VI. KAPITOLA Z Gábesu do Tozeuru
VI. KAP I TOLA
Z Gábesu do Tozeuru
Sedmnáctého března, v pět hodin ráno, když slunce vyšlo nad obzor Malé Syrty a zalévalo zlatem široké písčité pláně kraje chottů, vydala se expedice z Gábesu.
Bylo krásně! Lehounký severní větřík příjemně vál a poháněl na obloze bílé mráčky, které se rozplývaly, než dostihly protilehlý obzor.
Zimní období bylo u konce. Roční počasí se totiž v podnebí východní Afriky následují s podivuhodnou pravidelností.
Období dešťů „eš-šta“ vyplňuje měsíce leden a únor. Léto s nesnesitelnými vedry trvá od května do října, v těch měsících převládá směr větru mezi severovýchodem a severozápadem. Pan ze Schallerů a jeho družina se tedy dali na cestu v nejvýhodnější době. Než udeří hrozná vedra, která ztěžují cestování saharskými pouštěmi, chtěli být již ze své cesty zase doma.
Gábes, jak již bylo řečeno, nemá přístav. Dřevní malá zátoka s přirozeným přístavem Tripolis, téměř úplně zanesená pískem, je přístupná jen pro lodě malého ponoru. Užívá zálivu, utvořeného polokruhem mezi skupinou Kerkenah a ostrovy Lotofagů, zálivu, který dostal jméno Malé Syrty. Mořeplavci se jí obávají stejně jako Velké, tak bohaté na námořní nehody.
Nový přístav byl připravován při ústí Oued-Melahu, kde měl průplav začít. Ze zvýšeného terénu u Gábesu, dvacet kilometrů širokého, z něhož bylo sneseno již dvaadvacet milionů kubických metrů země a písku, nezbýval již než jen tenký věnec, zadržující vody zálivu. Stačilo několik dní, aby byl odstraněn, ale to až naposledy, až průplavní práce v chottech budou úplně dokončeny. Pak tu bude třeba postavit most pro dráhu z Kaironanu do Feriany a Gafsy, aby tudy mohla pokračovat směrem ke Gábesu a tripolské hranici. Tato první část průplavu procházející gábeským návrším byla nejnamáhavější a pohltila největší část nákladu. Na některých místech dosahuje vzedmutá zemská kůra až jednoho sta metrů kromě dvou sedel padesát až šedesát metrů vysokých, a pak zde byl písek smíšený se skalnatou hmotou, jejíž odstranění dalo nemalou práci.
Od ústí Oued-Melahu se průplav táhl k Džeridu a inženýr na svých prvních denních pochodech šel někdy po severním, někdy po jeho jižním břehu.
V čele jeli inženýr Schaller a setník Hardigan s oddílem několika spahiů, vedených strážmistrem Nikolem. Uprostřed vezli velbloudi a mezci náklad proviantu a polního ležení a za nimi četa, vedená poručíkem Villettem, tvořila zadní skupinu.
Výprava, která neměla jiný úkol než hledat vytyčený a místy započatý průplav po celé jeho délce, a přesvědčit se o jeho stavu nejprve až k chottu Rharsa a pak až k Melriru, se pohybovala jen zvolna kupředu. Je-li pravda, že karavany putující od oázy k oáze a obcházející na jihu alžírské a tuniské pohoří, urazí za deset, dvanáct dní až čtyři sta kilometrů, chtěl se inženýr spokojit jen asi s dvanácti ve čtyřiadvaceti hodinách.
