KAPITOLA VII Převrácený ledovec Musel jsem vylézt na nástavek, abych se dostal ven na palubu. Kapitán vylezl ze své kabiny po kolenou a přidržoval se provazových žebříků vedoucích ke strážnímu koši.
Na přídi mezi zadním a předním stožárem vykukovalo několik hlav ze záhybu střední stěhové plachty, jehož výztuž povolila.
Dirk Peters, Hardie, Martin Holt a Endieott viseli v lanoví na pravém boku lodi; černochova tvář byla stažena hrůzou.
Někdo ke mně lezl, protože paluba měla sklon nejméně padesáti stupňů, takže nebylo možné se udržet zpříma. Byl to Hurliguerly.
Natáhl jsem se, nohy opřelo veřeje dveří, a tak jsem se zajistil, abych nesklouzl až do nejzazší části chodby. Podal jsem mu ruku a pomohl jsem mu vyšplhat se nahoru.
„Co se děje?“ ptal jsem se.
„Srážka, pane Jeorlinku!“ „Jsme u břehu?“ „Aby tu byl břeh, to by tady musela být země,“ odpověděl mi ironicky palubní mistr, „a tady žádná země nikdy nebyla, leda v pomateném mozku toho čerchmanta Dirka Peterse!“ „A co se stalo?“ „V mlze jsme se srazili s ledovou horou..., nemohli jsme se jí vyhnout...“ „S ledovou horou?“ „Ano! Vybrala si právě tuhle chvíli, aby se převrátila, a jak se obracela, střetla se s Halbrane; vyzvedla ji jako pírko a teď trčíme dobrých třicet metrů nad hladinou antarktického moře!“ Mohl by si člověk vymyslet strašlivější konec dobrodružné opravy Halbrane? Nevěděl jsem, jestli s prostředky, které máme, dokážeme goeletu spustit na moře.
Celý ledovec byl zahalený závojem mlhy, jako utkaným z šedavé jemné látky. Neviděli jsme, ani jak je celá ohromná ledová masa veliká, ani jaké místo zaujímá mezi plujícími ledy, unášenými proudem k jihovýchodu. Zahlédli jsme jen úzkou křivolakou soutěsku z ledu, do které goeleta zapadla.
První, co nám opatrnost velela, bylo opustit Halbrane, protože při nějakém náhlém otřesu ledovce by mohla sklouznout. Nevěděli jsme, jakou má nyní ledová kra stabilitu. Nemusíme se bát, že se znovu převrátí?
V několika minutách celá posádka Halbrane opustila. Každý hledal útočiště na svahu ledovce a čekal, až se rozptýlí čepec mlhy, který ho zahaloval. Viděli jsme jeden druhého na deset dvanáct kroků.
Bylo třeba zjistit, jestli někdo z posádky nespadl přes zábradlí lodi a nesklouzl po svahu ledovce do moře.
Jem West vyvolával každého jménem..., pět mužů se neozvalo, jeden ze starých členů posádky a čtyři noví, kteří byli přijati na Falklandech.
Nemohli jsme pochybovat, že tito nešťastníci zahynuli, neboť jsme je marně volali a marně jsme prohledávali svahy ledovce i všechny prohlubně a výčnělky, kde by se byli mohli zachytit... Všechny naše pokusy, které jsme podnikli, když se mlha rozptýlila, zůstaly bezúspěšné. Ve chvíli, kdy Halbrane byla nadzvednuta, byl otřes tak silný, že se námořníci nemohli přidržet zábradlí a my pravděpodobně nikdy nenajdeme jejich těla, která proud zanesl do širého moře. Když jsme zjistili, že těchto pět mužů zahynulo, byli jsme zoufalí. Tím živěji nám vyvstávala před očima všechna nebezpečí ohrožující výpravu v polární oblasti.
„A Hearne?“ zeptal se Martin Holt za všeobecného mlčení.
Nerozdrtilo to snad velrybářského mistra, na kterého jsme zapomněli, v úzkém prostoru podpalubí, kde byl zavřený?
Jem West se vrhl ke goeletě, vyšplhal se po laně, které na ní viselo, a dostal se k místu, kudy pronikl do podpalubí... Mlčky a bez hnutí jsme všichni čekali. Konečně se na palubě objevil poručík a za ním i Hearne. V místech, kde byl velrybářský mistr, jako zázrakem nepovolily prkenné přepážky ani žebroví a obložení.
K šesté hodině ráno se díky značnému poklesu teploty mlha docela rozptýlila. Nyní jsme mohli odhadnout tloušťku ledového masívu, na kterém jsme vypadali jako mouchy na kusu cukru, a zezdola se goeleta jistě zdála tak nepatrná jako pouhý člun nějaké obchodní lodi.
Jak se to mohlo stát?
Základna ledovce roztála ve styku s teplejší vodou a celá ledová hora se trochu nadzvedla. Střed jejího těžiště se posunul a rovnováha se mohla obnovit jen prudkým převrácením ledovce. Halbrane se připletla k tomuto obratu a vyhodilo ji to, jako by ji zvedl ohromný jeřáb. V polárních mořích se takto obrací spousta ledových ker, což představuje pro lodě největší nebezpečí.
Naše goeleta se dostala do příčného zářezu na západní straně ledové kry. Nakláněla se na pravý bok se zdviženou přídí a sníženou zádí. Napadlo nás, že při sebemenším otřesu může sklouznout po svahu ledovce do moře.
Na té straně, kde klesala, byl náraz tak silný, že prorazil obložení kýlu i boků téměř v délce čtyř metrů. Oba stěžně, hlavní i zadní, se zlomily.
