×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zatopená Sahara - Jules Verne, XII. KAPITOLA Co se událo

XII. KAP I TOLA Co se událo Po odchodu poručíka Villetta do oázy Gizebu se inženýr začal zařizovat pro pobyt, jenž se mohl pravděpodobně na delší dobu protáhnout. Nikoho nenapadlo ani ve snu podezřívat Araba a nikdo nepochyboval, že Pointar a Mezaki se večer s družinou dělníků, vedených poručíkem Villettem vrátí.

Nesmíme zapomenout, že na 347. kilometru zůstalo jenom deset lidí, pan ze Schallerů, setník Hardigan, desátník Pistache, pan François, čtyři spahiové a dva průvodčí vozů. Všichni se hned pustili do práce, aby na mýtině oázy, nedaleko skladiště, upravili pro sebe a dělníky tábor. Zavezli tam vozy, složili z nich materiál a obvyklým způsobem postavili stany. Koňům vybrali průvodci a spahiové místo, kde bylo hojně pastvy. Oddíl měl ještě zásoby na delší dobu. Dalo se očekávat, že také Pointar, dozorci a dělníci se nevrátí s prázdnýma rukama, protože v Zeribetu si mohli snadno zajistit zásoby.

Také počítali s podporou nejbližších měst, Neftou, Tozeurem a La Hammou. Později zajisté i domorodci nic nezmohou proti tomuto velkému dílu Roudairových pokračovatelů.

Poněvadž však dost záleželo na tom, aby bylo zajištěno obnovování zásob na 347. kilometru, inženýr a setník Hardigan se shodli na tom, aby byli vybráni dva průvodci, kteří znají dokonale cestu, neboť ji už šli několikrát v průvodu karavan. Byli to dva důvěryhodní Tunisané. Dají-li se brzy ráno na cestu, snadno dorazí do osady, která bude moci v několika dnech dodat do Melriru nové zásoby. Měli s sebou vzít také dva listy, inženýrův pro jednoho z vyšších úředníků Společnosti a druhý setníkův pro vojenského velitele Tozeuru.

Po první snídani, kterou snědli pod svými stany ve stínu stromů oázy, řekl pan ze Schallerů k setníkovi: „A teď, milý Hardigane, necháme již Pistacha, pana Françoise a naše lidi, aby zde práci sami dokončili... Rád bych si důkladněji prohlédl, jaké opravy bude na této poslední části průplavu zapotřebí...“ Prošel ji po její celé délce, aby odhadl sutě naházené do průplavu. Výsledek svého pozorování sdělil setníkovi Hardiganovi těmito slovy: „Domorodců byl zřejmě veliký počet, a nedivím se, že Pointar a jeho lidé se jim nemohli ubránit...“ „Zajisté, ale i když sem tito Arabové, Tuaregové nebo kdo to byl, násilím pronikli, ještě není vysvětleno, jak mohli tito lidé, když zahnali dělníky na útěk, tu všechno převrátit naruby a naházet do průplavu tak velké spousty písku?... To by vyžadovalo mnoho času, a to se nesrovnává s tím, co nám řekl Mezaki.“ „To mohu vysvětlit jen jedním způsobem,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Nemuseli hloubit, nýbrž jen zasypávat a shazovat příkré svahy do průplavu. Nářadím, které tu Pointar a jeho lidé na svém kvapném útěku nechali a snad také i tím, které tu zbylo od dřívějška, mohli tu práci vykonat rychleji, než bych si troufal věřit, zvláště když to byl jen písek, s kterým měli co dělat.“ „Pak jim opravdu mohly dva dny stačit,“ poznamenal setník Hardigan. „Myslím si totéž,“ odpověděl inženýr, „ve čtrnácti dnech, by bylo možné provést opravy...“ „To by nebylo mnoho,“ poznamenal setník, „ale především bude nutné, opatřit dostatečnou stráž průplavu, než budou oba chotty zavodněny. Zde na této části velikého melrirského chottu i na všech ostatních místech. Co se stalo zde, mohlo by se opakovat i jinde. Není pochyb, že obyvatelé Džeridu, zvláště kočující, jsou tvrdohlavci, že náčelníci podněcují své kmeny proti vybudování vnitrozemního moře a že podobných útoků se musíme stále obávat. Je proto nutné informovat vojenské úřady včas. S posádkami z Biskry, Nefty, Tozeuru a Gábesu bude možné docela dobře vystačit, aby byl průplav dostatečně chráněn a práce na něm před novými nájezdy pojištěny.“ To bylo jistě nejnaléhavější a šlo tedy především o to, aby alžírský generální guvernér a tuniský generální rezident byli do věci bezodkladně zasvěceni. Bylo jejich povinností chránit různé zájmy související s tímto velikým podnikem.