„Nejdeme dělat objevy,“ říkával pan ze Schallerů, „chceme si jen udělat obraz o stavu věcí, které nám předchůdci zanechali.“
„Máte pravdu, milý příteli,“ při svědčil mu setník Hardigan, „a také by se toho po čertech málo dalo objevit v těchto končinách Džeridu. Ale, co mne se týká, docela se těším, že ji ještě uvidím, než bude proměněna v moře. Myslíte, že tím získá?“
„Zajisté, setníku, a budete-li se chtít jednou vrátit...“
„Tak za šedesát let...“
,,Ó ne, jsem si jistý, že velmi brzy bude čilý obchodní ruch tam, kde se nyní setkáváte jen se samotami pouště...“
„I ty mají svůj půvab, můj milý příteli...“
„Snad, mohou-li opuštěnost a prázdnota okouzlovat...“ „Ducha, jako je váš, jistě ne,“ odpověděl setník Hardigan, „ale kdo ví, nebudou-li si staří a věrní obdivovatelé přírody stěžovat na změny, které jí lidé vnucují.“
„Pří1iš nenaříkejte, milý Hardigane, neboť kdyby celá Sahara ležela níž, než hladina Středozemního moře, věřte, že bychom ji proměnili v oceán od Gábeské zátoky až k Atlantickému pobřeží.“
„Nepochybuji,“ smál se důstojník, „copak by dnes moderní inženýři ještě respektovali! Kdybychom vše nechali na nich, sázím se, že by mořské tůně vyplnili horami a uhladili by naši zeměkouli jako pštrosí vejce, aby na ni mohli pohodlně klást koleje!“
Jak z tohoto hovoru vyplývá, nedívali se inženýr a důstojník za své několikanedělní cesty Džeridem na všechny věci z téhož hlediska, ale přesto zůstávali vždy dobrými přáteli.
Cesta v Gábeské oáze vede rozkošnou krajinou. Zde mezi mořským pískem a přesypy pouště rostou nejrozmanitější druhy africké flóry. Na pět set šedesát tři jich botanikové napočítali. Obyvatelé této šťastné oázy si nemají věru co naříkat, neboť příroda tu opravdu svými dary neskrblila. Banánů, moruší, cukrové třtiny tu mnoho není, ale za to hojnost fíkovníků, mandloní, pomerančovníků, výborně prospívajících pod vysokými vějíři nesčetných datlí, o bohatých vinicích a ječmenných polí, jejichž konce nedohlédneš, ani nemluvě. Džerid, země datlovníků, má těchto stromů přes milion a nejméně sto padesát druhů. Jejich plody - obzvláště takzvaná „světlá datle“ s průsvitným masem - jsou v Gábeské oáze vyhlášené jakosti. Vysvětlují to vlhkou půdou a blízkostí moře.
Karavana postupující proti proudu Oued-Melahu se za nejzazší hranicí této oázy dostala do suché části vzedmuté půdy, kterou se táhl nový průplav. Zde, na těchto místech to bylo, kde prokopání vyžadovalo práce tisíců rukou. Ale přes všechny nesnáze a komplikace, způsobené znepokojenými kmeny, koneckonců o dělníky nebyla nouze, za čtyřicet centimů denní mzdy mohla francouzsko-cizozemská Společnost do práce najímat Arabů, kolik potřebovala. Jen kmeny Tuaregů a některé kočovné kmeny, které se zdržovaly na pomezí solných bažin, se odmítly účastnit na prokopávání průplavu.
Cestou si pan ze Schallerů dělal záznamy. Někde bylo třeba udělat opravy na svahu břehů nebo na samém dně průplavu, aby byl docílen vypočítaný nutný spád a zajištěna dostatečná vydatnost přitékající vody, nebo - jak Roudaire napsal - aby byly jednak naplněny nádrže, jednak nahrazováno denní odpařování vody, a tak zabráněno jejímu ubývání. Vypočítaný spád obnášel pět centimetrů na kilometr a protože průplav až do Rharsy byl dlouhý sto padesát kilometrů, měl být průplav na svém konci hluboký devět metrů. Ale poněvadž dno průplavu u Gábesu je šest metrů nad mořskou hladinou, musel mít na svém konci, kde ústil v chotty, hloubku patnáct metrů.
„Tato čísla udaná Roudairem,“ pravil inženýr, „byla všude přesně dodržena a je velká výhoda, že tomu tak je, vzhledem k pohyblivosti půdy, kterou byl průplav prokopán...“
„Jakou šířku měl původně mít?“ tázal se setník Hardigan.
