IV. KAPITOLA Saharské moře

IV. KAP I TOLA

Saharské moře

Když se přivítal srdečně s přítomnými posluchači, kteří vyhověli jeho pozvání a poděkoval francouzským a tuniským důstojníkům, kteří se dostavili na schůzi s předními gábeskými osobnostmi, pan ze Schallerů začal takto:

„Sluší se přiznat pánové, že s pokroky vědy všechno míchání historie s legendou se stává den ke dni nemožnější. Jedna zaniká, aby učinila po právu druhé. Tato náleží básníkům, ona učencům, a každá z nich má svou vlastní klientelu. Uznávaje rád zásluhy legendy, jsem dnes nicméně nucen ji odkázat do říše fantazie a vyjít z ní do skutečnosti, potvrzené vědeckým bádáním.“

Nový sál gábeského kasina mohl mít sotva ochotnější posluchačstvo, pozorně sledovat řečníka v jeho zajímavých vývodech. Posluchačstvo bylo již předem získáno projektem, o němž bylo jednáno, a osvědčovalo hned od samého počátku řečníkovým slovům lichotivý souhlas. Jen někteří domorodci, kteří se vloudili do sálu, se zdáli zachovávat opatrnou zdrženlivost. Již od půl století se dívaly džeridské kmeny, usedlí i kočovní na projekt, který pan ze Schallerů hodlal přiblížit skutečnosti, podezřívavýma očima.

„Rádi přiznáváme,“ pokračoval řečník, „že staří oplývali fantazií a že i historikové byli v jejich službách, tvoříce historii z pouhých lidových podání. Dávali se ve svých zprávách ovládat čistě mytologickým duchem.

Vzpomínám, pánové, jen to, co vypravují Hérodotos, Pomponius Melas a Ptolemaios. Nemluví-li první ve své Historii národů o zemi, prostírající se až k řece Tritonu, která vtéká do zátoky téhož jména? Nevypravují-li jako epizodu z plavby Argonautů, jak Jasonova loď, byla bouří zahnána k břehům Libye, veplula západním směrem do této Tritonské zátoky, jejíž západní břeh nebylo možno dohlédnout? Bylo nutno uzavřít z toho, že řečená zátoka byla tehdy spojena s mořem. Scytax ve svém Popisu plavby kolem Středozemního moře tvrdí ostatně totéž o tomto značném jezeru, obývaném kolem dokola libyjskými kmeny, jež se muselo prostírat na místech dnešních solných bažin a souviselo jen úzkým průplavem s Malou Syrtou.

Po Herodotovi je to Pomponius Melas, jenž téměř na počátku křesťanského letopočtu činí zmínku o tomto velikém Tritonském jezeru, také zvaném Palladiným, jehož spojení s Malou Syrtou - dnešní Gábeskou zátokou - bylo přerušeno klesnutím vodní hladiny, způsobeným jejím odpařováním.

Když konečně - podle Ptolemaia - mořská hladina neustále klesala, slilo se vodstvo do čtyř prohlubenin, do jezera Tritonu a jezera Palladina, do Lybijského jezera a Želvího, z nichž se utvořily alžírské chotty Melrir a Rharsa a tuniské sebkhy Džerid a Fejej.

Pánové, je nutno rozlišit báj od pravdy v těchto starobylých zprávách, majících tak málo společného s přesností a dnešní vědou. Nikoliv, Jasonova loď nemohla být zahnána do tohoto vnitrozemního moře, které nikdy nesouviselo s Malou Syrtou, aby se byla přenesla přes její břehy, byla by musela mít mohutná křídla Ikara, dobrodružného Daidalova syna! Výzkumy vykonané koncem devatenáctého století ukazují nadevší pochybnost, že Saharské moře, rozlévající se po celé prostoře chottů a sebkh nikdy nemohlo existovat, protože dobrá polovice těchto prohlubenin je o patnáct až dvacet metrů vyšší než hladina Gábeské zátoky, ke všemu ještě těch, které jsou mořskému břehu nejblíže, a že toto moře se nikdy nemohlo prostírat na ploše jednoho sta mil, jež mu přiřkli příliš fantastičtí duchové.

