KAPITOLA XV Ostrov Tsalal Noc minula bez poplachu. Od ostrova neodrazil žádný člun a také žádný domorodce se neukázal na pobřeží. Mohli jsme si to vysvětlit pouze jediným způsobem, totiž že domorodci obývají střední část ostrova. Z vypravování Arthura Pyma jsme také věděli, že k hlavní vesnici ostrova Tsalalu je nutné jít tři až čtyři hodiny.
Příjezd Halbrane tedy nebyl zpozorován. Zakotvili jsme asi pět a půl kilometru od břehu v hloubce sto padesáti metrů.
V šest hodin jsme zvedli kotvu a goeleta, nesená lehkým ranním vánkem, zajela k novému kotvišti asi devět set metru od korálového útesu. Z této vzdálenosti bylo vidět celý ostrov.
V obvodu měřil asi osm až dvacet kilometrů - o tom se Arthur Pym nezmiňuje - jeho břehy byly srázné a těžko přístupné a za nimi se táhly pusté načernalé pláně, obklopené řadou prostředně velkých pahorků. Tak tedy vypadal ostrov Tsalal. Opakuji, pobřeží bylo naprosto pusté, nebylo vidět jediný člun ani na širém moři, ani v zátokách. Nad skalnatými vršky nevystupoval nikde kouř a zdálo se, že u tohoto břehu nežije jediný domorodec.
Co se tady stalo za těch jedenáct let? Snad náčelník Too-Wit, už nežije?
To je možné, ale co domorodci... A co William Guy a ostatní trosečníci z anglické goelety?
Když se tehdy Jana objevila v těchto končinách, obyvatelé ostrova Tsalalu spatřili poprvé velkou loď. Také když se přišli podívat na palubu goelety, považovali ji za obrovské, zvíře, jehož údy jsou stěžně a plachty jeho kůže. Nyní už budou vědět, co si mají o lodi myslet. Nechtějí-li k nám přijít na návštěvu, čemu máme přičítat toto neobyčejně zdrženlivé chování? „Spusťte velký člun!“ zvolal netrpělivě kapitán.
Rozkaz byl vykonán a kapitán se obrátil k poručíkovi: „Jeme, ať se nalodí osm mužů s Martinem Holtem a s Huntem u kormidla! Ty zůstaneš na lodi a budeš bedlivě hlídat ostrov i širé moře. My vystoupíme na břeh a pokusíme se dojít do vesnice Klock-Klocku. Kdyby se něco stalo, dej vystřelit tři rány z děla...“ „Rozkaz - tři rány z děla v minutových přestávkách,“ souhlasil poručík. „Nevrátíme-li se do večera, pošli druhý, dobře ozbrojený člun s desíti lidmi za velení palubního mistra. Ať se drží asi dvě stě metrů od pobřeží a čeká mi nás...“ „Rozkaz, kapitáne!“ „V žádném případě neodejdeš z paluby!“ „Nikoliv, kapitáne.“ „Kdybys nás nenašel, přestože bys učinil vše, co by bylo v tvé moci, převezmeš velení a dopravíš goeletu zpátky na Falklandy.“ „Rozkaz, kapitáne.“ Velký člun byl rychle připraven k odplutí. Vstoupilo do něho osm námořníků s Martinem Holtem a s Huntem, všichni vyzbrojeni nabitými ručnicemi i pistolemi a s noži u pasu.
V té chvíli jsem se zeptal: „Dovolil byste mi vystoupit s vámi na břeh, kapitáne?“ „Chcete-li, pane Jeorlinku.“ Zašel jsem do kabiny, vzal si pušku, růžek s prachem, pytlík s broky, několik kulek a dohonil jsem kapitána, vykázal mi místo na zádi. Člun odrazil od lodi a zamířil k pobřeží. Chtěli jsme objevit průliv, do kterého se 19. ledna 1828 dostal Arthur Pym s Dirkem Petersem v člunu Jany... Právě v té chvíli se tehdy objevili domorodci na svých dlouhých pirogách. William Guy na ně zamával bílým šátkem na znamení přátelství a oni odpověděli pokřikem anamoo-moo a lama-lama. Potom jim kapitán dovolil vstoupit na palubu i s náčelníkem Too-Witem.