„Průměrně jen pětadvacet až třicet metrů,“ odpověděl pan ze Schallerů, „a měl být udělán tak, aby se jeho rozšíření utvářelo tokem vody samo. Ale přesto, že to vyžadovalo daleko víc práce a tím i nákladů, bylo nutné jej rozšířit na osmdesát metrů, jak vidíte dnes.“
„To se patrně stalo, milý příteli, aby se chotty Rharsa a Melrir rychleji naplnily...“
„Zajisté a znovu opakuji, že počítáme s ještě větší šířkou, protože proud vody bude splachovat písek břehů, takže bude moci protéct větší množství vody.“
„Nemýlím-li se,“ ujímal se slova zase setník Hardigan, „mluvilo se zpočátku o deseti letech, kterých bude třeba, aby Saharské moře dosáhlo své stálé hladiny.“
„Vím... vím...“ odpověděl inženýr, „a tvrdilo se, že voda, než proteče průplavem, se vypaří a že jí do chottu Rharsy nevteče ani krůpěj! Podle mého názoru by bylo lepší zůstat při původní šířce a raději se postarat, aspoň v první části průplavu, o větší spád. To by bylo praktičtější a méně nákladné. Ale víte, že to nebyla jediná chyba ve výpočtech našich předchůdců. Z podrobnějších šetření vyšlo najevo, že také doba deset let, kterou by potřebovaly alžírské prolákliny k svému naplnění, nebyla vypočítána správně. Za pět let budou obchodní lodě projíždět novým mořem od Gábeské zátoky až do nejvzdálenějšího přístavu Melriru.“
Oba pochody prvního dne cesty byly vykonány za příznivých podmínek. Kdekoliv chtěl inženýr prohlédnout práce nebo stroje, karavana se zastavila. Asi v pět hodin večer, patnáct kilometrů od Gábesu, dal setník Hardigan povel k odpočinku. Na tom místě měla karavana přenocovat.
Utábořila se na severním břehu průplavu, ve stínu datlového lesíka. Jezdci seskočili z koní a zavedli je na louku, kde bylo hodně pastvy. Hájem se vinul potok, kterého voda, jak se přesvědčili, byla čerstvá a čistá.
Stany, které měly být použity jen v hodinách spánku, byly rychle postaveny. Večeře byla snědena ve stínu stromů. Inženýr a oba důstojníci, obsluhovaní Françoisem, si na zásobách vezených z Gábesu náležitě pochutnávali. Potrava, složená z konzervovaného masa a zeleniny, stačila karavaně na několik týdnů a mohla být ve vesnicích a městech dolního Tuniska a dolního Alžíru snadno doplňována.
Je zbytečné poznamenávat, že strážmistr a jeho mužstvo, samí hbití hoši, byli se stany ve chvilce hotoví. Dva vozy, které s sebou vzali, umístili na kraj háje. Nikol, dřív než pomyslel na sebe, vyhřebelcoval nejprve Va-d'ľavanta. U bujného koně to byla vždy zábava, které se Nikol a zvláště desátník Pistache nemohli dost nasmát. Hodný kůň se zdál být první den cesty úplně spokojený a svému pánovi odpověděl dlouhým zaržáním, do kterého se mísilo hafání Coupe-a-Coeura.
Setník Hardigan nezapomněl udělat všechna opatření, aby nočnímu ležení zajistil bezpečnost. Ostatně klid noci byl rušen jen řevem, velmi dobře známým kočovníkům těchto krajů. Ale šelmy se blíž až do východu slunce neodvážily a ležení zůstalo této nemilé návštěvy ušetřeno.
V pět hodin bylo již zase všechno na nohou a v deseti minutách byl hotov i François se svým holením před zrcátkem, které si pověsil na tyč stanu. Když byli sehnáni koně a všechno, co bylo třeba k noclehu naložené zase na vozy, malá četa se vydala ve stejném složení jako včera opět na pochod.
Břehy průplavu, po nichž se družina ubírala, nebyly již tak vysoké jako na včerejší části průplavu, blíže Gábeské zátoce. Nebylo pochyb, že jejich kyprá půda nebo sypký písek by dlouho nedovedly vzdorovat nárazu vody, když by proud byl jen poněkud silnější. Pak by se asi, jak bylo inženýry předvídáno a domorodci obáváno, průplav šířil sám a tím by se krátila i doba potřebná k úplnému naplnění obou chottů. Celkem však jak pan ze Schallerů zjistil, dno průplavu se zdálo být spolehlivé a pevné. Snazší bylo prokopávání průplavu teprve v končinách Anniské sebkhy, kde půda byla měkčí než v pobřežním pásmu Malé Syrty.