Ten byl také plánem některých odvážných, třebaže ne dosti praktických učenců, který i když prošel řadou převratů a změn, přece nemohl být uskutečněn a proveden, a je to jeho historie, kterou bych si přál vyvolat ve vašich vzpomínkách, a jeho marné pokusy a trpká zklamání v1ekoucí se tolika lety.“

Obecenstvo se hnulo znamením souhlasu, a když řečník ukázal rukou na velikou mapu, která byla pověšena na stěně nad pódiem, oči všech posluchačů se na ni upřely.

Na mapě byla znázorněna část Tuniska a jižního Alžíru, ležící na čtyřicátém třetím stupni zeměpisné šířky a mezi třetím a osmým stupněm poledníku. Jihovýchodně od Biskry byla naznačena plocha sesedlých nížin, tvořících alžírské chotty, které leží níž než hladina Středozemního moře a jsou shrnuty pod jménem Melrir a Rharsa. Na konci chottu Rharsa byl načrtnut u sedmého poledníku projektovaný a nedokončený průplav, spojující chotty s Malou Syrtou.

Na severu, v tuniské části, se prostíraly roviny, obývané kmeny Hammamů, na jihu pak, v alžírské části, chlumce písečných přesypů. Přesně na svých místech byla vytčena města a přední vesnice kraje Gábes na břehu stejnojmenné zátoky, Hamma na pravém břehu nového průplavu a téměř na konci chottu Fejej, pak Limagnes, Softim, Bou-Abdallah a Becchia, na převlace, která se táhne mezi Fejejem a Džeridem, Seddada, Kri, Hamma, Tozeur, Nefta, mezi Džeridem a Rharsou severně Chebeka a Bir- Klebia západně od Thyrsy, konečně Zeribet Aiu Naga, Tahir Rason, Mraie, Fagoussa, ležící při projektované zasaharské dráze, západně od alžírských chottů.

Obecenstvo tedy mohlo na mapě stopovat kraje, ležící níž než mořská hladina, vcelku a souvislosti, Rharsa a Melrir se z nich daly téměř úplně zaplavit a měly tvořit projektované africké moře.

„Ale že příroda,“ pokračoval řečník, „si šťastně upravila tyto sníženiny, aby mohly přijmout vody Malé Syrty, mohlo být zjištěno teprve vážnou a namáhavou nivelizační prací. R. 1872 se vyslovila expedice, která se skládala ze senátorů Orana, Pomela a důlního inženýra Roccarda, zkoumajících saharskou poušť, že se ten podnik pro zvláštní povahu chottů vůbec nedá provést. Ale po dvou letech se věci ujal ještě jednou za příznivějších podmínek štábní setník Roudaire, od něhož vlastně pochází myšlenka tohoto velkolepého podniku.“

Když bylo proneseno jméno tohoto francouzského důstojníka, ozval se sálem hlučný potlesk, dlouho trvající. Ostatně, máme-li být spravedliví, musíme k jeho jménu připojit i jméno Freycinetta, tehdejšího předsedy ministerské rady a Ferdinanda Lessepse, kteří se později za tento ohromný podnik přimlouvali.

„K tomuto vzdálenému datu, pánové,“ ujal se zase slova pan Schaller, „se vztahuje první vědecké prozkoumání této krajiny, ohraničené na severu ďAureskými horami, třicet kilometrů jižně od Biskry. Ano, r. 1874 to bylo, kdy odvážný důstojník studoval tento projekt vnitrozemního moře, jemuž potom zasvětil tolik úsilí. Zda mohl tehdy předvídat, že se mu do cesty postaví spousta překážek, které se jeho energii nepodaří zvládnout? Nechť je tomu jakkoliv, naší povinností je vzdát tomuto podnikavému a učenému muži poctu, která mu náleží.

