IX. KAPITOLA Druhý průplav Druhý průplav, spojující Rharsu a Melrir Džeridským chottem, měl asi jen třetinu délky prvního průplavu. Kromě toho, zatímco vzedmutí půdy mezi Gábesem a Rharsou činilo čtyřicet až padesát metrů, mezi Rharsou a Melrirem bylo jediné zvýšení u Asludže a to nepřesahovalo víc než deset metrů.
Za zmínku rovněž stojí, že kromě Rharsy a Melriru byl druhý průplav přerušen ještě jinými, pod mořskou hladinou ležícími chotty, často několik kilometrů dlouhými, z nichž největší byl chott El-Asludže. Těch chottů bylo přirozeně při prorážení průplavu zužitkováno.
Prokopávání druhého průplavu proto vyžadovalo daleko méně času, jednak proto, že průplav bylo mnoho kratší, jednak, že se do cesty stavělo mnohem méně překážek. Byl také započat mnohem později. Aby mohly být konečně zahájeny konečné práce - operační a zásobovací základnou měla být provincie Konstantina - bylo smluveno s panem ze Schallerů před jeho odjezdem z Gábesu, že ho při ústí průplavu do Melrirského chottu, kde bylo zřízeno skladiště, budou očekávat dělníci v čele s mistrem zkušeným ve stavbě mostů a cest. Na místo se měli dělníci dostat dráhou do Biskry a odtud karavanou podél Farfarie.
Když prohlédl vykonanou práci, mohl pan ze Schallerů dokončit zbývající obvod chottu a dostat se tak z opačné strany k místu, z něhož vyšel. Tím bylo vyplněno jeho poslání.
Když se oddíl dostavil na smluvené místo, nemálo se inženýr podivil, že tam nebylo ani památky po arabském ani po jakémkoliv dělníkovi, vypraveném Společností z Biskry.
Co se mohlo přihodit? Inženýra to znepokojovalo tím spíš, že mu tanul na mysli nedávný útok a Hadžar, jenž se zase objevil v kraji. Stala se změna v pracovním programu, o níž pan ze Schallerů nemohl být již zpraven, anebo změna průplavu, rozhodnutá rovněž na poslední chvíli?
Pan ze Schallerů o tom přemýšlel, když se setník Hardigan otázal:“Copak práce na této části průplavu ještě nebyly ukončeny?“ „Jistěže byly,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Podle učiněných oznámení bylo provedeno prokopání zvýšených míst mezi zaplavitelnými plochami s potřebným spádem až do Melriru, který leží celý pod výší mořské hladiny...“ „Proč se pak ale divíte, že se zde nesetkáváte s dělníky?“ „Poněvadž stavbyvedoucí již před několika dny sem měl odeslat některé ze svých lidí, a nemohu si nijak vysvětlit, proč by tito lidé zůstali v Biskře nebo Melriru.“ „A proč tedy myslíte, že tu nejsou?“ „To je to, co si nemohu vysvětlit,“ přiznával se inženýr. „Že by je nějaká zvláštní příhoda zdržela na druhém konci průplavu, kde je hlavní skladiště a dílna?“ „Nepochybně se brzy dozvíme, na čem jsme!“ odvětil setník Hardigan. „Možná, ale je to stejně mrzuté jako znepokojující, a křižuje to mé plány, když zde nezastihnu lidi, které potřebuji.“ „Nechtěl byste se, než nám zřídí ležení, poohlédnout trochu dál odtud?“ „Rád,“ odpověděl pan ze Schallerů. Zavolali strážmistra, uložili mu, aby rozbil stany pro noční odpočinek při ústí průplavu nedaleko palmového háje. Ve stínu palem se zelenala tráva, ve které se vinul malý potok. O pastvu a vodu tedy nebyla nouze, a co se čerstvých zásob týká, ty mohly být snadno opatřeny na některé z asludžských oáz.
Nikol bez meškání provedl rozkaz svého setníka a se svými spahii obvyklým způsobem upravoval noční ležení, zatímco inženýr a oba důstojníci využili poslední světlé hodiny, aby udělali asi kilometrovou objížďku severním krajem chottu.
