X. KAP I TOLA Na 347. kilometru Původně bylo zamýšleno pojmenovat místo, kde ústil druhý průplav do Melriru, Roudaire-Ville. Později však, poněvadž vlastně průplav měl své skutečné zakončení až na západním břehu chottu, se pomýšlelo na to, zaměnit na této straně Roudairovo jméno jménem předsedy francouzsko-východní Společnosti a po Roudairovi pojmenovat přístav, který bude zřízen při Mraieru nebo Setilu a bude spojen se Zasaharskou dráhou nebo k ní se připínající linii. Poněvadž byly podány ještě jiné návrhy a nevědělo se nic jistého, udržel se zvyk, nazývat toto místo prostě „na 347. kilometru“.
Po průkopu této poslední části průplavu nezbylo stopy. Byl po celé své šířce zasypán pískovou hrází přes sto metrů silnou. Je možné, že vyhloubení průplavu nebylo na těchto místech dovedeno do konce. Ale přepážka, která ucpávala ústí průplavu, to věděl pan ze Schallerů jistě, byla mnohem užší a několik dní by bylo stačilo, aby byla odstraněna. Zřejmě tedy popuzené a zfanatizované tlupy kočovníků tudy táhnoucí, zpustošily a zničily za jediný den, co čas tak dobře zachoval.
Zatímco nehybně na úzké plošině, zvedající se nad místem, kde se průplav spojoval s chottem, oba důstojníky po bodu, zatímco ostatní mužstvo stálo na úpatí přesypu, prohlížel si inženýr, nechtěje věřit svým očím, mlčky a teskně celou zkázu.
,,O kočovníky, kteří mohli tuto zlomyslnost provést,“ řekl setník Hardigan, „není v této krajině nouze, ať již to byly kmeny Tuaregů, pobouřeni svým náčelníkem, anebo jiní, kteří přišli z oáz Melriru. Tito lupiči karavan, rozezleni na Saharské moře, se asi hromadně vrhli na skladiště při 347. kilometru. Mělo se doporučit, aby se toto místo hlídalo ve dne v noci magzemy, aby bylo útokům kočovníků včas zabráněno.“ Tito magzem, o nichž mluvil setník Hardigan, tvoří doplněk pravidelného afrického vojska. Jsou vybíráni ze spahiů a zambasů, pověřených vnitřním policejním dohledem a potlačováním a stíháním odbojů. Zpravidla jsou to bystří a ochotní lidé, kteří z nějakého důvodu nechtějí zůstat u svého kmene. Modrý burnus je jejich uniforma, zatímco šejkové nosí burnus hnědý a spahiové červený, který je ostatně i oděvem hlavních náčelníků jmenovaných do úřadu. S četami těchto magzemů se shledáte ve všech důležitých osadách Džeridu. Ale to by jich musel být nejméně pluk, kdyby měly být práce na různých místech průplavu, při známém nepřátelském smýšlení domorodců dostatečně chráněny. Jakmile by nové moře bylo uskutečněno a jakmile by lodě brázdily zaplavené chotty, pak by již nebylo třeba se tohoto nepřátelství tak obávat. Ale do té doby bylo důležité, aby byl kraj bedlivě střežen. Útoky, jejichž obětí se stal konec průplavu, mohly být snadno opakovány i jinde, nebude-li na stráži bedlivá vojenská moc.
Co teď? Inženýr a oba důstojníci se o tom právě radili. Měli se nejprve pustit do hledání skupiny dělníků vyslané z Biskry? Ale jak do toho? Kterou stranou měli začít své pátrání. To byla zatím nejdůležitější otázka.
„Především je třeba,“ mínil pan ze Scha1lerů, „tyto lidi vyhledat a pokud možno co nejdříve, protože za těchto okolností se jejich nepřítomnost na smluveném místě stává víc a více znepokojující. Pak uvidíme, co se dá dělat. Podaří-li se nám sem dostat tyto dělníky a mistry, pak myslím, že by se poškození dalo za čas odčinit.“ „Kdyby byli dostatečně chráněni,“ odpověděl setník Hardigan, „ale s několika mými spahii bych byl sotva schopen, abych splnil úkol je střežit - i když předpokládám, že je nalezneme - a chránit je proti útokům silných lupičských tlup.“ „Ano, pane setníku,“ dodal poručík Villette, „posily potřebujeme nutně, bude nejlépe, požádáme-li o ně z nejbližších míst.“ „Nejblíž by byla Biskra,“ odpověděl setník Hardigan. Toto město leží severozápadně od Melriru, na kraji veliké pouště a roviny, zvané Ziban. Od r. 1845, t. j. od doby, kdy se jí zmocnili Alžířané, náleží k provincii Konstantině. Protože byla dlouho nejposunutějším místem v Sahaře, které obsadila Francie, měla několik tisíc obyvatel a vojenské velitelství. Její posádka tedy mohla aspoň na čas stačit, aby spolu se spahii setníka Hardigana účinně chránila dělníky, kdyby se je podařilo přivést ke skladišti a dílně.