Původce tohoto projektu, setník Roudaire, když vykonal některá přípravná studia, byl pověřen ministrem veřejného vyučování úředně různými vědeckými posláními, která všechna směřovala k prozkoumání tohoto našeho kraje a která ve velmi přesných měřeních země zjistila vztah výšky této části Džeridu k výši mořské hladiny.

Bylo nyní na legendě, aby ustoupila pravdě: ona končina, o níž bylo tvrzeno, že kdysi byla mořem souvisejícím s Malou Syrtou, nemohla jím za těchto podmínek nikdy být. Zaplavitelný kraj, který byl určován od Gábesu až k nejzazším alžírským chottům, ve skutečnosti byl poměrně jen malou částí řečené rozlohy. Ale přesto přes všechno, nemohlo-li Saharské moře mít rozměry, jaké mu vyměřovala lidová víra, nenásledovalo z toho ještě, že by od velkolepého podniku muselo být upuštěno.“

„Zpočátku se myslelo, pánové,“ pravil řečník, „že toto nové moře by mohlo zaujímat plochu patnácti tisíc čtverečních kilometrů. Z tohoto čísla bylo však nutno odpočítat pět tisíc pro tuniské sebkhy, jejichž úroveň je vyšší, než hladina Středozemního moře. Z měření setníka Roudaira vyšlo dodatečně najevo, že by se daly zaplavit jen chotty Rharsa a Melrir na ploše osmi tisíc čtverečních kilometrů. Jejich dna jsou o dvacet sedm metrů nižší než hladina Gábeské zátoky.“

Řečník s hůlkou v ruce ukazoval na mapě posluchačstvu kraje bývalé Libye, o nichž mluvil, v krajině solných jezer, začínaje od pobřeží ukázal nejprve na pahrbky vyšší než hladina moře, z nichž nejnižší má 15,52 m, a nejvyšší 31,45 m. Tato maximální výška je u samého Gábesu. Pak postupoval západním směrem a upozornil na první snížení půdy v nádrži chottu Rharsy, sedmdesát čtyři kilometry dlouhé, sto devadesát kilometrů od moře. Pak upozornil, že půda v délce třiceti kilometrů se znovu zvedá až k chottu sto deseti kilometrů. Zde ve vzdálenosti tří set sedmdesáti kilometrů od Gábeské zátoky se protíná poledník 3:40 se stupněm zeměpisné šířky.

„To jsou, pánové,“ pokračoval pan Schaller, „výsledky geodetických šetření v těchto končinách. Ale, jestli je teoreticky možné osm tisíc čtverečních kilometrů, položených níž než hladina moře zalít vodami Gábeské zátoky, naskýtá se přece otázka: není vzhledem k povaze půdy, prokopání průplavu sto čtyřicet pět kilometrů dlouhého nad lidskou sílu? Setník Roudaire, když dal na mnohých místech vrtat, dospěl k příznivému závěru. Zde nešlo, jak usoudil v pozoruhodném článku Maxim Helene, zde nešlo o prokopání průplavu písčitou pouští jako v Suezu nebo jako v Korintu a Panamě vápennými horami. Tady půda nemá nikde tu sílu odporu. Když by se odkopala solná kůra, odvodněním by se půda dostatečně vysušila k účelům podobných prací. A také na nepatrném zemském zvlnění, které dělí Gábes od první sebkhy, i když je jeho délka sedmnáct kilometrů, by motyka narazila jen na překážku vápenné vrstvy asi třicet metrů silné. Zbytek by se prokopával jen v měkké půdě.“

