Bořivoje zpět. Posílený Bořivoj nekompromisně nechal (velmi symbolicky) zasypat symbolický příkop kolem posvátného okrsku a před kultovním okrskem postavit nejstarší pražský kostel, zasvěcený Panně Marii. Nepostavil jej na centrální výšině Žiži, patrně proto, aby zachoval význam kamenného intronizačního stolce. Možná také proto, že jeho postavení přece jenom nebylo až tak neotřesitelné.

Bořivoj zemřel těsně před r. 890, patrně r. 889. Jeho syn Spytihněv I. zahájil výstavbu pražského hradiště. Nejstarší opevnění tedy pochází z přelomu 9. a 10. století. Za Spytihněvovy vlády také došlo k pádu a zániku Velké Moravy (r. 906) a česká knížectví se začala pomalu obracet od byzantského kulturního vlivu, reprezentovaného v našich oblastech právě Velkou Moravou, k latinskému, který v té době reprezentovala říše východofrancká.

Podoba kopce a pahorku Žiži

Původní hradiště prakticky přesně kopírovalo dnešní půdorys Pražského Hradu. Ostatně, z terénních důvodů tomu ani nemohlo být jinak. Terénní profil původního kopce a pahorku Žiži se velice výrazně lišil od dnešní podoby základů Pražského Hradu a Hradčanského náměstí.

Na východní straně dnešního Hradčanského náměstí, zhruba v místech Lví brány (kde stojí čestná stráž) se táhla od rokle potoka Brusnice (dnešního Jeleního příkopu) až ke stráni nad Malou Stranou úzká strž, která tvořila přirozenou západní hranici pražského hradiště.

Území dnešního Pražského Hradu mělo tehdy tvar skalního hřebenu, táhnoucího se vzhůru podél dnešních Starých zámeckých schodů a dále hradištěm až k výše zmíněné strži. Zhruba lze říci, že osa Pražského Hradu vyznačuje průběh tehdejšího hřebenu. Mohl tedy plným právem kronikář Kosmas ve své Kronice (psal 1120 – 1125), že se Hrad podobá hřbetu delfína.

Tehdejší rokle potoka Brusnice byla také hlubší a strmější než dnes.

Teprve v dobách pozdějších, prakticky od 13. do 18. století, byly tyto terénní profily prakticky smazány. V místech někdejšího knížecího paláce a ve svahu nad Malou Stranou dosahuje mocnost navážky až 10 metrů. Právě díky navážkách se až do dnešních dnů zachovala řada románských stavebních prvků původního Hradu a dokonce část původních hradeb, zazděných dnes do tělesa jižních křídel Hradu. Je tomu v podstatě tak, že někdejší nadzemní stavební prvky (klenby, oblouky…) tvoří vlastně románská sklepení dnešního Hradu.

1135  – Podstatnou proměnu zahájil v tomto roce kníže Soběslav I a z podstatné části v ní pokračoval Vladislav II. (1140-1172). Velkolepá přestavba trvala zhruba 50let, pokud za její ukončení budeme považovat vysvěcení kaple Všech svatých v roce 1185. Hlavní součástí úprav byla výstavba reprezentačního knížecího paláce o rozměrech 48.5×12 m s přilehlou zmíněnou kaplí Všech svatých na východní straně. Napojení kaple na palác knížecí rodině přímý přístup z paláce na emporu kostela. Postavení paláce na relativně strmém jižním svahu hradní ostrožny dalo impulz ke vzniku spodního, nejspíše hospodářsky využívaného podlaží pod obytnými a sakrálními prostorami. Palác se přimykal k románské hradební zdi, která byla stavěna současně a byla v místech paláce zpevněna polygonálními a jeho sousedství půlkruhovými věžemi. Hradba o šířce 2.5 m, výšce až 13 m a celkové délce 1100 m byla vybavena třemi až 30m vysokými věžovými branami na západní, jižní (Bílá věž) a východní straně (Černá věž). Po této impozantní přestavbě Pražský hrad ztratil charakter hradiště s dřevohliněným valovým opevněním a společně s již dříve realizovanou kamennou zástavbou vytvořil honosnou kamennou románskou falc. Díky zbarvení použité opuky bělostně zářící nad rozsáhlým podhradím. Existence základních kamenných prvků – knížecího paláce, baziliky sv. Víta a kamenného opevnění, doplněných o rovněž kamenné areály biskupského domu s kostelem sv. Mořice a kláštera sv. Jiří vytvořila z Pražského hradu sídlo srovnatelné s císařskými falcemi a mnohé z nich svou monumentalitou a stavebním provedením převyšující.

Vznik katedrály sv. Víta

Když získal kníže Václav vzácnou relikvii rámě svatého Víta, dal vystavět roku 925 v místě dnešní katedrály rotundu zasvěcenou svatému Vítu. Místo bylo totiž do té doby zasvěceno kultu pohanského boha Svantovíta, který tak Václav chtěl potlačit. Svatý Vít ale Svantovíta zcela nezahnal, něco z něj přece jen zůstalo – znakem obou je kohout a oba lidi prosí o úrodu. Vypráví se legenda, že v den kdy započaly stavební práce, zde měl blesk udeřit do dubu a jehož kmen byl následně dodnes zazděn do základů. Když byl kostelík vystavěn, žádal Václav stařičkého řezenského biskupa Tuta, aby přijel kostelík posvětit. Ten po dlouhém přemlouvání přijel, a když se blížil ke kostelu, na obloze se objevil stříbrný mrak a z něj začalo drobně pršet. Biskup se obrátil na Václava a pravil, že sám Bůh svatostánek posvětil a ten tak dojde velké obliby mezi lidem a bude věčně Václava připomínat. Katedrála, která dnes na místě kostelíka stojí ostatně nese i Václavovo jméno: Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha.

Stavební fáze vývoje katedrály sv. Víta Šedivou barvou je vyznačena původní svatovítská rotunda založená knížetem Václavem (domnělá podoba). Černě je zakreslena bazilika zal. knížetem Spytihněvem II. v 11. stol. Obrysy zachycují dnešní půdorys katedrály sv. Víta.