KAPITOLA IX Co počít?

KAPITOLA IX  Co počít?

Zůstali jsme jako omráčeni, když Halbrane zmizela v propasti moře.

Z naší goelety nezůstalo nic, ani sebemenší troska... Z výše třiceti metrů prolétla vzduchem v jediném okamžiku a nyní už ležela v mořské hlubině.

Naše ohromení vystřídala naprostá ochablost. Nikdo se ani nepohnul, ani nevykřikl. Zůstali jsme strnule stát a nohy jako by nám přimrzly k ledu.

Tři muži z posádky zahynuli..., a jakým strašným způsobem! Štěstí nás opustilo a osud nás stíhal těžkými ranami. A nebyla tato poslední rána ranou smrtelnou? Nejeden z nás si snad v duchu říkal, že by bylo lepší být na palubě Halbrane a zřítit se s ní po svahu ledovec. Celá nesmyslná výprava by skončila.

Najednou se všech zmocnil pud sebezáchovy, a když ne Hearne, který stál stranou a mlčel, aspoň jeho kamarádi vykřikli: „Ke člunu, ke člunu!“ Ti nešťastníci byli jako beze smyslů. Šíleli hrůzou.

Všichni se vrhli do ledové jeskyně ke člunu, který rozhodně pro všechny nestačil. Kapitán a Jem West vyběhli z tábora.

Připojil jsem se k nim a za mnou běžel palubní mistr. Měli jsme zbraně a byli jsme rozhodnuti, že jich použijeme. Museli jsme těm šílencům zabránit, aby se zmocnili člunu... „Sem ke mně, námořníci!“ zvolal kapitán. „Sem,“ opakoval poručík West, „nebo zastřelím prvního, kdo se hne!“ Oba ohrožovali prchající muže svými pistolemi. Palubní mistr na ně mířil puškou. I já jsem ji měl připravenou... Bylo to marné! Ti šílenci nás neposlouchali, nechtěli nic slyšet! Jeden z nich, právě když přebíhal poslední výstupek, klesl zasažen poručíkovou střelou, sklouzl po hladkých stěnách a zmizel v mořské propasti.

Je to začátek krveprolévání? Nechají se i ostatní postřílet? A co staří námořníci z posádky, připojí se k nám? Ale nemohli jsme přece dovolit, aby se zmocnili člunu. Snesli by ho na vodu, deset dvanáct mužů by se do něho nalodilo a my ostatní bychom zůstali na ledové kře.

Námořníci si nevšímali nebezpečí, a hluší ke všem hrozbám, běželi dál k člunu. V tom druhá rána, vypálená palubním mistrem, zasáhla dalšího námořníka. Padl mrtev k zemi.

Tu se před člunem objevil nějaký muž.

Byl to Dirk Peters, který se tam dostal přes sousední svah ledovce. Byl-li tam Dirk Peters, nemuseli jsme dál použít zbraní, on stačil sám člun obhájit.

A skutečně, když námořníci postupovali kupředu, šel jim vstříc, chytil nejbližšího kolem pasu, vyzdvihl ho a mrštil jím na led asi deset kroků dál tak, že nešťastník by se byl skutálel až do moře, kdyby ho Hearne nebyl zachytil.

To vzbouřence zarazilo. Ostatně i my jsme se nyní přibližovali k člunu se zbývajícími námořníky, kteří již neváhali. Vzbouřenců však bylo víc.

Kapitán s očima sršícíma hněvem postoupil kupředu, následován ledově chladným Westem. Chvíli nemohl rozčilením ani promluvit, ale pak zvolal hrozivým hlasem: „Měl bych s vámi zacházet jako se zločinci! Člun nepatří nikomu, člun je nás všech! Je to nyní náš jediný prostředek k záchraně a vy jste ho chtěli ukrást, zbaběle ukrást! Poslouchejte dobře, co vám říkám naposledy! Člun je z Halbrane, je jako sama Halbrane! Já jsem jeho kapitánem, a běda tomu, kdo mě nebude poslouchat!“ Když kapitán říkal tato slova, díval se přímo na Hearna, takřka mu je vmetl do tváře.