Řečník vypočítával pak s velikou důkladností výhody, které by podle Roudaira vyplynuly z tohoto ohromného díla. Na prvním místě by se znamenitě zlepšilo podnebí Alžíru a Tuniska. Mraky by měly působením jižních větrů v celé krajině nejblahodárnější účinky na výnosnost zemědělství. Tůně tuniských sebkh Džeridu a Fejeje a alžírských chottů Rharsy a Melriru, nyní bažinaté, by pozbyly pod hlubokou vrstvou stálých vod své vlastnosti nebezpečné zdraví. A co teprve, když uvážíme, jakých obchodních výhod by doznaly tyto kraje fyzicky zlepšené a proměněné pílí lidských rukou! Právem ukazuje důmyslný Roudaire na tyto okolnosti kraje jižně od Aures a od Atlantu by obdržely nové cesty, na nich by byla bezpečnost karavan daleko lépe zajištěna, obchod provozovaný kupeckými loděmi by se mohl rozvíjet i v končinách, k nimž dosud solné bažiny zamezují přístup, a vojenské čety, které by přistávaly jižně od Biskry, by zajišťovaly klid, a zvyšovaly tak v těchto krajích francouzský vliv.

„A přece,“ pokračoval řečník, „ačkoliv projekt vnitrozemního moře byl prostudován přímo úzkostlivě, ačkoliv nejpřísnější pozornost byla věnována vyměřovacím pracím, vyskytli se protivníci, popírající výhody, které by kraji vyplynuly z tohoto velkého díla.“

Pan Schaller pak probral námitku za námitkou, jak byly proneseny v článcích různých denních listů v době, kdy začal bezohledný boj s dílem setníka Roudaira.

Nejprve se namítalo, že délka průplavu, přivádějícího vodu Gábeské zátoky do chottů Rharsy a Melriru, a objem nového moře, měřícího asi dvacet osm miliard kubických metrů je tak veliký, že by se prohlubeniny nikdy nemohly naplnit.

Pak se poukazovalo na to, že by slaná voda Saharského moře znenáhla prosákla půdou sousedních oáz a stoupaje zákonem kapilarity k jejich povrchu, by zničila rozsáhlé datlové lesy, tvořící bohatství země.

Také tvrdili kritikové - kritikové opravdu vážení - že by mořská voda nepronikla až do chottů, protože by se cestou v průplavu vypařila. Ale v Egyptě, pod slunečními paprsky nejméně tak žhavými jako na Sahaře, jezero Menzaleth, jež mohlo vzbudit stejnou obavu, se přece naplnilo, ačkoliv byl průplav široký jen sto metrů.

Prokopat průplav tak dlouhý, bylo dále prohlašováno za nemožné nebo aspoň za nesmírně nákladné. Ale z učiněných pokusů vyšlo najevo, že od Gábeské vyvýšeniny do prvních sníženin je půda tak poddajného a měkkého rázu, že mnohde se zemní nebozez do ní bořil jen svou vlastní tíží.

Tím nejsou nepříznivé předpovědi odpůrců projektu ještě vyčerpány, břehy chottů jsou tak ploché, říkali, že by se proměnily v bažiny, šířící nákazy a zamořující celý kraj. Pak, převládající větry nevanou od jihu, jak bylo autory projektu tvrzeno, nýbrž od severu. Mračna utvářející se proto z odpařování nového moře by nezavlažovala alžírské a tuniské louky, nýbrž vypršela by se bez užitku na nesmírných, písčitých pláních veliké pouště.

Tyto nepříznivé posudky byly zahájením takřka smutné periody, v níž se sběhly události opravdu způsobilé, aby vyvolaly myšlenku fatality v končinách, kde víra v nezměnitelný osud je tak živá, události, které se nesmazatelně vryly do paměti všech, kdo tehdy žili v Tunisku.

Projekty setníka Roudaira, jak zaváděly na scestí obrazotvornost jedněch, tak jitřily zase spekulační vášeň druhých. Lesseps, jeden z prvních, kteří to již prohlédli, ujímal se vřele věci, dokud jeho pozornost nebyla obrácena k prokopání panamské převlaky.

