×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zatopená Sahara - Jules Verne, II. KAPITOLA Hadžar

II. KAPITOLA Hadžar

II. KAP I TOLA

Hadžar

Tuaregové jsou berberská čeleď, žijící v Ixhamu, zemi mezi Touatem, velikou saharskou oázou, ležící pět set kilometrů jihovýchodně od Maroka, Timbuktem na jihu, Nigerem na západě a Fezzanem na východě. Ale v době, kdy se seběhla tato historie, byli nuceni ustoupit do východnějších saharských končin. Četné kmeny, zčásti usedlé, zčásti kočovné, se tehdy stýkaly uprostřed rozlehlých a písčitých rovin, arabsky se nazývajících „outta“, v končinách, kde alžírská poušť hraničí s tuniskou pouští.

Když bylo před lety upuštěno od přípravných prací v Aredském kraji na vnitrozemském moři, prostírajícím se na západ od Gábesu, jak je projektoval setník Roudaire, sídelní generál a tuniský bei, vyzvali četné Tuaregy, aby se usadili v oáze kolem chottů (solných bažin). Očekávalo se od nich, že se pro své válečné dovednosti stanou četníky pouště. Tato naděje však selhala, naopak, kdyby opět došlo k provádění prací na projektu saharského moře, všechny kmeny by se rozhodně postavily proti zatopení solných bažin.

Mimo to, byl-li Tuareg, alespoň navenek, vůdcem a ochráncem karavan, byla pověst tohoto plenitele a lupiče od narození příliš pochybná, aby ho nezbavovala veškeré důvěry.

Když už před mnoha lety major Paing táhl těmito nebezpečnými končinami černé země, nebyl snad ve vážném nebezpečí masakrování těmito hroznými domorodci? A roku 1881 za expedice, která vyšla z Ouargly a byla vedena komandantem Flattersem, nezahynul snad statečný důstojník se svými druhy v Bir-el-Gharamě? Alžírské a tuniské vojenské úřady musely být stále připraveny k obraně a odrážení těchto velmi početných kmenů.

Mezi těmito kmeny byl právem pokládán kmen Ahaggarů za nejbojovnější. Jejich náčelníci se vždy účastnili ve všech místních vzpourách, které tolik ztěžují udržení francouzského vlivu na dlouhých hranicích v poušti. Alžírský guvernér a tuniský sídelní generál museli mít zvláště končiny solných jezer a bažin stále na mušce.

Je samozřejmý rovněž veliký význam projektu, který tvoří hlavní téma tohoto vyprávění, projektu vytvoření vnitrozemského moře. Z tohoto projektu však hrozila škoda zvláště kmenům Tuaregů, jednak proto, že je zbavoval největší části jejich výdělku, plynoucího z doprovázení karavan, a jednak proto, že usnadňoval potlačování vzpour a přepadení, kterým tolik lidí padlo za oběť.

Hadžarova rodina byla z tohoto kmene Ahaggarů a byla počítána za jednu z nejvýznamnějších. Nelítostný, podnikavý, a odvážný Džemmin syn byl vždycky označován jako jeden z nejobávanějších vůdců celého kraje, který se prostírá na jihu Auréských hor. V posledních letech provedl řadu útoků na karavany nebo na jednotlivé vojenské oddí1y a jeho pověst rostla mezi kmeny, které byly pomalu zatlačovány k východní straně Sahary, nesmírné oblasti prosté vegetace této části africké pevniny. Rychlost jeho pohybů byla opravdu zarážející a ačkoliv vojenští velitelé měli rozkaz ho chytit stůj co stůj, Hadžar vždy uměl uniknout jejich pronásledování. Byla-li hlášena jeho přítomnost v blízkosti některé oázy, objevil se náhle v sousedství jiné. V čele tlupy neméně odvážné než její náčelník, ohrožoval Hadžar celý kraj mezi alžírskými solnými bažinami a zátokou Malé Syrty. Kafily se už neodvažovaly projít pouští nebo se toho neodvážily bez ochrany silné eskorty. Rovněž značný obchod na trzích Tripolisu velmi trpěl tímto stavem věcí.

A přece nechyběly vojenské posádky v Neftě, Gafse, v Tozeuru, který je hlavním politickým místem tohoto kraje. Výpravy organizované proti Hadžarovi a jeho tlupě však byly bez výsledku, a dobrodružnému bojovníkovi se vždy podařilo uniknout, až donedávna - kdy padl do rukou francouzskému oddílu.

Tato část severní Afriky byla jevištěm jedné z katastrof, které bohužel nejsou vzácné na černé pevnině. Je známo, s jakou horlivostí, s jakou obětavostí, s jakou neohrožeností už odedávna badatelé, nástupci Burtonovi, Spekeovi, Livingstoneovi, Stanleyovi vycházeli na toto širé pole objevů. Do sta by se jich napočítalo a kolik se jich ještě přiřadí k tomuto seznamu do doby jistě ještě velmi vzdálené, kdy tento čtvrtý díl starého světa odhalí všechna svá tajemství! Ale také kolik těchto výprav, plných nebezpečí skončilo neštěstím!