Při větším spěchu bylo možné v několika dnech dostihnout Biskru, která byla mnohem blíž než Tozeur a asi stejně tak vzdálena jako Nefta. Ale obě města by nebyla mohla poskytnout tak velké posily, a kromě toho byla naděje, že tam mohou zastihnout i Pointara.
„Co by prospělo střežit a chránit práce,“ poznamenal inženýr, „kdyby se nedostávalo rukou, které by je zase provedly?... Teď je především důležité zjistit, za jakých okolností byli dělníci rozprášeni a kam z Goleah odešli.“ „Zajisté,“ odpověděl poručík Villette, „ale kdo nám co poví, tady v té krajině pouští, kde není živé duše! Možná, kdybychom se rozjeli na zvědy, že bychom potkali domorodce, kteří by nám mohli, budou-li chtít, podat zprávu...“ „Na každý případ,“ ujal se slova setník Hardigan, „není již pomyšlení, abychom pokračovali v ohledávání Melriru. Rozhodnutí je teď jen dvojí, buď půjdeme do Biskry nebo se vrátíme do Gábesu.“ Pan ze Schallerů si nevěděl rady. Nesnáz, která mu přišla do cesty, nemohla být předvídána. Oč mu hlavně šlo bylo, aby v nejkratší době byl průplav obnoven a aby byl chráněn proti možnosti nových útoků. Ale jak na to mohl pomýšlet předtím, než by se dal do hledání dělnického personálu, jehož zmizení mu hned od té doby, jak přišel ke druhému průplavu, působilo tolik starostí!
Nebylo pochybnosti, že příčinou, která přiměla obyvatele těchto končin, aby naruby převrátili průplavní práce, byla nespokojenost, vyvolaná blízkým zatopením alžírských chottů. Kdo ví, nepropukne-li ve všeobecné povstání džeridských kmenů a bude-li kdy zajištěna bezpečnost na této cestě čtyři sta kilometrů dlouhé, která spojuje nejzazší břeh Melriru s gábeským pobřežím?...
„Ať se rozhodneme jakkoliv,“ pravil setník Hardigan, „dnes nám nezbude nic jiného, než se tu utábořit a přenocovat, na cestu se dáme zítra.“ Nedalo se nic jiného dělat. Po únavném pochodu za horkého dne byl odpočinek do rána nezbytný. Byl tedy vydán rozkaz, postavit stany, seřadit vozy, pustit koně na pastvinu do oázy a jako obyčejně se bedlivě mít na pozoru. Nezdálo se ostatně, že by oddílu hrozilo nebezpečí. Útok na průplav se stal patrně již před několika dny a oáza Goleha a její okolí bylo úplně pusté a liduprázdné.
Zatímco inženýr a oba důstojníci promlouvali a uvažovali o této věci, odjeli strážmistr a dva spahiové, jak bylo již podotknuto, dovnitř oázy. Coupe-a-Coeur, jenž provázel tehdy svého pána, běhal a čmuchal bezstarostně v trávě, ne nezdálo se, že by něco budilo jeho pozornost. Ale náhle se zastavil a vztyčil hlavu jako křepelák, jenž něco zvětřil.
Táhla to zvěř lesem?... Anebo šelma, lev nebo pardál, se chystala ke skoku?...
Strážmistr znal svého psa a již po způsobu jeho štěkotu poznával, co mu chtěl pes říci.
„Jsou tu nějací tuláci,“ pravil, „kdybychom mohli některého chytit!...“ Coupe-a-Coeur se chtěl pustit do běhu, ale jeho pán ho zadržel. Blížil-li se z této strany nějaký domorodec, nebylo třeba ho hned obracet na útěk. Ostatně již slyšel psí štěkot, a podle kroků se nezdálo, že by se pokoušel skrývat... Nikol nebyl dlouho v nejistotě. Muž, Arab, se blížil mezi stromy a rozhlížel se vpravo, vlevo, nezáleželo mu zřejmě na tom, aby nebyl zpozorován. Naopak, když spatřil tři vojáky, zamířil klidně k nim.
Byl to domorodec, třiceti až pětatřicetiletý, oděný jako dělníci dálného Alžíru, najímaní tu a tam ke žním nebo k jiným pracem.
„Z tohoto setkání by mohl můj setník těžit,“ pomyslel si strážmistr a právě se rozhodl přivést mu tohoto muže po dobrém nebo po zlém, když neznámý ho předešel otázkou: „Jsou zde nablízku Francouzi?“ „Ano... oddíl spahiů,“ odpověděl strážmistr. „Doveďte mne k veliteli,“ řekl Arab úsečně.