„Všichni do tábora!“ nařídil kapitán. „A ty, Dirku Petersi, zůstaneš tady jako hlídka!“ Míšenec jen, přikývl a postavil se na stráž.

Posádka se bez protestů vrátila do tábora. Nyní, když jsme námořníky nemohli nijak zaměstnat, museli jsme vymyslet nějaký plán, jak bychom se dostali z nesnází.

Kapitán, poručík i palubní mistr se sešli k poradě a já jsem se k nim připojil... Kapitán řekl: „Bránili jsme člun a budeme ho bránit i dál...“ „Kdo ví,“ dodal jsem, „nebudeme-li na něm muset brzy vyplout.“ „V takovém případě,“ pokračoval kapitán Len Guy, „budeme nuceni rozhodnout losem, kdo v něm popluje, A já budu losovat jako všichni ostatní!“ „Tak daleko to ještě s námi nedošlo, u čerta!“ odpověděl palubní mistr. „Ledová kra je pevná a nehrozí žádné nebezpečí, že by přes zimu roztála!“ „To ne,“ přisvědčil West, „toho se bát nemusíme, Potřebujeme jen hlídat člun a potraviny.“ „Naštěstí,“ připojil se Hurliguerly, „potraviny máme v bezpečí!“ „Máš pravdu, Jeme,“ souhlasil kapitán, „musíme hlídat muže, aby nekradli. Potravin máme dost na celý rok, a to ani nepočítám, co nalovíme ryb...“ „Já na to dohlédnu,“ ujistil nás poručík. „Vy předpokládáte,“ zeptal jsem se, „že budeme muset na ledové kře přezimovat?“ „Kéž bychom byli před takovým neštěstím uchráněni,“ řekl kapitán. „Koneckonců, bude-li třeba, nějak to zařídíme, pane Jeorlinku! Vyhrabeme v ledu jeskyni, abychom se uchránili před polární zimou, a pokud budeme mít co jíst, abychom neumřeli hlady...,“ odpověděl palubní mistr.

„A nebylo by lepší odplout z ledové kry, je-li to možné, a nepouštět se do příprav k přezimování, které může trvat sedm až osm měsíců?“ zeptal jsem se.

Odpověď byla těžká, a tak následovalo dlouhé mlčení.

Konečně kapitán řekl: „Ano, snad by to bylo nejlepší. Kdybychom se do člunu vešli všichni i s potřebnými zásobami na tři až čtyři týdny cesty, neváhal bych a okamžitě bych se vydal zpět k severu...“ „Ale nezapomínejte,“ poznamenal jsem, „že bychom museli plout proti větru i proti proudu, což by byla těžce zdolávala i naše goeleta, zatímco kdybychom pluli k jihu...“ „K jihu?“ opakoval kapitán a díval se na mne pronikavě: jako kdyby chtěl číst v mé mysli. „Proč ne?“ zeptal jsem se. „Kdyby se byl ledovec nezastavil na své dráze, patrně by byl unášen k nějaké zemi v tomto směru, a nemohlo by se totéž podařit i našemu člunu?“ Kapitán potřásl hlavou a West mlčel a neodpovídal. „Však náš ledovec brzy zvedne kotvy!“ odpověděl Hurliguerly. „Nesedí na dně jako Falklandy a Kergueleny! Proto bude nejlepší počkat, když se do člunu všichni nevejdeme - je nás třiadvacet!“ „Nemusíme přece odplout všichni,“ stál jsem na svém, „stačí, když pět šest mužů odpluje na výzkumy..., čtyřiadvacet až třicet kilometrů k jihu...“ „K jihu?“ opakoval kapitán Len Guy. „Jistě, kapitáne,“ ujistil jsem ho, „víte přece, že zeměpisci rádi připouštějí, že antarktické končiny jsou z větší části pevnina.“ „Zeměpisci nic nevědí, a také nic vědět nemohou,“ odpověděl mi chladně poručík. Ano, výzkumná výprava v člunu by byla nebezpečná, proud by ho mohl zanést příliš daleko, anebo by nás po návratu už nenašli na místě.