Bukač a dudek
Bukač a dudek
Jednou se ptali staré pasačky, kde nejraději pase své stádo a ona pravila, že nejraději drží své stádo tam, kde není tráva ani příliš bujná a ani příliš bídná. Její pán se té odpovědi podivil. A ona mu odvětila, že si vzala ponaučení od dávných pastýřů - bukače a dudka.
Ten příběh se odehrál v dávných časech. Tenkrát pásl bukač své stádo na pastvě šťavnaté a bujné, luční květy tam rostly v celých trsech a omamně voněly a krávy z toho byly pak bujné a divoké. Dudek ale zavedl své stádo na vyprahlou horu, kde vítr celý den honil jen písek a par suchých stébel trávy, z toho byly jeho krávy celé zesláblé a neduživé. A když přišel večer a bylo třeba hnát stáda domů, bukačovy bujné krávy neposlouchaly, proháněly se po louce a utíkaly svému pastýři do všech stran. Ani dudkova snaha nepřinesla ovoce. Jeho krávy byly tak slabé, že se nemohly zvednout ze země a zůstaly ležet v písku.
Tak to končívá, když lidé neznají míru.“ dokončila své vyprávění stará pastýřka: „Slyšíte ten podivný tlukot na louce? To tlukou dudek a bukač, kteří dodnes svolávají svá stáda.“