Ve vypravování se dále uvádí, jak navázali přátelské styky s domorodci.
Bylo dohodnuto, že goeleta, která se na naléhání Arthura Pyma pokusí proniknout o stupeň dál k jihu, tady na zpáteční cestě naloží náklad sumýšů. Za několik dnů, 1. ledna, kapitán William Guy a jeho jedenatřicet námořníků zahynulo při zřícení svahů v soutěsce Klock-Klocku a dalších šest námořníků, kteří hlídali goeletu Janu, přišlo o život při výbuchu. Nezachránil se z nich ani jediný.
Náš člun objížděl asi dvacet minut pobřeží. Jakmile Hunt objevil průliv, zamířil do něho, aby se dostal k úzké rozsedlině mezi skalami.
V člunu jsme nechali dva námořníky, kteří s ním přepluli mořské rameno široké asi čtyři sta metrů a pak se zachytili hákem na skále těsně u vjezdu do průlivu.
Naše skupinka vystoupila křivolakou úžlabinou, která vedla na vrchol pobřežních skalisek, a s Huntem v čele se vydala do středu ostrova. Barva plání bylá černá, jako kdyby její půda vznikla ze sopečného prachu, a nikde nebylo vidět „nic bílého“.
Asi o sto kroků dál se Hunt rozběhl k ohromné hromadě skal, vyšplhal se nahoru a rozhlížel se. Choval se skoro jako člověk, který se tady už nevyzná.
„Co jeto s ním?“ zeptal se mě kapitán Len Guy, když ho chvíli bedlivě pozoroval.
„Nevím, kapitáne,“ odpověděl jsem. „Ale víte právě tak dobře jako já, že na tom člověku je všechno podivné. V určitém směru by si zasloužil být mezi oněmi »novými bytostmi«, o kterých Arthur Pym tvrdil, že se s nimi setkal na tomto ostrově...! Člověk by dokonce řekl, že...“ „Že...?“ opakoval po mně tázavě kapitán Len Guy. Nedokončil jsem větu a zvolal jsem: „Kapitáne, víte naprosto jistě, že jste se při svém včerejším měření nezmýlil?“ „Úplně jistě.“ „A zjistil jste?“ „83°20' šířky a 43°50' délky.“ „Nemůže být tedy pochyb o tom, že je to opravdu ostrov Tsalal?“ „Nikoliv, pane Jeorlinku, leží-li ovšem tam, jak udává Arthur Pym!“ Skutečně, o tom se nemohlo pochybovat. Avšak nezmýlil-li se Arthur Pym při udání stupňů i minut, co si měl člověk myslet o věrohodnosti jeho vyprávění, pokud šlo o kraj, jímž procházela naše skupinka za Huntova vedení?
Pym se zmiňuje o podivných zvláštnostech. Mluví o stromech, které se nepodobají ani trochu stromům, které rostou v tropickém, mírném nebo polárním pásmu, ba ani těm, které lze nalézt v nižších šířkách jižní polokoule - to jsou jeho vlastní slova... Zmiňuje se o skalách neznámého složení a vrstvení. Mluví o zázračných potocích, v jejichž korytech teče nepopsatelná, neprůhledná tekutina podobná roztoku arabské gumy, se zřetelnými různobarevnými žílami podobnými měňavému hedvábí. Soudržnost žil byla tak malá, že když je proťala čepel nože, už se nespojily... Tady ale nebylo nic takového - anebo už tady nebylo nic takového. V celém kraji nebyl jediný strom, stromek nebo keř... Žádné zalesněné svahy, mezi kterými měla být vesnice Klock-Klock... Z těch potoků, z nichž se námořníci z Jany neodvážili napít, jsem nespatřil ani jediný, neviděl jsem dokonce ani kapku vody. Všude jen strašlivá, zoufalá, skličující a naprostá pustina.
