Praha opevněná

Pražské opevnění začalo vznikat už v 10.století. Přestavováno a zvětšováno bylo napříč gotikou, renesanci i barokem. Je pochopitelné, že materiál na toto ochranné opevnění odpovídal době vzniku. Zpočátku šlo o hliněné valy zpevňované dřevěnými rošty a na vnější straně obložené kameny, případně kombinované s příkopem. Později byly hradby kamenné a vybavené věžemi a baštami. Právo stavět městské hradby uděloval coby majitel pozemku panovník, hradby mu patřily, ale náklady na jejich budování, údržbu a přestavbu nesla obvykle města. Ta na ně část peněz vydávala z městské pokladny a část získávala dobrovolnými sbírkami mezi obyvateli. Nákladnost hradeb závisela ovšem nejen na finančních možnostech města, ale i na jeho poloze, roli také hrála vzdálenost lomů. Hradby pražských měst měli z počátku v případě potřeby bránit měšťané se svou čeledí. Protože však proti tomu reptali (a raději si za sebe najímali žoldnéře, kteří však prodávali zbraně, jimiž byli vyzbrojeni, kradli a loupili) ustavil v roce 1360 Karel IV. pro novoměstské a malostranské hradby profesionální obránce. Stali se jimi příslušníci cechu střelců, kteří také vyráběli luky a samostříly. Směli chodit ozbrojeni a byli osvobozeni od všech daní, roku 1623 je vystřídala městská stráž a roku 1783 státní policie. Hradby byly sice opravovány, ale postupně se místy bortily, což se vymstilo za zejména za třicetileté války, kdy se díky tomu dostali na Malou Stranu útočníci, navíc už opevnění přestávalo odpovídat vývoji zbraní a tak se po této válce začalo budovat před tímto opevněním barokní opevnění. Brány byly umísťovány tak, aby navazovaly na významné komunikace vedoucí na různé světové strany, část z nich měla pouze lokální význam, například vedly k řece či důležitým místům města (Vyšehrad). V branách se až na výjimky vybíralo clo, brány se uzavíraly na noc, na požádání se za poplatek otevíraly jen branky pro pěší) či v případě nebezpečí a trvale zavřené zůstávaly v době válek a moru. Byly považovány za místo posvátné a pokojné. Kdo se například v bráně pral, byl potrestán přísněji, než když se pral na ulici. Kromě toho dokázalo-li se někomu, že slezl nešlechetně městskou zeď, šlo mu o hrdlo. Důvod? Počestný člověk přeci chodí vraty. Roku 1650 bylo území Prahy uznáno za pevnost. Ta byla zrušena až roku 1866 a od roku 1871 je fortifikace bořena. Do Prahy vedlo velké množství bran, dochovalo se jich také dost. V tomto článku budeme putovat po místech, kde se hradby nacházejí a uděláme si o nich celkový přehled. Zde ke shlédnutí veduta, kde jsou k vidění jak středověké hradby zničené třicetiletou válkou, tak nové barokní hradby.