Jedno bylo jisté, že - jak znova a znova opakoval inženýr - Saharské moře, až na něm bude umožněna doprava, se uhájí samo. Ale nesmí být zapomínáno, že je zpočátku počítáno s dobou deseti let, které bude zaplavení Rharsy a Melriru vyžadovat. Později, když byla půda důkladněji prozkoumána, byla tato doba zredukována na polovinu. Také stačilo postavit hlídky jen na různé stanice obou průplavů a nikoliv k zaplavitelné části chottů. Ale i s tím omezením zbývala ještě hodně velká linie, kterou bylo potřeba delší dobu střežit.

Inženýr, aby odpověděl na poznámku, kterou v této věci učinil setník Hardigan jen opakoval, co již řeklo zaplavení chottů.

„Nemohu se zbavit myšlenky, že nám tato půda Džeridu mezi mořským pobřežím, Rharsou a Melrirem způsobí ještě mnohá překvapení.

Není to jen solná kůra, která ve značné délce, jak jsem zjistil, podléhá určitému kolísání... Je proto přípustné, že se průplav sám rozšíří a prohloubí, až jím bude protékat voda a ne bezdůvodně i sám Roudaire počítal s touto okolností. Nijak by mne nepřekvapilo, kdyby tu jednou příroda přišla na pomoc lidskému géniu!... Prolákliny chottů jsou stejně jen vyschlá dna bývalých jezer a ať naráz, nebo pozvolna, se prohloubí nad nyní předvídanou míru. Proto předpokládám, že úplné zavodnění zaujme značně méně času, než si myslíme. Opakuji, že otřesy se Džeridu nevyhly a že tyto otřesy mohou na naši práci působit jen příznivě!... Ostatně uvidíme, milý setníku... uvidíme!... Nejsem z těch, kteří budoucnosti nedůvěřují, nýbrž z těch, kteří s ní počítají. Co byste tomu říkal, kdyby před uplynutím dvou let, nebo jen jednoho, obchodní loďstvo již brázdilo hladinu Rharsy a Melriru, úplně zavodněných?“ „Rád se přidávám k vašim domněnkám, milý příteli,“ odpověděl setník Hardigan. „Ale i když se uskuteční v jednom nebo ve dvou letech, nebude proto méně nutno, aby práce i dělníci byli dostatečně chráněni hlídkami...“ „Zajisté,“ končil pan ze Schallerů rozmluvu, „zastávám úplně váš názor, Hardigane, že je nezbytně nutné, aby po celé délce průplavu byly bezodkladně postaveny stráže.“ Bylo to opravdu velmi naléhavé, a hned zítra, jakmile se dělníci vrátí, se chtěl setník Hardigan přes rychlého posla o tom dorozumět s vojenským velitelem v Biskře. Do té doby snad stačila přítomnost jeho mužstva k obraně této poslední části průplavu, a za těch podmínek nebylo důvodu se obávat nového útoku ze strany domorodců.

Když inženýr a setník skončili svou prohlídku vrátili se do tábora, v jehož úpravě bylo pokračováno, a vyčkávali zatím již jen na příchod poručíka, který se měl do večera vrátit.

Jednou z nejdůležitějších otázek za okolností, v nichž se výprava nyní ocitla, bylo její zásobování. Až dosud byla opatřena jednak zásobami uloženými v obou vozech, jednak potravinami, nakoupenými ve vesnicích a osadách této části Džeridu. Potraviny nechyběly ani lidem, ani koním.

Ale s obnovením dílny na 347. kilometru bylo třeba zajistit pravidelnější způsob pro několikatýdenní pobyt. Proto chtěl setník Hardigan zároveň se zprávou vojenským úřadům okolních posádek požádat je také o to, aby mu po dobu jeho pobytu v oáze dodávaly také potřebné potraviny.

Jak si vzpomínáme, zahalovaly tento den, 13. dubna, hned od východu slunce obzor husté páry. Vše nasvědčovalo, že jak ráno, tak odpoledne bude velmi dusno. Nebylo pochyb, že se na severu stahuje prudká bouře.

K úvahám, které v této věci měl desátník Pistache, odpovídal pan François: „Nedivil bych se, kdyby byl den velmi bouřlivý. Od rána čekám, že se živly v této části pouště do sebe pořádně pustí.“ „Tak? A proč?...“ ptal se Pistache.

