KAPITOLA VIII Smrtelná rána „A nyní do práce!“ zvolal kapitán a všichni jsme se do ní hned s odvahou pustili. Nesměli jsme ztratit ani hodinu a každý chápal, že čas je pro nás nejdůležitější. Zásoby potravin jsme měli na dobrých osmnáct měsíců. Hlad nám tedy nehrozil a žízeň také ne, třebaže bečky s vodou se při nárazu rozbily.
Naštěstí sudy s whisky, s pivem a s vínem stály v té části skladiště, která utrpěla nejméně, a pitnou vodou nás zásobí ledová kra. Led, ať už vytvořený z pitné nebo z mořské vody, je zbaven soli. Při změně skupenství tekutého v pevné se totiž z vody úplně vylučuje chlorid sodný. Proto, jak se zdá, málo záleží na tom, jestli je pitná voda z ledovce toho nebo onoho původu.
Kapitán a Jem West se především rozhodli dát vynést všechno zboží i zásoby a nechat sejmout stěžně i lodní výstroj. Bylo to důležité, aby loď vážila co nejméně a maximálně se usnadnilo bezpečné spouštění goelety na mořskou hladinu.
Všechno jsme uložili do bezpečí na vyvýšenou plošinu poblíž Halbrane.
Museli jsme také zajistit člun, jak před jakoukoliv nehodou, tak i před Hearnem a některými členy jeho skupiny.
Člun s vesly, kormidlem, kotevním lanem i s kotvou, se stěžni a s plachtami jsme ukryli do nedaleké jeskyně, která se dala lehce střežit. Na plošině ledovce jsme zřídili tábor. Z plachet rozvěšených na bidlech a zajištěných lany jsme vystavěli stany. Počasí nám přálo, teplota vystupovala až na 7,8 °C nad nulou. Tesařský mistr Hardie se pustil nejprve do opravy lodního trupu, vyměňoval bednění, nahrazoval je novým a utěsňoval spáry. Většina posádky sekala led. Bylo třeba vyhloubit rýhu od místa, kde spočívala goeleta, až k úrovni mořské hladiny, tedy do hloubky asi dvaatřiceti metrů, a to tak, aby v ledové hoře vzniklo jakési oválné lůžko nejméně čtyři až šest metrů dlouhé.
Různé práce nás zaměstnávaly až do 24. ledna. Počasí bylo stále klidné, teplota dokonce stoupla o dva tři stupně. Počet ledových hor plujících sem od severozápadu však vzrůstal, mohlo jich být sto nebo i víc, a srážky s nimi by měly velmi vážné následky. Žádat nyní na kapitánovi, aby vydal rozkaz k pokračování výpravy, by znamenalo vystavovat se jistému odmítnutí. Nicméně jsem si našel příležitost a vyzpovídal Hurliguerlyho.
Při pohledu na záludný horizont palubní mistr zvolal: „Kdo by si byl kdy pomyslel, pane Jeorlinku, když Halbrane odjížděla z Kerguelenových ostrovů, že za šest a půl měsíce uvízne na boku ledovce v téhle šířce!“ „Nebýt tohoto neštěstí, byli bychom už dosáhli cíle a vydali se na zpáteční cestu. Vždyť nám zbývá ještě šest měsíců, abychom se dostali z jižních moří. Celkem málokdy se stane, aby to s nějakou lodí dopadlo tak zle jako s naší goeletou, aby měla takovou smůlu, když se celou cestu těšila z příznivých a šťastných okolností...“ „Se štěstím je konec, pane Jeorlinku!“ řekl Hurliguerly. „A mám strach...“ „Jakže, mistře, i vy? Já jsem myslel, že důvěřujete...“ „Důvěra, pane Jeorlinku, se ošoupá jako kalhoty!“ „Jenom se nevzdávejte a nebuďte sklíčený! Vy, takový rozumný člověk, a už ztrácíte naději, mistře.“ „Kdybych to byl jen já, pane Jeorlinku, pak by to ještě nebylo tak zlé!“ „Snad posádka?“ „Ano... a ne,“ odpověděl Hurliguerly, „ani trochu se jim to nelíbí.“ „Hearne zase moc mluví a popichuje?“ „Veřejně ne, pane Jeorlinku. Ten lišák na to jde jinak. Ale čemu se nedivím u něho, tomu nerozumím u našeho mistra plachtaře Martina Holta...“ „Co tím myslíte, mistře?“ „Ze jsou oba tak zadobře. Jen si všimněte, Hearne vyhledává Martina Holta a Martin Holt se ani netváří moc kysele... Nějak se mi to nelíbí!
Představte si..., o čem mluvili, když jsem onehdy vyslechl několik vět z jejich rozmluvy.“ „Já se dozvím vždycky jen to, co vy mi řeknete.“ „Slyšel jsem, že mluvili o Dirku Petersovi a Hearne řekl: Nesmíte to mít míšenci za zlé, mistře Holte, že se nikdy nechtěl s vámi spřátelit a vyslechnout vás, když jste mu chtěl poděkovat. Je sice hrubián, ale odvážný.
