×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zatopená Sahara - Jules Verne, III. KAPITOLA Útěk

III. KAPITOLA Útěk

III. KAP I TOLA

Útěk

Po odchodu obou důstojníků, poddůstojníka a spahiů, Horeb vystoupil ze svého úkrytu za roubením studně a slídivě se rozhlížel po okolí.

Když pak hlomoz kroků na obou koncích stezky ztichl, pokynul Tuareg svým společníkům, aby ho následovali.

Džemma, její syn a Ahmet vyšli a všichni stoupali křivolakou uličkou, vroubenou starými, polorozpadlými obydlenými baráky, která vedla šikmo k bordžu.

Z této strany byla oáza pustá a hluk lidnatějších čtvrtí sem nedozníval. V klidném vzduchu se jen noc černala pod hustou klenbou nehnutě visících mraků. Také šplouchání vln odrážených o mořský břeh sem slabý vánek sotva zanášel.

Stačilo čtvrt hodiny, aby Horeb dostihl nové místo smluvené schůzky, což byl nízký pokoj na způsob kavárny nebo krčmy, patřící levantskému obchodníkovi. Kavárník byl do věci zasvěcený, byl spolehlivý, protože měl zaručený slušný obnos jako odměnu, který měl být zdvojnásoben, kdyby se plán zdařil. Vskutku se kavárník v chystaném podniku osvědčil.

Mezi Targuy, shromážděnými v kavárně, byl Harrig, jeden z nejvěrnějších a nejodvážnějších Hadžarových druhů. Pro nějakou rvačku na ulici byl před několika dny sebrán a zavřen ve vězení bordžu. Několik hodin, které vězni trávili na společném dvoře, mu stačilo k tomu, aby se dorozuměl se svým náčelníkem. Co bylo přirozenějšího, než že dva lidé stejné rasy k sobě tíhli? Že Harrig byl z Hadžarovy tlupy, nebylo ovšem nikomu známo. Tehdy se mu z bitky podařilo uniknout a doprovázel Džemmu na útěku. Pak se vrátil do Gábesu a smluvil se se Soharem a Ahmetem, využil svého uvěznění, aby pomohl Hadžarovi na svobodu.

Záleželo velmi na tom, aby se Harrig dostal z vězení před příjezdem křižníku, který měl odvézt náčelníka Tuaregů a který téhož dne minul Cap Bon a právě dojížděl do Gábeské zátoky. Bylo to nutné proto, aby se Harrig mohl domluvit se svými přáteli, zasvěcenými do plánu útěku. Útěk pak musel být proveden ještě téže noci, neboť druhého dne by bylo již pozdě. Již s východem slunce by byl Hadžar odveden na palubu Chanzy a pak by ho už nebylo možné zachránit a vyrvat z vojenské moci.

Za těch okolností nabídl kavárník své zprostředkování, znal se totiž s vrchním dozorcem vězení v bordžu. Nedlouhý trest, který byl Harrigovi za rvačku vyměřen, včera vypršel, ale Harrig, tak netrpělivě očekávaný, dosud propuštěn nebyl. Protože se sotva dalo předpokládat, že by si Harrig porušením vězeňského řádu přivodil zostření vyměřeného trestu, bylo třeba vyzvědět, co s ním je, a zvláště vymoci, aby byl Harrig ještě večer propuštěn.

Kavárník se tedy odhodlal vyhledat v tvrzi dozorce, který ve volných chvt1ích rád pobýval v jeho kavárně. Večer se vydal na cestu.

Návštěva u dozorce nebyla však nutná, mohla ostatně uvalit na dozorce podezření, až by byl zdařený útěk uskutečněn. Když se kavárník blížil k postranní brance tvrze, potkal se s mužem scházejícím dolů.

Byl to sám Harrig, který poznal Levantince. Oba sestupujíc pěšinou vedoucí z bordžu dolů mohli mluvit bez obav, že by mohli být slyšeni, viděni nebo stopováni. Harrig nebyl vězněm, který prchá, nýbrž vězněm, který si odbyl svůj trest a byl propuštěn na svobodu.

„Hadžar?“ otázal se především kavárník.

„Je o všem zpraven,“ odpověděl Harrig.

„Tuto noc?“

„Ano, tuto noc. A co je se Soharem... a Ahmetem a Horebem?“

„Hned budeš u nich.“

Za deset minut na to se Harrig setkal v nízkém pokoji kavárny se svými druhy, z nichž jeden, pro větší jistotu, stál venku, aby dohlížel na silnici.

V několika dnech, které byl Harrig v bordžu vězněn, se častěji stýkal s Hadžarem. Bylo již řečeno, že na tom nebylo nic nápadného, sblížili-li se dva Targui, uvěznění ve stejném žaláři. Ostatně jaké podezřívání: náčelník Tuaregů měl být brzy odvezen do Tunisu, kdežto Harrig se měl vrátit na svobodu.

„Co je s mým bratrem?“ byla první Soharova otázka, když Džemma a její společníci vstoupili do kavárny.

„A s mým synem?“ naléhala stařena.

„Hadžar je vyrozuměn,“ odpověděl Harrig.

„Právě když jsme vycházeli z bordžu, zaslechli jsme dělovou ránu z Chanzy... Hadžar ví, že by tam byl zítra ráno naloděn, a proto se této noci pokusí o útěk.“

„Kdyby prodléval ještě jen dvanáct hodin, bylo by již pozdě,“ pravil Ahmet.

„A nepodaří-li se mu?“ zamumlala Džemma hlubokým hlasem.

„I podaří,“ nerozpakoval se prohlásit Harrig, „ovšem s naší pomocí.“

„Ale jak?“ otázal se Sohar.

