×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Ledová sfinga - Jules Verne, ANTARKTIDA VE FANTAZII A VE SKUTEČNOSTI

ANTARKTIDA VE FANTAZII A VE SKUTEČNOSTI

ANTARKTIDA VE FANTAZII A VE SKUTEČNOSTI

Terra australis incognita (neznámá jižní země) byla vědeckým snem od pradávna. Již antičtí spisovatelé se o ní zmiňovali ve svých traktátech a později se objevovala dokonce i na mapách, kde byla zakreslována v obrovitém rozsahu. Všichni pak tu neznámou jižní pevninu líčili jako kraj oplývající krásou a bohatstvím, jako pozemský ráj.

Se vzrůstajícím rozvojem plavby se však vysněné obrysy báječné jižní země stále zmenšovaly. Odvážní plavci prožívali měsíce i roky života ve vysokých jižních šířkách a byl to život plný útrap v mrazivém a nehostinném podnebí.

A tak se rozplývá fantastická vidina ráje a pomalu začíná převládat názor, že tam daleko na jihu vůbec žádná pevnina není, jen několik pustých ostrovů a potom už jen led a led. Roku 1773 anglický mořeplavec James Cook, který se proslavil úspěšnou cestou kolem světa a četnými vědeckými objevy, se vypravil onu tajemnou jižní pevninu najít. Roku 1774 se dostal až na 70° 10' jižní šířky, ale kromě několika skupin neobydlených ostrovů spatřil skutečně všude jen led. Stejně se vedlo i dalším. Zkušenosti těchto výprav jen potvrzovaly skeptický názor, že jižní zemský pól kryje pouze krunýř věčného ledu.

Tímto názorem však otřásl zážitek prostého lovce tuleňů, kapitána Jamese Weddella, který pronikl na jedné ze svých loveckých výprav roku 1823 až k 70° 50' jižní šířky po úplně volném moři. To byla nová vzpruha pro sny o obyvatelné a obývané jižní pevnině. A byl to podnět pro známého amerického spisovatele Edgara Allana Poea, aby hrdinovi své knihy Dobrodružství Arthura Gordona Pyma, vydané roku 1838, dal prožít neuvěřitelné dobrodružství v antarktické říši Tsalalu a proniknout až na práh jižního pólu, střežený obrovskou mlhavou postavou.

Zatímco Poeovi čtenáři se zatajeným dechem sledovali podivuhodná dobrodružství a dohadovali se, co je za clonou mlhy střežené obrovitým strážcem, další výzkumné výpravy útočily na tajemství jižního pólu. Nejúspěšnější byla výprava Angličana Jamese Clarka Rosse, který roku 1841 pronikl až na 78° 9' jižní šířky a jako prvý stanovil polohu magnetického pólu jižní zemské polokoule. Ale i on byl v dalším postupu zastaven ledovou hradbou, sráznou bariérou, která dodnes nese jeho jméno. Zdálo se, že se splnila Cookova předpověď, že pevnina kolem jižní točny nebude nikdy objevena.

Pak utuchl zájem o další výpravy k jižnímu pólu vůbec. Svět marně čekal no rozluštění otázky antarktické pevniny, stejně jako Poeovi čtenáři marně čekali na dokončení Pymova příběhu. Někteří vědečtí pracovníci se snažili znovu roznítit zájem o jižní pól, ale bezúspěšně. A bez odpovědi zůstala i výzva, která se objevila roku 1864 ve francouzském časopise Musée. Opravdu neobvyklá výzva! Francouzský spisovatel, který teprve před rokem dosáhl pronikavějšího literárního úspěchu, vyzýval své druhy, autory dobrodružných románů, aby někdo z nich dokončil Poeův román Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Autorovi této výzvy se zdálo, že závěr románu vlastně nic neříká, že to není vůbec závěr...

Nebylo divu, že výzva v časopisu Musée neměla žádnou odezvu. Vždyť Edgar Allan Poe byl v době uveřejnění byl již mrtev, a přesto na literárním nebi stále jako hvězda prvé velikosti. Kromě toho americká literární kritika pochválila právě závěr románu Dobrodružství Arthura Gordona Pyma jako umělecky jedině možné vyřešení fantastického románu podobného typu.

