KAPITOLA XI V zajetí mlhy „No tak, pane Jeorlinku,“ oslovil mě druhý den palubní mistr, když jsme se potkali, „musíme se s ním rozloučit!“ „S čím, Hurliguerly?“ „S jižním pólem, nezahlédli jsme z něho ani špičku!“ „Ano, a teď zůstal nejméně čtyřicet kilometrů za námi!“ „Co chcete, vítr zafoukal na tuhle lucernu na jihu a ona zhasla, právě když jsme pluli okolo...“ „A byla to příležitost, jaká se nám už nikdy nenaskytne...“ „Správně, pane Jeorlinku, už nikdy neucítíme konec zemského »rožně« v rukou!“ „Máte šťastná přirovnání, mistře!“ „A ještě jsem chtěl říci, že náš ledový vozík nás zavleče někam k čertu, a ne k Zelenému kormoránu! Je to marná a zbytečná výprava... a měla by už skončit. Zima je na krku.“ Byla to pravda. Naše výprava už stála devět lidských obětí a kolik nás ještě zahyne? A to nemluvím o zničené Halbrane.
Ovšem od jižního pólu k polárnímu kruhu se počítá víc než dvacet stupňů, to je asi dva tisíce čtyři sta kilometrů, které musíme urazit za měsíc nebo nejdéle za šest týdnů, protože pak se vytvoří ledové pole a uzavře se.
Ztratili jsme poslední naději, že bychom kdy našli trosečníky z Jany, a posádka měla jen jediné přání, proplout co nejrychleji těmito hrůznými a osamělými končinami. Nejprve nás hnal až k pólu proud směřující k jihu, avšak nyní se stočil k severu, a nezmění-li směr, třeba nám bude štěstí přát.
Nezáleželo na tom, jestli moře, k nimž nás unášel ledovec, nejsou už vody jižního Atlantiku, ale vody Tichého oceánu a jestli nejbližší pevniny nejsou Jižní Austrálie nebo Nový Zéland. Mlha se nezvedla ani ve dnech 2., 3. a 4. února a od chvíle, kdy náš ledovec přeplul pól, bylo velmi nesnadné zjistit, kam se až dostal. Nicméně kapitán a West soudili, že urazil přibližně sto kilometrů.
Skutečně, rychlost proudu se nezmenšila a také jeho směr se nezměnil.
Nemohli jsme pochybovat, že jsme proplouvali mořským ramenem mezi dvěma polovinami rozlehlé antarktické pevniny, z nichž jedna ležela na západě a druhá na východě. Velmi jsem litoval, že jsme nemohli přistát na jednom nebo na druhém břehu.
„Co chcete, pane Jeorlinku, nedá se nic dělat, jsme úplně bezmocní.
Naším největším neštěstím, které nás ochromuje už tak dlouho, je ta vytrvalá mlha. Nevíme ani, kde jsme... Nemůžeme ani změřit výšku, a to právě v době, kdy slunce brzy zmizí na dlouhé měsíce,“ řekl mi kapitán.
„Stále se vracím k člunu,“ ozval jsem se naposledy. „Nešlo by to s člunem?“ „Vyplout s člunem na výzkum? Stále na to myslíte? To by bylo pošetilé a nikdy bych to neudělal! Ostatně posádka by mi to ani nedovolila!“ Div jsem nezvolal: A co kdyby váš bratr William Guy a vaši krajané byli někde na této pevnině?
Ale přemohl jsem se. Proč jitřit bolest našeho kapitána? Jistě sám pomýšlel na tuto možnost, a když se vzdal dalšího pátrání, usoudil, že tento poslední pokus by byl zbytečný a marný. Zřejmě dospěl k názoru, který mu přece jen ponechával trochu naděje.
Když William Guy a jeho druhové opustili ostrov Tsalal, začínalo právě letní období. Před nimi se prostíralo volné moře s týmiž jihovýchodními proudy, které také unášely nejprve, Halbrane a pak naši ledovou kru. Mimo tyto proudy je musely hnát i stálé severovýchodní větry. Proto kapitán došel k závěru, že neztroskotal-li jejich člun nějakou nešťastnou náhodou na moři, musel plout týmž směrem jako my a tímto širokým průlivem se také dostal až do polárních končin. A bylo pak příliš nelogické předpokládat, že se William Guya jeho druhové, kteří nás předešli o mnoho měsíců, zatím dostali daleko na sever, propluli volným mořem i ledovým polem, překročili polární kruh a konečně se setkali s nějakou lodí, jež je dovezla do vlasti?