Harrig dal shromážděným toto vysvětlení:

Cela, ve které tráví noci Hadžar, je v rohu tvrze, v části, kde se zvedá nad mořem mezihradbí, jehož základy jsou omývány vodami zátoky. K cele patří malý dvorek, vězni kdykoliv přístupný, obehnaný však tak vysokými zdmi, že přelézt je je holá nemožnost.

V koutě tohoto dvorku je pro odtok vody otvor, který ústí na vnější straně hradby asi dvanáct stop nad hladinou moře a je uzavřen železnou mříží.

Ale Hadžar zjistil, že mříž je chatrná a že rez rozežrala její pruty, okysličené vzduchem, hojně nasyceným solí, tak, že by nebylo těžké vypáčit ji a proplazit se až k vnějšímu ústí.

Ale jak potom provést Hadžarův útěk? Kdyby se vrhl do moře, bylo by možné, aby obeplul výběžek bašty a dostal se ke břehu? Má dost sil, aby se odvážil do proudů zátoky, unášejících plavce na širé moře?

Náčelníkovi Targuů ještě nebylo čtyřicet let. Byl to muž vysoké postavy, bílé pleti, poněkud opálené ohnivým sluncem afrického podnebí, hubený, silný, znalý tělesného výcviku, pevného zdraví, oddaný střídmosti, příznačné lidem jeho rasy, kteří za svou sílu a výkonnost vděčí mouce, fíkům, datlím, mléčným jídlům, tomuto svému téměř výhradnímu pokrmu.

Nebylo bez příčiny, nabyl-li Hadžar skutečný vliv na kočující tuatské a saharské Targuy, nyní zatlačené k solným jezerům dolního Tuniska. Jeho odvaha se rovnala jeho bystrosti. Tyto přednosti měl po své matce, jako ve všech Targuích koluje spíš matčina krev. Proto je také žena mezi nimi rovna muži, nepřevyšuje-li ho docela, syn zrozený ze svobodné matky a otce otroka je svobodný, obráceně nikoliv.

Tak se vskutku všechna Džemmina energie zase shledala v jejích synech, zůstávajících od dvaceti let jejího vdovství stále při matce. Pod jejím vedením nabyl Hadžar vlastností apoštola, protože měl krásnou postavu, ve tváři černými vousy zarostlé ohnivé oči, odhodlané počínání. Na jeho zavolání by ho kmeny následovaly nesmírnými pustinami Džeridu, kdyby je chtěl vést proti cizincům a začít svatou válku.

Ale přes všechnu svoji svěžest a sílu by nemohl svůj pokus dovést k šťastnému konci bez vnější pomoci. Proniknout k ústí otvoru a vylámat mříž nebylo ještě zdaleka všechno. Hadžar znal zátoku, věděl, jak mocné proudy tvoří, třebaže v ní jako v celém Středozemním moři není příliv a odliv veliký, proudy by i nejsilnějšího plavce zanesly na širé moře dříve, než by se mohl zachytit břehu nad tvrzí nebo pod ní. Bez loďky, která by čekala pod otvorem za baštou vybíhající do moře, tedy nebylo na útěk ani pomyšlení.

Tak zněly zprávy, které Harrig přinášel svým druhům. Když skončil, ujal se slova kavárník:

„Mám tam dole bárku, použijte ji, chcete-li.“

„A zavezeš mne tam?“ zeptal se Sohar.

„Proč ne? To je, když...“

„Splníš-li své podmínky,“ přerušil ho Harrig, „splníme i my svoje a zdvojnásobíme ti odměnu, kterou jsme ti slíbi1i, podaří-li se útěk.“

„Podaří se,“ ujistil kavárník, který jako pravý Levantinec viděl v tom všem jen věc, z které se dá vytlouci slušný zisk.

Sohar pak vstal a otázal se:

„V kolik hodin nás Hadžar čeká?“

„Mezi jedenáctou a půlnocí,“ odpověděl Harrig.

„Dostavíme se raději dříve, a až se bratr spustí do člunu, zavezeme ho k marabutu, kde jsou připraveni koně...“

„Na těch místech není pravděpodobné, že byste mohli být zahlédnuti,“ podotkl kavárník. „Poplujete podél břehu, na kterém nebude do rána živá duše...“

„A co s člunem?...“ připomněl Horeb.

„Vytáhněte jej na písek, najdu si ho tam,“ odpověděl kavárník. Zbývalo vyřešit ještě jednu otázku:

„Kdo z nás pojede pro Hadžara?“

„Já,“ odpověděl Sohar.

„A já tě doprovodím,“ dodala stará Tuaregyně.

Nikoliv, milá matko, nikoliv. Stačí dva, aby dostali člun ke břehu...kdybychom někoho potkali, tvá osoba by mohla vzbudit podezření... Raději jdi k marabutu... Horeb a Ahmet tě tam dovedou... Pro bratra pojedeme jen Harrig a já...“

Džemma uznala, že Sohar má pravdu, a otázala se povolujíc mu:“Kdy se rozejdeme?“

„Okamžitě,“ odpověděl Sohar. „Za půl hodiny jste v arabutu... A my jsme za půl hodiny se člunem již za výběžkem bašty, kde není nebezpečí, že by nás někdo zahlédl...A kdyby se můj bratr ve smluvenou hodinu neukázal, pokusím se... ano, pokusím se proniknout až k němu...“

„Ano, můj synu, ano!... Neboť neprchne-li tuto noc, neshledáme se s ním již nikdy.“

Rozhodná chvíle nadešla. Horeb a Ahmet šli napřed, sestupujíce po úzké cestě, která vedla k tržišti. Džemma je následovala a ustupovala do stínu, kdykoliv ji míjel nějaký hlouček. Mohla ji náhoda svést s podplukovníkem Nikolem, a nebylo třeba, aby ji poznal. Za hranicemi oázy již bylo bezpečno, neboť cestou za přesypy k marabutu nejde v noci živá duše.