„Hned časně zrána, jak jsem se holil, se mi ježily všechny vousy a byly tak tvrdé, že jsem dvakrát nebo třikrát musel obtáhnout břitvu. Z každého konečku jako by sršela drobná jiskra...“ „To je podivné,“ odpověděl desátník, který ani na okamžik nepochybovalo tvrzení tak rozšafného muže jako byl pan François. Že by vousy tohoto váženého sluhy měly elektrické vlastnosti kočičích chlupů, snad nebylo úplně pravda, ale Pistache to ochotně připouštěl.

„Nevěřil bych tomu sám, kdybych to sám neviděl!... Mé tváře, má brada byly dnes ráno jako posypány svítícím pýřím...“ „Velice bych to chtěl vidět!“ odpověděl Pistache. Bylo ostatně zřejmé i bez meteorologických objevů pana Françoise, že se na severovýchodě skutečně stahuje bouře a že se vzduch znenáhla sytí elektřinou.

Horko se stávalo nesnesitelné. Po obědě si inženýr a setník dopřáli proto delší odpočinek. Ale i když byli chráněni stanem a stan byl umístěn pod prvními stromy oázy, tropické vedro, neochlazované nejmenším vánkem, vnikalo i tam.

Hrozivé počasí znepokojovalo pana ze Schallerů i setníka. V té chvíli ještě bouře nad chottem Selemem nepropukla, ale nebylo pochyb, že se brzy strhne se vší silou na severovýchodě, to je, právě nad Gizebskou oázou. Na této straně oblohy již kmitaly blesky, třebaže rachot hromu ještě nebylo slyšet. Nedal-li se poručík Villette z nějakého důvodu na pochod ještě před bouří, dalo se předpokládat, že vyčká jejího konce pod stromy oázy a že se odhodlá nastoupit zpáteční cestu až druhý den. ráno.

„Je pravděpodobné, že se s ním dnes večer ještě neshledáme,“ poznamenal setník Hardigan. „Kdyby pomýšlel Villette na návrat kolem druhé hodiny odpolední, jak bylo domluveno, museli bychom ho již z oázy vidět...“ „I když se zpozdíme o den,“ odpověděl pan ze Schallerů, „náš poručík jednal správně, nevydal-li se na cestu za tak hrozivého počasí! Bylo by mnohem horší, kdyby byl se svými lidmi překvapen bouří v poušti, kde není možné se nikde ukrýt...“ „Docela s vámi souhlasím,“ pravil setník Hardigan. Odpoledne míjelo a nic nenasvědčovalo, že by se malá četa vracela, ani štěkot Coupe-a-Coeura, jenž by ji byl jistě předběhl. Nyní, již jen na vzdálenost asi jedné míle, blesky osvětlovaly prostor téměř nepřetržitě. Těžké mraky, překročily zenit, a zatahovaly oblohu směrem k Melriru. V půlhodině již mohla být bouře nad táborem a odtud se pak valit na chott.

Inženýr, setník Hardigan, desátník a dva spahiové se odebrali na kraj oázy. Před jejich očima se prostírala širá poušť, ozařovaná každou chvíli šlehy blesků.

Ale jejich zrak se marně rozhlížel po obzoru. Skupina jezdců se z této strany neukazovala.

„Již není pochyb,“ pravil setník, „že se četa nevydala na cestu a že její návrat můžeme očekávat teprve zítra.“ „Také si to myslím, pane setníku,“ dodal Pistache. „Než mine bouře, bude noc a potmě by bylo velmi těžké se dostat do Goleahu.“ „Villette je zkušený důstojník, na jehož obezřetnost je možno se spolehnout. Vraťme se raději do ležení, než se dá do deště.“ Ale sotva všichni čtyři pokročili o několik kroků, desátník se zastavil: „Slyšíte, pane setníku?“ pravil. Všichni se obrátili.

„Zdá se mi, že slyším psí štěkot... Aby to byl strážmistrův pes?“ Napjali sluch. Ne, štěkot nebylo slyšet v krátkých utišeních bouře.

Pistache se zřejmě mýlil.

Setník Hardigan a jeho společníci se vydali na zpáteční cestu a když prošli křížem oázu, jejíž stromy se prohýbaly prudkým větrem, dorazili do svých stanů.

Měli nejvyšší čas. Kdyby se zpozdili jen o několik minut, byli by zastiženi vichřicí, která se rozpoutala spolu s prudkým lijákem.

Bylo šest hodin. Setník provedl opatření pro noc, která hrozila být jednou z nejhorších, co výprava opustila Gábes.

Vše nasvědčovalo tomu, že zpoždění poručíka Villetta bylo zaviněné bouří, která přišla a zdržela ho do zítřka v Gizebské oáze.

