KAPITOLA VI Země?
Toto jediné slovo je názvem XVII. kapitoly románu Edgara Poea. Usoudil- jsem, že bude správné, když je použiju s otazníkem jako názvu šesté kapitoly svého vyprávění. Máme před sebou ostrov nebo pevninu? Nečeká nás tam jen zklamání?
Najdeme tam kapitánova bratra s jeho námořníky? A vkročil na tuhle zemi - někdy Arthur Pym?
Když se podobné zvolání rozlehlo na palubě Jany 17. ledna 1828, jak vypravuje Arthur Pym, znělo takto: „Země před námi vpravo!“ A stejně mohlo zaznít i na palubě Halbrane. Na pravé straně se rýsoval jakýsi obrys, lehce vystupující nad čáru, která oddělovala nebe a moře.
Ovšem země takto ohlášená námořníkům na Janě byl jen pustý opuštěný Bennettův ostrůvek a pak o jeden stupeň dál na jih ostrov Tsalal, tehdy ještě úrodný a obydlený. Když my jsme dopluli k Tsalalu, kapitán Guy doufal, že na něm najde své ztracené krajany. Jak se nám však představí tento neznámý ostrov, který leží o pět stupňů dál v hlubinách jižního moře?
Je to cíl, po kterém tak vášnivě toužíme a který tak tvrdošíjně hledáme?
Octne se Halbrane na konci cesty a bude její úspěch zajištěný tím, že přivezeme zpátky do vlasti muže, kteří přežili zkázu Jany?
Jema Westa neodvedlo nic od jeho povinností, a tak jen opakoval své rozkazy. Gratian přistoupil ke kormidlu a Hearna odvedli dolů a zavřeli v podpalubí. Byl to spravedlivý trest, protože Hearnova nepozornost posádku ohrozila. Ale přece jen pět nebo šest námořníků najatých na Falklandech polohlasně protestovalo.
Na poručíkův pokyn umlkli a okamžitě se rozešli po své práci.
Při volání stráže také kapitán vyběhl ze své kabiny a horečnýma očima pozoroval zemi, která byla od nás vzdálená tak osmnáct až dvaadvacet kilometrů.
Nemyslel jsem na tajemství, které mi svěřil Dirk Peters - ani já, ani on je neprozradíme. Ale kdyby se nešťastnou náhodou Martin Holt někdy dověděl, že jméno jeho bratra bylo v zápiscích změněno na Parker - že ten nešťastník nezahynul při ztroskotání Grampusu, že byl vylosován a obětován pro záchranu svých druhů..., že ho zabil Dirk Peters, jemuž Martin Holt vděčí za svůj život... Proto míšenec tak tvrdohlavě odmítal díky Martina Holta! Jen proto prchal před tímto mužem! Palubní mistr právě udeřil třikrát na lodní zvon. Goeleta plula opatrně, jak to vyžadovala cesta neznámými končinami. Možná že jsou tady mělčiny a útesy nízko pod vodou.
Kapitán dal spustit olovnici a naměřili jsme přes dvě stě metrů hloubky.
Další měření ukázala, že pod vodou se asi táhne srázné úbočí. Ale přesto jsme při plavbě stále kontrolovali hloubku, protože se mohlo stát, že se dno náhle zvedne, místo aby se směrem ke břehu zvyšovalo povlovně.
Počasí nám stále přálo, ale na jihovýchodě a na jihozápadě se tvořila lehká mlha. Jen obtížně jsme odhadovali výšku pevniny. Shodli jsme se, že v nejvyšší části má padesát až šedesát metrů.