O něco později vyšli z kavárny i Sohar a Harrig. Protože věděli, ve kterých místech je kavárníkův člun, odmítli, aby je kavárník provázel, mohl být s nimi spatřen opožděným chodcem a druhého dne prozrazen.

Bylo kolem deváté hodiny. Sohar a jeho společník zamířili k tvrzi a kráčeli podél hradební zdi po její jižní straně.

Vně i uvnitř tvrze bylo ticho, ačkoliv nejnepatrnější hlomoz by byl jistě slyšet v bezvětří a tichu noci, bylo i pod mraky, které nehybně a těžce zastíraly oblohu od obzoru k obzoru, rozmnožujíc noční tmu.

Na samém břehu bylo poněkud živěji. Přecházeli tam rybáři, kteří se z lovu buď vraceli anebo se ubírali k bárkám, aby vypluli do zátoky. Tu a tam se kmitla světla ve stínu a probíhala všemi směry. Ve vzdálenosti půl kilometru křižník Chanzy prozrazoval svoji přítomnost velikými svítilnami, rýsujícími světlé pruhy na mořské hladině.

Oba Targuové se opatrně vyhýbali rybářům a zamířili k právě stavěné přístavní hrázi, na nejzazším konci přístavu.

Tam při molu byla přivázána kavárníkova loďka. Podle úmluvy se Harrig hodinu před tím přesvědčil, že loďka je na svém místě. Dvě vesla ležela pod lavičkami, všechno bylo v pohotovosti, jen vyplout.

Ale když chtěl Harrig odepnout hák, Sohar ho uchopil za rameno. Dva celníci, kteří měli hlídku na této části hráze, se k nim přibližovali. Snad znali majitele člunu, a pak jim mohlo být nápadné, že Sohar a jeho společník člun odepínají. Každopádně bylo lepší nebudit podezření a vše udržet v tajnosti. Celní hlídka by se jich jistě ptala, co zamýšlejí s člunem, který jim nepatří a bez rybářského oděvu bylo nemožné vydávat se za rybáře.

Vystoupili tedy zase na břeh a skrčili se nepozorovaně pod hrází. Tak tam pobyli dobrou půl hodinu. Lze si domyslet, jaká netrpělivost jimi zmítala, když narazili na tak nenadálou překážku a nemohli z místa. Co kdyby tam byla hlídka do rána? Ne, konečně se vzdálila.

Tu Sohar povystoupil na písčitý kraj břehu a jakmile celníci zmizeli v noční tmě, zavolal na svého druha, který k němu přistoupil.

Když byl člun spuštěn na vodu, posadil se Harrig do něho a Sohar, který odepjal hák v přídi lodi, následoval Harrigova příkladu.

Pak si rychle nasadili řemeny vesel a ztichounka veslujíc, obepluli výběžek přístavní hráze a pustili se podél pevnostních hradeb, omývaných vodami zátoky.

Netrvalo ani čtvrt hodiny, když dorazili za roh bašty a zastavili se pod otvorem odtoku, kterým se měl Hadžar pokusit o svůj útěk.

Náčelník Tuaregů pobýval sám ve své cele, ve které měl strávit poslední noc. Hodinu před tím od něho odešel vězeňský strážce, který zavřel velikou závorou vrata malého dvorku, do něhož vedla Hadžarova cela.

Hadžar očekával chvíle činu se známou trpělivostí fatalisty Araba, jist si sám sebou za všech okolností. Slyšel dělovou ránu, vypálenou z Chanzy a věděl také o příjezdu křižníku, věděl také, že zítra má být na něj dopraven a pak již nikdy nespatří kraj solných jezer, vlasti Džeridu! Ale k jeho muslimské rezignaci se upínala naděje ve šťastný výsledek chystaného útěku. Že se mu podaří provléci se úzkou výpustí, tím si byl jist, jen jestli si jeho druhové mohli opatřit člun a budou-li čekat před hradbami?

Minula hodina. Hadžar chvílemi vycházel ven z cely, nachyloval se k otvoru vodní výpustě a napínal sluch. Šramot člunu lehce narážejícího do stěny hradeb by byl musel k němu zřetelně proniknout. Ale neslyšel nic, a tak se vracel na své místo, kde se chránil nejmenšího šramotu.

Jen občas vycházel také k vratům dvorku vyzvědět, neuslyší-li kroky stráže, obával se, že by ho na loď mohli dopravit již v noci, ale v okolí bordžu vládlo úplné ticho, rušené jen kroky hlídky, přecházející po plošině bašty.

Zatím se již blížila půlnoc a s Harrigem měl přece smluveno, že vypáčí mříž a že o půl dvanácté bude čekat v ústí odtoku. Dostaví-li se loďka, spustí se okamžitě do ní. Nepřijde-li, počká do prvního rozbřesku jitřenky a pak, kdo ví, nezkusí-li se zachránit plaváním přes nebezpečí, že ho proudy zanesou do zátoky Malé Syrty. Byla by to jediná, poslední naděje, že by mohl uniknout rozsudku smrti.

Vyšel ještě ke vratům, aby se přesvědčil, že nikdo není nablízku, ovinul svůj oděv těsně kolem těla a vklouzl do otvoru.

Výpusť měla asi třicet stop délky a byla široká jen tak, aby se jí protáhlo nepříliš silné tělo. Hadžar se celým tělem třelo stěny a na několika místech si roztrhl svůj řasnatý haik, ale po mnohé námaze konečně přece pronikl až k mříži.