Poslední postihlo výpravu srdnatého Belgičana, který se odvážil do končin Tuatu, nejméně navštěvovaných a nejméně známých.

Charles Steinx, si sestavil v Konstantinopoli karavanu, opustil toto město a zamířil k jihu. Neveliká karavana, celkem asi dvanáct mužů, se skládala z Arabů najatých na místě. Koně a méharis (rychlí velbloudi) jim sloužili za jezdecká zvířata i v tahu k oběma vozům, na kterých byl naložen materiál výpravy.

Přes Biskru, Tugurt, Negusii Charles Steinx dosáhl nejprve Ouargly, kde nebylo těžké obnovit svoje zásoby potravin. V těchto městech sídlily ostatně francouzské úřady, které ochotně badatele podporovaly.

V Ouargle, na třicátém druhém stupni zeměpisné šířky, byl takřka v srdci Sahary. Až sem výprava nezakusila mnoho námahy, to ano, ale nikoliv nebezpečí. Francouzský vliv byl opravdu patrný v těch končinách už tak vzdálených. Tuaregové se tvářili alespoň naoko, jako podrobení a karavany mohly bez velikého nebezpečí putovat za svým obchodem.

Za svého pobytu v Ouargle Charles Steinx vyměnil některé lidi ze svého doprovodu. Několik Arabů, kteří ho doprovázeli, se totiž zdráhalo pokračovat v započaté cestě. Bylo nutné se s nimi vypořádat, při jejich neskromných požadavcích a svévolných námitkách se to neodbylo hladce. Ale bylo konečně rozumnější zbavit se i tak lidí, kteří zřejmě měli zlou vůli a které bylo nebezpečné držet v průvodu.

Na druhé straně však bylo pro belgického cestovatele zhola nemožné pustit se dál bez náhrady za tuto ztrátu. Za takových podmínek mu nezbývalo, než vzít zavděk nabídnutými službami několika Tuaregy, kteří, byť si kladli nemalé požadavky, zavázali se zůstat u něho až do konce expedice u západního nebo východního pobřeží africké pevniny.

Charles Steinx neměl mnoho důvěry k lidem kmene Tuaregů, ale nečekal to, že najme zrádce do své karavany, že Hadžarova tlupa už od jeho odchodu z Biskry na něho číhala, a že hrozný náčelník čekal jen na příležitost, aby se na něho vrhl... Teď, když měl ve své družině za vůdce v neznámých končinách lidi domluvené s Hadžarem, mohl být snadno zaveden tam, kde si ho Hadžar přál mít...

To se také stalo. Z Ouargly se karavana dala na pochod k jihu, překročila severní obratník a dostihla zemi Ahaggarů, odkud zabočila k jihovýchodu a chtěla pokračovat směrem k Čadskému jezeru. Ale od čtrnácti dnů po jejím odchodu z Ouargly nedošla už jediná zpráva ani od Charlese Steinxe ani od jeho druhů. Co se jim mohlo přihodit?... Dosáhla snad kafila oblast Čadského jezera a vrací se už cestou k východu nebo k západu?...

Steinxova expedice vzbudila živý zájem četných zeměpisných společností, zvláště těch, které se zabývaly cestami do nitra Afriky. Až do Ouargly měly zprávy o postupu karavany, ještě když postoupila asi o sto kilometrů, došly o ní nějaké zprávy, přinesli je francouzským úřadům kočovníci z pouště. Myslelo se proto, že v několika týdnech Charles Steinx dorazí k Čadskému jezeru za příznivých okolností.

Prošly však týdny a měsíce a o výpravě odvážného Belgičana nebylo nic slyšet. Byli tedy posláni emisaři až do Ouargly. Francouzské posádky horlivě podporovaly pátrání, které se ubíralo různými směry. Ale všechny tyto pokusy se minuly účinkem a byla odůvodněná obava, že celá karavana zahynula uprostřed širých saharských pustin, podlehla buď loupežnému přepadení kočovníků z Touatu anebo námaze cesty a nemocem.

Svět zeměpisců byl celý znepokojen a začínal už ztrácet naději, nejen že by se shledal s Charlesem Steinxem, ale že by o něm dostal zprávu, když o tři měsíce později Arab, který přicestoval do Ouargly vysvětlil tajemství, které zahalovalo tuto nešťastnou výpravu.