Tato krátká vyjížďka inženýra přesvědčila, že vyhloubení průplavu na těchto místech bylo úplně hotovo, a že, jak očekával, byly všechny práce dobře zachované. Průkop mezi chotty umožňoval přístup vodám z Rharsy, jakmile by byla zatopena, a také spád se docela shodoval s inženýrovými výpočty.
Pan ze Schallerů a jeho společníci daleko nezajížděli. Přesvědčili se, pokud rozhled po El-Asludžu dovoloval, že celý kraj je liduprázdný a tak asi po kilometru jízdy, protože chtěli před setměním dorazit zase do ležení, se obrátili a vraceli se domů.
V ležení byly stany již upraveny. Chvíli poseděli, obsluhováni vždy korektním Françoisem, učinili opatření na bezpečnost ležení v noci, a uložili se ke spánku, aby se posílili k pochodům na druhý den.
Ačkoliv pan ze Schallerů a oba důstojníci na své vyjížďce nic neviděli a právem se domnívali, že končina druhého průplavu je liduprázdná, skutečnosti to neodpovídalo. Pravda byla jen ta, že tam dělníci nebyli a nějaké čerstvé stopy jejich práce také inženýr neobjevil.
Ale oba důstojníci a inženýr byli pozorováni dvěma muži sehnutými v průlomu přesypu za hustým křovím drissu. Škoda, že Coupe-a-Coeur s nimi nebyl, ten by je jistě zvětřil a vyslídil. A oběma tolik záleželo na tom, aby nebyli spatřeni! Na vzdálenost asi padesát kroků pozorovali všechny tři jezdce jedoucí po břehu chottu a za chvíli je zase viděli vracet se domů. Když pak nastal soumrak, vystoupili oba muži ze svého úkrytu a odvážili se blíž k ležení.
Když se blížili, Coupe-a-Coeur jevil nepokoj a zavrčel, ale strážmistr vyhlédl ven a když nic podezřelého nespatřil, uchlácholil psa, který se zase položil ke svému pánovi.
Oba domorodci se nejprve zastavili na kraji lesíka a vyčkáva1i, až se setmí. V osm hodin již byla úplná tma, protože stmívání v těchto končinách netrvá dlouho. Nebylo pochyb, že měli oba v úmyslu si zblízka prohlédnout oddíl, který se utábořil na začátku druhého průplavu a zjistit, co tu chce a kdo mu rozkazuje... Že tito jezdci jsou z pluku spahiů již věděli, viděli oba důstojníky na vyjížďce v inženýrově společnosti. Ale kolik mužů měl tento oddíl a co veze do Melriru? To je obzvláště zajímalo.
Oba neznámí tedy vyšli, když tma zhoustla, z pokraje lesa a plazili se trávou, lezli od stromu ke stromu. Přes hustou tmu již mohli rozeznat stany postavené na kraji lesa a koně ležící na pastvisku.
V té chvíli zavrčel pes. Ještě krok a mohli být prozrazeni. Zůstali tedy chvíli tiše ležet a pak se odplížili zpět do písečných přesypů, nikým z ležení nezpozorováni.
Tam teprve, když se nemuseli obávat, že by je mohl někdo slyšet, si vyměnili tyto otázky a odpovědi: „Je to tedy přece on... setník Hardigan?“ „Ano!... Ten, který zajal Hadžara...“ „A také ten důstojník, který byl tehdy s ním?“ „Ano, jeho poručík... Poznal jsem je oba...“ „Jistě by poznali i tebe...“ „Ale s tebou se... tuším, nesetkali nikdy?...“ „Nikdy.“ „Výborně!... Snad..., bude možno... Naskýtá se nám tu příležitost..., z níž musíme získat..., a která se už nenaskytne...“ „Kdyby tento setník a jeho poručík upadli do Hadžarových rukou...“ „Jemu by neunikli, jako jim Hadžar unikl z bordžu...“ „Byli jen tři, když jsme je viděli,“ ujal se slova zase jeden z domorodců. „Ano... ale těch, kteří se tam dole utábořili, není mnoho,“ odpověděl druhý.