Že byla mříž velmi chatrná, již bylo řečeno. Pruty nedržely v kameni, který se drolil pod rukou. Patero nebo šestero trhnutí stačilo, aby byla vypáčena, teď když ji Hadžar opřel o vnitřní postranní stěnu, byla cesta uvolněna.

Jen ještě asi dva metry musel Hadžar prolézt až k vnějšímu ústí, a to byl nejhorší kus cesty, poněvadž stoka se ke svému ústí zužovala. Ale Hadžar se protáhl i tam a ocitl se na samém kraji, tu zpozoroval, že přišel včas.

Neboť v téže chvíli dolétla k jeho sluchu tato slova:

„Jsme zde, Hadžare...“

Hadžar učinil poslední posun a hořejší část jeho těla se vychýlila z ústí otvoru ve výši asi deseti stop nad vodou.

Harrig a Sohar se vzpřímili a natáhli se proti němu, ale v tom okamžiku, kdy ho chtěli vytáhnout, zaslechli šum kroků. Lekli se, že přichází z malého dvorku a že snad dozorce byl poslán k vězňovi, aby přikročili k jeho okamžitému převezení... Nebyl-li vězeň v cele, pak by v bordžu bylo hned udeřeno na poplach.

Naštěstí se nic takového nestalo. Hlomoz způsobila hlídka, která přecházela po kraji bašty. Snad příjezd člunu vzbudil její pozornost? Ale z místa, kde hlídka přecházela, jej nebylo možné vidět a ostatně v husté noční tmě nebyl malý člun vůbec patrný.

Opatrnosti však nezbývalo. Sohar a Harrig vyčkali několik okamžiků, chopili Hadžara za ramena a když ho dostali poznenáhla celého z otvoru, pomohli mu do loďky.

Silným zaveslováním člun odrazil od hradeb a zamířil dál na moře. Bylo obezřetnější nedržet se ani hradeb bordžu ani břehu a přirazit k pevnině až v místech, kde stál marabut. Ostatně měli se i na širém moři co vyhýbat bárkám, které pluly z přístavu nebo se tam vracely, jelikož tichá noc byla k rybolovu příznivá. Když míjeli křižník Chanzy, Hadžar se vzpřímil, zkřížil paže a poslal za ním pohled plný nenávisti. Pak se bez jediného slova opět posadil v zádi člunu.

Za půl hodiny přistál člun k mělkému písčitému břehu. Náčelník Targuů a oba jeho společníci vystoupili z loďky, vytáhli ji na souš a pustili se k marabutu, jehož dostihli bez jakékoliv nehody.

Džemma šla svému synu v ústrety a bez jediného slova ho sevřela ve svém náručí.

„Pojď!“

Obešla roh marabutu a vrátila se k Ahmetovi a Horebovi.

Tři koně již čekali na jezdcovo pobídnutí, aby se pustili do cvalu. Hadžar se vyhoupl do sedla, Harrig a Horeb učinili po něm.

„Pojď!“ pravila nedočkavě Džemma, když spatřila blížícího se zachráněného syna, i teď však, když syn ještě nebyl v úplném bezpečí, se loučila jen jediným slovem.

„Jdi!“ pravila a vztáhla ruce k tmavým krajům Džeridu. Okamžik, a Hadžar, Horeb a Harrig zmizeli v noční tmě.

Stará Tuaregyně zůstala se Soharem v marabutu až do rána.

Chtěla, aby se Ahmet vrátil do Gábesu. Byl již synův útěk prozrazen?... Rozšířila se již zpráva o něm po oáze?... Bylo vysláno vojsko stíhat uprchlíka?.. Kterým směrem ho v Džeridu hodlají hledat?… Zahájí zase proti náčelníkovi Tuaregů a jeho mužstvu výpravu, jakou již podnikli a která skončila Hadžarovým zajetím?

O tom všem chtěla mít Džemma zprávy, než by se dala na cestu do kraje solných jezer. Ale Sohar nemohl nic vyzvědět. Přiblížil se sice až na dohled k bordžu, vyhledal i kavárnu, ve které byla večer schůzka, ale kavárník se teprve od něho dozvěděl, že se útěk zdařil a že Hadžar již cválá pustinami Džeridu.

V oáze tedy ještě nebylo o útěku nic známo, neboť kavárník nepochyboval, že by byl jedním z prvních, který by se o tom dozvědě1.

Zatím již nebylo daleko do doby, kdy se na východním obzoru zátoky ukazují první červánky.

Záleželo-li Soharovi na tom, aby stařena opustila marabut před svítáním, nesměl již déle prodlévat. Náčelníkova matka mohla být snadno poznána, a když prchl syn, mohla aspoň matka být dobrým úlovkem.

Proto se k ní Sohar rychle vrátil a než se rozednilo, vydal se s ní podél písčitých přesypů na cestu.

Ráno byl z křižníku spuštěn člun na vodu, aby zajel do přístavu a přivezl v doprovodu silné stráže nebezpečného vězně.

Ale když vězeňský strážce otevřel dveře cely, obývané Hadžarem, nemohl než zjistit zmizení náčelníka Targuů. Jak byl útěk proveden, nebylo nesnadné vyšetřit, když byla nalezena vypáčená mříž v ústí stoky vedoucí do moře. Zkusil se Hadžar zachránit plaváním? A podařilo se mu to, či byl zanesen, jak bylo velmi pravděpodobné, proudem do moře?.. Anebo ho vysadila loďka, opatřená pomahači, někde na břehu?

Kdo to mohl vědět?

Pátrání rychle vykonané v okolí oázy bylo bezvýsledné, po uprchlíkovi nezbylo jediné stopy. Džeridské pláně i vody Malé Syrty ho nevydaly živého ani mrtvého.