Arabovi, který byl přímo ze Steinxovy výpravy, se podařilo uniknout. Od něho se francouzské úřady dozvěděly, že Tuaregové, kteří vstoupili do badatelových služeb, ho zradili. Charles Steinx, byl jimi úmyslně zaveden, přepaden tlupou Tuaregů, vedenou náčelníkem kmene, Hadžarem, proslulým už svými loupežemi, kterým řada kafil padla za oběť. Charles Steinx se bránil statečně s několika věrnými, kteří mu z družiny zbyli. Celé dva dny se bránil proti útočícím banditům z opuštěné koubby, (koubba - arabské slovo), pomník s kopulí nad hrobem vážené osoby nebo nad místem jejího někdejšího pobytu) ve které se opevnil. Ale početná převaha nepřítele musela zlomit i nejstatečnější odpor, belgický badatel padl do rukou Tuaregů a byl se svými druhy poražen.

Lze si domyslet, jak veliké vzrušení vyvolala tato zpráva. Jediný výkřik se ozval, pomstít smrt statečného badatele, pomstít se za ni na bezcitném náčelníkovi Tuaregů, jehož jméno bylo všemi proklínáno. Kolik jiných přepadení karavan měl tento zločinec již na svědomí! Francouzské úřady se rozhodly podniknout vše, co bylo v jejich silách, aby ho chytily a potrestaly za všechny jeho zločiny a zlomily jeho zhoubný vliv, který měl na lid svého kmene. Nebylo neznámo, že tyto kmeny pomalu zabírají východní končiny africké pevniny a že usilují o to, aby zabraly a držely kraj jižně od Tunisu a Tripolisu. Nemalý obchod, kvetoucí v těchto končinách, byl ohrožen, ne-li zničen, nepodaří-li se podrobit Tuaregy a přivést je k úplné poslušnosti.

Byla proto za tím účelem vypravena expedice a alžírským guvernérem a sídelním tuniským generálem byl dán rozkaz všem posádkám, které ležely v osadách solných jezer a bažin, aby ji ze všech sil podporovaly. Skládala se ze setniny jezdců, spahiů, pod velením setníka Hardigana, kterého ministr války vybral k této nesnadné výpravě, od které byly očekávány tak důležité výsledky.

Oddíl šedesáti mužů přijel do sfaxského přístavu na lodi Chanzy. Když se vylodil, dlouho nemeškal. V několika dnech opustil pobřeží, a s potravinami a stany na hřbetech velbloudů, veden arabskými průvodci, se dal na pochod západním směrem. Ve městech a vesnicích vnitrozemí, v Tozeuru, Gafse a jiných doplnil vždy svoje zásoby, o oázy není v Džeridském kraji nouze.

Setníkovi byli přiděleni nadporučík, dva poručíci a několik poddůstojníků, mezi nimi i poddůstojník Nikol.

Byl-li však k expedici přidělen poddůstojník Nikol, pak se rozumělo samo sebou, že při ní nechyběl i jeho „starý brach“ Vad'ľavant a jeho věrný Coupe-a-Coeur.

Výprava, si vyměřila své denní pochody s pravidelností, která jí dávala naději na úspěch, táhla celým tuniským Sahelem. Přes Dar-el-Mehallu a El Guettar se dostala do středu Hammarského kraje, do Gafsy, kde si popřála čtyřiadvacet hodin oddechu.

Garda stojí na předním ohybu, který tvoří oued Bayoeh. Zvedá se na terase, lemované pahrbky, za nimiž v pozadí několika kilometrů je strmý vysoký horský hřeben. Má z různých tuniských měst největší počet obyvatel, stěsnaných v hromadě domů a chýší. Kasbah, který vévodí městu a na němž bývala kdysi tuniská posádka, je nyní obsazen francouzským vojskem. Honosí se také několika školami, v nichž se vyučuje arabsky a francouzsky. Je to průmyslové město, s prosperujícími továrnami na sukno, na hedvábné haiky, též na houně a pláště, zhotovené z vlny velmi značného počtu hammamských ovcí. Pozoruhodné jsou v něm i vodní nádrže, pocházející z římské doby zvané termil, a teplá zřídla, dosahující teploty dvaceti devíti až třiceti dvou stupňů.

V tomto městě setník Hardigan obdrželo Hadžaru podrobnější zprávy: tlupa Tuaregů byla zahlédnuta v okolí Ferkane, sto šedesát kilometrů na západ.

Byla to ohromná vzdálenost, ale spahiové nedbají ani námahy ani nebezpečí.

A když se oddíl dozvěděl, jaké naděje kladou představení do jeho energie a do jeho vytrvalosti, nemohl se už dočkat, aby vyrazil na další pochod.

„Poradil jsem svému starému brachovi,“ pravil poddůstojník Nikol, „aby byl připraven zdvojnásobit denní pochody, bude-li to třeba, a Coupe-a-Coeur se už nemůže dočkat, aby běžel před námi.“

Dobře vybaven zásobami vyrazil setník se svými muži z města. Bylo třeba nejprve severozápadně od města projít lesem nejméně jednoho statisíce palem, za nímž se táhl druhý, z ovocných stromů.