„Kdo byl ten třetí? Důstojník to nebyl.“ „Ne... nejspíš nějaký inženýr jejich proklaté společnosti. Přišel sem asi s tímto ochranným doprovodem, aby spatřil ještě práce průplavu, než jej zaplaví vodou... Míří do Melriru... a až dostihnou chottu... až uvidí...“ „Že jej již nemohou zaplavit,“ vpadl mu do řeči jeho horkokrevnější druh, „a že nebude nic z jejich Saharského moře, zastaví se... a nepůjdou dál...a pak jen asi sto věrných Tuaregů...“ „Ale jak... je vyrozumět..., aby se dostavili včas?“ „Oáza Zenfig je odtud asi dvacet mil... a jestliže se oddíl zastaví v Melriru... a podaří-li se zdržet jej tam několik dní...“ „To není nemožné...zvláště nyní, když nebudou mít důvod, proč by táhli dál...“ „A budou-li tam čekat, až se vody zátoky rozlijí po chottu, to si tam budou moci vykopat hned své hroby, neboť než se tam vody dostanou, nebude ani jediný z nich naživu... Pojď, Harrigu, pojď!“ „Ano... následuji tě, Sohare!“ Tito muži byli oba Tuaregové, kteří kdysi pomáhali Hadžarovi v útěku. Harrig, ten domluvil způsob útěku s gábeským kavárníkem, a Sohar, vlastní bratr náčelníka Tuaregů. Oba nyní odcházeli z místa rozmluvy a zmizeli rychle směrem k Melriru.
Druhý den, hodinu po východu slunce, setník Hardigan dal povel k odchodu. Koně byli osedlaní, muži skočili do sedel a již malý oddíl, zachovávaje dosavadní pořádek, postupoval po severním okraji chottu. Pan François, po ránu čerstvě oholený, zaujal své obvyklé místo v čele průvodu, a poněvadž desátník Pistache jel na koni vždy vedle něho, dávali se spolu rádi do hovoru.
„Nuže, jak se daří, pane Françoisi?“ tázal se Pistache svým veselým způsobem.
„Výborně,“ odpověděl vážný sluha pana ze Schallerů.
„Nenudí vás a nebo nenamáhá tato výprava?“ „Ani dost málo, desátníku... Procházka zajímavým krajem, nic víc...“ „Tento chott bude brzo vyhlížet jinak, po zaplavení…,“ „Opravdu, docela jinak,“ odpověděl pan François odměřeným a rozkazovačným hlasem. Tento puntičkářský a přesně urovnaný muž nepolykal nikdy svá slova. Naopak ochutnával je a takřka „cucal“ jako mlsný člověk dobré cukrátko.
„Pomyslím-li,“ pokračoval Pistache, „že tady, kde klusají naši koně, budou plavat ryby, brázdit koráby...“ „Ano... desátníku, nejrůznější ryby, sviňuchy, delfíni, žraloci...“ „A velryby...“ dodal Pistache. „Pro velryby, myslím, desátníku, že nebude dost vody...“ „Kdepak, pane Françoisi! Podle toho, co povídal strážmistr, bude v Rharse dvacet metrů a v Melriru pětadvacet metrů hloubka.“ „Ne však všude, desátníku, a pro tyto obry podmořského světa je už třeba mnoho vody, aby mohli dělat své proháňky a frkat podle libosti!...“ „Frká to moc, pane Françoisi?...“ „Že by tím rozfoukal huť nebo varhany všech francouzských kostelů!“ Že byl pan François velmi spokojen touto odpovědí, nepřipouštějící námitky, která udivila samého desátníka, není třeba dodávat. Tato samolibá spokojenost patrně rozvázala málomluvnému Françoisovi jazyk.
„Již vidím v duchu vnitrozemní moře, rozbrázděné parníky a plachetnicemi, věnujícími se velkému i drobnému pobřežnímu obchodu a zajíždějícími od přístavu k přístavu...“ „Nu, kterépak, pane Françoisi?“ „Chtěl bych být na palubě první lodi, která popluje po nových vodách těchto starých alžírských chottů!...Počítám s tím, že pan inženýr pojede asi na té lodi a že ho budu provázet na první cestě tímto mořem, stvořeným našima rukama.“ Pan François nebyl opravdu daleko od mínění, že je trochu spolu pracovníkem svého pána v této budoucí tvorbě Saharského moře. „Doufejme,“ - a tím přáním skončil desátník Pistache svůj zajímavý rozhovor – „když naše výprava tak šťastně začala, že i šťastně skončí.“ Při zachování dosavadní zvyklosti dvoudenních pochodů, o sedmi až osmi kilometrech, pan ze Schallerů doufal brzy dorazit ke konci druhého průplavu. Až četa dostihne Melrirský chott, mělo být teprve rozhodnuto, obejdou-li jej od severního kraje nebo od jižního. Mnoho na tom nezáleželo, protože pan ze Schallerů měl v úmyslu spatřit celý obvod chottu.