Všechno to, byť relativně velmi málo důležité, neprošlo bez účinku na obraznost domácích obyvatelů těchto krajů, jak kočovných, tak usedlých, kteří viděli již celé jižní Alžírsko v moci Roumi a domnívali se, že nadešel konec jejich bezpečnosti, jejich hazardnímu obohacování a jejich nezávislosti. Proniknutí moře do jejich pustin pokládali za konec svého odvěkého panství. Neurčité znepokojení se zmocňovalo kmenů pomyšlením, že v sázce jsou všechna privilegia, na něž si obyvatelstvo činilo neskromné nároky.

Zatímco se toto dělo, setník Roudaire, jehož zdraví bylo podlomeno, podlehl spíše zklamání než nemoci. Jeho veliký projekt upadl v zapomenutí, až o několik let později koupě Panamy Američany r. 1904, povzbudila některé cizí inženýry a kapitalisty, aby se znovu ujali projektu a založili společnost nazvanou Compagnie franco-étrangere, která měla začít a dovést ke šťastnému konci tyto práce na prospěch Tuniska a tím i na prospěch Alžíru.

Ostatně byl-li zapomínán projekt opuštěný Roudairem, neusínala proto snaha proniknout do Sahary, jak o tom svědčí stavby v západním Alžírsku a Oranii. Státní dráha, vedoucí přes Béni-Ounif do oázy Figuig, se již málem přetváří v Zasaharskou dráhu.

„Není mým úkolem,“ pokračoval řečník,“podrobovat retrospektivním úvahám operace této Společnosti, energii, kterou rozvíjela, a značné práce, kterých se ujala s větší mírou odvahy než rozvahy. Jak je vám známo, operovala na velmi rozsáhlém území a nepochybovala o svém konečném úspěchu, zabývala se současně vším: tak např. zřídila lesnický úřad, jemuž bylo uloženo upevnit přesypy na severu chottů, to je provádět podobné práce, jako ve Francii v departementu Les Landes chrání břehy proti dvojnásobnému útoku, útoku moře a písku, ještě před uskutečněním projektu se jí zdálo nutné, ba nevyhnutelné, zabezpečit města již trvající nebo v budoucnosti teprve založená, zabezpečit oázy před překvapeními příštího moře, které jistě nebude klidným jezerem a jemuž se doporučovalo předem nedůvěřovat.

Z téže příčiny bylo potřeba i promyšlenou osnovu hydraulických prací k ušetření pitné vody ouedů a rhissů. Nebylo již zapotřebí se vyhnout všemu, co by pohoršovalo domorodce i v jejich zvycích i v jejich zájmech, když jedině za tu cenu mohl být koupen úspěch podniku? Nebylo zapotřebí nejen prokopávat, ale zároveň hned stavět přístavy, z nichž by hned mohl těžit pobřežní obchod, rychle organizovaný?

K tolika pracím současně začínaným se přirozeně nahrnulo do země množství dělníků a provizorní města se náhle zvedala tam, kde včera byla takřka jen a jen poušť. Již sám tento počet pracujícího lidu byl schopen, aby udržel na uzdě domácí obyvatelstvo znepokojené novotami.

Inženýři konali opravdové divy a jejich nevyčerpatelné znalosti jim získávaly vážnost a neomezenou důvěru u onoho množství lidí, kteří pod jejich dohledem a pod jejich rozkazy pracovali. V té době se jižní Tunisko podobalo lidskému úlu, nedbajícím o budoucnost, v němž nejrůznější spekulanti, obchodníci, kramáři se snažili co možná nejvíc vykořistit z prvních průkopníků, kteří nemohouce se uživit ze země, byli dlužni se svými existenčními potřebami se uchýlit k těmto dodavatelům, nikdo neví odkud přišlým, ale neomylně se dostavujících všude tam, kde se lid podobně shromažďuje.

