KAPITOLA XII Tábor Po poledni byla od nás země vzdálená asi dva kilometry. Nyní šlo jen o to, jestli nás proud nezažene dál od pevniny. Musím přiznat, že kdybychom byli měli na vybranou, máme-li u tohoto pobřeží přistát anebo pokračovat v plavbě na ledové kře, ani nevím, co by bylo výhodnější.
„Přistát,“ odpověděl na mou otázku Jem West.
Skutečně, kdybychom se byli mohli nalodit do člunu všichni i se zásobami pro pěti až šestitýdenní plavbu, vydali bychom se bez váhání na cestu a snad bychom s pomocí jižního větru propluli volným mořem. Ale protože do člunu by se vešlo nanejvýš jedenáct dvanáct mužů, museli bychom je vylosovat. A co ti ostatní? Nebyli by odsouzeni k smrti mrazem, ne-li k smrti hladem na této pevnině, kterou zima brzy pokryje jíním a ledem?
Nuže, bude-li náš ledovec unášen dál proudem tímto směrem, pak největší část cesty urazíme za přijatelných podmínek. Ale co když se naše ledové plavidlo znovu převrátí anebo ho uchvátí protiproud?
Bylo na místě uvažovat o této možnosti.
Po obědě se celá posádka vydala na vrchol ledovce. Země, kterou jsme spatřili na severu, byla pevnina nebo přinejmenším dosti rozlehlý ostrov.
Směrem k východu se země táhla do nedohledna. Na západě vybíhala v dosti ostrý mys s pahorkem ve tvaru ohromné tulení hlavy. Dále se opět doširoka rozkládalo moře.
Každý z nás si dobře uvědomoval celou situaci. Zda u této země přistaneme, to záleželo jen a jen na proudu. Směřoval nejspíš k severovýchodní části země.
„Nezdá se, že je obydlená. Ale rozhodně nevypadá jako ostrov Tsalal v době, kdy tam přistála Jana. Tam tehdy spatřili zelená údolí, husté lesy, kvetoucí stromy a rozlehlé pastviny... a tady na první pohled vidíte jen neúrodnou pustinu!“ řekl kapitán.
„Ale přece jen bych se vás chtěl zeptat, nechcete tu přistát, kapitáne?“ nedalo mi to.
„S člunem?“ „Ano, s člunem, bude-li naši ledovou kru dál unášet proud.“ „Nesmíme ztratit ani hodinu, pane Jeorlinku, kdybychom se opozdili, nepropluli bychom už průlivy v ledovém poli!“ „To uznávám,“ odpověděl jsem okamžitě. „Ale odplout od této země a ani na ni nevkročit, nepřesvědčit se, nejsou-li tam nějaké stopy po táboření, a jestli váš bratr a jeho druhové, kapitáne...“ Kapitán jen vrtěl hlavou.
Toto pusté pobřeží, ty rozlehlé neúrodné pláně, vyprahlé vrchy i břehy obklopené načernalými skálami, nic z toho v něm nemohlo vzbudit naději... Jak by se tam trosečníci uživili celé dlouhé měsíce? Ostatně vyvěsili jsme už na vrcholu ledové kry anglickou vlajku, která vlála ve větru. William Guy by ji jistě už spatřil a spěchal by na pobřeží.
A přece se na břehu neobjevil nikdo.
V té chvíli Jem West, který si dělal poznámky, řekl: „Počkejme ještě, než se rozhodneme. Za necelou hodinu budeme mít jistotu. Zdá se mi, že teď plujeme pomaleji, a je možné, že nás protiproud zanese šikmo ke břehu…“ „To si taky myslím,“ prohlásil palubní mistr, „a jestliže se naše plovoucí mašina nechce zastavit, moc k tomu neschází! Skoro bych řekl, že se otáčí...“ Jem West a Hurliguerly se nemýlili. Ledová kra jako kdyby se chtěla z nějakého důvodu vyprostit z proudu, který ji až dosud unášel. Pod vlivem protiproudu směřujícího k pobřeží se začala otáčet.
Proto bylo zbytečné uvažovat o tom, máme-li či nemáme-li spustit člun na moře. Asi v pět hodin odpoledne zabočila ledová kra do hlubokého zářezu v pobřeží a zastavila se u dlouhé špičky jejího výběžku.
„Na zem...! Na zem!“ zaznělo ze všech úst.
Celá posádka sestupovala dolů po úbočích ledovce, když Jem West zavelel: „Počkejte na rozkaz!“ Někteří zaváhali, zvlášť Hearne a jeho kamarádi. Pak přece jen uposlechli a všichni se shlukli kolem kapitána.
Nemuseli jsme ani spouštět člun na moře, protože ledovec se zastavil přímo u špičky výběžku.
Kapitán, palubní mistr a já jsme opustili tábor a vystoupili na zemi, které se patrně ještě nikdy nedotkla lidská noha. Na sopečné půdě bylo plno kamenů, úlomků lávy a strusky. Za pásem písčitého břehu půda stoupala k patě strmých pahorků asi na kilometr od pobřeží.