První část průplavu byla vzata hned na ranním pochodu. Sahala od Rharsy až k nepatrnému vzedmutí půdy známému pod jménem El-Asludže mezi dvěma přesypy, sedm až deset metrů vysokými.
Ale od Melriru je dělila ještě celá řada drobných chottů, které bylo třeba projít nebo obejít a které stupňovitě za sebou následovaly a tvořily téměř nepřetržitou linii dolin méně a méně hlubokých a nevysokými svahy uzavřených. Ty všechny byly odsouzeny k zániku, až se Středozemní moře do nich rozleje.
Kvůli tomu bylo nutno mezi jednotlivými průkopy naznačit v těchto chottech poplavky (bójemi) vodní dráhu různým lodím, které budou brzy plout na tomto novém moři, stvořeném vědou a lidskou vůlí. Při prokopávání Suezského průplavu se stalo něco podobného v hořkých jezerech, kde je nutné také ukazovat lodím směr podobnými značkami plujícími po vodě.
Také tady, kde ohromné stroje vyhloubily hluboké průkopy, práce až do Melriru velmi pokročily. Co teprve by se dalo provést, kdyby to bylo zapotřebí, s dnešními stroji, s ohromnými hloubícími bagry, s vrtacími stroji, kterým nic neodolá, s vozy na odklízení země na improvizovaných kolejích a s těmi všemi ohromnými přístroji, o nichž setník Roudaire a jeho nástupci neměli ještě zdání, a které vynálezci a konstruktéři vymysleli a sestrojili teprve v letech, které uplynuly od počátku provádění Roudairova projektu, zahájeného francouzsko-východní Společností a zase jak je známo, opuštěného až do obnovení prací francouzskou Společností Saharského moře, řízených panem ze Schallerů.
Všechno, co bylo tehdy vykonáno, zůstalo v dobrém a zachovalém stavu, jak to také inženýr správně předvídal a tak výmluvně vyložil ve své gábeské přednášce, když mluvilo znamenitých konzervačních vlastnostech afrického podnebí, které jak se zdá respektuje i ruiny dlouho pohřbené v písku a teprve nedávno vykopané. Ne docela, ale téměř hotové průplavní práce byly však nyní úplně opuštěny. Kde nedávno jako v mraveništi vládl pracovní ruch a život, mlčelo teď mrtvé ticho liduprázdných prostor, kde jsi neviděl lidskou duši, kde jen opuštěné práce nasvědčovaly, že činnost, vytrvalost a lidská energie tudy šla a dala na chvíli těmto mrtvým krajům zdání života.
Pan ze Schallerů tedy končil prohlídku v tomto opuštěném kraji, aby mohl učinit nové a jak doufal definitivní návrhy. Ale právě nyní byla tato opuštěnost víc než kdy jindy znepokojující a inženýr prožíval opravdové zklamání, když tu neviděl jediného člověka z dělníků, kteří sem podle úmluvy z Biskry měli být posláni.
Zklamání bylo trpké, ale pan ze Scha1lerů, když o tom uvažoval se těšil tím, že cesta z Biskry do Rharsy není z Paříže do Saint-Cloudu a že na cestě tak dlouhé se mohlo snadno přihodit něco, co mařilo předcházející výpočty a měnilo jízdní řád. Ale přece ne, nebylo to možné, napadlo zase inženýra, vždyť mu prostředník Společnosti telegrafoval z Biskry do Gábesu, že vše až do Biskry prošlo dobře a že bylo provedeno všechno, co nařizovaly instrukce přímo došlé z Paříže. Mohlo tedy na cestě zdržet ty, které tu očekával, něco nepředvídaného až mezi Biskrou a Melrirem, který byl nedaleko, snad bažinatá, často zatopená a málo známá krajina Farfarie? Ale jakmile se dostal na pole dohadů, nebylo z nich vybřednutí. Rychle se střídaly a zaměstnávaly inženýrovu fantazii, ale ani jediný nepodával uspokojivé vysvětlení a pravděpodobné. Jeho překvapení a zklamání se měnilo v opravdový nepokoj a po celý pochod se zračila na inženýrově tváři tato starost. Také setník Hardigan uznal za vhodné prohledat okolí.