Krajina měla stále stejný ráz opuštěnosti a prázdnoty jako včera, když vyšli z Gábeské oázy. Jen tu a tam se objevovaly malé datlové lesíky houštiny alfy (Alfa, travina ze skupiny psinečku, lat. macrochloa tenacissima), které tvoří jediné bohatství země.
Od samého rána se expedice vydala západním směrem, aby podél průplavu došla do doliny, označené jménem Fedžedž a osady Hammy. Osada ať není zaměňována s jinou stejného jména, ležící při vstupu do Rharsy, do níž expedice měla také přijít, ale později, až by prošla celým Fedžedžem a Džeridem.
V této Hammě, po dvou pravidelných pochodech vykonaných osmnáctého března, nocovala expedice podruhé.
Různá městečka tohoto kraje leží všechna stejně uprostřed malých oáz. Jsou obehnána - podobně jako vsi - zdmi z hlíny, chránícími je od přepadů kočovných kmenů a od útoků afrických šelem.
Obyvatelstvo se zpravidla skládá z několika set domorodců a několika francouzských osadníků. Bordž v osadě Hamma, obsazený malým oddílem domácích vojáků, je jen malý dům, své okolí však poněkud převyšující. Spahiové, které obyvatelstvo vlídně přijalo, se ubytovali po arabských domech, ale inženýr a důstojníci přijali pohostinství, nabídnuté jim krajanem.
Když se setník Hardigan vyptával, není-li v Hammě něco známo o náčelníkovi Targuů uprchlém z gábeského vězení, odpověděl mu hostitel, že o něm dosud neslyšel. Nikde v okolí Hammy nebyla jeho přítomnost pozorována. Vše nasvědčovalo spíš tomu, že uprchlík obešel Fedžedž, dostal se do kraje alžírských chottů a že mu jižní kmeny Tuaregů poskytly útulek. Obyvatel Hammy, který se vrátil z Tozeuru, prý slyšel vypravovat, že tam byla zahlédnuta Džemma, ale kterým směrem se pak vydala, nebylo známo.
Ostatně se sluší zde připomenout, že Hadžar, který uprchl z vězení a dostal se na břeh Malé Syrty, když se na chvíli sešel u marabutu se svou matkou, kde ho očekávali připravení koně, se pustil se svými společníky po cestě, po které ho Džemma nenásledovala.
Devatenáctý den ráno, za poněkud zastřené oblohy, která slibovala méně horký den, dal setník Hardigan povel k odchodu. Mezi Gábesem a Hammou urazili třicet kilometrů, do Fedžedže jich zbývalo už jen patnáct. Ty bylo snadné za den ujít, takže večer již mohli být nedaleko chottu.
Na včerejším pochodu do Hammy se musel inženýr od průplavu poněkud odchýlit, ale druhý den se již zase k němu mohl vrátit. Na tomto úseku cesty, sto devadesát kilometrů dlouhém a ležícím patnáct až dvacet metrů pod hladinou moře, proběhlo prokopání průplavu bez zvláštních potíží.
V následujících dnech se družina ubírala pořád podél průplavu po půdě, která neměla vždy žádoucí pevnost. Bylo to na těchto místech, že se vrtadla sama bořila do země, div v ní nezmizela, a co se stalo nástroji, mohlo se snadno přihodit i člověku. Tato Anniská sebkha je jedna z nejroz1eWejších. Od Bon-Abdallahu tvoří Fedžedž a Džerid, který je však třeba odlišit od stejnojmenné části pouště, jen jedinou nížinu až k jejímu západnímu konci. Zde od vesnice Mtocie, ležící nedaleko od Hammy, byl průplav veden napříč Fedžedžu, kterým měla karavana projít.