Ale Hunt přece jen kráčel rozhodným krokem a bez váhání dál. Vypadalo to tak, jako kdyby šel, veden nějakým pudem jako vlaštovky nebo poštovní holubi, kteří míří rovnou k svým hnízdům. Ani nevím, jakým instinktem jsme byli vedeni, když jsme za ním kráčeli jako za nejspolehlivějším vůdcem. Šli jsme po rozryté, zpustošené a násilnými zvraty zničené půdě. Byla černá a sežehlá, jako by při nějakém sopečném výbuchu vyvřela ze zemského nitra. Snad nějaký děsný a nepředstavitelný výbuch rozvrátil celý povrch ostrova.
Také ze zvířat, o kterých se zmiňuje Arthur Pym, jsme nespatřili jediné, nikde žádné kachny ani obrovské želvy sloní, ani černí ptáci podobní káňatům, žádní černí vepři s chvostnatými ohony a antilopíma nohama, žádní beránci s černým rounem ani obrovští albatrosi s černým peřím... Dokonce i ti buřňáci, kterých je v antarktických krajích takové množství, jako kdyby odtud uprchli... Byla to jen pochmurná samota nejstrašlivější pouště.
Můžeme mít ještě naději, že uprostřed takové pustiny najdeme kapitána Williama Guye a trosečníky z Jany?
Pozoroval jsem kapitána Lena Guye. Jeho bledý obličej a čelo zbrázděné hlubokými vráskami jasně prozrazovaly, že začíná ztrácet naději... Konečně jsme se dostali do údolí, jehož svahy obklopovaly kdysi vesnici Klock-Klock. Jako všude i tam byla naprostá pustina. Nikde žádná obydlí ani chýše pro předáky, které byly vyrobeny z pařezu uříznutého asi metr od země, přes nějž byla přehozena velká černá kůže, ani chatrče upletené z ohnutých větví, ani jeskyně podobné jeskyním troglodytů, vyhrabané ve svazích kopců v černém kamení... A kde byli domorodci z ostrova Tsalalu - muži, skoro docela nazí, z nichž jen někteří měli na sobě černou kožešinu a zbraň, oštěpy a kyje, ženy, velké, vzpřímené a dobře rostlé i jejich děti? Ano, kam se poděl celý ten svět ostrovanů černé pleti, černých vlasů a černých zubů, u kterých jen pohled na bílou barvu vyvolával strach a děs?
Marně jsem hledal chýši Too-Wita, potaženou čtyřmi velkými černými kůžemi, spojenými dřevěnými hřeby a připevněnou k zemi kolíčky. Ani jsem to místo nepoznal. A přece tam byli s projevy úcty přijati náčelníkem William Guy, Arthur Pym, Dirk Peters a jejich druhové.
V tom okamžiku mi hlavou projela jako blesk náhlá myšlenka. Pochopil jsem, co se událo na ostrově, jaká příčina vyvolala tu zkázu.
„Zemětřesení!“ vykřikl jsem.
„Ano, stačily dva tři otřesy, tak obvyklé v krajích, kde moře infiltrací vniká do pevné půdy...! Jednoho dne si nahromaděné páry prorazí cestu a zničí všechno na povrchu...“ „Že by zemětřesení změnilo do té míry ostrov Tsalal?“ zašeptal kapitán. „Ano, kapitáne, zničilo všechny ty zvláštní stromy i rostliny, potok s nevídanou vodou, prapodivné výtvory přírody... Všechno je nyní pohřbeno v hlubinách země a my po tom nenajdeme ani stopy. Proto už tady neuvidíme nic z toho, co viděl Arthur Pym!“ Přistoupil k nám Hunt, vyslechl, co jsem říkal, a na znamení souhlasu zakýval svou ohromnou hlavou.
„Nejsou snad tyto končiny jižních moří sopečného původu?“ pokračoval jsem.
„A kdyby nás Halbrane dopravila na Viktoriinu zemi, nenašli bychom tam sopky Erebus a Terror v plné činnosti?“ „Ale přece jen,“ poznamenal Martin Holt, „kdyby tu bylo došlo k sopečnému výbuchu, našli bychom lávu...“ „Netvrdil jsem, že tady došlo k sopečnému výbuchu,“ odpověděl jsem našemu mistru plachtaři, „řekl jsem jen, že zde byla půda zpřevrácena zemětřesením.“ Také jsem si vzpomněl, že podle vyprávění Arthura Pyma Tsalal patřil ke skupině ostrovů táhnoucích se směrem k západu. Jestliže ta skupina nebyla celá zničena, je možné, že domorodci z Tsalalu uprchli na některý ze sousedních ostrovů. Bylo by tedy třeba prozkoumat celé souostroví, kde mohli trosečníci z Jany nalézt útočiště.