Na cestě mezi Gafsou a alžírsko-tuniskou hranicí leží jen jediná důležitá vesnice, Chebeka. Tam byly potvrzeny dřívější zprávy o místě Hadžarova pobytu. Potloukal se v tamějším kraji k veliké škodě karavan, putujících těmito nejzazšími končinami provincie Konstantinopole a rozmnožoval svůj rejstřík zločinů, už tak dost obsáhlý o nové útoky na majetek a osoby.

Když po několika denních pochodech setník Hardigan překročil hranici, pobízel své muže k největšímu spěchu, aby dosáhl vesnice Negriny, ležící na březích ouedu Sokhny.

Den před jeho příchodem do Negriny byli Tuaregové viděni několik kilometrů západněji, mezi Negrinou a Ferkanou, na březích ouedu Džerechu, který teče k velikým solným jezerům této krajiny.

Podle průzkumných zpráv Hadžar, kterého provázela matka, měl asi sto mužů, ačkoliv setník Hardigan nemohl proti nim postavit víc, než něco přes polovinu jejich počtu, nerozmýšlel se ani sám, ani jeho spahiové, udeřit na nepřítele.

To se stalo také v tomto případě, když Hardiganův oddíl přitáhl do okolí Ferkany. Hadžar, který byl varován, neměl, jak se zdá, chuť utkat se s nepřítelem. Nebylo-li výhodnější, vylákat setninu hlouběji do neschůdného kraje solných jezer, znepokojovat ji nepřetržitými nenadálými útoky, a vyzvat k pomoci Tuaregy, kteří v těch končinách kočují, kteří by jistě neodepřeli přidat se k Hadžarovi, tak známému všem kmenům Tuaregů?

Na druhé straně jakmile setník Hardigan vypátral jeho stopu, neměl chuť se jí vzdát, a byl odhodlán pronásledovat Hadžara tak daleko, jak je to zapotřebí, třeba až do Tugurtu v El-Ergu.

Hadžar se skutečně rozhodl vyhnout setnině, a kdyby se mu podařilo jí zaskočit ústup, mohl jistě s posilami od vlastního kmene, které přišly zničit malý vojenský oddíl, vyslaný proti němu. To by byla nová a ještě větší katastrofa než byla katastrofa Charlese Steinxe.

Hadžarův plán byl však zmařen, když se jeho tlupa zkoušela dostat podél potoka Sokhny do džebel Chercharu a udělat z něj operační základnu. Houfec jezdců, vedený poddůstojníkem Nikolem, na který Coupe-a-Coeur upozornil, se přebrodil přes tok Douaru, zastoupil tlupě cestu.

Rozpoutala se bitka, které se záhy zúčastnil i zbytek setniny. Ozvaly se výstřely karabin a pušek, k nimž se brzy přimísily výstřely z revolverů. Tuaregové měli mrtvé, spahiové raněné. Konečně se polovině Tuaregů podařilo probít a uprchnout, ale jejich náčelník s nimi nebyl.

Protože právě v okamžiku, kdy Hadžar v největším cvalu chtěl dostihnout svoje lidi, setník Hardigan ho v trysku napadl. Marně se Hadžar pokusil ranou z pistole srazit setníka ze sedla, rána minula cíl. Naopak sám spadl, když se jeho kůň náhle prudce vzepjal. Než mohl vstát, jeden z poručíků se na něj vrhl, a když přijeli ještě jiní jezdci, byl Hadžar přes největší úsilí vyprostit se přemožen a spoután.

V té chvíli Džemma, která se vrhla dopředu, by se byla dostala až k samému synovi, kdyby ji nebyl zadržel poddůstojník Nikol. Ale než mu přišla pomoc, vyrvalo mu ji zase asi šest Tuaregů, třebaže statný Coupe-a-Coeur se mohl uskákat na ty, kteří co nejrychleji odváděli starou Tuaregyni.

„Je to smůla!“ křičel marchef, „držím už vlčici a vlčice mi pod rukou uklouzne... Pojď sem, Coupe-a-Coeur, pojď sem!“ opakoval a volal psa nazpět. „Ostatně chytit mladého vlka to také není špatný lov!“

Hadžar byl chycen, a nepodařilo-li se kmenu Tuaregů osvobodit ho cestou do Gábesu, byl Džerid konečně zbaven jednoho z nejobávanějších zločinců.

Tlupa by se byla jistě o jeho vysvobození cestou pokusila a Džemma by nebyla nechala syna ve francouzských rukou, kdyby francouzský oddíl nedostal posilu z vojenské posádky v Tozeuru a Gafse.

Za tři neděle se výprava vrátila k pobřeží a zajatec byl zatím zavřený do bordžu v Gábesu, než by ho odvezli do Tunisu, kde měl být postaven před vojenský soud.

To jsou události, které se přihodily před začátkem tohoto vyprávění. Setník Hardigan, se krátce zdržel v Tunisu, vrátil se, jak jsme viděli, do Gábesu a tentýž večer křižník Chanzy spouštěl kotvu v zátoce Malé Syrty.