Jestliže kapitán Len Guy opravdu věřil v tuto možnost - a přiznávám, že by vyžadovala příliš mnoho šťastných náhod - nikdy mi o tom neřekl ani slovo.
Jednou jsem se o tom zmínil Jemu Westovi. Poručík neměl žádné sklony k bujné obrazotvornosti a živě se mnou nesouhlasil. Jeho pozitivního ducha by nikdy ani ve snu nenapadlo, že jsme nenašli námořníky z Jany jen proto, že byli v těchto končinách dávno před námi a že nyní jsou již někde v Tichém oceánu.
Nemohu ani vyjádřit, jak smutné, jednotvárné a nekonečné mi připadaly ty hodiny v mlze, kterou ani vítr nemohl rozehnat. Ani při sebepečlivější pozornosti jsme v žádnou hodinu nemohli rozeznat, kde je nad obzorem slunce. Křik ptáků jsme slyšeli jen jako slabé krákorání a jedině tento zvuk přerušoval ticho zamlženého a jako vatou vyplněného ovzduší. Albatrosi a buřňáci přeletovali těsně kolem vrcholu ledové kry. Kterým směrem asi odlétali, když je blížící se zima zaháněla za okraj Antarktidy?
Odpoledne téhož dne k nám doléhalo zdola tak zuřivé hýkání, že nám - div nepraskly bubínky v uších. Hurliguerly poznamenal: „To budou tučňáci!“ Tučňáci sídlí nejraději na pobřežích pevnin a ostrovů ve vysokých šířkách anebo na ledových polích v jejich blízkosti. Nenaznačovala tedy jejich přítomnost, že je nablízku nějaká země?
Ptal jsem se kapitána Lena Guye, co si myslí o přítomnosti tučňáků.
„Totéž co vy, pane Jeorlinku,“ odpověděl mi. „Od chvíle, kdy jsme, unášeni proudem, ještě nevyhledali náš ledovec a nyní jich tu je na tisíce podle toho ohlušujícího křiku. Odkud přišli? Patrně z nějaké pevniny, která je zde někde nablízku... A pak ještě jedna věc mi je nápadná. Jistě to vzbudilo i vaši pozornost!“ „Co myslíte?“ „Ten řev, který se mísí do hýkání tučňáků... Jen dobře poslouchejte, však to uslyšíte!“ Poslouchal jsem a opravdu, ten „orchestr“ měl více členů, než jsem se domníval. „Skutečně...,“ řekl jsem, „slyším naříkavé bučení... jsou tady i tuleni nebo mroži.“ „To je jisté, pane Jeorlinku, a usuzuji z toho, že tato zvířata, která se tak zřídka objevovala od našeho odjezdu z ostrova Tsalalu, navštěvují tyto končiny, kam nás zanesl proud. Doufám, že to není příliš smělé tvrzení...“ „Rozhodně ne, kapitáne, právě tak jako není opovážlivé, tvrdíme-li, že nablízku je země. Je to smůla, že nás obklopuje tahle neproniknutelná mlha, která nám nedovolí rozhlédnout se ani na pět set metrů po širém moři!“ „Mlha nám brání i sestoupit na základnu ledovce!“ dodal kapitán, „abychom viděli, jsou-li ve vodě měkkýši, což by byl další důkaz... Ostatně, je-li nějaká země nablízku, naše kra se tam jistě zastaví...“ „A jestli se tam nezastaví?“ opakoval jsem. „Když tam nepřistane, jak bychom tam mohli přistát my?“ Nedovedu ani přibližně popsat spousty par, které se kolem nás nahromadily ještě téhož večera. Od pěti hodin se na plošině, kde stály stany, nedalo nic rozeznat ani na pár kroků. Museli jsme se dotykem ruky přesvědčit, že jsme vedle sebe.
Ani mluvit jsme nemohli, protože to dusivé prostředí tlumilo zvuky.
