KAPITOLA XVI Dvanáct ze sedmdesáti Téhož dne odpoledne opustila Paracuta pobřeží země Sfingy, kterou jsme od 21. února měli stále na západě před sebou. K polárnímu kruhu jsme museli proplout přibližně ještě sedm set čtyřicet kilometrů. Smrtí Dirka Peterse se počet pasažérů na Paracutě zmenšil na dvanáct. To bylo vše, co zbylo z posádek obou goelet, z nichž v jedné bylo osmatřicet a ve druhé dvaatřicet mužů, celkem tedy sedmdesát.
A nyní vypovím všechno co nejstručněji. Nebudu se šířit o zpáteční cestě, kdy nás stále podporoval příznivý proud i vítr. A i když jsme zažili chvíle nesmírné únavy, strádání i nebezpečí, přece jen jsme se nakonec zachránili... Několik dnů po našem odjezdu ze země Sfingy slunce zašlo za obzor, aby se už neobjevilo po celé dlouhé měsíce. A tak v pološeru jižní polární noci pokračovala Paracuta v jednotvárné plavbě. Často se však objevovala polární záře. Jaká nádhera, když se rozvíjí světelný oblouk, jeho paprsky se rozmarně zkracují nebo prodlužují, záře jeho hustých clon se znenadání zvyšuje nebo zmenšuje a směřuje na obloze k bodu určenému hrotem kompasových jehel, které se stavějí do kolmé polohy! A jaké bohatství změn v zářících záhybech a vlnách, které se zbarvují od jasné červeně až do smaragdové zeleně!
Naše cesta pokračovala celý týden, aniž jsme se odchýlili na východ nebo na západ, a teprve 21. března jsme ztratili z dohledu zemi Halbrane.
Vždycky jsem tak nazýval tuto zemi, jejíž pobřeží se táhlo bez přerušení až na tuto šířku. Nepochybovali jsme ani v nejmenším, že je to jedna z rozsáhlých pevnin Antarktidy.
Náš člun stále unášel proud, který podle kompasu směřoval k severu.
Když jsme 27. března vypočítali průměrnou rychlost, usoudili jsme, že jsme mezi osmašedesátou a devětašedesátou rovnoběžkou, to znamená asi sto dvacet kilometrů od polárního kruhu.
Kdyby se nám tak nepostavily do cesty žádné překážky a kdyby mezi tímto vnitřním mořem jižní polární oblasti a končinami Tichého oceánu byl volný průjezd! Paracuta by mohla v několika málo dnech dosáhnout hranice jižních moří. Ale ještě několik set kilometrů a octneme se před ledovou přehradou, nehybnou hrází ledovců. A jestliže se nám podaří proplout, octneme se na hladině strašlivého Tichého oceánu v křehkém člunu, a to v roční době, kdy tam bývá dvakrát tolik bouří než kdy jindy. A ani velké lodi nevyváznou beze škod z těch rozbouřených vod.
Nechtěli jsme na to myslet... Snad nám osud nějak pomůže... Objeví nás nějaká loď... Avšak mořská hladina postupně zamrzávala a my jsme museli často prolámat ledová pole, abychom si proklestili cestu. Teploměr poklesl až na 15°C pod nulu. Trpěli jsme mrazem a prudkým větrem. Celý týden až do 2. dubna se Paracuta proplétala mezi krami ledové přehrady, které čněly dvě stě deset až dvě stě čtyřicet metrů nad mořskou hladinu. Ani na východě, ani na západě jsme nedohlédli na její konec. Ale měli jsme neuvěřitelné štěstí. Právě 2. dubna jsme našli průliv. Bylo třeba neobyčejné obratnosti i statečnosti našich námořníků, abychom se z této situace dostali. Musíme být do smrti vděčni kapitánům Williamu i Lenu Guyovým, Jemu Westovi, palubnímu mistrovi i všem ostatním!
Konečně jsme se octli ve vodách Tichého oceánu. Avšak při naší dlouhé a svízelné plavbě průplavem mezi ledovci se náš člun těžce poškodil.
Ucpávky se uvolnily, spáry trupu se div nerozsypaly a mnohými z nich jsme nabírali vodu. Neustále jsme ji museli z člunu vylévat, tím spíš, že se dostávala do člunu i přes palubu.
Vítr teď byl mírnější a moře klidnější, než jsme doufali, ale zatím jsme nespatřili žádnou loď. V prvních dubnových dnech jsou tyto končiny už opuštěny - opozdili jsme se o několik týdnů.
Od nejbližších obydlených zemí nás ještě dělilo dva tisíce osm set kilometrů a celý měsíc už vládla zima... Dne 6. dubna jsme spotřebovali poslední zásoby. Vítr zesiloval a člun ohrožovaný vlnami se mohl každou chvíli potopit.
„Loď!“ To vykřikl palubní mistr. I my jsme za okamžik rozpoznali asi osm kilometrů na severozápadě loď, která se vynořila z mlh na obzoru.
Okamžitě jsme dávali znamení a na lodi nás uviděli. Zastavili a spustili na moře velký člun, aby nás zachránili.
Byla to loď Tasman, americký trojstěžník z Charlestonu. Uvítali nás nadšeně a velmi srdečně a kapitán se choval k mým společníkům jako ke svým vlastním krajanům.
Tasman plul z Falklandských ostrovů. Tam se dověděl, že se před sedmi měsíci vydala na cestu do jižních polárních polí anglická goeleta Halbrane, aby vyhledala trosečníky z Jany. Ale když se přiblížilo zimní období a goeleta se nevracela, všichni si mysleli, že někde v oněch polárních končinách ztroskotala.
Poslední část naší plavby byla krátká a velmi radostná. Po čtrnácti dnech Tasman vylodil v Melbourne v australské provincii Victorii všechny, kteří přežili zkázu obou goelet.
Tam jsme také vyplatili našim mužům odměnu, kterou si tak těžce vydělali. Podle map jsme poznali, že se Paracuta dostala do Tichého oceánu mezi zemí Claryinou, kterou našel Dumont d'Urville, a zemí Fabricií, objevenou Ballenym roku 1838. Tak skončila tato dobrodružná a neobyčejná výprava, která stála bohužel příliš mnoho obětí. Ale abychom se vyjádřili přesně, jestliže nás při této plavbě náhoda i nutnost zavlekly až k jižnímu pólu, mnohem dál než kteréhokoliv z našich předchůdců, jestliže jsme dokonce přepluli kolem zemské osy, co drahocenných objevů zbývá ještě odkrýt v těch končinách!
Arthur Pym, hrdina proslavený Edgarem Poem, ukázal cestu... Další se po ní vydají a vyrvou Ledové sfinze poslední tajemství záhadné Antarktidy!