II. KAPITOLA Hadžar

II. KAP I TOLA

Hadžar

Tuaregové jsou berberská čeleď, žijící v Ixhamu, zemi mezi Touatem, velikou saharskou oázou, ležící pět set kilometrů jihovýchodně od Maroka, Timbuktem na jihu, Nigerem na západě a Fezzanem na východě. Ale v době, kdy se seběhla tato historie, byli nuceni ustoupit do východnějších saharských končin. Četné kmeny, zčásti usedlé, zčásti kočovné, se tehdy stýkaly uprostřed rozlehlých a písčitých rovin, arabsky se nazývajících „outta“, v končinách, kde alžírská poušť hraničí s tuniskou pouští.

Když bylo před lety upuštěno od přípravných prací v Aredském kraji na vnitrozemském moři, prostírajícím se na západ od Gábesu, jak je projektoval setník Roudaire, sídelní generál a tuniský bei, vyzvali četné Tuaregy, aby se usadili v oáze kolem chottů (solných bažin). Očekávalo se od nich, že se pro své válečné dovednosti stanou četníky pouště. Tato naděje však selhala, naopak, kdyby opět došlo k provádění prací na projektu saharského moře, všechny kmeny by se rozhodně postavily proti zatopení solných bažin.

Mimo to, byl-li Tuareg, alespoň navenek, vůdcem a ochráncem karavan, byla pověst tohoto plenitele a lupiče od narození příliš pochybná, aby ho nezbavovala veškeré důvěry.

Když už před mnoha lety major Paing táhl těmito nebezpečnými končinami černé země, nebyl snad ve vážném nebezpečí masakrování těmito hroznými domorodci? A roku 1881 za expedice, která vyšla z Ouargly a byla vedena komandantem Flattersem, nezahynul snad statečný důstojník se svými druhy v Bir-el-Gharamě? Alžírské a tuniské vojenské úřady musely být stále připraveny k obraně a odrážení těchto velmi početných kmenů.

Mezi těmito kmeny byl právem pokládán kmen Ahaggarů za nejbojovnější. Jejich náčelníci se vždy účastnili ve všech místních vzpourách, které tolik ztěžují udržení francouzského vlivu na dlouhých hranicích v poušti. Alžírský guvernér a tuniský sídelní generál museli mít zvláště končiny solných jezer a bažin stále na mušce.

Je samozřejmý rovněž veliký význam projektu, který tvoří hlavní téma tohoto vyprávění, projektu vytvoření vnitrozemského moře. Z tohoto projektu však hrozila škoda zvláště kmenům Tuaregů, jednak proto, že je zbavoval největší části jejich výdělku, plynoucího z doprovázení karavan, a jednak proto, že usnadňoval potlačování vzpour a přepadení, kterým tolik lidí padlo za oběť.

Hadžarova rodina byla z tohoto kmene Ahaggarů a byla počítána za jednu z nejvýznamnějších. Nelítostný, podnikavý, a odvážný Džemmin syn byl vždycky označován jako jeden z nejobávanějších vůdců celého kraje, který se prostírá na jihu Auréských hor. V posledních letech provedl řadu útoků na karavany nebo na jednotlivé vojenské oddí1y a jeho pověst rostla mezi kmeny, které byly pomalu zatlačovány k východní straně Sahary, nesmírné oblasti prosté vegetace této části africké pevniny. Rychlost jeho pohybů byla opravdu zarážející a ačkoliv vojenští velitelé měli rozkaz ho chytit stůj co stůj, Hadžar vždy uměl uniknout jejich pronásledování. Byla-li hlášena jeho přítomnost v blízkosti některé oázy, objevil se náhle v sousedství jiné. V čele tlupy neméně odvážné než její náčelník, ohrožoval Hadžar celý kraj mezi alžírskými solnými bažinami a zátokou Malé Syrty. Kafily se už neodvažovaly projít pouští nebo se toho neodvážily bez ochrany silné eskorty. Rovněž značný obchod na trzích Tripolisu velmi trpěl tímto stavem věcí.

A přece nechyběly vojenské posádky v Neftě, Gafse, v Tozeuru, který je hlavním politickým místem tohoto kraje. Výpravy organizované proti Hadžarovi a jeho tlupě však byly bez výsledku, a dobrodružnému bojovníkovi se vždy podařilo uniknout, až donedávna - kdy padl do rukou francouzskému oddílu.

Tato část severní Afriky byla jevištěm jedné z katastrof, které bohužel nejsou vzácné na černé pevnině. Je známo, s jakou horlivostí, s jakou obětavostí, s jakou neohrožeností už odedávna badatelé, nástupci Burtonovi, Spekeovi, Livingstoneovi, Stanleyovi vycházeli na toto širé pole objevů. Do sta by se jich napočítalo a kolik se jich ještě přiřadí k tomuto seznamu do doby jistě ještě velmi vzdálené, kdy tento čtvrtý díl starého světa odhalí všechna svá tajemství! Ale také kolik těchto výprav, plných nebezpečí skončilo neštěstím!