Usoudili jsme, že bychom měli vystoupit na jeden z nich, vysoký asi čtyři sta metrů nad mořem. Z vrcholku bychom se rozhlédli po pevnině i po moři.
Kráčeli jsme asi dvacet minut po hrbolaté a rozrušené půdě bez jediné rostlinky. Nic nepřipomínalo úrodné louky na ostrově Tsalalu, předtím než je zničilo zemětřesení, ani husté lesy, o kterých se zmiňoval Arthur Pym, ani potoky s podivnou vodou, svahy s voňavou hlínou a mastkové výšiny s hieroglyfickými průrvami. Všude byly jen skály a ztvrdlá láva.
Trvalo nám celou hodinu, mistrovi a mně, než jsme se vyšplhali na vršek.
Z vrcholku jsme dohlédli do dálky asi sedmdesáti kilometrů. Vzadu jsme spatřili volné moře s množstvím ledovců. Na západě se táhla nerovná země, jejíž konec jsme nedohlédli, na východě byla pevnina ohraničená nekonečným mořem.
Octli jsme se na velkém ostrově, anebo na antarktické pevnině? Tuto otázku jsme nedokázali rozřešit.
Kapitán se zadíval dalekohledem k východu.
„Podívejte se,“ řekl nám.
Palubní mistr a já jsme se střídavě podívali.
„Tak se mi zdá,“ podotkl Hurliguerly, „že tam je obrys nějakého pobřeží...“ „Je to mořská úžina, kterou nás unášel proud,“ dodal kapitán, „kudy jde proud od severu k jihu a pak od jihu k severu...“ „Ten průliv, tedy rozděluje polární pevninu?“ zeptal jsem se. „Ano, o tom nemůžeme pochybovat,“ odpověděl kapitán.
„Na ledové kře, která nyní tyčí u břehu jako opuštěná loď, jsme mohli plout ještě několik set kilometrů..., snad až k ledovému poli, až k polárnímu kruhu, nebo až k některé sousední zemi!“ Museli jsme se vrátit do tábora, přenést stany na břeh a připravit se na přezimování, neboť za těchto okolností se nedalo dělat nic jiného. Mohli jsme nyní potvrdit, že trosečníci z Jany nevstoupili na tuto zemi, do tohoto „neprobádaného kraje“, jak ho označují moderní mapy. Nikdo sem nikdy nevkročil a Dirk Peters nenajde na tomto pobřeží stopy po Arthuru Pymovi! Palubní mistr objevil v žulových skálách několik širokých jeskyní. V některých jsme mohli všichni spát a v jiných se mohl složit náklad. Kapitán svolal posádku. Nechyběl ani jediný muž. Vylíčil jim naši situaci. Prohlásil, že je třeba upravit jeskyně na pobřeží a přenést do nich celý náklad z lodi. Ujistil je, že máme dost potravin, které nám postačí na celou zimu, i kdyby byla sebedelší a sebekrutější. Také uhlí budeme mít dost, pokud se s ním nebude plýtvat.
Na tyto dvě otázky, týkající se zásob a uhlí, kapitán odpověděl tedy s určitostí, jež vylučovala jakékoliv obavy.
Zbývala ještě třetí otázka, a to velmi závažná, na kterou se názory různily a která mohla u posádky vyvolat žárlivost i hněv. Nejdřív o tom začal velrybářský mistr. Šlo o to rozhodnout, jakým způsobem použijeme našeho člunu. Měli jsme si ho nechat - při přezimování ho třeba budeme potřebovat - anebo na něm vyplout k ledovému poli?
Kapitán se o tom zatím nechtěl vyslovit. Žádal, aby konečné rozhodnutí bylo odloženo o čtyřiadvacet nebo osmačtyřicet hodin. Kdybychom se rozhodli, že člun odpluje, museli bychom se postarat o muže, kteří by zůstali na pobřeží, a posádku člunu zvolit losováním.
Kapitán prohlásil, že on, West, palubní mistr a ani já nevyžadujeme pro sebe nějaké výhody. Oba mistři z Halbrane, Martin Holt i Hardie, jsou s to dopravit člun bezpečně do oblastí, které snad dosud neopustily velrybářské lodi.
Muži, kteří by odpluli v příštím letním období by zbylým poslali loď, aby je odvezla.
Musím uznat, že osobnost kapitána Guye v našich očích vyrůstala tím vím, čím se naše situace stávala vážnější.
Přiblížila se naše poslední noc pod stany. Dirk Peters se neobjevil a já jsem ho marně hledal.
Druhý den, 7. února, jsme se pustili statečně do práce.
Počasí bylo krásné, vál slabý vítr, nebe bylo jen lehce zastřené mlhou a teplota snesitelná, asi 7,8°C.
Nejdřív jsme snesli člun k úpatí ledovce. Potom ho námořníci vytáhli na písčitý břeh. Potom se palubní mistr staral o náklad a ostatní věci, jako přikrývky, plachty, šatstvo a nářadí. Bedny s konzervami, pytle s moukou a se zeleninou, bečky a sudy s pitím jsme přetáhli na pobřeží kladkostrojem.