Staroměstské hradby Byly založeny Václavem I. v rámci celoevropské vlny zakládání měst na obranu proti Tatarům hrnoucím se tehdy na Moravu. Stavba probíhala v letech 1249-1253. Na svou dobu velice pokrokové opevnění se skládalo z 10–12 metrů vysoké hradební zdi s cimbuřím, před kterou probíhal 15–20 metrů široký parkán s nižší parkánovou zídkou, příkop (25 metrů široký, 8 metrů hluboký) a val. Hlavní hradební zeď, jejíž tloušťka přesahovala dva metry, byla zpevněna hranolovými věžemi, vysunutými do parkánu a vzdálenými od sebe přibližně 60 metrů. Jako materiál byla na ně použita snadno dostupná břidlice (těžená na Žižkově) a opuka (dovážená z petřínských lomů) V místech, kde oddělovaly nově vznikající město od venkova, byly hradby dvojité. Vodní příkop se svažoval mírně od dnešního Jungmannova náměstí na obě strany k Vltavě a býval zaplněn vodou, Staré město se tak stávalo skutečným ostrovem. Přes příkop vedly původně dřevěné můstky. Po vybudování Nového města ztratily staroměstské hradby smysl, protože “nováček” oblehl Staré město a chránil je svými novoměstskými hradbami. Staroměstské hradby se snažil Karel IV zbořit, ale nepovedlo se a neudržované hradby se začaly samy rozpadat a příkop byl zasypán, dlouhá léta totiž sloužil jako úkryt pro nekalé živly i coby skládka odpadků a navíc se stával místem častých dopravních nehod, protože podél něj vedla často úzká komunikace a občas do něj sjel vůz i s koňmi, což nebyla žádná legrace, protože byl místy hluboký i 5.5 metru. Jako první byla zasypána část v okolí Na Můstku. O dvě století později, v šedesátých letech 18.století, se dočkal úsek, který dnes známe jako úsek Na Příkopě. Navážky byly osázené alejemi stromů a staly se místem příjemných procházek. Na Příkopě rostly lípy a na Národní třídě kaštany, mezi ně chodil rád posedět i například ex-císař Ferdinand V. Parkány postupně zabrala nová zástavba, kameny z hradebních zdí byly používány jako levný stavební materiál a hradební věže se buď staly součástí nových domů, a nebo byly zbourány. Staroměstské hradby tak postupem času zcela zanikly a jejich existenci dnes připomíná jen stopa v půdorysu města a některé názvy ulic. Několik památek na ně ale přeci jen máme… Nejznámější dochované části opevnění z této středověké fáze jsou: Prašná brána - vystavena byla roku 1475 na popud Vladislava II. Jagellonského v době, kdy sídlil v nedalekém Králově dvoře, nahradila zanedbanou bránu Odranou. Staroměstským se však nelíbilo, že mají uhradit stavební náklady, a tak se panovníkovi alespoň pomstili tesaným nápisem oznamujícím, že brána byla postavena “ke cti a oslavě obyvatelů města” Od ostatních pražských bran se lišila tím, že měla spíše sloužit jako vyhlídková věž a ozdoba Králova dvora, proto byla s tímto královským sídlem spojena dřevěnou pavlačí. V 18.století měla Prašná brána namále. Jednak jí poškodily kule pruského vojska, které v roce 1757 obléhalo Prahu, jednak jí ublížila rada Staroměstská, protože z ní roku 1779 nechala odstranit všechny ozdoby – prý aby tyto nebezpečím hrozící a jinak neužitečné čiryčáry věž bez potřeby neobtěžovaly. Dokonce hrozilo, že bude zbořena, zachránilo ji zřejmě jen to, že na ní byly roku 1823 umístěny hodiny (odstraněné při rekonstrukci po 50ti letech) Dnešní podobu získala koncem 19.století.

Staroměstská mostecká věž - Věže v Bartolomějské ulici a kus zdiva v ulici na Perštýně – v ulici na Perštýně ve dvoře domu čp. 344/5 je dochované zdivo ze staroměstského opevnění, bohužel se mi ho nepodařilo zatím objevit, snad bude někdo šťastnější. V ulici Bartolomějské ve dvorech domů čp. 310/10 a 314/12 se zachovaly dokonce celé dvě věže tohoto opevnění. Bohužel jsou v objektech patřících policii, takže není snadné se k nim dostat a prohlédnout si je. Na fotkách níže vidíte věž v Bartolomějské čp.314/2 v roce 2007 před rekonstrukcí a 2009 po rekonstrukci. Věž  je 15 metrů vysoká (bez dodatečně přistavěného čtvrtého patra), má půdorys 6 x 6,7 metru a tloušťku zdi okolo 1,4 metru. Je kryta nízkou jehlancovitou střechou a její nároží byla dodatečně zpevněna do výše druhého patra cihlovými opěráky. Někdy v průběhu 18. století byla věž zvýšena o čtvrté patro a z vnější strany k ní bylo přistavěno okrouhlé schodiště. Prostory ve věži sloužily k obytným účelům a to až do doby, kdy se po demolici okolní zástavby na západní straně věž ocitla ve dvoře budovy c. k. policejního ředitelství, postavené v polovině 19.století. V roce 1898 byla tato budova rozšířena o historizující dům v Bartolomějské ulici, kterému padl za oběť poslední původní dům, přiléhající k věži od východu. Tehdy také policejní ředitelství chtělo věž zbourat, protože prý bránila přístupu vzduchu k oknům vězeňských cel a navíc byla ve velice špatném stavu. S tím však razantně nesouhlasili zastánci staré Prahy a po dlouhém naléhání dosáhli zachování hradební věže jako historické památky.