K osmé hodině večer byla mlha tak hutná, že jsme při každém kroku cítili její odpor. Zdálo se, že vzduch mění své složení a stává se pevnou látkou. Mimovolně jsem si vzpomněl na všechny zvláštnosti ostrova Tsalalu, na podivnou vodu, jejíž molekuly podléhaly zcela neobvyklé soudržnosti... Nebylo ani možné se podívat, má-li tato hustá mlha nějaký vliv na kompas. Dodávám, že od chvíle, kdy pól zůstal na jilm za námi, nebylo vůbec možné věřit údajům kompasu, který bláznivě reagoval na blízkost magnetického pólu. Nemohli jsme tedy žádným způsobem zjistit polohu ledovce. V devět hodin večer byl celý kraj ponořen v dosti hlubokou tmu, ačkoliv slunce v této době ještě nezapadalo pod obzor.
Kapitán se chtěl přesvědčit, jestli jsou všichni muži v táboře, proto nařídil, aby byli svoláni.
Při vyvolání svého jména se každý ozval a pak se vrátil do stanu. Teprve když palubní mistr přečetl a pak zvučným hlasem několikrát opakoval jméno míšence, nikdo neodpověděl.
Hurliguerly čekal několik minut.
Dirk Peters se neobjevil.
Zůstal snad u člunu? To bylo pravděpodobné, ale zbytečné, protože v takové mlze člun nemohl nikdo ukrást. „Neviděl dnes nikdo Dirka Peterse?“ zeptal se kapitán. „Nemohlo se mu přihodit něco zlého?“ „Nemějte strach, kapitáne,“ zvolal palubní mistr. „Tady je Dirk Peters ve svém živlu a mlha ho neděsí o nic víc než polárního medvěda! Dostal se z toho už jednou... a dostane se z toho i podruhé!“ Jsem přesvědčen, že tu noc nemohl nikdo usnout. Dusili jsme se pod střechou stanu, kde nebylo dost vzduchu. Kromě toho každý z nás měl prazvláštní pocit, byl obětí divných předtuch, jako kdyby naše situace se měla nějakým způsobem změnit, ať už k lepšímu nebo k horšímu, připustíme-li vůbec, že by se ještě mohla zhoršit.
Noc však minula bez poplachu. Ráno bylo počasí stejné jako včera, pořád stejně hustá mlha. Zjistili jsme, že tlak vzduchu stoupl, ale příliš rychle, než aby vzestup mohl být trvalý. Sloupec rtuti vystoupil až na 767 mm, což představovalo maximum, jehož dosáhl od chvíle, kdy Halbrane přeplula polární kruh.
Objevily se i další příznaky, kterých jsme si museli povšimnout.
Sílící jižní vítr, který vál od okamžiku, kdy jsme se octli za jižním pólem, se brzy změnil v prudký vichr, který pročišťoval ovzduší od dusivých mlh.
K deváté hodině se ledovec náhle vyprostil z mlžného závoje. Ani kouzelníkova hůlka by nedovedla v kratší době a s takovým úspěchem změnit celé okolí. V několika okamžicích se objevilo nebe až k nejzazším hranicím obzoru a moře zazářilo pod šikmými paprsky slunce. Bouřlivý příboj zaplavoval bělostnou pěnou základnu našeho ledovce, který se pohyboval s ostatními plujícími ledovými horami, hnán větrem i proudem, a směřoval k východoseverovýchodu.
„Země!“ Volání zaznělo z vrcholu našeho plujícího ostrůvku a spatřili jsme tam Dirka Peterse, který stál až na špičce ledovce a rukou ukazoval k severu.
Míšenec se nemýlil. Země, ano, tentokrát to byla země a rozkládala se se svými načervenalými skalnatými vrcholy v délce šesti nebo osmi kilometrů.
Po dvojím měření v deset a ve dvanáct hodin jsme zjistili tuto polohu: 86° 16' jižní šířky a 174° 17' západní délky. Ledová kra byla nyní čtyři stupně za jižním pólem a z poledníků západní délky, po kterých naše goeleta sledovala plavbu Jany, se nyní zvolna blížila do oblasti východní polokoule.