Nepředpokládali jsme, že jsme se stali obětí nějakého přeludu. K tomu sotva zahlédnutému pobřeží se upínaly všechny naše naděje. Při této myšlence se mi mátl mozek a měl jsem přeludy. Zdálo se mi, že Halbrane se víc a více zmenšuje, že už je pouhým člunem, ztraceným v dálavách oceánu pravý opak toho, o čem se zmiňuje Edgar Poe, když píše, že na moři bez hranic loď nabývá objemu, roste jako živý tvor... Poučíte-li se z námořních map o hydrografických podmínkách nějakého pobřeží, zátoky nebo zálivu, můžete tam směle plout. V každé jiné krajině by žádný kapitán nesměl odložit přistání na zítřek, kdyby si nechtěl vysloužit pověst zbabělce. Ale s jakou nesmírnou opatrností jsme museli postupovat tady! A přece jsme před sebou neměli žádné překážky a i v nočních hodinách bylo jasno jako ve dne. V této době totiž slunce zaplavovalo svými paprsky Antarktidu stálým světlem. Od tohoto data záznamy o teplotě v naší lodní knize měly klesající tendenci. Teploměr na slunci i ve stínu ukazoval jen 0°C, ve vodě klesl na 3,3°C pod nulou. Proč ten pokles teploty, když bylo plné antarktické léto?
Ať byl důvod jakýkoliv, posádka musela obléknout vlněné šatstvo, které odložila, když jsme před měsícem projeli ledovým polem. Kapitán Len Guy dal několikrát zkoumat proud těžkými sondami a poznal, že mění směr.
„Leží-li před námi pevnina, pak bychom z toho měli usoudit, že se proud stáčí k jihovýchodu...“ „Je možné,“ odpověděl jsem, „že tato část antarktické pevniny je pouze jakýmsi polárním příklopem, jehož okraj budeme moci obeplout. V každém případě bude správné, zaznamenáme-li si všechna naše pozorování, která musí být co nejpřesnější.“ „To právě dělám, pane Jeorlinku! Přivezeme o této části jižního moře množství poznatků a ty poslouží příštím badatelům. Nabyl jsem zase trochu naděje. Jestliže máme stále tak pěkné počasí, proč by můj bratr a moji krajané nebyli přistáli u tohoto pobřeží, kam je donesl proud a vítr? Co se podařilo naší goeletě, to se mohlo podařit i jejich člunu. Jistě se nevydali na cestu bez potřebných zásob, když věděli, že se jejich plavba může prodloužit! Proč by tam nenašli možnost ob živy, jaké jim tak dlouho poskytoval ostrov Tsalal? Měli i zbraně. V těch končinách je hojně ryb i jiných mořských zvířat... Ano, mám zas větší naději!“ Neměl jsem tolik důvěry jako kapitán, ale byl jsem rád, že přemohl sklíčenost. Bude-li mít úspěch ve svém pátrání, snad se mi podaří ho přemluvit, aby pátral po Arthuru Pymovi.
Goeleta urazila čtyři až šest kilometru, aniž zvýšila svou rychlost. Táhlo se to pobřeží od severozápadu k jihovýchodu? O tom nebylo pochyb. Nicméně z dálky jsme nemohli rozeznat žádné podrobnosti, a to ani po další tříhodinové plavbě.
Posádka se shromáždila na přídi a dívala se vpřed, aniž projevovala své mínění... V té chvíli se ke mně připojil palubní mistr a bez jakéhokoliv úvodu mi řekl: „Před námi není žádná země, pane Jeorlinku...“ „Co to říkáte, mistře?“ „Jen se podívejte pozorně, zastiňte si oči rukou... a dívejte se přes pravý kotevní otvor...“ Udělal jsem, co si Hurliguerly přál. „Vidíte to?“ zeptal se mě. „Ať se už do smrti nenapiju whisky, jestliže ty masy se nepohybují, a to bez ohledu na goeletu, jen samy o sobě...“ „A z toho vyvozujete?“ „Že to jsou plovoucí ledovce!“ „Ledovce?“ „Zcela jistě, pane Jeorlinku!“ Nemýlil se palubní mistr? Čeká nás zase jen zklamání? Máme před sebou místo pobřeží pevniny jen ledové kry unášené proudem?
Brzy jsme o tom už nemohli pochybovat a za několik okamžiků celá posádka nevěřila, že by tím směrem ležela nějaká pevnina.
Za deset minut poté muž ze strážního koše oznámil, že několik ledových hor pluje od severozápadu šikmo právě do cesty Halbrane.