A nad tím vším, nad těmito nepostradatelnými materiálními potřebami se vznášela myšlenka ze všech stran se plížícího, ale neviditelného nebezpečí, pocit neurčité hrozby, něco podobného nejasné úzkosti, která předchází všechny atmosférické převraty a která znepokojovala ten velký shluk lidí, obklopený nedohlednou pouští, pouští, v níž se tušilo něco, co se jistě dostaví, ale co nikdo neznal, něco tajemného v těchto končinách, které jsou takřka bez mezí, kde není vidět živou bytost, ani člověka ani zvíře, a kde se všechno zdá skrývat a utajovat, jak zraku tak sluchu lidí.

Pánové, pohroma se dostavila, zaviněná jednak neprozřetelností, jednak nesprávnými předpoklady, a společnost byla nucena odložit své práce a brzo potom od nich docela upustit. Od té doby nebylo hnuto prstem. Nuže, přicházím k vám dnes, pánové, hlavně za tím účelem, abych vás o možnosti obnovení těchto prací přesvědčil. Společnost, francouzsko-cizozemská toho chtěla příliš mnoho najednou, pustila se do nejrůznějších prací a spekulací, a mnohý z vás si ještě vzpomene na onen smutný den, kdy byla nucena ohlásit úpadek, dříve než mohla dokončit svůj obsáhlý program.

Ale tyto nedokončené práce existují, konzervující africké podnebí je jistě příliš nepoškodilo a nic není na závadu, aby nová společnost za příslušné odbytné jich rozumně nezužitkovala ke svému prospěchu a ke svým cílům. Je ovšem nevyhnutelné, vidět je zblízka a uvážit, k čemu a jak by se jich dalo upotřebit. Za tím účelem jsem přišel, abych tuto zevrubnou prohlídku vykonal, prozatím sám, později v doprovodu učených inženýrů a vždycky pod ochranou vojenského oddílu tak silného, aby nám zajistil naši bezpečnost a bezpečnost dílen a skladišť, jednak již zřízených, jednak očekávajících zřízení. Prosím, abyste si byli jisti, že tato obchůzka bude vykonána co nejdříve.

Ze strany domorodců nemám zvláštní obavy přesto, že na jihu těchto končin některé kmeny Tuaregů nepřátelsky vystoupily, naopak, ta událost bude mít i svou dobrou stránku.

Zda se beduíni z pouště nezúčastnili prací při prokopávání Suezské převlaky? V tomto okamžiku se zdají být klidní, ale oči mají otevřené, a nebylo by radno si příliš zakládat na jejich zdánlivé nečinnosti. S vojákem tak statným a zkušeným jako je setník Hardigan, který se může úplně spolehnout na mužstvo jemuž velí, s mužem, obeznámeným s mravy a zvyky podivných obyvatelů těchto končin, nemáme se, věřte mi, čeho bát. Až se vrátíme, sdělíme vám výsledky svého pozorování a s největší podrobností vypracujeme rozpočet prací. Tak vám bude umožněno zúčastnit se slávy a troufám si říci, i dobrodiní velkolepého podniku stejně slibného jako vlasteneckého, který přes všechny začáteční nesnáze, s vaším přispěním provedeme ke cti a užitku vlasti, která nás bude podporovat, podniku, který jako se již stalo v jižním Oranu, z kmenů nám dosud nepřátelských učiní nejvěrnější a nejspolehlivější strážce našeho nesrovna-telného vítězství nad přírodou.

Pánové, víte, kdo jsem a víte také, jaké síly přináším tomuto velkému dílu, síly finanční i síly intelektuální, jejichž úzké spojení překoná všechny překážky. Ručím vám za to, že seskupeni kolem nové společnosti se nemineme s úspěchem tam, kde naši předchůdci, vyzbrojeni méně než my, ztroskotali, a to je všechno, co jsem vám chtěl říci před svým odjezdem na jih. S důvěrou v úspěch a s vytrvalou energií dojdeme, nepochybujte o tom, šťastně k cíli. Sto let po tom, co na alžírské pevnosti byl vztyčen prapor, uvidíme křižovat naše francouzské loďstvo v Saharském moři a opatřovat zásobami naše stráže v poušti.“