III. KAPITOLA Útěk

III. KAP I TOLA

Útěk

Po odchodu obou důstojníků, poddůstojníka a spahiů, Horeb vystoupil ze svého úkrytu za roubením studně a slídivě se rozhlížel po okolí.

Když pak hlomoz kroků na obou koncích stezky ztichl, pokynul Tuareg svým společníkům, aby ho následovali.

Džemma, její syn a Ahmet vyšli a všichni stoupali křivolakou uličkou, vroubenou starými, polorozpadlými obydlenými baráky, která vedla šikmo k bordžu.

Z této strany byla oáza pustá a hluk lidnatějších čtvrtí sem nedozníval. V klidném vzduchu se jen noc černala pod hustou klenbou nehnutě visících mraků. Také šplouchání vln odrážených o mořský břeh sem slabý vánek sotva zanášel.

Stačilo čtvrt hodiny, aby Horeb dostihl nové místo smluvené schůzky, což byl nízký pokoj na způsob kavárny nebo krčmy, patřící levantskému obchodníkovi. Kavárník byl do věci zasvěcený, byl spolehlivý, protože měl zaručený slušný obnos jako odměnu, který měl být zdvojnásoben, kdyby se plán zdařil. Vskutku se kavárník v chystaném podniku osvědčil.

Mezi Targuy, shromážděnými v kavárně, byl Harrig, jeden z nejvěrnějších a nejodvážnějších Hadžarových druhů. Pro nějakou rvačku na ulici byl před několika dny sebrán a zavřen ve vězení bordžu. Několik hodin, které vězni trávili na společném dvoře, mu stačilo k tomu, aby se dorozuměl se svým náčelníkem. Co bylo přirozenějšího, než že dva lidé stejné rasy k sobě tíhli? Že Harrig byl z Hadžarovy tlupy, nebylo ovšem nikomu známo. Tehdy se mu z bitky podařilo uniknout a doprovázel Džemmu na útěku. Pak se vrátil do Gábesu a smluvil se se Soharem a Ahmetem, využil svého uvěznění, aby pomohl Hadžarovi na svobodu.

Záleželo velmi na tom, aby se Harrig dostal z vězení před příjezdem křižníku, který měl odvézt náčelníka Tuaregů a který téhož dne minul Cap Bon a právě dojížděl do Gábeské zátoky. Bylo to nutné proto, aby se Harrig mohl domluvit se svými přáteli, zasvěcenými do plánu útěku. Útěk pak musel být proveden ještě téže noci, neboť druhého dne by bylo již pozdě. Již s východem slunce by byl Hadžar odveden na palubu Chanzy a pak by ho už nebylo možné zachránit a vyrvat z vojenské moci.

Za těch okolností nabídl kavárník své zprostředkování, znal se totiž s vrchním dozorcem vězení v bordžu. Nedlouhý trest, který byl Harrigovi za rvačku vyměřen, včera vypršel, ale Harrig, tak netrpělivě očekávaný, dosud propuštěn nebyl. Protože se sotva dalo předpokládat, že by si Harrig porušením vězeňského řádu přivodil zostření vyměřeného trestu, bylo třeba vyzvědět, co s ním je, a zvláště vymoci, aby byl Harrig ještě večer propuštěn.

Kavárník se tedy odhodlal vyhledat v tvrzi dozorce, který ve volných chvt1ích rád pobýval v jeho kavárně. Večer se vydal na cestu.

Návštěva u dozorce nebyla však nutná, mohla ostatně uvalit na dozorce podezření, až by byl zdařený útěk uskutečněn. Když se kavárník blížil k postranní brance tvrze, potkal se s mužem scházejícím dolů.

Byl to sám Harrig, který poznal Levantince. Oba sestupujíc pěšinou vedoucí z bordžu dolů mohli mluvit bez obav, že by mohli být slyšeni, viděni nebo stopováni. Harrig nebyl vězněm, který prchá, nýbrž vězněm, který si odbyl svůj trest a byl propuštěn na svobodu.

„Hadžar?“ otázal se především kavárník.

„Je o všem zpraven,“ odpověděl Harrig.

„Tuto noc?“

„Ano, tuto noc. A co je se Soharem... a Ahmetem a Horebem?“

„Hned budeš u nich.“

Za deset minut na to se Harrig setkal v nízkém pokoji kavárny se svými druhy, z nichž jeden, pro větší jistotu, stál venku, aby dohlížel na silnici.

V několika dnech, které byl Harrig v bordžu vězněn, se častěji stýkal s Hadžarem. Bylo již řečeno, že na tom nebylo nic nápadného, sblížili-li se dva Targui, uvěznění ve stejném žaláři. Ostatně jaké podezřívání: náčelník Tuaregů měl být brzy odvezen do Tunisu, kdežto Harrig se měl vrátit na svobodu.

„Co je s mým bratrem?“ byla první Soharova otázka, když Džemma a její společníci vstoupili do kavárny.

„A s mým synem?“ naléhala stařena.

„Hadžar je vyrozuměn,“ odpověděl Harrig.

„Právě když jsme vycházeli z bordžu, zaslechli jsme dělovou ránu z Chanzy... Hadžar ví, že by tam byl zítra ráno naloděn, a proto se této noci pokusí o útěk.“

„Kdyby prodléval ještě jen dvanáct hodin, bylo by již pozdě,“ pravil Ahmet.

„A nepodaří-li se mu?“ zamumlala Džemma hlubokým hlasem.

„I podaří,“ nerozpakoval se prohlásit Harrig, „ovšem s naší pomocí.“

„Ale jak?“ otázal se Sohar.