Poslední postihlo výpravu srdnatého Belgičana, který se odvážil do končin Tuatu, nejméně navštěvovaných a nejméně známých.

Charles Steinx, si sestavil v Konstantinopoli karavanu, opustil toto město a zamířil k jihu. Neveliká karavana, celkem asi dvanáct mužů, se skládala z Arabů najatých na místě. Koně a méharis (rychlí velbloudi) jim sloužili za jezdecká zvířata i v tahu k oběma vozům, na kterých byl naložen materiál výpravy.

Přes Biskru, Tugurt, Negusii Charles Steinx dosáhl nejprve Ouargly, kde nebylo těžké obnovit svoje zásoby potravin. V těchto městech sídlily ostatně francouzské úřady, které ochotně badatele podporovaly.

V Ouargle, na třicátém druhém stupni zeměpisné šířky, byl takřka v srdci Sahary. Až sem výprava nezakusila mnoho námahy, to ano, ale nikoliv nebezpečí. Francouzský vliv byl opravdu patrný v těch končinách už tak vzdálených. Tuaregové se tvářili alespoň naoko, jako podrobení a karavany mohly bez velikého nebezpečí putovat za svým obchodem.

Za svého pobytu v Ouargle Charles Steinx vyměnil některé lidi ze svého doprovodu. Několik Arabů, kteří ho doprovázeli, se totiž zdráhalo pokračovat v započaté cestě. Bylo nutné se s nimi vypořádat, při jejich neskromných požadavcích a svévolných námitkách se to neodbylo hladce. Ale bylo konečně rozumnější zbavit se i tak lidí, kteří zřejmě měli zlou vůli a které bylo nebezpečné držet v průvodu.

Na druhé straně však bylo pro belgického cestovatele zhola nemožné pustit se dál bez náhrady za tuto ztrátu. Za takových podmínek mu nezbývalo, než vzít zavděk nabídnutými službami několika Tuaregy, kteří, byť si kladli nemalé požadavky, zavázali se zůstat u něho až do konce expedice u západního nebo východního pobřeží africké pevniny.

Charles Steinx neměl mnoho důvěry k lidem kmene Tuaregů, ale nečekal to, že najme zrádce do své karavany, že Hadžarova tlupa už od jeho odchodu z Biskry na něho číhala, a že hrozný náčelník čekal jen na příležitost, aby se na něho vrhl... Teď, když měl ve své družině za vůdce v neznámých končinách lidi domluvené s Hadžarem, mohl být snadno zaveden tam, kde si ho Hadžar přál mít...

To se také stalo. Z Ouargly se karavana dala na pochod k jihu, překročila severní obratník a dostihla zemi Ahaggarů, odkud zabočila k jihovýchodu a chtěla pokračovat směrem k Čadskému jezeru. Ale od čtrnácti dnů po jejím odchodu z Ouargly nedošla už jediná zpráva ani od Charlese Steinxe ani od jeho druhů. Co se jim mohlo přihodit?... Dosáhla snad kafila oblast Čadského jezera a vrací se už cestou k východu nebo k západu?...

Steinxova expedice vzbudila živý zájem četných zeměpisných společností, zvláště těch, které se zabývaly cestami do nitra Afriky. Až do Ouargly měly zprávy o postupu karavany, ještě když postoupila asi o sto kilometrů, došly o ní nějaké zprávy, přinesli je francouzským úřadům kočovníci z pouště. Myslelo se proto, že v několika týdnech Charles Steinx dorazí k Čadskému jezeru za příznivých okolností.

Prošly však týdny a měsíce a o výpravě odvážného Belgičana nebylo nic slyšet. Byli tedy posláni emisaři až do Ouargly. Francouzské posádky horlivě podporovaly pátrání, které se ubíralo různými směry. Ale všechny tyto pokusy se minuly účinkem a byla odůvodněná obava, že celá karavana zahynula uprostřed širých saharských pustin, podlehla buď loupežnému přepadení kočovníků z Touatu anebo námaze cesty a nemocem.

Svět zeměpisců byl celý znepokojen a začínal už ztrácet naději, nejen že by se shledal s Charlesem Steinxem, ale že by o něm dostal zprávu, když o tři měsíce později Arab, který přicestoval do Ouargly vysvětlil tajemství, které zahalovalo tuto nešťastnou výpravu.

