KAPITOLA XIV Jedenáct let života na několika stránkách

KAPITOLA XIV  Jedenáct let života na několika stránkách Název kapitoly naznačuje, že v ní bude velmi krátce popsána zkáza anglické goelety a podrobnosti ze života trosečníků na ostrově Tsalalu od chvíle, kdy odtamtud odplul Arthur Pym a Dirk Peters. Williama Guye a tři námořníky jsme přenesli do jeskyně a tam jsme je brzy vzkřísili. Opravdu jen hlad, nic jiného než hlad přivedl ty nešťastníky do mrákotného stavu vysílení.

Nechci se šířit o tklivém výjevu, jak William poznal svého bratra Lena, ale byli jsme dojati do hloubi duše.

Než nám William Guy začal vyprávět o svých osudech, vylíčili jsme mu krátce všechna naše dobrodružství. Řekli jsme mu o setkání s Pattersonovou mrtvolou, o cestě naší goelety na ostrov Tsalal, o našem odjezdu do vyšších šířek, o ztroskotání lodi u paty ledové hory a konečně i o zradě části naší posádky. Nesmlčeli jsme ani to, že Dirk Peters stále věří, že se shledá se svým druhem. William Guy však o smrti Arthura Pyma nepochyboval, právě tak jako nepochyboval o smrti ostatních námořníků z Jany, kteří byli rozdrceni pod svahy u vesnice Klock-Klocku.

Když jsme domluvili, William Guy nám vyprávělo všem, co se událo za těch jedenáct let, které strávili na ostrově Tsalalu.

Posádka Jany nepodezírala tsalalské obyvatele a jejich náčelníka Too-Wita ze zrádných úmyslu, vystoupila na břeh a vydala se do vesnice Klock-Klocku.

Včetně kapitána Williama Guye, druhého důstojníka Pattersona, Arthura Pyma a Dirka Peterse jich bylo celkem dvaatřicet. Byli ozbrojeni puškami, pistolemi a noži. Měli s sebou i psa Tygra. Goeletu nechali pod dozorem šesti námořníků. Doprovázeli je domorodí válečníci. Když se dostali do úzké rokliny, která vedla k vesnici, rozdělili se. Arthur Pym, Dirk Peters a námořník jménem Anen zašli do rozsedliny ve svahu. A od toho okamžiku je už jejich druhové nespatřili.

Za malou chvíli ucítili silný otřes. Pahorek, podle něhož kráčeli, se náhle zřítil a zasypal Williama Guye i jeho osmadvacet společníků.

Z nešťastníků se jedenadvacet mužů nikdy z té spousty sesuté země nedostalo.

Jen sedm jich jako zázrakem katastrofu přežilo, neboť se skrčili v rozsedlině svahu. Byl to William Guy, Patterson, Roberts, Covin a Trinkle, a dále Forbes a Lexton, kteří oba později zemřeli. O Tygrovi se však nedověděli, jestli zahynul při uměle vyvolaném zemětřesení anebo jestli vyvázl.

William Guy a jeho šest společníků však nemohli zůstat v úzké a temné prostoře, kde neměli ani dost vzduchu. Právě tak jako Arthur Pym i oni se nejprve domnívali, že se stali obětí zemětřesení. Ale pak poznali, že pokud byla zavalena jen roklina, stalo se tak proto, že zemětřesení uměle vyvolali domorodci. Arthur Pym i námořníci museli co nejrychleji uprchnout z černé tmy, kde neměli dost vzduchu a kde je dusily výpary vlhké země.

Jako v levém tak i v pravém pahorku byla podzemní bludiště, a když se William Guy, Patterson a ostatní plazili v temných chodbách, dostali se do jeskyně, kam pronikalo dost světla i vzduchu.

Odtud také viděli, jak šedesát pirog, domorodých člunů z vydlabaných kmenů, zaútočilo na Janu, kterou hlídalo šest námořníků. Viděli, jak všechna děla chrlila kule i sekané železo, jak domorodci přepadli goeletu a jak nakonec došlo na lodi k výbuchu, při němž zahynulo na tisíc domorodců a goeleta byla úplně zničená.

Too-Wit a domorodci se nejprve výbuchu lekli, ale pak byli ještě víc zklamáni, protože z lodě zbyly jen bezcenné trosky. Mysleli si, že celá posádka zahynula při zřícení pahorku, ani ve snu je nenapadlo, že by někteří námořníci zůstali naživu. A tak na jedné straně Arthur Pym s Dirkem Petersem a na druhé William Guy a jeho druhové mohli zůstat v bludišti u vesnice Klock-Klocku, kde se živili masem buřňáků, kteří se dali chytit do ruky, a oříšky z četných ořešin rostoucích na svahu kopce. Oheň si opatřili třením kusu tvrdého dřeva o kus dřeva měkkého, kterého měli kolem sebe dost a dost.

Konečně jak již víme, po sedmi dnech vězení mohli Arthur Pym a míšenec opustit skrýš, sestoupit k břehu, zmocnit se člunu a utéct z ostrova Tsalalu, kdežto William Guy a jeho druhové dosud nenašli vhodnou příležitost k útěku.