Tyto fragmenty pochází z opevnění Starého města hradbami a vodním příkopem z let 1232. Kvůli hrozbě tatarského vpádu, byla stavba urychlena, celková délka byla 1700metrů a plocha ohrazeného města měla 140hektarů. Stavitelé se snažili co nejvíce využít příhodného terénu oblouku Vltavy a tak neváhali za hradbou nechat i slibně se rozvíjejí městské části jako Újezd sv. Martina (jejich kostel dodnes stojí – kostel sv. Martina ve zdi), nebo Poříčí.

Malostranské hradby vedly původně od Pražského hradu Nerudovou ulicí, přes Janský vršek, mezi Tržištěm a Malostranským náměstím, Mosteckou a pak Valdštejnskou ulicí zpět k Hradu. Za Karla IV. se posunuly nejprve na jih ke Smíchovu a pak na jihozápad. Jejich součástí byla 1200 metrů dlouhá tzv. Hladová zeď. Hradby Hradčan navazovaly na Hladovou zeď a vedly přibližně od Pohořelce po dnešní trase tramvaje k Mariánským hradbám a k opevnění Pražského hradu. Nejdůležitější branou byla Havelská v ulici Na Můstku, již dal název můstek klenoucí se přes hradební příkop dochovaný do dnešních dnů ve stanici metra. Fragmenty samotné brány se dochovaly ve věži tzv. rychty. Do 13.století před vybudováním Nového města přes ní chodili venkované na staroměstské tržiště.

Nejznámější dochované části opevnění z této středověké fáze jsou: Hladová zeď – byla postavena v letech 1360-62, nechal jí postavit císař Karel IV., aby zesílil městské opevnění Pražského hradu a Malé Strany proti útoku ze západu a jihu. Původně byla přibližně 4–4,5 m vysoká a 1,8 m široká. V horní části byla opatřena cimbuřím, ochozem, střílnami a několika (údajně osmi) předsunutými věžemi (bastiony). Táhla se od Újezdu až po Strahov a dál za něj k Hradčanům. Jeden z bastionů (pětiboká předsunutá věž) Hladové zdi tvoří základ hlavní kopule dnešní Štefánikovy hvězdárny.

Malostranská mostecká věž - Novoměstské hradby Měřily na délku 3500 metrů, byly 5 metrů široké a 10 metrů vysoké. Základní kámen k nim byl za přítomnosti zakladatele Nového Města Karla IV. položen 26. března 1348, a to v prostoru Václavského náměstí. Hradby začínaly a končily stejně jako staroměstské u Vltavy, ale tvořily mnohem větší oblouk. Vedly přibližně od místa, kde později vyrostlo nádraží Těšnov, přes Florenc kolem Hlavního nádraží k místu, kde stojí Národní muzeum, Mezibranskou a Sokolskou ke Karlovu, překlenuly Botič a připojily se k vyšehradským hradbám.

Svinská brána – také brána sv. Jana, která stála až do roku 1894 na konci Ječné ulice. Reliéf heraldických lvů z této barokní brány zůstal zachován ve vestibulu stanice metra I.P.Pavlova!