Ale přesto se setník a pan ze Schallerů nemohli zbavit vážných obav. Že by se Mezaki pouze vydával za jednoho z Pointarových dělníků a nebyl jím, nebo že by dělal zločinné úklady výpravě, poslané do Melriru, nemohli ani tušit. Ale jak by mohli zapomenout náladu kočovných i usedlých kmenů Džeridu a podráždění těchto různých kmenů proti chystanému Saharskému moři?... Copak nebyl teprve před několika dny podniknutý útok na dílnu v Goleah, útok, jehož opakování pravděpodobně znovu hrozilo, jakmile se práce na této části opět zahájí?... Mezaki, pravda, tvrdil, že útočníci, když rozprášili dělníky, odtáhli od chottu na jih. Ale velmi snadno mohli projíždět pouští i jiné tlupy a napadly-li poručíka Villetta, poručík se svou malou četou by se jim nemohl ubránit.

Klidně uváženo, byly ty obavy jistě přepjaté. Nicméně inženýr a setník se k nim opět a opět vraceli. A jak se mohli dozvědět, že jestli hrozilo nebezpečí, nehrozilo poručíkovi Villettovi a jeho lidem na cestě z Gizebu, ale panu ze Schallerů a jeho druhům v oáze?...

Kolem půl sedmé bouře dostoupila vrcholu. Několik stromů bylo zasaženo bleskem a jen málo chybělo, že sám inženýrův stan nebyl zapálen. Déšť se řinul v proudech a tisíci potůčky, tekoucími k chottu, půda oázy se měnila v hotovou bažinu. Také vichr se rozpoutal do zběsilé prudkosti. Větve se lámaly jako sklo a velký počet vyvrácených palem byl odplaven proudem.

Bylo nemožné vystrčit hlavu ze stanů. Naštěstí koně byli umístěni pod hustou skupinou stromů odolávajících vichřici a přes hrůzu, kterou jim vichřice naháněla, mohli být udrženi na místě. Hůře bylo s mezky, kteří byli ponecháni na mýtině. Poděšeni blesky a rachotem hromu se rozutekli přes úsilí svých průvodců po oáze.

Jeden z vojáků o tom dal zprávu setníkovi, jenž zvolal: „Je nutné, aby byli stůj co stůj pochytáni!“ „Oni průvodci se již za nimi pustili,“ poznamenal desátník. „Ať se ještě dva z našich mužů k nim přidají,“ nařizoval setník.

„Vyběhnou-li mezci z oázy, je po nich veta. Venku na poušti bychom je už nedostali!“ Přes prudké poryvy větru, které ležením zmítaly, dva ze čtyř spahiů se rozběhli k mýtině, vedeni voláním průvodců, které bylo chvílemi slyšet. Ostatně i když neustávalo blýskání a rachot hromu, přece se zdálo, že nečas polevuje, neboť vichr slábl a liják řídl. Ale tma byla pořád tak hustá, že lidé se viděli jen za svitu blesků.

Inženýr a setník Hardigan vyšli ze stanů, následováni panem Françoisem, desátníkem a oběma spahii, kteří s nimi zůstali v táboře.

Za tak pozdní hodiny a za prudkosti bouře, která se prodlouží pravděpodobně dlouho do noci, se zřejmě nedalo již s návratem poručíka Villetta počítat. Vydá se se svými lidmi na cestu zítra, až bude cesta Džeridem schůdnější.

Jaké bylo tedy překvapení a spolu uspokojení setníka a jeho druhů, když náhle zaslechli severně od oázy psí štěkot.

Tentokrát byl omyl vyloučen, pes běžel k oáze a rychle se k ní blížil.

„Coupe-a-Coeur!… Vskutku!“ vykřikl desátník. „Poznávám jeho hlas...“ „Pak ani Vil1ette není daleko!“ odpověděl setník Hardigan. Předběhlo-li věrné zvíře četu, bylo to zajisté sotva o víc, než o několik set kroků.

Ale v téže chvíli se vrhlo na ležení asi třicet domorodců, kteří se tiše proplazili mýtinou. Setník, inženýr, desátník a oba spahiové byli dřív, než se mohli vzpamatovat z překvapení, obklíčeni a zajati. Pomýšlet na obranu bylo pozdě... Ostatně, jak by se mohlo několik lidí ubránit celé tlupě, která se na ně vyřítila.

Ve chvilce bylo vše zničeno a koně byli odváděni k Melriru.

Zajatci, od sebe odloučení, aby se nemohli spolu dorozumět, byli hnáni chottem a jen pes je následoval, když zvětřil jejich stopu. Byli již daleko, když poručík Villette dorazil do tábora, v němž nenalezl ani žádného z lidí, které ráno opustil, ani koně, kteří se za bouře nejspíš rozutekli.