Arabovi, který byl přímo ze Steinxovy výpravy, se podařilo uniknout. Od něho se francouzské úřady dozvěděly, že Tuaregové, kteří vstoupili do badatelových služeb, ho zradili. Charles Steinx, byl jimi úmyslně zaveden, přepaden tlupou Tuaregů, vedenou náčelníkem kmene, Hadžarem, proslulým už svými loupežemi, kterým řada kafil padla za oběť. Charles Steinx se bránil statečně s několika věrnými, kteří mu z družiny zbyli. Celé dva dny se bránil proti útočícím banditům z opuštěné koubby, (koubba - arabské slovo), pomník s kopulí nad hrobem vážené osoby nebo nad místem jejího někdejšího pobytu) ve které se opevnil. Ale početná převaha nepřítele musela zlomit i nejstatečnější odpor, belgický badatel padl do rukou Tuaregů a byl se svými druhy poražen.

Lze si domyslet, jak veliké vzrušení vyvolala tato zpráva. Jediný výkřik se ozval, pomstít smrt statečného badatele, pomstít se za ni na bezcitném náčelníkovi Tuaregů, jehož jméno bylo všemi proklínáno. Kolik jiných přepadení karavan měl tento zločinec již na svědomí! Francouzské úřady se rozhodly podniknout vše, co bylo v jejich silách, aby ho chytily a potrestaly za všechny jeho zločiny a zlomily jeho zhoubný vliv, který měl na lid svého kmene. Nebylo neznámo, že tyto kmeny pomalu zabírají východní končiny africké pevniny a že usilují o to, aby zabraly a držely kraj jižně od Tunisu a Tripolisu. Nemalý obchod, kvetoucí v těchto končinách, byl ohrožen, ne-li zničen, nepodaří-li se podrobit Tuaregy a přivést je k úplné poslušnosti.

Byla proto za tím účelem vypravena expedice a alžírským guvernérem a sídelním tuniským generálem byl dán rozkaz všem posádkám, které ležely v osadách solných jezer a bažin, aby ji ze všech sil podporovaly. Skládala se ze setniny jezdců, spahiů, pod velením setníka Hardigana, kterého ministr války vybral k této nesnadné výpravě, od které byly očekávány tak důležité výsledky.

Oddíl šedesáti mužů přijel do sfaxského přístavu na lodi Chanzy. Když se vylodil, dlouho nemeškal. V několika dnech opustil pobřeží, a s potravinami a stany na hřbetech velbloudů, veden arabskými průvodci, se dal na pochod západním směrem. Ve městech a vesnicích vnitrozemí, v Tozeuru, Gafse a jiných doplnil vždy svoje zásoby, o oázy není v Džeridském kraji nouze.

Setníkovi byli přiděleni nadporučík, dva poručíci a několik poddůstojníků, mezi nimi i poddůstojník Nikol.

Byl-li však k expedici přidělen poddůstojník Nikol, pak se rozumělo samo sebou, že při ní nechyběl i jeho „starý brach“ Vad’ľavant a jeho věrný Coupe-a-Coeur.

Výprava, si vyměřila své denní pochody s pravidelností, která jí dávala naději na úspěch, táhla celým tuniským Sahelem. Přes Dar-el-Mehallu a El Guettar se dostala do středu Hammarského kraje, do Gafsy, kde si popřála čtyřiadvacet hodin oddechu.

Garda stojí na předním ohybu, který tvoří oued Bayoeh. Zvedá se na terase, lemované pahrbky, za nimiž v pozadí několika kilometrů je strmý vysoký horský hřeben. Má z různých tuniských měst největší počet obyvatel, stěsnaných v hromadě domů a chýší. Kasbah, který vévodí městu a na němž bývala kdysi tuniská posádka, je nyní obsazen francouzským vojskem. Honosí se také několika školami, v nichž se vyučuje arabsky a francouzsky. Je to průmyslové město, s prosperujícími továrnami na sukno, na hedvábné haiky, též na houně a pláště, zhotovené z vlny velmi značného počtu hammamských ovcí. Pozoruhodné jsou v něm i vodní nádrže, pocházející z římské doby zvané termil, a teplá zřídla, dosahující teploty dvaceti devíti až třiceti dvou stupňů.

V tomto městě setník Hardigan obdrželo Hadžaru podrobnější zprávy: tlupa Tuaregů byla zahlédnuta v okolí Ferkane, sto šedesát kilometrů na západ.

Byla to ohromná vzdálenost, ale spahiové nedbají ani námahy ani nebezpečí.

A když se oddíl dozvěděl, jaké naděje kladou představení do jeho energie a do jeho vytrvalosti, nemohl se už dočkat, aby vyrazil na další pochod.

„Poradil jsem svému starému brachovi,“ pravil poddůstojník Nikol, „aby byl připraven zdvojnásobit denní pochody, bude-li to třeba, a Coupe-a-Coeur se už nemůže dočkat, aby běžel před námi.“

Dobře vybaven zásobami vyrazil setník se svými muži z města. Bylo třeba nejprve severozápadně od města projít lesem nejméně jednoho statisíce palem, za nímž se táhl druhý, z ovocných stromů.