Harrig dal shromážděným toto vysvětlení:

Cela, ve které tráví noci Hadžar, je v rohu tvrze, v části, kde se zvedá nad mořem mezihradbí, jehož základy jsou omývány vodami zátoky. K cele patří malý dvorek, vězni kdykoliv přístupný, obehnaný však tak vysokými zdmi, že přelézt je je holá nemožnost.

V koutě tohoto dvorku je pro odtok vody otvor, který ústí na vnější straně hradby asi dvanáct stop nad hladinou moře a je uzavřen železnou mříží.

Ale Hadžar zjistil, že mříž je chatrná a že rez rozežrala její pruty, okysličené vzduchem, hojně nasyceným solí, tak, že by nebylo těžké vypáčit ji a proplazit se až k vnějšímu ústí.

Ale jak potom provést Hadžarův útěk? Kdyby se vrhl do moře, bylo by možné, aby obeplul výběžek bašty a dostal se ke břehu? Má dost sil, aby se odvážil do proudů zátoky, unášejících plavce na širé moře?

Náčelníkovi Targuů ještě nebylo čtyřicet let. Byl to muž vysoké postavy, bílé pleti, poněkud opálené ohnivým sluncem afrického podnebí, hubený, silný, znalý tělesného výcviku, pevného zdraví, oddaný střídmosti, příznačné lidem jeho rasy, kteří za svou sílu a výkonnost vděčí mouce, fíkům, datlím, mléčným jídlům, tomuto svému téměř výhradnímu pokrmu.

Nebylo bez příčiny, nabyl-li Hadžar skutečný vliv na kočující tuatské a saharské Targuy, nyní zatlačené k solným jezerům dolního Tuniska. Jeho odvaha se rovnala jeho bystrosti. Tyto přednosti měl po své matce, jako ve všech Targuích koluje spíš matčina krev. Proto je také žena mezi nimi rovna muži, nepřevyšuje-li ho docela, syn zrozený ze svobodné matky a otce otroka je svobodný, obráceně nikoliv.

Tak se vskutku všechna Džemmina energie zase shledala v jejích synech, zůstávajících od dvaceti let jejího vdovství stále při matce. Pod jejím vedením nabyl Hadžar vlastností apoštola, protože měl krásnou postavu, ve tváři černými vousy zarostlé ohnivé oči, odhodlané počínání. Na jeho zavolání by ho kmeny následovaly nesmírnými pustinami Džeridu, kdyby je chtěl vést proti cizincům a začít svatou válku.

Ale přes všechnu svoji svěžest a sílu by nemohl svůj pokus dovést k šťastnému konci bez vnější pomoci. Proniknout k ústí otvoru a vylámat mříž nebylo ještě zdaleka všechno. Hadžar znal zátoku, věděl, jak mocné proudy tvoří, třebaže v ní jako v celém Středozemním moři není příliv a odliv veliký, proudy by i nejsilnějšího plavce zanesly na širé moře dříve, než by se mohl zachytit břehu nad tvrzí nebo pod ní. Bez loďky, která by čekala pod otvorem za baštou vybíhající do moře, tedy nebylo na útěk ani pomyšlení.

Tak zněly zprávy, které Harrig přinášel svým druhům. Když skončil, ujal se slova kavárník:

„Mám tam dole bárku, použijte ji, chcete-li.“

„A zavezeš mne tam?“ zeptal se Sohar.

„Proč ne? To je, když...“

„Splníš-li své podmínky,“ přerušil ho Harrig, „splníme i my svoje a zdvojnásobíme ti odměnu, kterou jsme ti slíbi1i, podaří-li se útěk.“

„Podaří se,“ ujistil kavárník, který jako pravý Levantinec viděl v tom všem jen věc, z které se dá vytlouci slušný zisk.

Sohar pak vstal a otázal se:

„V kolik hodin nás Hadžar čeká?“

„Mezi jedenáctou a půlnocí,“ odpověděl Harrig.

„Dostavíme se raději dříve, a až se bratr spustí do člunu, zavezeme ho k marabutu, kde jsou připraveni koně...“

„Na těch místech není pravděpodobné, že byste mohli být zahlédnuti,“ podotkl kavárník. „Poplujete podél břehu, na kterém nebude do rána živá duše...“

„A co s člunem?...“ připomněl Horeb.

„Vytáhněte jej na písek, najdu si ho tam,“ odpověděl kavárník. Zbývalo vyřešit ještě jednu otázku:

„Kdo z nás pojede pro Hadžara?“

„Já,“ odpověděl Sohar.

„A já tě doprovodím,“ dodala stará Tuaregyně.

Nikoliv, milá matko, nikoliv. Stačí dva, aby dostali člun ke břehu...kdybychom někoho potkali, tvá osoba by mohla vzbudit podezření... Raději jdi k marabutu... Horeb a Ahmet tě tam dovedou... Pro bratra pojedeme jen Harrig a já...“

Džemma uznala, že Sohar má pravdu, a otázala se povolujíc mu:“Kdy se rozejdeme?“

„Okamžitě,“ odpověděl Sohar. „Za půl hodiny jste v arabutu... A my jsme za půl hodiny se člunem již za výběžkem bašty, kde není nebezpečí, že by nás někdo zahlédl...A kdyby se můj bratr ve smluvenou hodinu neukázal, pokusím se... ano, pokusím se proniknout až k němu...“

„Ano, můj synu, ano!... Neboť neprchne-li tuto noc, neshledáme se s ním již nikdy.“

Rozhodná chvíle nadešla. Horeb a Ahmet šli napřed, sestupujíce po úzké cestě, která vedla k tržišti. Džemma je následovala a ustupovala do stínu, kdykoliv ji míjel nějaký hlouček. Mohla ji náhoda svést s podplukovníkem Nikolem, a nebylo třeba, aby ji poznal. Za hranicemi oázy již bylo bezpečno, neboť cestou za přesypy k marabutu nejde v noci živá duše.