Jedenadvacátý den od svého uvěznění v podzemním bludišti kapitán William Guy a jeho námořníci z Jany shledali, že už brzy nebudou mít dost obživy. Aby unikli smrti hladem, museli zvolit jedinou možnost, dostat se k pobřeží a pokusit se vyplout na širé moře v nějakém domorodém člunu.

Ovšem potřebovali k tomu alespoň několik hodin tmy. V té době však na čtyřiaosmdesáté rovnoběžce slunce nezapadá pod obzor.

Pravděpodobně by jejich bídné živoření byla ukončila smrt, kdyby se celá jejich situace nezměnila za nových okolností.

Ráno 22. února uviděli na břehu veliké želvy. Ale jak se trosečníci mohli vystavit nebezpečí a sestoupit na břeh, kde se to hemžilo domorodci?

Najednou mezi domorodci propukl zmatek. Muži, ženy i děti se rozprchli na všechny strany. Někteří z nich se dokonce vrhli do člunů, jako kdyby je ohrožovalo nějaké hrozné nebezpečí... Co se stalo? William Guy a jeho druhové brzy pochopili, co vyvolalo tak velký zmatek na pobřeží.

Mezi ostrovany se vřítil jakýsi čtvernožec, měl pěnu u huby, vydával děsivý řev a začal hlava nehlava skákat všem po hrdlech.

A přece ten čtvernožec byl sám a domorodci ho mohli udolat kamením a šípy. Proč v nich vyvolával takový děs a proč před ním prchali a ani se nepokoušeli bránit?

Zvíře mělo bílou srst, a proto zřejmě docházelo k tomu divnému zjevu, o kterém jsme se už zmínili, právě jeho bílá barva vyvolávala u domorodců z ostrova Tsalalu onu nepochopitelnou hrůzu. Ne, nikdo si nedovede představit, s jakým zděšením vykřikovali své tékéli-li, anamoo-moo a lama-lama!

Avšak jak se William Guy a jeho druhové podivili, když ve zvířeti poznali psa Tygra!

Ano! Tygr také unikl při zřícení půdy a zachránil se asi útěkem do nitra ostrova. Bloudil v okolí Klock-Klocku a nyní se vrátil a budil mezi divochy děs a hrůzu.

Ubohý pes měl vzteklinu a ohrožoval zděšené ostrovany svými tesáky.

Většina obyvatel se vtěsnala do člunů a přeplula na sousední ostrovy, několik set domorodců tam však muselo zůstat, protože neměli další čluny, na kterých by uprchli. Některé domorodce Tygr pokousal a po krátké době u nich vypukla vzteklina. A hromady vybělených kostí, které jsme našli v okolí vesnice Klock-Klocku, to byly pozůstatky ostrovanů zachvácených šílenou chorobou. Nešťastný pes pak zdechl někde na pobřeží, kde Dirk Peters našel jeho kostru i kovový obojek se jménem Arthura Pyma.

A tak po této katastrofě, kterou si geniální a mocná obrazotvornost Edgara Poea nedovedla představit, byl ostrov Tsalal nadobro opuštěný.

Domorodci uprchli na jihozápadní ostrůvky tohoto souostroví a navždy opustili končinu, kde „bílé zvíře“ šířilo hrůzu a smrt.

Potom když všichni ostatní obyvatelé, kterým se nepodařilo uprchnout, zahynuli až do posledního na strašnou vzteklinu, William Guy, Patterson a pět námořníků se odvážilo vyjít z bludiště chodeb, kde div nezhynuli hladem.

A jak se v následujících letech udrželi při životě?

Celkem se jim nevedlo tak bídně. Živobytí jim poskytovaly plody této úrodné půdy i domácí zvířata. Chyběla jim jen loď nebo člun, který by jim umožnil opustit ostrov Tsalal. Na člunu by se mohli vrátit k ledovému poli a překročit polární kruh. Ale jak by si William Guy a jeho druhové mohli vystavět člun na tak dlouhou a nebezpečnou cestu, když kromě zbraní neměli potřebné nástroje?

Proto jim nezbývalo než starat se o to, jak by se na ostrově co nejlépe zařídili, a čekat na příležitost, kdy ho budou moci opustit.

Nejdřív se na radu kapitána a druhého důstojníka rozhodli zřídit tábor na severozápadní části pobřeží. Z vesnice Klock-Klocku nebylo totiž vidět na širé moře. Výhled do dálky byl pro ně důležitý pro případ, že by se u břehů ostrova Tsalalu objevila nějaká loď.

Kapitán William Guy, Patterson a pět námořníků sestupovalo tedy roklinou, do poloviny naplněnou troskami zříceného pahorku.

Než opustili roklinu, Williama Guye napadlo prozkoumat rozsedlinu na pravé straně, v níž zmizeli Arthur Pym, Dirk Peters a Allen. Avšak vchod do rozsedliny byl zasypaný, a tak se mu nepodařilo proniknout dovnitř.

Proto nezjistil, že je tam celé bludiště chodeb a že jsou právě takové jako ty, z kterých přišel. Možná že obě bludiště spolu souvisela pod vyschlým řečištěm nějaké bystřiny.