Řekl jsem to kapitánovi Guyovi.
„Ano,“ zvolal a slzy mu vyhrkly z očí, „ano, to by bylo možné!“ Hunt nám ale posunkem naznačil, abychom šli za ním. Zabočil údolím asi na dva dostřely z pušky a pak se zastavil.
Jaká podívaná se nám naskytla!
Ležela tam hromada vybělených lidských kostí... Strnuli jsme hrůzou a zděšením.
To tedy zbylo z obyvatel ostrova, jejichž počet byl kdysi odhadován na několik tisíc! Avšak jestliže zahynuli všichni do posledního při zemětřesení, jak si vysvětlit fakt, že jejich pozůstatky zůstaly na povrchu země, a nikoliv v jejích útrobách? Máme předpokládat, že domorodci byli překvapeni znenadání, že jim nezbyl čas utéci k člunům a doplavit se k jiným ostrovům?
Když jsem o tom přemýšlel, některé věci můj mozek odmítal pochopit.
Jak také srovnat katastrofu se záznamy v Pattersonově deníku? Druhý důstojník z Jany v nich přesně udával, že před sedmi měsíci zanechal své společníky na ostrově Tsalalu. Nemohli tedy zahynout při zemětřesení, protože podle stavu nalezených kostí k němu došlo před několika lety, patrně hned po odjezdu Arthura Pyma a Dirka Peterse z ostrova, když se o něm ve svém vyprávění nezmínili.
Skutečnost a vyprávění si zřejmě odporovaly. Jestliže došlo k zemětřesení nedávno, pak nijak nesouviselo s hromadou kostí vybělených lety. Ať tomu bylo jakkoliv, muži zachránění z Jany nebyli mezi těmito nešťastníky... Ale..., kde tedy byli? Údolí bývalé vesnice Klock-Klocku už končilo, proto jsme se vrátili, abychom se zase dostali na cestu k pobřeží.
Ušli jsme sotva dva kilometry, když v tom se Hunt znovu zastavil před hromádkou takřka zpráchnivělých kostí, které ani nevypadaly jako lidské.
Byl to snad pozůstatek některého z těch podivných zvířat, o kterých se zmiňoval Arthur Pym a z nichž jsme dosud nespatřili ani jediné?
V tom Hunt vykřikl, či spíše divoce zařval.
Vztahoval svou ohromnou ruku k nám a držel v ní kovový obojek.
Ano, měděný, napolo zrezivělý obojek s vyrytými písmeny, která byla ještě čitelná.
Tato písmena tvořila tři slova: Tygr... Arthur Pym. Tygr! To byl přece novofoundlandský pes, který zachránil svému pánovi život, když se Arthur Pym musel skrývat v podpalubí Grampusu! Tygr, který tam div nezašel žízní! Tygr, který se za vzpoury vrhl námořníku Jonesovi na krk, až toho zrádce zardousil!
Tak tedy věrný pes nezahynul při ztroskotání Grampusu. Dostal se na palubu Jany právě tak jako Arthur Pym a míšenec. A přece ve vypravování už o něm nebyla ani zmínka a ani před setkáním s goeletou se o něm nemluvilo.
Hlavou mi táhlo plno protichůdných myšlenek. Nebyl jsem s to srovnat si všechna fakta. Nebylo však pochyb o tom, že Tygr neutonul, ale zachránil se právě tak jako Arthur Pym, že svého pána následoval až na ostrov Tsalal, přežil sesutí strání v údolí Klock-Klocku a nakonec zašel při katastrofě, při které zahynula většina tsalalského obyvatelstva.
Nic jiného jsme už neobjevili a za tři hodiny jsme se zase vrátili na palubu Halbrane.