O něco později vyšli z kavárny i Sohar a Harrig. Protože věděli, ve kterých místech je kavárníkův člun, odmítli, aby je kavárník provázel, mohl být s nimi spatřen opožděným chodcem a druhého dne prozrazen.

Bylo kolem deváté hodiny. Sohar a jeho společník zamířili k tvrzi a kráčeli podél hradební zdi po její jižní straně.

Vně i uvnitř tvrze bylo ticho, ačkoliv nejnepatrnější hlomoz by byl jistě slyšet v bezvětří a tichu noci, bylo i pod mraky, které nehybně a těžce zastíraly oblohu od obzoru k obzoru, rozmnožujíc noční tmu.

Na samém břehu bylo poněkud živěji. Přecházeli tam rybáři, kteří se z lovu buď vraceli anebo se ubírali k bárkám, aby vypluli do zátoky. Tu a tam se kmitla světla ve stínu a probíhala všemi směry. Ve vzdálenosti půl kilometru křižník Chanzy prozrazoval svoji přítomnost velikými svítilnami, rýsujícími světlé pruhy na mořské hladině.

Oba Targuové se opatrně vyhýbali rybářům a zamířili k právě stavěné přístavní hrázi, na nejzazším konci přístavu.

Tam při molu byla přivázána kavárníkova loďka. Podle úmluvy se Harrig hodinu před tím přesvědčil, že loďka je na svém místě. Dvě vesla ležela pod lavičkami, všechno bylo v pohotovosti, jen vyplout.

Ale když chtěl Harrig odepnout hák, Sohar ho uchopil za rameno. Dva celníci, kteří měli hlídku na této části hráze, se k nim přibližovali. Snad znali majitele člunu, a pak jim mohlo být nápadné, že Sohar a jeho společník člun odepínají. Každopádně bylo lepší nebudit podezření a vše udržet v tajnosti. Celní hlídka by se jich jistě ptala, co zamýšlejí s člunem, který jim nepatří a bez rybářského oděvu bylo nemožné            vydávat se za rybáře.

Vystoupili tedy zase na břeh a skrčili se nepozorovaně pod hrází. Tak tam pobyli dobrou půl hodinu. Lze si domyslet, jaká netrpělivost jimi zmítala, když narazili na tak nenadálou překážku a nemohli z místa. Co kdyby tam byla hlídka do rána? Ne, konečně se vzdálila.

Tu Sohar povystoupil na písčitý kraj břehu a jakmile celníci zmizeli v noční tmě, zavolal na svého druha, který k němu přistoupil.

Když byl člun spuštěn na vodu, posadil se Harrig do něho a Sohar, který odepjal hák v přídi lodi, následoval Harrigova příkladu.

Pak si rychle nasadili řemeny vesel a ztichounka veslujíc, obepluli výběžek přístavní hráze a pustili se podél pevnostních hradeb, omývaných vodami zátoky.

Netrvalo ani čtvrt hodiny, když dorazili za roh bašty a zastavili se pod otvorem odtoku, kterým se měl Hadžar pokusit o svůj útěk.

Náčelník Tuaregů pobýval sám ve své cele, ve které měl strávit poslední noc. Hodinu před tím od něho odešel vězeňský strážce, který zavřel velikou závorou vrata malého dvorku, do něhož vedla Hadžarova cela.

Hadžar očekával chvíle činu se známou trpělivostí fatalisty Araba, jist si sám sebou za všech okolností. Slyšel dělovou ránu, vypálenou z Chanzy a věděl také o příjezdu křižníku, věděl také, že zítra má být na něj dopraven a pak již nikdy nespatří kraj solných jezer, vlasti Džeridu! Ale k jeho muslimské rezignaci se upínala naděje ve šťastný výsledek chystaného útěku. Že se mu podaří provléci se úzkou výpustí, tím si byl jist, jen jestli si jeho druhové mohli opatřit člun a budou-li čekat před hradbami?

Minula hodina. Hadžar chvílemi vycházel ven z cely, nachyloval se k otvoru vodní výpustě a napínal sluch. Šramot člunu lehce narážejícího do stěny hradeb by byl musel k němu zřetelně proniknout. Ale neslyšel nic, a tak se vracel na své místo, kde se chránil nejmenšího šramotu.

Jen občas vycházel také k vratům dvorku vyzvědět, neuslyší-li kroky stráže, obával se, že by ho na loď mohli dopravit již v noci, ale v okolí bordžu vládlo úplné ticho, rušené jen kroky hlídky, přecházející po plošině bašty.

Zatím se již blížila půlnoc a s Harrigem měl přece smluveno, že vypáčí mříž a že o půl dvanácté bude čekat v ústí odtoku. Dostaví-li se loďka, spustí se okamžitě do ní. Nepřijde-li, počká do prvního rozbřesku jitřenky a pak, kdo ví, nezkusí-li se zachránit plaváním přes nebezpečí, že ho proudy zanesou do zátoky Malé Syrty. Byla by to jediná, poslední naděje, že by mohl uniknout rozsudku smrti.

Vyšel ještě ke vratům, aby se přesvědčil, že nikdo není nablízku, ovinul svůj oděv těsně kolem těla a vklouzl do otvoru.

Výpusť měla asi třicet stop délky a byla široká jen tak, aby se jí protáhlo nepříliš silné tělo. Hadžar se celým tělem třelo stěny a na několika místech si roztrhl svůj řasnatý haik, ale po mnohé námaze konečně přece pronikl až k mříži.