XII. KAP I TOLA

Co se událo

 

Po odchodu poručíka Villetta do oázy Gizebu se inženýr začal zařizovat pro pobyt, jenž se mohl pravděpodobně na delší dobu protáhnout.

Nikoho nenapadlo ani ve snu podezřívat Araba a nikdo nepochyboval, že Pointar a Mezaki se večer s družinou dělníků, vedených poručíkem Villettem vrátí.

Nesmíme zapomenout, že na 347. kilometru zůstalo jenom deset lidí, pan ze Schallerů, setník Hardigan, desátník Pistache, pan François, čtyři spahiové a dva průvodčí vozů. Všichni se hned pustili do práce, aby na mýtině oázy, nedaleko skladiště, upravili pro sebe a dělníky tábor. Zavezli tam vozy, složili z nich materiál a obvyklým způsobem postavili stany. Koňům vybrali průvodci a spahiové místo, kde bylo hojně pastvy. Oddíl měl ještě zásoby na delší dobu. Dalo se očekávat, že také Pointar, dozorci a dělníci se nevrátí s prázdnýma rukama, protože v Zeribetu si mohli snadno zajistit zásoby.

Také počítali s podporou nejbližších měst, Neftou, Tozeurem a La Hammou. Později zajisté i domorodci nic nezmohou proti tomuto velkému dílu Roudairových pokračovatelů.

Poněvadž však dost záleželo na tom, aby bylo zajištěno obnovování zásob na 347. kilometru, inženýr a setník Hardigan se shodli na tom, aby byli vybráni dva průvodci, kteří znají dokonale cestu, neboť ji už šli několikrát v průvodu karavan. Byli to dva důvěryhodní Tunisané. Dají-li se brzy ráno na cestu, snadno dorazí do osady, která bude moci v několika dnech dodat do Melriru nové zásoby. Měli s sebou vzít také dva listy, inženýrův pro jednoho z vyšších úředníků Společnosti a druhý setníkův pro vojenského velitele Tozeuru.

Po první snídani, kterou snědli pod svými stany ve stínu stromů oázy, řekl pan ze Schallerů k setníkovi:

„A teď, milý Hardigane, necháme již Pistacha, pana Françoise a naše lidi, aby zde práci sami dokončili... Rád bych si důkladněji prohlédl, jaké opravy bude na této poslední části průplavu zapotřebí...“

Prošel ji po její celé délce, aby odhadl sutě naházené do průplavu.

Výsledek svého pozorování sdělil setníkovi Hardiganovi těmito slovy:

„Domorodců byl zřejmě veliký počet, a nedivím se, že Pointar a jeho lidé se jim nemohli ubránit...“

„Zajisté, ale i když sem tito Arabové, Tuaregové nebo kdo to byl, násilím pronikli, ještě není vysvětleno, jak mohli tito lidé, když zahnali dělníky na útěk, tu všechno převrátit naruby a naházet do průplavu tak velké spousty písku?... To by vyžadovalo mnoho času, a to se nesrovnává s tím, co nám řekl Mezaki.“

„To mohu vysvětlit jen jedním způsobem,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Nemuseli hloubit, nýbrž jen zasypávat a shazovat příkré svahy do průplavu. Nářadím, které tu Pointar a jeho lidé na svém kvapném útěku nechali a snad také i tím, které tu zbylo od dřívějška, mohli tu práci vykonat rychleji, než bych si troufal věřit, zvláště když to byl jen písek, s kterým měli co dělat.“

„Pak jim opravdu mohly dva dny stačit,“ poznamenal setník Hardigan.

„Myslím si totéž,“ odpověděl inženýr, „ve čtrnácti dnech, by bylo možné provést opravy...“

„To by nebylo mnoho,“ poznamenal setník, „ale především bude nutné, opatřit dostatečnou stráž průplavu, než budou oba chotty zavodněny. Zde na této části velikého melrirského chottu i na všech ostatních místech. Co se stalo zde, mohlo by se opakovat i jinde. Není pochyb, že obyvatelé Džeridu, zvláště kočující, jsou tvrdohlavci, že náčelníci podněcují své kmeny proti vybudování vnitrozemního moře a že podobných útoků se musíme stále obávat. Je proto nutné informovat vojenské úřady včas. S posádkami z Biskry, Nefty, Tozeuru a Gábesu bude možné docela dobře vystačit, aby byl průplav dostatečně chráněn a práce na něm před novými nájezdy pojištěny.“

To bylo jistě nejnaléhavější a šlo tedy především o to, aby alžírský generální guvernér a tuniský generální rezident byli do věci bezodkladně zasvěceni. Bylo jejich povinností chránit různé zájmy související s tímto velikým podnikem.