Kapitán se zavřel ve své kabině a neukázal se ani při večeři.
Druhý den bych se byl rád vrátil na ostrov a prozkoumal celé jeho pobřeží. Proto jsem požádal poručíka, aby mě tam dal odvézt.
Kapitán to dovolil, ale sám s námi nejel.
Hunt, palubní mistr, Martin Holt, čtyři muži a já jsme sestoupili do člunu beze zbraní, protože jsme se už nemuseli nikoho obávat.
Přistáli jsme na stejném místě jako včera a Hunt nás znovu vedl údolím vesnice Klock-Klocku.
Jakmile jsme se tam dostali, stoupali jsme úzkou strží, kudy se kdysi pustili Arthur Pym, Dirk Peters a námořník Allen, když byli odtrženi od Williama Guye a ostatních; stěny strže byly z dosti křehkého mastku.
Na tom místě už nebylo stopy ani po skalní stěně - zmizela asi při zemětřesení - ani po rozsedlině, jejíž vchod zakrývalo ořeší, ani po šeré chodbě, která vedla do bludiště, v němž se zadusil Allen, ani po terasovitém výstupku, odkud Arthur Pym a míšenec pozorovali, jak domorodci napadli goeletu, a slyšeli, jak konečně došlo k výbuchu, který si vyžádal tisíce obětí.
Nezbylo také nic z pahorku, který se zřítil při uměle vyvolaném sesuvu půdy, při němž se kapitán Jany, jeho druhý důstojník Patterson a pět jejich druhů zachránilo. Právě tak už tu nebylo ani stopy po bludišti, jehož různé chodby tvořily písmena i celá slova, která se dala složit ve větu udanou ve vyprávění Arthura Pyma. První řádka znamenala „bílou bytost“ a druhá „jižní kraj“.
A tak zmizel pahorek, vesnice Klock-Klock i všechno ostatní, co dodávalo ostrovu Tsalalu nadpřirozený vzhled. Tajemství těch neuvěřitelných objevů nebude patrně nikdy odhaleno.
Nezbývalo nám než se vrátit na palubu po západním pobřeží.
Hunt nás vedl místy, kde tehdy asi stála skladiště na sušení sumýšů, ale spatřili jsme z nich jen trosky.
Všude ticho a pusto.
Naposledy jsme se zastavili na místě, kde se Arthur Pym a Dirk Peters zmocnili domorodého člunu, který je zanesl až k oněm šedavým mlhám, v jejichž trhlinách zahlédli ohromnou lidskou postavu..., bílého obra... Hunt se zkříženými pažemi hltal očima nekonečné mořské dálavy. „No tak, Hunte!“ zavolal jsem na něho.
Hunt jako by neslyšel.
„Tady už nemáme co dělat,“ řekl jsem mu znovu a dotkl jsem se jeho ramene.
Zachvěl se a podíval se na mne srdcervoucím pohledem.
„Tak pojď, Hunte,“ zavolal na něho také Hurliguerly, „chceš stát na té skále do smrti? Nevidíš, že nás na Halbrane čekají? Pojďme! Zítra vyrazíme dál! Tady nás už nic nečeká.“ Zdálo se mi, že Huntovy chvějící se rty opakují slovíčko „nic“, i když celý jeho vzhled odporoval tomu, co říkal palubní mistr.
Člun nás dopravil na palubu.
Kapitán dosud nevyšel ze své kabiny. Jem West nedostal ještě rozkaz zvednout kotvy.
V té chvíli se objevil kapitán, bledý, se ztrhaným obličejem.
„Pane Jeorlinku,“ řekl mi, „udělal jsem, co bylo možné...! Můj bratr a jeho druhové..., mohu ještě doufat...? Nikoliv...! Musíme se vrátit..., dřív než přijde zima...“ Kapitán se vzpřímil a podíval se naposledy na ostrov Tsalal. „Zítra, Jeme,“ prohlásil, „zítra na úsvitu odplujeme!“ V tom okamžiku někdo pronesl drsným hlasem: „A Pym..., co chudák Pym?“ Poznal jsem ten hlas. Byl to hlas z mého snu.