Plynul rok za rokem a teprve po třiceti letech se objevil spisovatel, který se odvážil splnit výzvu časopisu Musée - Jules Verne. 22. října 1895 píše bratru Pavlovi: „Jsem zuřivě zaujat pokračováním Poeova románu, o němž jsem Ti říkal před třemi měsíci a jehož druhý díl dokončuji.“ Jules Verne se mohl odvážit takového úkolu, neboť v té době byl snad nejčtenějším autorem světa a byl také již členem Francouzské akademie. Mohl se odvážit uposlechnout výzvy, jejímž autorem před třiceti lety byl on sám.

Jisté je, že Verne byl nejpovolanější ze všech spisovatelů, aby Poeovo dílo Dobrodružství A. G. Pyma dokončil, mělo-li se ovšem dočkat pokračování vůbec. Verne byl stejně romanticky založený jako Poe a předběžnou průpravu k tomuto úkolu mu nemůže nikdo upřít. A lze říci, že se předsevzaté úlohy zhostil dobře. Snad až na závěr, který je pouhou technickou fantazií. Dnes jistě už každý mladý čtenář ví, že složka magnetického pole celého zemského povrchu má sílu zcela nepatrnou. Ledová sfinga tedy nikdy k sobě nemohla přitáhnout Pyma za kov pušky a cvočky v botách, natožpak železné hřeby z člunu nebo z lodi. Tuto nadsázku musíme však Vernovi odpustit, stejně jako zeměpiseckou fantazii, která často vyvolává nesoulad mezi jeho zeměpisnými údaji a skutečností. A musíme Vernovi z plna srdce přát, že se dožil chvíle, kdy lodi výzkumných výprav se opět rozjely do antarktických oblastí, a že mezi nimi roku 1903 byla i výzkumná loď francouzská.

Zmínil jsem se již, že vlastně mládí to bylo, které si vynutilo obnovu výprav do Antarktidy... Roku 1894 se norský velrybář Sven Foyn rozhodl vypravit do Antarktidy loď, která měla zjistit možnost lovu velryb v dosud neprobádaných končinách. V Austrálii v té době žil mladý norský vědec Carsten E. Borchgrevink, jehož touhou bylo pokračovat ve výzkumu Antarktidy tam, kde skončil Ross. Rožnova loď se musí zastavit v Austrálii, to Borchgrevink věděl. Čekal na ni a požádal jejího kapitána, aby ho vzal s sebou. Na FOYLIV Antarctic se skutečně dostal, ale nikoli jako vědecký pracovník, nýbrž jako prostý námořník. To mu nevadilo, aby vedle tvrdé práce nekonal všemožná pozorování, a jeho zásluhou se stalo, že dne 25. ledna 1895 lidská noha poprvé stanula na pevnině jižního pólu. Jiný mladý horlivec pro Antarktidu žil v té době v Belgii a jmenoval se Adrien Gerlach. Ten zase sbírkou mezi belgickým lidem získal dostatečnou částku, aby mohl koupit menší loď a vypravit se k jižní točně. Belgica byla malá loď, ale její posádka byla výtečná. Jejím kormidelníkem byl Roald Amundsen, pozdější hrdina obou pólů, a lodním lékařem dr. Frederic A. Cook, známý badatel v Arktidě. Gerlachova Belgica se dostala sice jen na 77° 50' jižní šířky, ale byla to první loď, která se odvážila v Antarktidě přezimovat. A Borchgrevink se řídil Gerlachovým příkladem.

V roce 1899 již zřídil v Antarktidě na 77° 50' jižní šířky prvou stálou přezimovací stanici. Příklad mladých nadšenců zmohl víc než psané slovo. O existenci velké pevniny v oblasti jižního pólu se přestalo pochybovat a vlády několika států se rozhodly uvolnit peněžní prostředky na vědecké výzkumy do Antarktidy.

Anglie tam vypravila roku 1901 Roberta Falcona Scotta s lodí Discovery. Jeho poručíkem byl Emest H. Shackleton, jeden z pozdějších nejúspěšnějších badatelů v Antarktidě. Za pět dní po Angličanech se vydali k jižní točně Němci.