Jedno bylo jisté, že - jak znova a znova opakoval inženýr - Saharské moře, až na něm bude umožněna doprava, se uhájí samo. Ale nesmí být zapomínáno, že je zpočátku počítáno s dobou deseti let, které bude zaplavení Rharsy a Melriru vyžadovat. Později, když byla půda důkladněji prozkoumána, byla tato doba zredukována na polovinu. Také stačilo postavit hlídky jen na různé stanice obou průplavů a nikoliv k zaplavitelné části chottů. Ale i s tím omezením zbývala ještě hodně velká linie, kterou bylo potřeba delší dobu střežit.

Inženýr, aby odpověděl na poznámku, kterou v této věci učinil setník Hardigan jen opakoval, co již řeklo zaplavení chottů.

„Nemohu se zbavit myšlenky, že nám tato půda Džeridu mezi mořským pobřežím, Rharsou a Melrirem způsobí ještě mnohá překvapení.

Není to jen solná kůra, která ve značné délce, jak jsem zjistil, podléhá určitému kolísání... Je proto přípustné, že se průplav sám rozšíří a prohloubí, až jím bude protékat voda a ne bezdůvodně i sám Roudaire počítal s touto okolností. Nijak by mne nepřekvapilo, kdyby tu jednou příroda přišla na pomoc lidskému géniu!... Prolákliny chottů jsou stejně jen vyschlá dna bývalých jezer a ať naráz, nebo pozvolna, se prohloubí nad nyní předvídanou míru. Proto předpokládám, že úplné zavodnění zaujme značně méně času, než si myslíme. Opakuji, že otřesy se Džeridu nevyhly a že tyto otřesy mohou na naši práci působit jen příznivě!... Ostatně uvidíme, milý setníku... uvidíme!... Nejsem z těch, kteří budoucnosti nedůvěřují, nýbrž z těch, kteří s ní počítají. Co byste tomu říkal, kdyby před uplynutím dvou let, nebo jen jednoho, obchodní loďstvo již brázdilo hladinu Rharsy a Melriru, úplně zavodněných?“

„Rád se přidávám k vašim domněnkám, milý příteli,“ odpověděl setník Hardigan. „Ale i když se uskuteční v jednom nebo ve dvou letech, nebude proto méně nutno, aby práce i dělníci byli dostatečně chráněni hlídkami...“

„Zajisté,“ končil pan ze Schallerů rozmluvu, „zastávám úplně váš názor, Hardigane, že je nezbytně nutné, aby po celé délce průplavu byly bezodkladně postaveny stráže.“

Bylo to opravdu velmi naléhavé, a hned zítra, jakmile se dělníci vrátí, se chtěl setník Hardigan přes rychlého posla o tom dorozumět s vojenským velitelem v Biskře. Do té doby snad stačila přítomnost jeho mužstva k obraně této poslední části průplavu, a za těch podmínek nebylo důvodu se obávat nového útoku ze strany domorodců.

Když inženýr a setník skončili svou prohlídku vrátili se do tábora, v jehož úpravě bylo pokračováno, a vyčkávali zatím již jen na příchod poručíka, který se měl do večera vrátit.

Jednou z nejdůležitějších otázek za okolností, v nichž se výprava nyní ocitla, bylo její zásobování. Až dosud byla opatřena jednak zásobami uloženými v obou vozech, jednak potravinami, nakoupenými ve vesnicích a osadách této části Džeridu. Potraviny nechyběly ani lidem, ani koním.

Ale s obnovením dílny na 347. kilometru bylo třeba zajistit pravidelnější způsob pro několikatýdenní pobyt. Proto chtěl setník Hardigan zároveň se zprávou vojenským úřadům okolních posádek požádat je také o to, aby mu po dobu jeho pobytu v oáze dodávaly také potřebné potraviny.

Jak si vzpomínáme, zahalovaly tento den, 13. dubna, hned od východu slunce obzor husté páry. Vše nasvědčovalo, že jak ráno, tak odpoledne bude velmi dusno. Nebylo pochyb, že se na severu stahuje prudká bouře.

K úvahám, které v této věci měl desátník Pistache, odpovídal pan François:

„Nedivil bych se, kdyby byl den velmi bouřlivý. Od rána čekám, že se živly v této části pouště do sebe pořádně pustí.“

„Tak? A proč?...“ ptal se Pistache.