Kromě nádrží podobných jezerům, známých pod jménem sebkhy a chotty, tu nebylo nic zvláštního. O těch, které se geograficky jmenují Džerudž a Fedžedž, které si ani ve svém středu nezachovaly vodu, pravil za jízdy pan ze Schallerů k setníkovi Hardiganovi a poručíkovi Villettovi:
„Nevidíme tu vodní hladinu, protože ji přikrývá solná kůra. Ale voda pod ní je... opravdová geologická zvláštnost, jistě jste si všimli, že kroky našich koní duní, jako by kráčeli po klenbě...“
„Skutečně,“ odpověděl poručík, „a nehrozí nám snad nebezpečí, že bychom se mohli náhle probořit?“
„Pro všechny případy je třeba být opatrný,“ přidal se k hovoru setník Hardigan, „a nepřestávám to svému mužstvu připomínat... Již několikrát se stalo, že v nejníž položených částech těchto sesedlin se koně rázem ocitli až po prsa ve vodě...
Stávalo se zvlášť při prozkoumávání této sebkhy a je dost důkazů, že takto náhle uvázly celé karavany, putující z Tozeuru do Nefty, Gafsy nebo jiných osad tohoto kraje.“
„Tento kraj, ačkoliv není ani mořem ani jezerem, přece jen není pevninou v pravém slova smyslu,“ poznamenal poručík Villette.
„Co se neděje tady v Džeridu, stává se často v Rharse a Melriru, kromě přikrytých vod mívají tyto chotty svrchní vody v nádržích, ležících níž, než hladina moře...“
„Škoda, milý pane,“ pravil setník Hardigan, „že tento chott nemá podobné vlastnosti! Pak by stačil třicetiki1ometrový průplav, aby sem přivedl vodu z Gábeské zátoky, a již dávno mohly po Saharském moři plout lodě!“
„Je třeba toho opravdu litovat,“ odpověděl pan za Schallerů, „a to nejen z toho důvodu, že by byly délka a rozsah prací značně zmenšeny, ale i proto, by pak plocha nového moře byla téměř zdvojnásobena. Místo 7 200 čtverečních kilometrů nebo 720 000 hektarů, by jich měla pak kolem 1500 000! Podíváme-li se na mapu, přesvědčíme se, že Fedžedž a Džerid mají větší rozlohu než Rharsa a Melrir, který ostatně ani nemůže být celý zaplaven.“
„Ale kolem dokola vzato,“ poznamenal poručík Villette,“kráčíme-li po tak nespolehlivém terénu, není přece v blízké, či vzdálené budoucnosti vyloučené, že se půda sesedne ještě hlouběji, zvlášť když bude promočena vodami průplavu... Co ručí za to, že se těmito buď pomalými nebo náhlými změnami půdy nestane celá jižní část Alžíru a Tuniska dnem oceánu, když by se Středozemní moře rozlilo od východu k západu?“
„Tím by se uskutečnil anglický projekt Marockého moře!“ odpověděl setník Hardigan. „Hleďme, hleďme, co se z našeho milého poručíka Villetta nevyklubává! Dává se nakonec unášet přízraky, které straší fantazii Arabů v jejich povídkách, zdá se, že chce v rychlosti soupeřit s junáckým Va-d'ľavantem našeho neméně junáckého Nikola!“ „Namouvěru, pane setníku,“ odpověděl mladý důstojník a smál se, „a myslím, že se to všechno může stát...“
„A jaké je o tom vaše mínění, pane inženýre?“
„Rád se opírám o podložená fakta a přesná měření,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Opravdu, čím podrobněji jsem prostudoval půdu tohoto kraje, tím víc uznávám její abnormální povahu a z eventuality, kterou nemůžete předvídat, je těžké, snad i nemožné určit změny, které by tu časem mohly nastat. Zatím nezbývá než se spokojit s vyčkáváním a zanechat příští době, bude-li chtít uskutečnit velkolepý plán Saharského moře.“
Denními pochody do Limagues, Seftimy, Bon-Abdallahu, měst položených na převlace, která se táhne mezi Fedžedžem a Džeridem, skončila expedice prohlídku kanálu, vytyčeného až do Tozeuru, do kterého dorazila třicátého března večer.