Přínosem německé výpravy bylo jen to, že na antarktické pevnině objevila horu úplně prostou ledu, ač na jejích úbočích byly stopy, že kdysi ledem pokryta byla. Hora, nazvaná Gaussova, byla dlouhou dobu předmětem mnoha vědeckých dohadů.

Za anglickou a německou výpravou následovaly výpravy švédská, skotská a francouzská. Byly to vesměs malé, nedostatečně vybavené výpravy, a proto i jejich úspěchy byly pramalé. Význam těchto drobných podniků tkví spíše v tom, že jejich účastníci v roce 1905 předložili světu návrh, aby byl zřízen Mezinárodní svaz pro zkoumání polárních krajů a aby obou pólů bylo dostiženo vzájemnou spoluprací všech národů. Návrh byl na sjezdu v belgickém městě Monsu nadšeně přijat, ale měl jiný výsledek, než bylo původně cílem.

Některé státy, hlavně velmoci, se snažily, aby jejich výpravy objevily póly dřív, než monské ujednání vstoupí v platnost. Roku 1908 Anglie vyslala do Antarktidy Shackletona. Nedosáhl sice jižního pólu, ale jeho výprava prošla 2800 km z moře Weddellova do moře Rossova a získala poznatky, které velmi posloužily dalším výpravám. V roce 1911 pak dochází ke skutečnému závodu mezi Amundsenem a Scottem, kdo z nich dorazí k jižnímu pólu dřív. Zvítězil Amundsen, který dosáhl jižní točny 18. 12. 1911. Scott se k pólu dostal teprve 17. 1. 1912 a na zpáteční cestě zahynul i se svými průvodci.

Jižní pól byl konečně objeven, ale zájem o Antarktidu nepohasl. Loď za lodí míří k dalekému pólu, bílá místa na mapě antarktické pevniny se vyplňují a na jižním pólu se zřizují vědecké stanice. Ale i tak je v Antarktidě ještě mnoho neznámých míst, která čekají no své objevitele.

Zdeněk Hobzik


ANTARKTIDA VE FANTAZII A VE SKUTEČNOSTI

ANTARKTIDA VE FANTAZII A VE SKUTEČNOSTI

Terra australis incognita (neznámá jižní země) byla vědeckým snem od pradávna. Terra australis incognita (неизвестная южная земля) с древних времен была научной мечтой. Již antičtí spisovatelé se o ní zmiňovali ve svých traktátech a později se objevovala dokonce i na mapách, kde byla zakreslována v obrovitém rozsahu. Všichni pak tu neznámou jižní pevninu líčili jako kraj oplývající krásou a bohatstvím, jako pozemský ráj.

Se vzrůstajícím rozvojem plavby se však vysněné obrysy báječné jižní země stále zmenšovaly. Odvážní plavci prožívali měsíce i roky života ve vysokých jižních šířkách a byl to život plný útrap v mrazivém a nehostinném podnebí.

A tak se rozplývá fantastická vidina ráje a pomalu začíná převládat názor, že tam daleko na jihu vůbec žádná pevnina není, jen několik pustých ostrovů a potom už jen led a led. Roku 1773 anglický mořeplavec James Cook, který se proslavil úspěšnou cestou kolem světa a četnými vědeckými objevy, se vypravil onu tajemnou jižní pevninu najít. Roku 1774 se dostal až na 70° 10' jižní šířky, ale kromě několika skupin neobydlených ostrovů spatřil skutečně všude jen led. Stejně se vedlo i dalším. Zkušenosti těchto výprav jen potvrzovaly skeptický názor, že jižní zemský pól kryje pouze krunýř věčného ledu.

Tímto názorem však otřásl zážitek prostého lovce tuleňů, kapitána Jamese Weddella, který pronikl na jedné ze svých loveckých výprav roku 1823 až k 70° 50' jižní šířky po úplně volném moři. To byla nová vzpruha pro sny o obyvatelné a obývané jižní pevnině. A byl to podnět pro známého amerického spisovatele Edgara Allana Poea, aby hrdinovi své knihy Dobrodružství Arthura Gordona Pyma, vydané roku 1838, dal prožít neuvěřitelné dobrodružství v antarktické říši Tsalalu a proniknout až na práh jižního pólu, střežený obrovskou mlhavou postavou.