Jaký skličující dojem vyvolala ta zpráva na palubě! Naše poslední naděje se brzy rozplynula! Zemi jižní polární oblasti budeme muset hledat ještě ve vyšších šířkách a nic nám nezaručuje, že ji skutečně nalezneme!
A tu na palubě Halbrane zazněl skoro jednohlasný pokřik: „Obrátit! Zpět! Obrátit! Zpět!“ Ano, nově najatí námořníci z Falkland vyslovili přání vrátit se zpátky, i když Hearne nebyl mezi nimi. A většina námořníků ze staré posádky s nimi souhlasila.
Dirk Peters se opíral o zadní stěžeň, stál tam se skloněnou hlavou, s pokleslým týlem, se sevřenými ústy, bez hnutí.
Pak se obrátil a upřel na mne pohled zároveň prosebný i hněvivý.
Nevím, jaká nezdolná síla mě dohnala k tomu, že jsem znovu zasáhl.
Vzpomněl jsem si na jeden důkaz - důkaz, jehož závažnost se nedala popírat.
V podstatě jsem řekl asi toto: „Ne, všechna naděje není ještě ztracena! Země nemůže být daleko!
Nemáme před sebou ledové pole, které se vytváří nahromaděním ledovců na širém moři... Jsou to ledové hory, které se jistě odtrhly od pevného základu, od pevniny nebo ostrova... A protože je právě období tání, proud unáší tyto ledové kry... Za nimi najdeme pobřeží, u kterého se vytvořily.
Ještě čtyřiadvacet, nanejvýš osmačtyřicet hodin plavby, a pokud se neukáže země, kapitán obrátí loď k severu!“ Přesvědčil jsem posádku? Anebo bych ji měl zlákat nabídkou další odměny?
Palubní mistr mi přispěl na pomoc: „To je správný úsudek, a já se připojuji k názoru pana Jeorlinka! Země je docela jistě nablízku... Budeme ji hledat za těmi ledovými krami... Jeden stupeň dál na jih, to nic neznamená, a vyděláme si další stovku dolarů!“ Bude posádka souhlasit s rozumováním Hurliguerlyho, anebo se pokusí zabránit Halbrane v plavbě k ledovcům?
Kapitán Guy znovu namířil dalekohled na plující masy ledu. Dlouho, upřeně je pozoroval a pak zavelel: „Směr jihojihozápad!“ Námořníci na okamžik zaváhali. A pak poslechli, otáčeli ráhna, obraceli plachty, napínali plachetní úvazky.
Celých dalších čtyřiadvacet hodin plula Halbrane na jihozápad. Museli jsme ovšem často mezi těmi obrovskými ledovci měnit směr a zmírňovat rychlost. Plavba byla nyní velmi obtížná, protože když chtěla goeleta proplout mezi řadou ledových hor, musela na ně najíždět šikmo. Ohromné ledové masy pluly zvolna a majestátně. Při své výšce sto třicet až pět set metrů musely vážit milióny tun.
Při plavbě mezi ledovými horami jsem marně pátral po nějakém náznaku země, jejíž poloha by nás donutila zamířit přímo k jihu. Ale marně.
Naštěstí až dosud se mohl kapitán plně spolehnout na údaje kompasu.
Magnetický pól byl ještě vzdálen stovky kilometrů.
Jak míjela hodina po hodině z těch osmačtyřiceti, bylo vidět, jak všichni klesají na mysli. Ještě půldruhého dne a už nebudou s to čelit všeobecné malomyslnosti. Potom goeleta nastoupí definitivně zpáteční cestu k severu.