Dne 8., 9. a 10. února jsme věci srovnali v rozlehlé jeskyni, do které se vstupovalo úzkým průchodem. Sousedila s jinou jeskyní, která nám měla sloužit jako obydlí.
Už 8. února večer jsme se nastěhovali do této suché jeskyně, vystlané jemným pískem jako kobercem; bylo zde dost světla, které sem vnikalo širokým vchodem. Jeskyně byla nedaleko ramene v záhybu pobřežního výběžku, takže její poloha ji chránila před obávanými vichry i sněhovými smrštěmi zimního období.
Při všech pracích jsem v chování Hearna a ostatních námořníků z Falkland nepozoroval nic podezřelého. Všichni zachovávali kázeň a překonávali se v pracovitosti. Nicméně míšenec dál střežil na břehu člun. A Hurliguerly zvlášť hlídal velrybářského mistra i jeho druhy.
Museli jsme rozhodnout otázku odjezdu a vylosovat námořníky, kteří odjedou, protože už bylo 10. února. Ještě šest týdnů a v blízkosti polárního kruhu skončí období lovu. I kdybychom připustili, že náš člun propluje šťastně ledovým polem až k polárnímu kruhu, pokud se nesetká s velrybářskými loděmi, nemůže se odvážit přeplout Tichý oceán až k ústí některé řeky v Austrálii nebo na Novém Zélandě.
Druhý den mělo padnout rozhodnutí. Bylo už pozdě. Vrhl jsem se oblečený na lůžko a spal několik hodin, když mě vzbudil nedaleký křik zvenčí.
Rychle jsem vyskočil a běžel jsem ven, právě tak jako kapitán a poručík, kteří se také probudili... „Člun... člun!“ vykřikl najednou West. Tři muži vlekli člun naplněný bednami i sudy na moře a dalších deset námořníků zápasilo s Dirkem Petersem a snažilo se ho přemoci.
Byl tam Hearne i Martin Holt, ale ten nijak nezasahoval.
Ti bídníci se tedy chtěli zmocnit člunu a upláchnout před losováním.
Přepadli Dirka Peterse a byli by ho jistě zabili, kdyby se nebránil ze všech sil. Kapitán i poručík si uvědomili, že jsme v menšině a že snad ani nemůžeme spoléhat na všechny staré námořníky. Proto se rozběhli zpátky do jeskyně pro zbraně, aby zneškodnili ozbrojeného Hearna a jeho společníky. Dirk Peters už málem podléhal přesile. V tom se k němu vrhl Martin Holt, aby mu pomohl, snad z vděčnosti, že mu Dirk Peters kdysi zachránil život.
Chtěl jsem běžet za kapitánem, ale zůstal jsem stát jako přimrazený, když jsem slyšel: „Nech ho přece a pojď s námi!“ to volal Hearne na Martina Holta. Ten zaváhal.
„Nech ho...,“ opakoval Hearne, „nech Dirka Peterse..., vždyť je to vrah tvého bratra Neda!“ „Vrah mého bratra!“ vykřikl Martin Holt. „Tvůj bratr byl zavražděn na palubě Grampusu...“ „Zavražděn... Dirkem Petersem?“ „Ano, ten ho zavraždil, ten!“ opakoval Hearne. Nekřičel, ale přímo řval.
Pokynul a dva jeho společníci chytili Martina Holta a vlekli ho do člunu, připraveného k odplutí. V tom okamžiku se Dirk Peters vymrštil, vrhl se na jednoho námořníka, který právě vstupoval do člunu, vyzdvihl ho nad hlavu a hodil ho na skálu.
Zazněl výstřel z pistole... Míšenec, zasažený kulkou z Hearnovy zbraně, padl na břeh, zatímco mocně poháněný člun vyplouval na širé moře.
Kapitán a West vyběhli z jeskyně - předešlá scéna trvala sotva čtyřicet vteřin - a pospíchali na vrchol mysu právě tak jako palubní mistr, Hardie a námořníci Francis a Stero.
Člun unášený proudem i rychle stoupajícím přílivem byl už na několik set metrů daleko.
West zamířil, vystřelil a jeden z námořníků padl na dno člunu. Druhý výstřel, tentokrát kapitánův, letěl těsně kolem prsou velrybářského mistra v okamžiku, kdy člun mizel za plovoucí ledovou horou. Mohli jsme jen přeběhnout na druhou stranu výběžku, snad tam proud přižene blíž ty bídníky... Bude-li člun v dostřelu a zasáhne-li další kulka velrybářského mistra..., snad to přiměje jeho společníky, aby se vrátili.
Uběhla dlouhá čtvrthodina... Když se člun znovu objevil, byl tak daleko, že by k němu naše střely nedoletěly. Hearne již vztyčil plachtu a z člunu poháněného proudem a větrem zbyla na moři už jen jako bílá skvrna, která brzy docela zmizela.