Ráhna, lana, část plachtoví, soudky, bedny a posady se slepicemi, plavaly u paty ledovce a proud je odnášel.
V situaci, v jaké jsme se octli, nás zvlášť zneklidňovalo, že jeden ze dvou člunů byl při nárazu rozdrcen. Proto jsme museli ten druhý člun, který snad bude naší jedinou spásou, dopravit do bezpečí.
Při první prohlídce goelety jsme zjistili, že dolní části stěžňů zůstaly na svých místech a že by se jich ještě mohlo použít, jestliže se nám podaří loď vyprostit. Jenže jak ji pak spustíme na moře?
„Bude to velmi nebezpečné,“ řekl Jem West, „ale dokážeme to. Musíme v ledové kře vyhloubit lůžko.“ „Než se pustíme do práce, kapitáne, měli bychom zjistit, jak je poškozený kýl a dá-li se opravit. K čemu bychom spouštěli na moře proděravělou loď, která by se okamžitě potopila?“ prohlásil Hurliguerly.
Museli jsme uznat, že má palubní mistr pravdu. Mlha se docela rozplynula a nám se zdálo, že ledová kra nyní spočívá pevně na nové základně.
Ostatně má-li těžiště pod čárou ponoru, nemusíme se bát, že by se znovu převrátila.
Kapitán Guy, poručík, palubní mistr s Hardiem a s Martinem Holtem vystoupili ke goeletě a velmi pečlivě prohlédli kýl lodi.
Při prohlídce, která trvala skoro dvě hodiny, zjistili, že loď nebyla příliš poškozena. Silným nárazem se prolomila dvě tři obkladová prkna, ale žebroví zůstalo netknuté. To nás celkem uklidnilo. Jen aby se nám v ledu podařilo vyhloubit šikmé lůžko, po kterém by Halbrane sklouzla z ledovce. Jestli nás tady zastihne zima, nikdo z nás neunikne nejstrašnější smrti - zmrzneme... V tom okamžiku Dirk Peters, který stál asi o sto kroků dál a pozoroval obzor na východě a na jihu, vykřikl: „Stojí! Stojí!“ Míšenec tím chtěl asi říci, že už proud ledovou kru neunáší.
„Ano, je to pravda!“ zvolal palubní mistr. „Možná že po svém překocení vůbec neplula!“ Skutečně, zatímco pět nebo šest ledovců směřovalo zvolna k jihu, náš ledovec stál bez hnutí, jako kdyby si sedl na mořské dno. Nejjednodušším způsobem jsme si to mohli vysvětlit tak, že když se kra převrátila, dopadla na nějaký podmořský útes, na kterém teď vězí. Tam se může udržet tak dlouho, pokud se ponořená část nevyzvedne a nevyvolá nové překocení.
To byla vážná komplikace, protože nebezpečí, že nás to tady natrvalo uvězní, bylo horší než riziko nechat se unášet proudem.
V takové situaci jsme se tedy octli po třech měsících výpravy! Mohli jsme se ještě starat o Williama Guye, jeho druhy z Jany a o Arthura Pyma?
Neměli jsme spíš využít všech prostředků, které nám ještě zbývaly, k vlastní záchraně? A mohl by se někdo divit, kdyby se námořníci z Halbrane nakonec vzbouřili?
Viděl jsem jasně, že právě tak uvažuje i kapitán Guy a poručík West.
Kdoví, jestli se někteří z námořníků nechtějí zmocnit našeho jediného člunu, odplout na sever a nás ostatní nechat na ledové kře? Proto bylo důležité, abychom člun dopravili na bezpečné místo a dobře ho hlídali.
Kapitán se od chvíle nehody chopil svých velitelských povinností s veškerou vehemencí. Na jeho rozkaz se muži z posádky seskupili na plošině ledovce vpravo od Halbrane. Kapitán nespustil pohled ze své posádky a řekl rozechvělým hlasem: „Námořníci, musím nejprve mluvit o mužích, kteří zmizeli! Pět vašich druhů zahynulo při této katastrofě...“ „A stejně můžeme zahynout i my v mořích, kam jste nás zavlekli proti...“ „Mlč, Hearne,“ zvolal West, který zbledl hněvem, „mlč, nebo...“ „Hearne řekl, co chtěl,“ pokračoval chladně kapitán, „a když už to řekl, žádám ho, aby tě podruhé nepřerušoval!“ Kapitán smekl čapku a s dojetím, které nám proniklo až do srdce, pronesl slova: „Nikdy nezapomeneme na muže, kteří zahynuli při této nebezpečné výpravě, podniknuté z lidského soucitu. Obětovali se pro své bližní a zaslouží si největší úctu!“ Chvíli jsme všichni mlčeli se smeknutými čapkami a pak kapitán pokračoval: „A nyní přejděme od mrtvých k těm, kteří katastrofu přežili. Upozorňuju vás, že mě musíte poslouchat i za změněných okolností, ať vydám jakýkoliv rozkaz. Nebudu trpět odpor ani váhání. Zodpovídám za záchranu všech a tuto odpovědnost nikomu nepostoupím. Jsem tady velitelem, právě tak jako jsem jím byl na palubě...“ „Na palubě..., když už žádná paluba neexistuje!“ troufal si namítnout Hearne. „Jsi na omylu, Hearne! Loď je tady a my ji dopravíme na moře! Ostatně i kdybychom měli jen jediný člun, i na něm jsem já kapitánem!“ Ten den jsme ještě změřili polohu sextantem a chronometrem, které nebyly při katastrofě zničeny. Byli jsme na 88° 55' jižní šířky a 39° 12' západní délky. Halbrane dělil od pólu už jen jeden stupeň a pět minut, to znamená asi sto dvacet kilometrů.