Barokní hradby Barokní opevnění vzniklo po zkušenostech  z třicetileté války, kdy byla Praha několikrát obsazena. Proto po jejím skončení přistoupilo vojenské velení Prahy k budování jednotného pásu hradeb kolem celého města. 14 kilometrů dlouhé opevnění o devíti branách a třiceti bastionech bylo postaveno v letech 1653-1730 podle plánů vojenského inženýra hraběte de Conti. V následující mapce vidíte Mariánské barokní hradby. Hradby jsou velmi mohutné, stojí na několika vrstvách kamenných kvádrů, kvádry stavbu zpevňují i na nárožích bastionů, jinak jsou hradby obezděny dvakrát pálenými cihlami. Na levobřežním úseku byly tři brány – Písecká (Bruská či Karlova) (nahrazující dvě starší stejnojmenné brány umístěné níže k řece), Strahovská (mezi Pohořelcem a Malovankou) a Újezdská pod Petřínem. Jednotlivé obrovské bastiony byly nazvány jmény svatých. K hradbám patřil mohutný suchý až 6 metrů hluboký příkop. Na nejvíce ohrožených místech byly vybudovány raveliny neboli předsunuté výstupky, z nichž bylo možné kontrolovat jak příkop, tak vnější část hradeb. Hradby byly dlouhé 14 kilometrů a staly se nejmohutnějšími hradbami tohoto typu v tehdejší Evropě. Obzvláště vyztužená byla až 12 metrů vysoká partie kolem Vyšehradu. V současné době se může zdát, že by k opevnění stačilo přistavět žebřík a byl by útočník uvnitř, jenže hradby jsou z důvodu stavebních prací často zasypávány a tak na nás vzhlíží pouze části tohoto opevnění. Na pravém břehu se hradby likvidovaly s mnohem větší razancí a dnes už po nich zbylo jen několik málo fragmentů. Dlouho ale odolávaly. Například málo je známo, že v prvních letech provozu Hlavního nádraží, museli Pražané nejprve vyjít z Prahy Koňskou branou, a teprve pak mohli vstoupit do nádražní budovy. Ke konci už svému účelu vůbec nesloužily a například u Poříčské brány uzavírající ulici Na Poříčí si v jednom bastionu podnikavý koželuh zřídil barvírnu kůže a vedle vybudoval domek se zahrádkou, kde provozoval kolotoč a čepoval pivo. Využívané byly také hradební promenády, jednalo se v podstatě o park zřízený v letech 1827-30 na 5 metrů širokém úseku hradeb mezi bývalým nádražím Těšnov a horní částí Václavského náměstí. Byly tu pískem sypané cestičky vedoucí mezi stromořadím, ozdobnými keři a květinovými záhony, k posezení zvaly altánky, pavilonky a lavičky, od padesátých let tu nabízely občerstvení dvě kavárny a konaly se zde koncerty. Roku 1866 byla Praha prohlášena tzv. otevřeným městem a hradby se začaly bourat. To začalo 20.července roku 1874 ve čtyři hodiny ráno v místě kde je dnes Muzeum hlavního města Prahy.

Tato část opevnění na levém břehu Vltavy se nazývá Mariánské opevnění. A proč se tak nazývá? Je to z důvodu, že zde stála kaple Panny Marie Pomocné. U původního opevnění stávala jednoduchá dřevěná kaple na Pohořelci, pak byla zbudována nová zděná u Písecké brány roku 1735. Později vznikla v jejím sousedství nová honosnější novostavba v letech 1757-1761. V interiéru se nacházel především uctívaný obraz Panny Marie Pomocné. Po dokončení této novostavby byla starší odsvěcena a využívána jako skladiště nebo obytné prostory. Roku 1789 byla ale zrušena i novostavba a po dvou letech zbourána. Obraz Panny Marie Pomocné můžeme ale stále po jejím přenesení obdivovat v kapli sv. Jana Nepomuckého v katedrále svatého Víta na Hradě! A fragmenty starší zděné kaple můžeme stále spatřit v malém domku U Písecké brány číslo 1/202 (po levé straně)! V domku číslo 209 byla strážnice.