Na jeho rozkaz Nikol vyjel s několika jezdci na jeden až na dva kilometry od jednoho i druhého břehu průplavu, zatímco ostatní četa pokračovala ve svém pochodu podél samého průplavu. Krajina byla pustá, nebo přesněji řečeno, působila dojmem, jako by byla teprve nedávno opuštěna. Když oddíl urazil i druhý denní pochod, uložil se na konci malého chottu k nočnímu odpočinku. Krajina byla kolem dokola holá, nablízku nebyla ani jediná oáza. Ještě nikdy si nerozbíjeli ležení za podmínek tak nedostatečných. Nebyl tu ani strom ani pastvina. Nic než reg, směs písku a křemene, nikde ani travina na půdě rovné jako stůl. Ale o píci pro koně a potah nebyla nouze. Oddíl jí byl hodně zásoben. Naštěstí místo ouedů bylo tu také několik ras nebo malých studánek, v nichž lidé i zvířata mohli uhasit svoji žízeň, div je všechny nevypili, tak bylo v tento den úmorné horko.
Noc byla klidná a velmi jasná, úplněk takřka lil své světlo z oblohy, poseté hvězdami. Jako vždy byl vnějšek ležení bedlivě střežen. Ostatně v krajině bez stromů a za jasné noci se ani Sohar ani Harrig nemohli připlazit, aby nebyli zpozorováni.
Tomu nebezpečí se nechtěli vydat a také to nebylo třeba. Daleko líp se jim hodilo vyčkat, až inženýr, setník Hardigan a jeho společnost postoupí dále do alžírské části chottů.
Druhý den se družina vydala hned s úsvitem na pochod. Pan ze Schallerů velmi pospíchal, aby dostihl konec průplavu. Tam ústil kanál, který měl přivádět vodu z Gábeské zátoky do Melrirského chottu.
Ale ani zde nebyla stopa po dělnících poslaných z Biskry, jejichž zmizení se stávalo již opravdu záhadou.
Co se mohlo přihodit? Pan ze Schallerů si to neuměl vysvětlit. Když přišel na smluvené místo schůzky, nenašel tam nikoho z těch, které očekával, to bylo již zajisté velmi podezřelé.
„Patrně se stalo něco velmi vážného!“ nepřestával opakovat.
„Také se toho obávám,“ odpověděl mu setník Hardigan. „Musíme se dostat před setměním do Melriru.“ Poslední zastávka byla krátká. Ani neodpřáhli od vozů ani neodsedlali, jen trochu pojedli. Na odpočinek bude po tomto posledním pochodu času dost.
Tedy oddíl, který také na svém dalším pochodu nikoho neviděl a nepotkal, si tak pospíšil, že již kolem čtvrté hodiny se mu objevily výšiny, jimiž je chott z této strany ohraničen. Z pravé strany, na 347. kilometru byla poslední skládka Společnosti, v níž byly uloženy stroje a materiál k ukončení prací, aby se dostali k vyvýšeným břehům Melrirského chottu, bylo již jen třeba přejít ústí průplavu a přiléhající chott Selem.
Na obzoru nebylo vidět dým, jak poznamenal poručík Villette, a také po nějakém ruchu nebo šramotu nebylo památky.
Nedočkavě pobídli jezdci své koně a že byl pes stále napřed, nemobl Nikol zabránit, aby psu v patách nebyl i jeho kůň, Coupe-a-Coeurův věrný druh.
Nakonec se všichni dali do trysku a v mracích zdviženého prachu stanuli v ústí průplavu. Také tady, jako dříve nic nenasvědčovalo, že by sem dorazili dělníci, kteří měli přijít z Biskry. Jaké však bylo překvapení a úžas inženýra a jeho druhů, když spatřili skladiště rozmetané, průplav na kus cesty zaházený a každý přechod písečnou hrází znemožněný! Teď, skoro na konci cesty se teprve museli přesvědčit, že rozlití vod do veliké nádrže není možné, dokud nebudou práce na tomto místě od začátku obnoveny a dovedeny do konce!