Na cestě mezi Gafsou a alžírsko-tuniskou hranicí leží jen jediná důležitá vesnice, Chebeka. Tam byly potvrzeny dřívější zprávy o místě Hadžarova pobytu. Potloukal se v tamějším kraji k veliké škodě karavan, putujících těmito nejzazšími končinami provincie Konstantinopole a rozmnožoval svůj rejstřík zločinů, už tak dost obsáhlý o nové útoky na majetek a osoby.

Když po několika denních pochodech setník Hardigan překročil hranici, pobízel své muže k největšímu spěchu, aby dosáhl vesnice Negriny, ležící na březích ouedu Sokhny.

Den před jeho příchodem do Negriny byli Tuaregové viděni několik kilometrů západněji, mezi Negrinou a Ferkanou, na březích ouedu Džerechu, který teče k velikým solným jezerům této krajiny.

Podle průzkumných zpráv Hadžar, kterého provázela matka, měl asi sto mužů, ačkoliv setník Hardigan nemohl proti nim postavit víc, než něco přes polovinu jejich počtu, nerozmýšlel se ani sám, ani jeho spahiové, udeřit na nepřítele.

To se stalo také v tomto případě, když Hardiganův oddíl přitáhl do okolí Ferkany. Hadžar, který byl varován, neměl, jak se zdá, chuť utkat se s nepřítelem. Nebylo-li výhodnější, vylákat setninu hlouběji do neschůdného kraje solných jezer, znepokojovat ji nepřetržitými nenadálými útoky, a vyzvat k pomoci Tuaregy, kteří v těch končinách kočují, kteří by jistě neodepřeli přidat se k Hadžarovi, tak známému všem kmenům Tuaregů?

Na druhé straně jakmile setník Hardigan vypátral jeho stopu, neměl chuť se jí vzdát, a byl odhodlán pronásledovat Hadžara tak daleko, jak je to zapotřebí, třeba až do Tugurtu v El-Ergu.

Hadžar se skutečně rozhodl vyhnout setnině, a kdyby se mu podařilo jí zaskočit ústup, mohl jistě s posilami od vlastního kmene, které přišly zničit malý vojenský oddíl, vyslaný proti němu. To by byla nová a ještě větší katastrofa než byla katastrofa Charlese Steinxe.

Hadžarův plán byl však zmařen, když se jeho tlupa zkoušela dostat podél potoka Sokhny do džebel Chercharu a udělat z něj operační základnu. Houfec jezdců, vedený poddůstojníkem Nikolem, na který Coupe-a-Coeur upozornil, se přebrodil přes tok Douaru, zastoupil tlupě cestu.

Rozpoutala se bitka, které se záhy zúčastnil i zbytek setniny. Ozvaly se výstřely karabin a pušek, k nimž se brzy přimísily výstřely z revolverů. Tuaregové měli mrtvé, spahiové raněné. Konečně se polovině Tuaregů podařilo probít a uprchnout, ale jejich náčelník s nimi nebyl.

Protože právě v okamžiku, kdy Hadžar v největším cvalu chtěl dostihnout svoje lidi, setník Hardigan ho v trysku napadl. Marně se Hadžar pokusil ranou z pistole srazit setníka ze sedla, rána minula cíl. Naopak sám spadl, když se jeho kůň náhle prudce vzepjal. Než mohl vstát, jeden z poručíků se na něj vrhl, a když přijeli ještě jiní jezdci, byl Hadžar přes největší úsilí vyprostit se přemožen a spoután.

V té chvíli Džemma, která se vrhla dopředu, by se byla dostala až k samému synovi, kdyby ji nebyl zadržel poddůstojník Nikol. Ale než mu přišla pomoc, vyrvalo mu ji zase asi šest Tuaregů, třebaže statný Coupe-a-Coeur se mohl uskákat na ty, kteří co nejrychleji odváděli starou Tuaregyni.

„Je to smůla!“ křičel marchef, „držím už vlčici a vlčice mi pod rukou uklouzne... Pojď sem, Coupe-a-Coeur, pojď sem!“ opakoval a volal psa nazpět. „Ostatně chytit mladého vlka to také není špatný lov!“

Hadžar byl chycen, a nepodařilo-li se kmenu Tuaregů osvobodit ho cestou do Gábesu, byl Džerid konečně zbaven jednoho z nejobávanějších zločinců.

Tlupa by se byla jistě o jeho vysvobození cestou pokusila a Džemma by nebyla nechala syna ve francouzských rukou, kdyby francouzský oddíl nedostal posilu z vojenské posádky v Tozeuru a Gafse.

Za tři neděle se výprava vrátila k pobřeží a zajatec byl zatím zavřený do bordžu v Gábesu, než by ho odvezli do Tunisu, kde měl být postaven před vojenský soud.

To jsou události, které se přihodily před začátkem tohoto vyprávění. Setník Hardigan, se krátce zdržel v Tunisu, vrátil se, jak jsme viděli, do Gábesu a tentýž večer křižník Chanzy spouštěl kotvu v zátoce Malé Syrty.