Zatímco Poeovi čtenáři se zatajeným dechem sledovali podivuhodná dobrodružství a dohadovali se, co je za clonou mlhy střežené obrovitým strážcem, další výzkumné výpravy útočily na tajemství jižního pólu. Nejúspěšnější byla výprava Angličana Jamese Clarka Rosse, který roku 1841 pronikl až na 78° 9' jižní šířky a jako prvý stanovil polohu magnetického pólu jižní zemské polokoule. Ale i on byl v dalším postupu zastaven ledovou hradbou, sráznou bariérou, která dodnes nese jeho jméno. Zdálo se, že se splnila Cookova předpověď, že pevnina kolem jižní točny nebude nikdy objevena.

Pak utuchl zájem o další výpravy k jižnímu pólu vůbec. Svět marně čekal no rozluštění otázky antarktické pevniny, stejně jako Poeovi čtenáři marně čekali na dokončení Pymova příběhu. Někteří vědečtí pracovníci se snažili znovu roznítit zájem o jižní pól, ale bezúspěšně. A bez odpovědi zůstala i výzva, která se objevila roku 1864 ve francouzském časopise Musée. Opravdu neobvyklá výzva! Francouzský spisovatel, který teprve před rokem dosáhl pronikavějšího literárního úspěchu, vyzýval své druhy, autory dobrodružných románů, aby někdo z nich dokončil Poeův román Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Autorovi této výzvy se zdálo, že závěr románu vlastně nic neříká, že to není vůbec závěr...

Nebylo divu, že výzva v časopisu Musée neměla žádnou odezvu. Vždyť Edgar Allan Poe byl v době uveřejnění byl již mrtev, a přesto na literárním nebi stále jako hvězda prvé velikosti. Kromě toho americká literární kritika pochválila právě závěr románu Dobrodružství Arthura Gordona Pyma jako umělecky jedině možné vyřešení fantastického románu podobného typu.

Plynul rok za rokem a teprve po třiceti letech se objevil spisovatel, který se odvážil splnit výzvu časopisu Musée - Jules Verne. 22\. října 1895 píše bratru Pavlovi: „Jsem zuřivě zaujat pokračováním Poeova románu, o němž jsem Ti říkal před třemi měsíci a jehož druhý díl dokončuji.“ Jules Verne se mohl odvážit takového úkolu, neboť v té době byl snad nejčtenějším autorem světa a byl také již členem Francouzské akademie. Mohl se odvážit uposlechnout výzvy, jejímž autorem před třiceti lety byl on sám.

Jisté je, že Verne byl nejpovolanější ze všech spisovatelů, aby Poeovo dílo Dobrodružství A. G. Pyma dokončil, mělo-li se ovšem dočkat pokračování vůbec. Verne byl stejně romanticky založený jako Poe a předběžnou průpravu k tomuto úkolu mu nemůže nikdo upřít. A lze říci, že se předsevzaté úlohy zhostil dobře. Snad až na závěr, který je pouhou technickou fantazií. Dnes jistě už každý mladý čtenář ví, že složka magnetického pole celého zemského povrchu má sílu zcela nepatrnou. Ledová sfinga tedy nikdy k sobě nemohla přitáhnout Pyma za kov pušky a cvočky v botách, natožpak železné hřeby z člunu nebo z lodi. Tuto nadsázku musíme však Vernovi odpustit, stejně jako zeměpiseckou fantazii, která často vyvolává nesoulad mezi jeho zeměpisnými údaji a skutečností. A musíme Vernovi z plna srdce přát, že se dožil chvíle, kdy lodi výzkumných výprav se opět rozjely do antarktických oblastí, a že mezi nimi roku 1903 byla i výzkumná loď francouzská.