M. Magdaléna  – na tomto bastionu nyní stojí známá Kramářova vila, která slouží jako sídlo předsedy vlády České republiky. Přímo bastion je krásně vidět před úřadem vlády, který se nachází přímo pod touto vilou.

Špitál  – první bastion nacházející se jižně od Strahovské brány. V dnešních dobách je obklopen tenisovým kurtem z jedné strany a parkovištěm z druhé strany.

Norbert – z jedné strany obklopen parkovištěm, z druhé strany Strahovským stadionem.

Vojtěch  – U tohoto bastionu v současné době sídlí společnost vyrábějící potisk na trika. Z druhé strany se nachází tenisový kurt.

Vavřinec  – v areálu strahovských kolejí Karel  – Tento bastion byl částečně zasypán, aby na něj vznikl pozvolný vstup a po jeho chodníku se nyní můžete dostat na Petřín. Újezdská brána  – Újezdskou branou vedl velký průjezd pro jezdce a povozy a po stranách dva malé průchody pro pěší. V průjezdu byla tzv.vlčí jáma v době míru krytá trámy a prkny. Ve vrcholu klenby byly navíc otvory, kudy se vrhalo kamení a lila žhavá smůla. Nepřítel tudy prakticky nemohl proniknout. Portály pro chodce byly zabezpečeny padacími můstky. Bránu chránil předsunutý bastion. Dřevěný most přes hluboký příkop vedl nejprve do bastionu a až z něho do hlavní brány. Po stranách hlavního portálu Újezdské brány byla pěkná sochařská výzdoba Adama Kulicha, Jeronýma Kohla a Ottavia Mosto. Jednalo se o sochy českého lva a rakouského dvouhlavého orla (dnes jsou vsazeny do fasády Muzea hl.m.Prahy na Florenci). Brána se denně otvírala o páté hodině ranní, zavírala se v devět hodin večer. Je škoda že Praha o tento symbol ucelenosti přišla.

Novogotická Újezdská brána  – ne ale tak docela, jelikož se roku 1862 rozhodlo, že se brána bourat nebude, pouze se zaslepí a po levé straně od ní se vybuduje novogotická brána. Byla to brána spíše symbolická, protože význam hradeb se vytratil již po napoleonských válkách. Došlo k částečnému zasypání příkopu a zde se postavila nová komunikace směrem od Smíchova. Brána byla členěna do tří stejně velkých průjezdů. Zdobily je osmiboké věžičky, ochoz s cimbuřím, zemské znaky a oslavný nápis “Franciscus Josephus I.” Při nové parcelaci tohoto území bylo opevnění na Újezdě včetně zaslepené barokní i novogotické brány r.1891 bohužel zbořeno. Zde se dochovalo pouze několik fotografií.

Pevnost Vyšehrad Strmá skála vždy lákala k osídlení a založení hradu, opevněného místa, které by hlídalo Vltavu a Prahu. O Vyšehradu píše mnoho legend a bájí. Například podle Kosmy byl hrad založen za vlády Libušina manžela Přemysla, a to na obranu proti vzbouřeným ženám v dívčí válce. Dívky se opevnili na protějším břehu, které se dnes jmenuje Děvín, a Vyšehrad měl zadržet jejich postup na druhý břeh. Za Karla IV kronikář Přibík Pulkava z Radenína tvrdí, že Libušino proroctví o budoucí slávě Prahy se odehrálo na Vyšehradě. Jaká je ale skutečnost?