„Hned časně zrána, jak jsem se holil, se mi ježily všechny vousy a byly tak tvrdé, že jsem dvakrát nebo třikrát musel obtáhnout břitvu. Z každého konečku jako by sršela drobná jiskra...“

„To je podivné,“ odpověděl desátník, který ani na okamžik nepochybovalo tvrzení tak rozšafného muže jako byl pan François. Že by vousy tohoto váženého sluhy měly elektrické vlastnosti kočičích chlupů, snad nebylo úplně pravda, ale Pistache to ochotně připouštěl.

„Nevěřil bych tomu sám, kdybych to sám neviděl!... Mé tváře, má brada byly dnes ráno jako posypány svítícím pýřím...“

„Velice bych to chtěl vidět!“ odpověděl Pistache.

Bylo ostatně zřejmé i bez meteorologických objevů pana Françoise, že se na severovýchodě skutečně stahuje bouře a že se vzduch znenáhla sytí elektřinou.

Horko se stávalo nesnesitelné. Po obědě si inženýr a setník dopřáli proto delší odpočinek. Ale i když byli chráněni stanem a stan byl umístěn pod prvními stromy oázy, tropické vedro, neochlazované nejmenším vánkem, vnikalo i tam.

Hrozivé počasí znepokojovalo pana ze Schallerů i setníka. V té chvíli ještě bouře nad chottem Selemem nepropukla, ale nebylo pochyb, že se brzy strhne se vší silou na severovýchodě, to je, právě nad Gizebskou oázou. Na této straně oblohy již kmitaly blesky, třebaže rachot hromu ještě nebylo slyšet. Nedal-li se poručík Villette z nějakého důvodu na pochod ještě před bouří, dalo se předpokládat, že vyčká jejího konce pod stromy oázy a že se odhodlá nastoupit zpáteční cestu až druhý den. ráno.

„Je pravděpodobné, že se s ním dnes večer ještě neshledáme,“ poznamenal setník Hardigan. „Kdyby pomýšlel Villette na návrat kolem druhé hodiny odpolední, jak bylo domluveno, museli bychom ho již z oázy vidět...“

„I když se zpozdíme o den,“ odpověděl pan ze Schallerů, „náš poručík jednal správně, nevydal-li se na cestu za tak hrozivého počasí! Bylo by mnohem horší, kdyby byl se svými lidmi překvapen bouří v poušti, kde není možné se nikde ukrýt...“

„Docela s vámi souhlasím,“ pravil setník Hardigan.

Odpoledne míjelo a nic nenasvědčovalo, že by se malá četa vracela, ani štěkot Coupe-a-Coeura, jenž by ji byl jistě předběhl. Nyní, již jen na vzdálenost asi jedné míle, blesky osvětlovaly prostor téměř nepřetržitě. Těžké mraky, překročily zenit, a zatahovaly oblohu směrem k Melriru. V půlhodině již mohla být bouře nad táborem a odtud se pak valit na chott.

Inženýr, setník Hardigan, desátník a dva spahiové se odebrali na kraj oázy. Před jejich očima se prostírala širá poušť, ozařovaná každou chvíli šlehy blesků.

Ale jejich zrak se marně rozhlížel po obzoru. Skupina jezdců se z této strany neukazovala.

„Již není pochyb,“ pravil setník, „že se četa nevydala na cestu a že její návrat můžeme očekávat teprve zítra.“

„Také si to myslím, pane setníku,“ dodal Pistache. „Než mine bouře, bude noc a potmě by bylo velmi těžké se dostat do Goleahu.“

„Villette je zkušený důstojník, na jehož obezřetnost je možno se spolehnout. Vraťme se raději do ležení, než se dá do deště.“

Ale sotva všichni čtyři pokročili o několik kroků, desátník se zastavil:

„Slyšíte, pane setníku?“ pravil.

Všichni se obrátili.

„Zdá se mi, že slyším psí štěkot... Aby to byl strážmistrův pes?“ Napjali sluch. Ne, štěkot nebylo slyšet v krátkých utišeních bouře.

Pistache se zřejmě mýlil.

Setník Hardigan a jeho společníci se vydali na zpáteční cestu a když prošli křížem oázu, jejíž stromy se prohýbaly prudkým větrem, dorazili do svých stanů.

Měli nejvyšší čas. Kdyby se zpozdili jen o několik minut, byli by zastiženi vichřicí, která se rozpoutala spolu s prudkým lijákem.

Bylo šest hodin. Setník provedl opatření pro noc, která hrozila být jednou z nejhorších, co výprava opustila Gábes.

Vše nasvědčovalo tomu, že zpoždění poručíka Villetta bylo zaviněné bouří, která přišla a zdržela ho do zítřka v Gizebské oáze.