Dokázal to, když vás s nasazením vlastního života vytáhl v té bouři z moře.
A ke všemu nezapomínejte, že byl v posádce Grampusu jako váš bratr Ned.“ „Tohle že řekl!“ zvolal jsem. „Zmínil se o Grampusu?“ „Jak říkám, pane Jeorlinku!“ „A co odpověděl Martin Holt?“ „Odpověděl mu: Můj nešťastný bratr! Ani nevím, jak vlastně zahynul!
Snad při vzpouře na lodi? Byl to statečný hoch, jistě nezradil kapitána a třeba ho zabili.“ „A co na to Hearne?“ „Dodal: Pokud vím, kapitána Grampusu nechali na moři v člunu se dvěma nebo třemi námořníky... a kdoví, jestli váš bratr nebyl mezi nimi...“ „A potom?“ „Potom, pane Jeorlinku, ještě řekl: Nenapadlo vás zeptat se Dirka Peterse, jak to bylo? A Martin Holt mu odpověděl: Ano, jednou jsem se na to míšence zeptal, a jakživ jsem neviděl tak vyděšeného člověka, stále jen opakoval: Nevím..., nevím... Já ale nevím... Mluvil tak tiše, ze jsem mu sotva rozuměl, a pak se chytil oběma rukama za hlavu a utekl...“ „A to je všechno, mistře, co jste slyšel z jejich rozmluvy?“ „Všechno, pane Jeorlinku, a připadalo mi to tak zvláštní, že jsem vám to chtěl povědět!“ „A co o tom soudíte?“ „Celkem nic, jenom si myslím, že ten velrybářský mistr je pěkný darebák, má něco za lubem a chce do toho zatáhnout i Martina Holta!“ Opravdu, co znamená ten obrat v Hearnově chování? Proč tu takhle připomíná události z Grampusu? Ví snad Hearne něco víc než ostatní o Dirku Petersovi a Nedu Holtovi, ví snad o tom tajemství, o kterém jsme Dirk Peters a já mysleli, že je známe jen my dva?
Celá ta věc mě vážně zneklidnila. Ale přece jen jsem o tom Dirku Petersovi nic neřekl. Kdyby se dověděl, že ten darebák, jak Hearna nazval ne bez důvodu Hurliguerly, neustále mluví s Martinem Holtem o jeho bratrovi Nedovi, nevím, co by se stalo.
Zkrátka ať Hearne zamýšlel cokoliv, bylo politováníhodné, že se s ním spolčuje náš mistr plachtař, na kterého se kapitán mohl právem spoléhat.
Mistr velrybář asi dobře věděl, proč to dělá.
Za dva dny byly všechny práce skončeny. Lodní trup byl utěsněný a lůžko, po kterém měla být loď spuštěna na moře, bylo už také vyhloubené v ledu až k základně plovoucí ledové hory. Náklad, kotvy i stěžně jsme znovu naložili na loď. Až se goeleta dostane na moře, bude vystrojena v několika dnech.
28. ledna odpoledne jsme skončili poslední přípravy. Museli jsme podepřít boční strany lůžka, a to na několika místech, kde led příliš roztával.
Noční teplota byla nejvyšší, jakou jsme až dosud zažili. Teploměr ukazoval 11,7° C nad nulou. Třebaže se už slunce blížilo k obzoru, led roztával a ze všech stran stékaly potůčky vody. Spouštění lodi mělo začít v deset hodin a doufali jsme, že do večera skončí. Nikdo z nás nepochyboval, že goeletu do večera dopravíme alespoň na základnu ledové hory.
Pomáhat budou všichni: jedni měli s dřevěnými válci usnadňovat skluz lodi, druzí jej měli naopak, kdyby hrozilo nebezpečí, že bude příliš rychlý, zpomalovat, totiž zadržovat trup lodi lany a provazy. Vyšli ze stanů a zaujali svá místa, když v tom se rozlehly výkřiky zděšení!
Byla to strašlivá podívaná, a ačkoliv to trvalo jen krátký okamžik, celá ta hrůza se nám nesmazatelně vryla do paměti.
Jeden z ohromných kusů ledu, na němž ležela Halbrane, ztratil při postupujícím tání rovnováhu, převrátil se a řítil se po ledovci... Za chvíli poté goeleta, kterou už nic nezadržovalo, začala klouzat po svahu... Na přídi byli dva muži, Rogers a Gratian..., oba nešťastníci se marně snažili dostat k zábradlí, ale byli strženi s lodí... Ano, viděl jsem to! Viděl jsem, jak se goeleta převrátila, klouzala nejprve po levém boku, zasáhla a rozdrtila jednoho nováčka, který nestačil uskočit stranou, padala z ledovce na ledovec a zřítila se do prázdna... Vteřinu poté se rozdrcená a rozlámaná Halbrane potopila a u paty ledovce z moře vytryskl ohromný sloup vody.