Nikol, provázen Coupe-a-Coeurm, který několikrát nedůvěřivě zavrčel, se tedy vrátil na kraj oázy. Oba spahiové zůstávali pozadu. Ale domorodec nejevil úmysl uprchnout.
Sotva vyšel z poslední řady stromů, poručík Villette, když ho spatřil zvolal: „Konečně někdo!“ „Vskutku!“ odpověděl setník, „náš šťastný Nikol učinil dobrý lov...“ „Snad se tedy přece něco dozvíme,“ poznamenal pan ze Schallerů. Za chvíli již Arab stál před inženýrem a spahiové se kupili kolem svých důstojníků.
Nikol vypravoval, jak přišli na přivedeného muže... Arab bloudil lesem a když spatřil strážmistra a jeho druhy, šel k nim. Přesto však uznal za dobré dodat, že se mu nový příchozí jeví podezřelý a že pokládá za svou povinnost, aby tento svůj dojem oznámil svým představeným. Setník podrobil pak neočekávaného příchozího výslechu: „Kdo jsi?“ zeptal se ho francouzsky. Domorodec odpověděl dost slušně v téže řeči: „Pocházím z Tozeuru.“ „Jak se jmenuješ?“ „Mezaki.“ „Odkud přicházíš?“ „Z El- Zeribetu.“ Bylo to jméno alžírské oázy, položené na ouedě stejného jména, čtyřicet pět kilometrů odtud. „A co tu děláš?“ „Chtěl jsem se podívat, jak to tu vypadá.“ „Proč? Býval jsi dělník u Společnosti?“ otázal se živě pan ze Schallerů.
„Ano, býval, a dlouhá léta již hlídám tyto práce zde. Pan Pointar mě přijal hned, jak jsem přišel zase do práce.“ Tak se vskutku jmenoval správce mostních a silničních staveb, který přivedl dělníky, očekávané z Biskry a jehož nepřítomnost tolik znepokojovala inženýra. Konečně tedy dostane o něm zprávu!
„Vás znám také dobře, pane inženýre,“ dodal domorodec, „několikrát jsem vás viděl, když jste přicházel do naší krajiny.“ Nic, co vypravoval Mezaki, nevzbuzovalo pochybnost. Byl to zřejmě jeden z mnohých Arabů, které Společnost kdysi najala k prokopání průplavu mezi Rharsou a Melrirem a které si zprostředkovatelé nové Společnosti Saharského moře pečlivě vybrali. Byl to silný muž, onoho klidného výrazu ve tváři, který je společný všem příslušníkům jeho národa, ale živý, ohnivý pohled planul z jeho tmavých očí.
„Nuže..., kdepak jsou tvoji druhové, kteří se sem na tato místa měli dostavit?“ zeptal se pan ze Schallerů.
„Tam dole... kde je Zeribet,“ odpověděl domorodec a ukazoval rukou k severu.
„A proč tam odešli? Byl snad na jejich ležení učiněn útok?“ „Ano... tlupou Berberů...“ Tito berberští domorodci nebo Berbeři původem, obývají krajinu Icham, hraničící na severu s Tuatem, na jihu s Timbuktu, na západě s Nigerem a na východě s Fezzanem. Jejich kmenů je mnoho, Arzcherů, Ahaggarů, Mahingů, Thagimů a všichni jsou ve věčném nepřátelství s Araby, zvláště s alžírskými Chaamby, svými největšími odpůrci.
Mezaki potom vypravoval, co se tu před týdnem seběhlo.
Několik set kočovníků, pobouřených svými náčelníky se vrhlo na dělníky, hned jak sem přišli. Smluvili se před započetím nových prací zničit průplav, jenž sem měl přivést vodstvo Malé Syrty, protože jakmile by všechen alžírský a tuniský obchod obstarávali lodě Saharského moře, bylo by veta po jejich zaměstnání jako vůdců karavan. Pointarova dělnická družina nebyla s to, aby se ubránila neočekávanému útoku a když byla rozprášena, mohla se spasit jen útěkem k severu Džeridu. Prchnout do Rharsy a pak do oáz Nefty a Tozeuru se jim zdálo nebezpečné, protože snadno mohli být útočníky zaskočeni, a hleděli se proto zachránit útěkem k Zeribetu.
Po jejich útěku lupiči a jejich pomocníci zničili skladiště a dílnu, zapálili oázu a rozmetali práce za pomoci kočovníků, kteří se zúčastnili rovněž tohoto ničivého díla. Zasypali průplav vrchem, že po březích nezbylo ani památky a úplně zahradili vyústění průplavu do Melriru, a zmizeli tak náhle, jak přišli. Nebude-li druhý průplav mezi Rharsou a Melrirem dostatečně střežen, bude vydán napospas podobným útokům.