Hrad zde byl zřejmě založen v polovině 10.století, tedy přibližně o 100 let později, než Pražský hrad. V roce 972 zde kníže Boleslav II. nechal vystavět mincovnu, ve které razil denáry a tudíž toto místo muselo být opevněno. Vojensky se Vyšehrad prokázal v letech 1003-4, kdy Čechy obsadil polský král Boleslav Chrabrý. Vyšehrad tehdy zůstal jediným bodem, na kterém se uhájila česká posádka. Pro tento význam si jej vybral za své sídlo Vratislav II. korunovaný roku 1085 za prvního českého krále. Další důvod proč se sem přestěhoval byly neshody s pražským biskupem, který sídlil na Pražském hradě. Vybudoval zde zděné hradby a knížecí palác. Král se tu také nechal pohřbít. Poslední kdo tu vládl byl Soběslav I. (1125-1140). Kníže Vladislav II. vládnoucí po Soběslavovi (1158) se definitivně přemístil na Pražský hrad.

Slavné období nastalo také za doby Karla IV. který zde vystavěl královský palác a přestavěl kostel sv. Petra a Pavla, další neodmyslitelnou dominantu tohoto místa.

Po husitských válkách se stává z Vyšehradu zřícenina a tím končí jeho největší sláva, v jeho okolí se usazují drobní řemeslníci a vytváří zde novou osadu, z níž koncem 15.století vzniká podhradí nazývané “Město hory Vyšehrad”. V polovině 17. století se díky budování nových barokních hradeb částečně Vyšehrad obnovuje a stává se z něj díky novému opevnění vojenská pevnost, která je zrušena až v roce 1886. Vyšehrad je považován za velmi důležité místo české historie. Jednou z charakteristických dominant Vyšehradu je tzv. Libušina lázeň, nacházející se na strmé vyšehradské skále. Zřejmě ale nešlo o žádné lázně, ale o věž, v níž byl kladkostroj a pomocí něj se vytahovaly nahoru nádoby s vltavskou vodou, původně totiž neměl Vyšehrad studnu. Funkce měla i strážní a hlídka hlídala jak vyšehradský hrad a skálu pod ním, tak provoz na Vltavě.

Pražská čára Pražská čára nebo také tzv. “Vnější obrana Prahy – VOP” je označení pro linii opevnění postaveného v druhé polovině třicátých let okolo Prahy. Tato linie opevnění začínala na soutoku řek Labe a Vltavy u Mělníka, pokračovala okolo měst Slaný, Smečno, Kladno, Beroun, Mníšek pod Brdy a končila u obce Slapy, kde měla navazovat na Vltavskou linii opevnění.

Hlavním úkolem Pražské čáry bylo zpomalit postup nepřítele na Prahu a neumožnit mu její přímé dělostřelecké bombardování. Stavba této linie se rozeběhla v srpnu roku 1936. Nejprve zde byly vystavěny pevnůstky LO vzor 36 a od roku 1937 i LO vzor 37. V oblasti okolo města Velvary bylo vytyčeno 5 samostatných pěších srubů těžkého opevnění. K jejich stavbě ale již nedošlo. Celkem bylo na Pražské čáře postaveno 77 objektů vzoru 36 a 756 objektů vzoru 37. K dokončení linie zbývalo postavit ještě 11 pevnůstek.

Po zabrání Československa Německem bylo rozhodnuto o likvidaci těchto pevnůstek z důvodu eliminace jejich použití v případném vojenském povstání. Objekty byly naplněny trhavinou a odstřeleny. Pevnůstky, které nešlo odstřelit z důvodu jejich blízkosti k důležitým civilním objektům byly znehodnoceny vyplněním jejich interiéru kameny prolitými betonem. Vchod i střílny objektů byly zabetonovány.

Do současnosti se uchovalo jen několik málo pevnůstek. Poměrně zachovalé objekty lze nalézt mezi obcí Nižbor a Srbsko podél řeky Berounky; mnohé se nacházejí přímo v zástavbě i v Berouně (například u zdejšího autobusového nádraží). Pevnůstky nedaleko vesnice Dolní Bezděkov jsou zrekonstruované a slouží jako muzeum. Ze severního úseku je dochována jedna pevnůstka ve Smečně, jedna ve Velvarech a několik dalších v okolních obcích.