Zmínil jsem se již, že vlastně mládí to bylo, které si vynutilo obnovu výprav do Antarktidy... Roku 1894 se norský velrybář Sven Foyn rozhodl vypravit do Antarktidy loď, která měla zjistit možnost lovu velryb v dosud neprobádaných končinách. V Austrálii v té době žil mladý norský vědec Carsten E. Borchgrevink, jehož touhou bylo pokračovat ve výzkumu Antarktidy tam, kde skončil Ross. Rožnova loď se musí zastavit v Austrálii, to Borchgrevink věděl. Čekal na ni a požádal jejího kapitána, aby ho vzal s sebou. Na FOYLIV Antarctic se skutečně dostal, ale nikoli jako vědecký pracovník, nýbrž jako prostý námořník. To mu nevadilo, aby vedle tvrdé práce nekonal všemožná pozorování, a jeho zásluhou se stalo, že dne 25. ledna 1895 lidská noha poprvé stanula na pevnině jižního pólu. Jiný mladý horlivec pro Antarktidu žil v té době v Belgii a jmenoval se Adrien Gerlach. Ten zase sbírkou mezi belgickým lidem získal dostatečnou částku, aby mohl koupit menší loď a vypravit se k jižní točně. Belgica byla malá loď, ale její posádka byla výtečná. Jejím kormidelníkem byl Roald Amundsen, pozdější hrdina obou pólů, a lodním lékařem dr. Frederic A. Cook, známý badatel v Arktidě. Gerlachova Belgica se dostala sice jen na 77° 50' jižní šířky, ale byla to první loď, která se odvážila v Antarktidě přezimovat. A Borchgrevink se řídil Gerlachovým příkladem.

V roce 1899 již zřídil v Antarktidě na 77° 50' jižní šířky prvou stálou přezimovací stanici. Příklad mladých nadšenců zmohl víc než psané slovo. O existenci velké pevniny v oblasti jižního pólu se přestalo pochybovat a vlády několika států se rozhodly uvolnit peněžní prostředky na vědecké výzkumy do Antarktidy.

Anglie tam vypravila roku 1901 Roberta Falcona Scotta s lodí Discovery. Jeho poručíkem byl Emest H. Shackleton, jeden z pozdějších nejúspěšnějších badatelů v Antarktidě. Za pět dní po Angličanech se vydali k jižní točně Němci.

Přínosem německé výpravy bylo jen to, že na antarktické pevnině objevila horu úplně prostou ledu, ač na jejích úbočích byly stopy, že kdysi ledem pokryta byla. Hora, nazvaná Gaussova, byla dlouhou dobu předmětem mnoha vědeckých dohadů.

Za anglickou a německou výpravou následovaly výpravy švédská, skotská a francouzská. Byly to vesměs malé, nedostatečně vybavené výpravy, a proto i jejich úspěchy byly pramalé. Význam těchto drobných podniků tkví spíše v tom, že jejich účastníci v roce 1905 předložili světu návrh, aby byl zřízen Mezinárodní svaz pro zkoumání polárních krajů a aby obou pólů bylo dostiženo vzájemnou spoluprací všech národů. Návrh byl na sjezdu v belgickém městě Monsu nadšeně přijat, ale měl jiný výsledek, než bylo původně cílem.

Některé státy, hlavně velmoci, se snažily, aby jejich výpravy objevily póly dřív, než monské ujednání vstoupí v platnost. Roku 1908 Anglie vyslala do Antarktidy Shackletona. Nedosáhl sice jižního pólu, ale jeho výprava prošla 2800 km z moře Weddellova do moře Rossova a získala poznatky, které velmi posloužily dalším výpravám. V roce 1911 pak dochází ke skutečnému závodu mezi Amundsenem a Scottem, kdo z nich dorazí k jižnímu pólu dřív. Zvítězil Amundsen, který dosáhl jižní točny 18. 12. 1911. Scott se k pólu dostal teprve 17. 1. 1912 a na zpáteční cestě zahynul i se svými průvodci.

Jižní pól byl konečně objeven, ale zájem o Antarktidu nepohasl. Loď za lodí míří k dalekému pólu, bílá místa na mapě antarktické pevniny se vyplňují a na jižním pólu se zřizují vědecké stanice. Ale i tak je v Antarktidě ještě mnoho neznámých míst, která čekají no své objevitele.

Zdeněk Hobzik