Posádka mlčky vykonávala rozkazy Jema Westa. Ale přes ustavičný dozor, přes zručnost námořníků a přesné, rychlé provádění rozkazů docházelo občas k nebezpečnému tření lodního kýlu o led, které zanechávalo dehtové stopy na hranách ledovců. Opravdu i nejstatečnější z nás se nemohli ubránit pocitu hrůzy při myšlence, že by boky lodi mohly povolit a že by do lodi vnikla voda... Spodek plovoucích ledových hor byl velmi srázný, takže vylodění by bylo nemožné. Také jsme nezahlédli jediného tuleně ani hejna křiklavých tučňáků, kteří se jindy ponořovali v tisících před lodí, když jsme pluli kolem ledového pole. Z těchto smutných a pustých končin na nás padal pocit úzkosti a hrůzy... Všiml jsem si, že od okamžiku, kdy jsme odbočili od směru k jihu, nastala v obvyklém chování Dirka Peterse změna. Seděl skrčený u předního stěžně a ani se nedíval na širé moře, vstal jen aby vypomohl při nějaké práci, ale nepracoval už tak horlivě jako jindy. Působil skrčeně, jako by ztratil všechnu naději. Neztratil víru, že jeho druh ještě žije, ale instinktivně cítil, že v tomto směru stopy chudáka Pyma nenajde.
K sedmé hodině večer zahalila všechno hustá mlha. Den plný vzrušení, úzkosti a proměnlivých dohadů mě úplně vyčerpal... Pod dojmem tíživých myšlenek jsem však nemohl usnout. Zítra skončí oněch osmačtyřicet hodin, které mi posádka na mé naléhání povolila. Kdybych tak byl pánem golety, Halbrane by se nikdy této výpravy nevzdala. V rozrušeném mozku se mi rodilo tisíce myšlenek a přání i pozdní lítost.
Byl bych chtěl vstát, ale zdálo se mi, že mě nějaká těžká a silná ruka tiskne na lůžko. Chtělo se mi okamžitě prchnout z kabiny, kde se marně bráním přízrakům polospánku, vrhnout se na moře v člunu s Dirkem Petersem, který by jistě nezaváhal a následoval mě..., a pustit se po proudu, který by nás unášel k jihu.
Vyplnilo se mi to ve snu!
Plujeme na volném moři... Konečně se náš člun zastavuje... Země... Zdá se mi, že rozeznávám sfingu, takovou, jaká ovládá jižní pól... Ledovou sfingu. Jdu k ní..., vyptávám se jí a ona mi prozrazuje tajemství těch tajuplných končin... A tu se okolo tohoto bájného netvora objevují zjevy, které popisoval Arthur Pym... Clona chvějících se par prostoupená zářivými pruhy paprsků se trhá..., ale před mými oslněnými zraky se netyčí nadlidsky ohromná postava, nýbrž sám Arthur Pym..., divoký strážce jižního pólu..., a rozvinuje ve větru nejvyšších šířek vlajku Spojených států amerických!
Skončil ten sen znenadání, anebo se změnil z rozmaru znavené obrazotvornosti? To dobře nevím, ale najednou jsem měl pocit, jako bych byl náhle probuzen... Zdálo se mi, že kolébání goelety se změnilo, že loď, lehce nakloněná na levý bok, klouže po hladině klidného moře..., a přece to nebylo ani příčné, ani podélné kymácení... Ano..., cítil jsem, jako kdyby mě někdo zvedl..., jako kdyby pro mne neplatil zákon tíže... Nemýlil jsem se: ze snu jsem se přenesl rovnou do skutečnosti... Nad mou hlavou zazněl náraz, jehož příčinu jsem dosud neznal. Dřevěné stěny kabiny se octly ve vodorovné poloze, až bych byl řekl, že se Halbrane převrátila na bok. Rázem jsem byl vymrštěn z lože a roh stolu div mi neprorazil lebku... Konečně jsem vstal, doškrábal jsem se k postrannímu oknu a opřel se o dveře, které se otvíraly ven a povolily... V tom okamžiku zapraskalo zábradlí a levý bok lodi... Došlo snad ke srážce goelety s nějakou ohromnou ledovou krou, ke srážce, které se Jem West nemohl v mlze vyhnout? Za nástavkem i na zadní palubě se rozlehlo divoké proklínání a zoufalý křik celé posádky... Pak poslední náraz a Halbrane zůstala bez hnutí ležet.