„Ano,“ odvětil inženýr, když Arab skončil své vypravování, „je velmi důležité, aby vojenské úřady učinily opatření na ochranu nově zahájených prací... Později se Saharské moře uchrání samo!“ Setník Hardigan pak položil Mezakimu ještě různé otázky: „Z kolika mužů se skládala ta tlupa ničemů?“ „Ze čtyř až pěti set,“ odpověděl Arab. „Je známo, kterým směrem odešli?“ „Jižním,“ ujišťoval Mezaki. „A Tuaregové, že by v tom nebyli zúčastněni?“ „Ne... jen Berbeři.“ „Náčelník Hadžar se v těchto končinách neukázal?“ „Jak by se mohl ukázat,“ odpověděl Mezaki, „když už jsou to tři měsíce, co byl zajat a je zavřen v gábeském bordžu.“ Domorodec tedy ještě nevědělo Hadžarově útěku a od něho se tedy nemohli dozvědět, byl-li tu někde Hadžar viděn. Zato musel nutně vědět, co se týkalo Pointarových dělníků. Na otázku, kterou mu z toho důvodu inženýr položil, Mezaki odpověděl: „Nemohu než říci, že utekli k severu, směrem k Zeribetu.“ „Byl s nimi Pointar?“ otázal se pan ze Schallerů. „Nikdy se od nich nevzdálil,“ odpověděl domorodec, „a také dílo vedoucí a dozorci jsou s nimi.“ „Kde jsou nyní?“ „Na Gizebské oáze.“ „Jak je to daleko?“ „Dvacet kilometrů od Melriru.“ „Mohl bys je uvědomit o tom, že jsme přišli s několika spahii sem, ke skladišti Goleah?…“ otázal se setník Hardigan. „Mohu, jestli si to přejete,“ odpověděl Mezaki, „ale kdybych byl jenom sám, snad by se stavbyvedoucí Pointar rozpakoval...“ „To uvážíme,“ skončil setník a nařídil, aby domorodci bylo dáno jídlo, protože se zdál velmi hladový a velmi unavený. Inženýr a oba důstojníci poodešli, aby si o věci pohovořili. Nezdálo se jim, že by bylo proč podezřívat pravdomluvnost tohoto Araba, který zřejmě znal Pointara a také poznal pana ze Schallerů. Nebylo pochyb, že to byl jeden z dělníků najatých na tyto práce v této části průplavu.
Za daných okolností bylo rozhodně nejnaléhavější, vyhledat Pointara a spojit obě výpravy. Současně mohl být vyrozuměn místní velitel Biskry a požádán, aby poslal posily, s jejichž pomocí bylo možno zase práce zahájit.
„Opakuji zase a zase,“ pravil inženýr, „že jakmile budou chotty zaplaveny, nebude se již čeho obávat. Ale k tomu je především zapotřebí, aby byl průplav zase uvolněn a tudíž zmizeli dělníci sem přivedeni.“ Výsledek porad inženýra se setníkem Hardiganem, nespouštějícím z očí okolnosti, v nichž vězel, byl ten: Lupičské tlupy Berberů se již nebylo třeba obávat, poněvadž podle Mezakiho výpovědi odtáhla severozápadním směrem od Melriru. Nehrozilo-li tudíž na 347. kilometru nebezpečí, bylo nejvýhodnější utábořit se zde a vyčkat zde návratu dělníků. Poručík Villette, strážmistr Nikol a všechno mužstvo, které je po ruce doprovodí Mezakiho až do Gizebské oázy, kde Pointar a jeho dělníci nyní jsou. V krajině karavanami hojně probíhané a již z té příčiny lupičskými nájezdy ohrožované, to byl prostý příkaz opatrnosti. Dá-li se poručík zítra ráno na pochod, může již dopoledne být na oáze, odpoledne odtamtud vyrazit a večer zase být zpět. Pointar, jemuž setník sedlal koně, se vrátí nejspíš hned s poručíkem, dělníci pak, budou-li se moci již zítra vydat na cestu, tu mohou být v osmačtyřiceti hodinách a hned se dát do práce.
Od výzkumné cesty kolem Melriru bylo ale nutno zatím upustit.
Tyto dispozice byly s inženýrem a setníkem Hardiganem smluvené.
Mezaki neměl námitky, naopak velmi schvaloval úmysl poslat poručíka Villetta s jezdci na Gizebskou oázu, a ujišťoval, že dělníci, jakmile se dozví o inženýrově a setnfkově příjezdu, si pospíší, aby se vrátili k zahájení prací. Ostatně se ještě ukáže, bude-li se doporučovat, aby byl z Biskry zavolán silný oddíl mahzemů, kteří by chránily dělníky a střežily tuto část průplavu, než první vody Gábeské zátoky se vylijí do Melriru.