Ale přesto se setník a pan ze Schallerů nemohli zbavit vážných obav. Že by se Mezaki pouze vydával za jednoho z Pointarových dělníků a nebyl jím, nebo že by dělal zločinné úklady výpravě, poslané do Melriru, nemohli ani tušit. Ale jak by mohli zapomenout náladu kočovných i usedlých kmenů Džeridu a podráždění těchto různých kmenů proti chystanému Saharskému moři?... Copak nebyl teprve před několika dny podniknutý útok na dílnu v Goleah, útok, jehož opakování pravděpodobně znovu hrozilo, jakmile se práce na této části opět zahájí?... Mezaki, pravda, tvrdil, že útočníci, když rozprášili dělníky, odtáhli od chottu na jih. Ale velmi snadno mohli projíždět pouští i jiné tlupy a napadly-li poručíka Villetta, poručík se svou malou četou by se jim nemohl ubránit.

Klidně uváženo, byly ty obavy jistě přepjaté. Nicméně inženýr a setník se k nim opět a opět vraceli. A jak se mohli dozvědět, že jestli hrozilo nebezpečí, nehrozilo poručíkovi Villettovi a jeho lidem na cestě z Gizebu, ale panu ze Schallerů a jeho druhům v oáze?...

Kolem půl sedmé bouře dostoupila vrcholu. Několik stromů bylo zasaženo bleskem a jen málo chybělo, že sám inženýrův stan nebyl zapálen. Déšť se řinul v proudech a tisíci potůčky, tekoucími k chottu, půda oázy se měnila v hotovou bažinu. Také vichr se rozpoutal do zběsilé prudkosti. Větve se lámaly jako sklo a velký počet vyvrácených palem byl odplaven proudem.

Bylo nemožné vystrčit hlavu ze stanů. Naštěstí koně byli umístěni pod hustou skupinou stromů odolávajících vichřici a přes hrůzu, kterou jim vichřice naháněla, mohli být udrženi na místě. Hůře bylo s mezky, kteří byli ponecháni na mýtině. Poděšeni blesky a rachotem hromu se rozutekli přes úsilí svých průvodců po oáze.

Jeden z vojáků o tom dal zprávu setníkovi, jenž zvolal:

„Je nutné, aby byli stůj co stůj pochytáni!“

„Oni průvodci se již za nimi pustili,“ poznamenal desátník.

„Ať se ještě dva z našich mužů k nim přidají,“ nařizoval setník.

„Vyběhnou-li mezci z oázy, je po nich veta. Venku na poušti bychom je už nedostali!“

Přes prudké poryvy větru, které ležením zmítaly, dva ze čtyř spahiů se rozběhli k mýtině, vedeni voláním průvodců, které bylo chvílemi slyšet.

Ostatně i když neustávalo blýskání a rachot hromu, přece se zdálo, že nečas polevuje, neboť vichr slábl a liják řídl. Ale tma byla pořád tak hustá, že lidé se viděli jen za svitu blesků.

Inženýr a setník Hardigan vyšli ze stanů, následováni panem Françoisem, desátníkem a oběma spahii, kteří s nimi zůstali v táboře.

Za tak pozdní hodiny a za prudkosti bouře, která se prodlouží pravděpodobně dlouho do noci, se zřejmě nedalo již s návratem poručíka Villetta počítat. Vydá se se svými lidmi na cestu zítra, až bude cesta Džeridem schůdnější.

Jaké bylo tedy překvapení a spolu uspokojení setníka a jeho druhů, když náhle zaslechli severně od oázy psí štěkot.

Tentokrát byl omyl vyloučen, pes běžel k oáze a rychle se k ní blížil.

„Coupe-a-Coeur!… Vskutku!“ vykřikl desátník. „Poznávám jeho hlas...“

„Pak ani Vil1ette není daleko!“ odpověděl setník Hardigan.

Předběhlo-li věrné zvíře četu, bylo to zajisté sotva o víc, než o několik set kroků.

Ale v téže chvíli se vrhlo na ležení asi třicet domorodců, kteří se tiše proplazili mýtinou. Setník, inženýr, desátník a oba spahiové byli dřív, než se mohli vzpamatovat z překvapení, obklíčeni a zajati. Pomýšlet na obranu bylo pozdě... Ostatně, jak by se mohlo několik lidí ubránit celé tlupě, která se na ně vyřítila.

Ve chvilce bylo vše zničeno a koně byli odváděni k Melriru.

Zajatci, od sebe odloučení, aby se nemohli spolu dorozumět, byli hnáni chottem a jen pes je následoval, když zvětřil jejich stopu. Byli již daleko, když poručík Villette dorazil do tábora, v němž nenalezl ani žádného z lidí, které ráno opustil, ani koně, kteří se za bouře nejspíš rozutekli.