Skupina mužů se prodrala přehradou trosek a zamířila k severozápadu.

Na pobřeží, asi šest kilometrů od Klock-Klocku, se definitivně utábořili v jeskyni, skoro takové, jako byla naše nynější jeskyně na břehu země Halbrane.

Na tomto místě sedm trosečníků z goelety Jany prožívalo dlouhá, zoufalá léta a takový osud nyní čeká nás. Ovšem oni měli příznivější podmínky, protože úrodná půda jim poskytovala víc prostředků než nám pustina v zemi Halbrane.

Ani na okamžik nepochybovali, že Arthur Pym, Dirk Peters a Allen zahynuli při zemětřesení... a byla to pravda jen o Allenovi. Copak je mohlo napadnout, že se Arthur Pym a Dirk Peters zmocnili domorodého člunu a vydali se na moře?

Jak nám vypravoval William Guy, žádná příhoda nepřerušila jednotvárnost jejich života za celých těch jedenáct let. Neobjevili se ani domorodci, kteří se z hrůzy vyhýbali ostrovu Tsalalu. Trosečníky tedy neohrožovalo žádné nebezpečí. Na druhé straně, čím se jejich pobyt prodlužoval, tím víc ztráceli naději, že je někdy někdo najde.

Jedno bylo jisté, ještě před sedmi měsíci kapitán William Guy neztratil ani jediného ze svých námořníků. Ale běda, brzy na ně mělo dolehnout neštěstí!

V květnu, který se může přirovnat k listopadu na severní polokouli, začal na širém moři před Tsalalem roztávat led a proud unášel ledové kry k severu. Kteréhosi dne se jeden ze sedmi námořníků nevrátil. Volali ho, hledali..., všechno nadarmo. Už nikdy ho nespatřili.

Byl to Patterson, druhý důstojník z Jany a věrný druh kapitána Williama Guye. Jakou bolest způsobila těm statečným lidem ztráta jednoho z nich!

Nebyla to současně předzvěst dalších neštěstí?

Co nevěděl William Guy, to jsme mu pověděli. Pattersona odnesl proud na ledové kře, kde zemřel hlady. Objevili jsme ho u ostrovů prince Eduarda.

Když kapitán Len Guy vypravoval, jak jsme díky záznamům nešťastného druhého důstojníka zamířili s Halbrane do antarktických moří, jeho bratru Williamu vytryskly z očí slzy.

Po prvním neštěstí následovala další. Od Pattersonova zmizení uplynulo pět měsíců, když v polovině října strašlivé zemětřesení rozmetalo ostrov Tsalal až do základů a zároveň skoro úplně zničilo skupinu ostrovů na jihozápadě.

Není možné si ani představit, jaký mocný to byl převrat půdy. My jsme to ovšem mohli posoudit, když člun z naší goelety přistál u skalnatého pobřeží popsaného Arthurem Pymem. William Guy a jeho pět námořníků by tam bylo jistě umřelo hlady, kdyby neměli možnost uprchnout z ostrova.

Dva dny předtím proud přihnal ke břehu člun, patrně z nějakého souostroví na jihozápadě.

William Guy s námořníky naložili do člunu tolik potravin, co se tam vešlo, a opustili ostrov.

Prudký vítr zahnal jejich člun k jihu, kde se dostal do téhož proudu, který unášel i naši ledovou kru, když zamířila k pobřeží země Halbrane.

Nešťastníci byli takto unášeni dva a půl měsíce a nepodařilo se jim změnit směr. Až teprve 2. ledna tohoto roku spatřili zemi, tu kterou na východě omývalo moře z Janina průlivu.

Teď už jsme věděli, že tato země nebyla vzdálená od země Halbrane ani sto kilometru. Ano, jen tato vzdálenost nás dělila od lidí, které jsme tak dlouho hledali a o nichž jsme se domnívali, že je už nikdy nenajdeme!

Člun Williama Guye přistál na této zemi mnohem dál na jihovýchodě.

Ale jaký to byl rozdíl mezi onou zemí a ostrovem Tsalalem! Byl tam jen písek a skály. Spotřebovali všechny zásoby a trpěli hladem. Dva z nich podlehli. Čtyři ostatní nechtěli ani o den déle zůstat na pobřeží, kde by byli všichni odsouzeni k smrti hladem. S nepatrnou zásobou potravin se nalodili do člunu a podruhé se svěřili proudu. Nemohli ani určit své postavení, protože neměli námořní přístroje.

Plavili se pětadvacet dní za hrozných podmínek, potraviny spotřebovali, už osmačtyřicet hodin neměli co jíst a jistě by byli zemřeli. Leželi ve mdlobách na dně člunu, když se dostali na dohled k pobřeží země Halbrane.

V té chvíli zpozoroval jejich člun náš palubní mistr. Dirk Peters se vrhl do moře. V okamžiku, kdy se míšenec vyšplhal do člunu, poznal kapitána Jany i námořníky.

A tak se oba bratři sešli ve ztraceném koutu země Halbrane.