Že byla mříž velmi chatrná, již bylo řečeno. Pruty nedržely v kameni, který se drolil pod rukou. Patero nebo šestero trhnutí stačilo, aby byla vypáčena, teď když ji Hadžar opřel o vnitřní postranní stěnu, byla cesta uvolněna.

Jen ještě asi dva metry musel Hadžar prolézt až k vnějšímu ústí, a to byl nejhorší kus cesty, poněvadž stoka se ke svému ústí zužovala. Ale Hadžar se protáhl i tam a ocitl se na samém kraji, tu zpozoroval, že přišel včas.

Neboť v téže chvíli dolétla k jeho sluchu tato slova:

„Jsme zde, Hadžare...“

Hadžar učinil poslední posun a hořejší část jeho těla se vychýlila z ústí otvoru ve výši asi deseti stop nad vodou.

Harrig a Sohar se vzpřímili a natáhli se proti němu, ale v tom okamžiku, kdy ho chtěli vytáhnout, zaslechli šum kroků. Lekli se, že přichází z malého dvorku a že snad dozorce byl poslán k vězňovi, aby přikročili k jeho okamžitému převezení... Nebyl-li vězeň v cele, pak by v bordžu bylo hned udeřeno na poplach.

Naštěstí se nic takového nestalo. Hlomoz způsobila hlídka, která přecházela po kraji bašty. Snad příjezd člunu vzbudil její pozornost? Ale z místa, kde hlídka přecházela, jej nebylo možné vidět a ostatně v husté noční tmě nebyl malý člun vůbec patrný.

Opatrnosti však nezbývalo. Sohar a Harrig vyčkali několik okamžiků, chopili Hadžara za ramena a když ho dostali poznenáhla celého z otvoru, pomohli mu do loďky.

Silným zaveslováním člun odrazil od hradeb a zamířil dál na moře. Bylo obezřetnější nedržet se ani hradeb bordžu ani břehu a přirazit k pevnině až v místech, kde stál marabut. Ostatně měli se i na širém moři co vyhýbat bárkám, které pluly z přístavu nebo se tam vracely, jelikož tichá noc byla k rybolovu příznivá. Když míjeli křižník Chanzy, Hadžar se vzpřímil, zkřížil paže a poslal za ním pohled plný nenávisti. Pak se bez jediného slova opět posadil v zádi člunu.

Za půl hodiny přistál člun k mělkému písčitému břehu. Náčelník Targuů a oba jeho společníci vystoupili z loďky, vytáhli ji na souš a pustili se k marabutu, jehož dostihli bez jakékoliv nehody.

Džemma šla svému synu v ústrety a bez jediného slova ho sevřela ve svém náručí.

„Pojď!“

Obešla roh marabutu a vrátila se k Ahmetovi a Horebovi.

Tři koně již čekali na jezdcovo pobídnutí, aby se pustili do cvalu. Hadžar se vyhoupl do sedla, Harrig a Horeb učinili po něm.

„Pojď!“ pravila nedočkavě Džemma, když spatřila blížícího se zachráněného syna, i teď však, když syn ještě nebyl v úplném bezpečí, se loučila jen jediným slovem.

„Jdi!“ pravila a vztáhla ruce k tmavým krajům Džeridu. Okamžik, a Hadžar, Horeb a Harrig zmizeli v noční tmě.

Stará Tuaregyně zůstala se Soharem v marabutu až do rána.

Chtěla, aby se Ahmet vrátil do Gábesu. Byl již synův útěk prozrazen?... Rozšířila se již zpráva o něm po oáze?... Bylo vysláno vojsko stíhat uprchlíka?.. Kterým směrem ho v Džeridu hodlají hledat?… Zahájí zase proti náčelníkovi Tuaregů a jeho mužstvu výpravu, jakou již podnikli a která skončila Hadžarovým zajetím?

O tom všem chtěla mít Džemma zprávy, než by se dala na cestu do kraje solných jezer. Ale Sohar nemohl nic vyzvědět. Přiblížil se sice až na dohled k bordžu, vyhledal i kavárnu, ve které byla večer schůzka, ale kavárník se teprve od něho dozvěděl, že se útěk zdařil a že Hadžar již cválá pustinami Džeridu.

V oáze tedy ještě nebylo o útěku nic známo, neboť kavárník nepochyboval, že by byl jedním z prvních, který by se o tom dozvědě1.

Zatím již nebylo daleko do doby, kdy se na východním obzoru zátoky ukazují první červánky.

Záleželo-li Soharovi na tom, aby stařena opustila marabut před svítáním, nesměl již déle prodlévat. Náčelníkova matka mohla být snadno poznána, a když prchl syn, mohla aspoň matka být dobrým úlovkem.

Proto se k ní Sohar rychle vrátil a než se rozednilo, vydal se s ní podél písčitých přesypů na cestu.

Ráno byl z křižníku spuštěn člun na vodu, aby zajel do přístavu a přivezl v doprovodu silné stráže nebezpečného vězně.

Ale když vězeňský strážce otevřel dveře cely, obývané Hadžarem, nemohl než zjistit zmizení náčelníka Targuů. Jak byl útěk proveden, nebylo nesnadné vyšetřit, když byla nalezena vypáčená mříž v ústí stoky vedoucí do moře. Zkusil se Hadžar zachránit plaváním? A podařilo se mu to, či byl zanesen, jak bylo velmi pravděpodobné, proudem do moře?.. Anebo ho vysadila loďka, opatřená pomahači, někde na břehu?

Kdo to mohl vědět?

Pátrání rychle vykonané v okolí oázy bylo bezvýsledné, po uprchlíkovi nezbylo jediné stopy. Džeridské pláně i vody Malé Syrty ho nevydaly živého ani mrtvého.